Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady MAGNET, šéfredaktor Jiří Pražák.
Obálka a ilustrace Josef Benedikt. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36.
Rozšiřuje PNS.
Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1.
Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08 Praha.
Cena výtisku 8 Kčs.
59-167-87 TS 13/33
Krátká ukázka:
Chodba před klubovnou, kde se měla konat schůze svazácké organizace, se rychle zaplňovala vojáky i poddůstojníky. Někteří vešli dovnitř, podepsali prezenční listinu a vrátili se ven, aby vykouřili poslední cigaretu. Jiní si v hloučcích povídali. Hodně se hovořilo zejména o posledním hokejovém zápase. Košice získaly v pořadí páté vítězství a rychle doháněly Spartu, která byla zatím v čele hokejového pelotonu. Jihlava měla, jako obvykle v posledních ročnících, rozpačitý začátek. Ale každý věděl, že je to mužstvo, které určitě zasáhne do bojů o mistra republiky. A právě hokejisté Jihlavy měli přijet na nejbližší zápas do Košic. Vojáci se rozdělili do dvou táborů. Jedni fandili Jihlavě jako armádnímu celku, druzí drželi palce Košicím.
,.Já vám říkám, že to bude remíza,“ opakoval poněkolikáté Vládo Kalčák. ,,V takovém utkání se těžko vyhrává.
,,l tehdy, když jsou Košice doma?“ zeptal se Ďusi Klein, košický rodák.
„I tak!
„Pak asi nevíš, co dovedou. Půjdou do toho jako čerti,“ rozohnil se Ďusi a doširoka rozhazoval rukama. „Vždyť mají šanci vyhrát na dvou frontách, a to není k zahození. Jihlavu přibrzdí v postupu do čelních pozic a Spartě můžou vyškrábnout prvenství, protože ta jde hrát do Brna. Kamaráde, to je kalkulace jasná jako facka!
„Začneme! zavolal od dveří Imro Blech. „Tak už pojďte dovnitř.
„Nenecháš nás ani dokouřit?
„Jen si šetři zdraví,“ odpověděl žertem desátník, sebral z prstů nejbližšímu vojákovi zapálenou marsku a zadusil ji v popelníku. „Tady taky musíme začínat přesně, jako na ranním nástupu.“
„Tak pojďme ..
Chodba se vyprázdnila a v místnosti, kde se konala schůze, zvolna utichal šumot a vrzání židlí. Vzápětí se ozval zvučný hlas předsedajícího, který vítal přítomné a seznamoval je s programem jednání.
„Ty s nima nejdeš? zeptal se Tono Petra Šumaje, právě procházejícího chodbou.
Petr zčervenal, potom jaksi provinile zakroutil hlavou a nakonec pronesl:
„Nejsem svazák . ..“
„Tak jsme na jedný lodi, rozesmál se Tono a důvěrně objal Šumaje kolem ramen. „Nic si z toho nedělej! Na ty jejich politický průpovídky nemusíš bejt zvědavej. Jen ať schůzujou .. . Pojď, zorganizujem si lepší zábavu.
„Nemám vycházku,“ namítl Šumaj.
„No a co? Pobavit se můžeme i v kasárnách.“
,,Jak?“
,,Jseš zvědavej?“ Tono se naklonil k Šumajovu uchu. „Budeš brzo starej.“
„Děláš si ze mě legraci?
„Jdi do hajzlu. Proč bych si z tebe utahoval. Pamatuj si, že když já něco řeknu, tak to sedí. Tono vedl Petra Šumaje pryč z chodby. „Hned když jsem tě prvně viděl,tak ses mi líbil. Nejsi jako ostatní. Umějí jen poslouchat a nic jinýho. Tehdy, jak jsem tě trošku péroval, to bylo něco jako zkouška. Jinej by vybouch, rozzuřil by se, ale ty ne. Máš dobrý nervy a jsi prima chlap. Takový beru. Můžeš mi věřit!
Šumaj poslouchal a Tonova řeč se mu začínala líbit. Všichni říkají, že je ostrý jako břitva a nikomu nic neodpustí. Ale špatný asi není. Mluví s ním kamarádsky. A tvrdí mu, že je prima chlap. A on takový chce opravdu být. Dosud ho málokdo takhle ocenil. Každý o něm říká, že je bzinka. Tenký, hubený, jakoby nedodělaný. I šoféři ve skladu, kde dřív pracoval, se na něj tak dívali. Dokonce i vedoucí skladu Zahurančík, když u soudu ztratil nervy, začal vykřikovat: „A vy tomu cucákovi věříte?! Vždyť mu teče mlíko po bradě. Předseda soudu ho musel napomenout, aby hovořil jen tehdy, bude-li tázán.
„Snažím se,“ prohodil Šumaj a po straně se díval na Tona, kráčejícího houpavě po chodbě.
„I v tomhle klášteře se dají vidět pěkný věci, ztišil hlas. „Takový jsi ještě neviděl.
„Jaký věci?
„Pojď ke mně na cimru, ať nejsme nikomu na očích. Šarže po tom jedou jako divý.
„Je to něco zakázanýho?
„Jak se to veme,“ ušklíbl se Tono. „Tady by ti nejradši zakázali všechno. I dejchat a dívat se kolem sebe. Zajímá je jen to, aby do tebe natloukli výcvik, střelbu a politiku. Kamaráde, to v takový americký armádě je to docela jiný. V pátek řekneš, že chceš deku a v sobotu ti ji přivezou rovnou do kasáren.“
„Jakou deku?
„Nedělej, že nerozumíš? chechtal se Tono a rukama se tloukl do stehen.
„Něco na spaní?
„Jde vo živý deky. Ženský. Abys pořád neležel na tvrdým. Už chápeš? Chlap přece nemůže bejt bez ženský. Jinak mu po čase začne strašit na půdě. Tady to nikoho nezajímá. Jenže tam na to jdou jinak. Potřebuješ se vybít, tak si podle fotky některou vybereš a můžeš s ní dělat, co chceš."
,,A co jestli jí jako chlap něco uděláš?" zeptal se Šumaj. ,,Co potom?"
„Nic. Ty ženský berou pilulky a jsou taky pod zdravotním dozorem, abys něco nechytil. Ty si užiješ, ona dostane zaplaceno a následky veškerý žádný. Pilulka to nedovolí."
Vešli do prázdné, tiché ložnice. Dvě řady lůžek byly upraveny, bez jediného záhybu. Otevřeným oknem proudil dovnitř chladnější vzduch a občas sem dolehly zvuky vzdálené městské dopravy.
Tono okno přirazil a polohlasně zaklel. Potom gestem naznačil Šumajovi, aby se posadil. Ze skrýše v podhlavníku vytáhl obálku s několika fotografiemi ženských aktů. Jednu hodil na postel Petr po ní sáhl. Blondýnka, ležící na tmavé kožešině, si pravou rukou zakrývala klín. Loktem druhé ruky se opírala o kulatý polštářek s vyšitým srdcem. Mohutné poprsí trčelo dopředu jako lákavé zvony.
„Co tomu říkáš?" provokoval Tono.
„Paráda," odpověděl Petr a snažil se, aby z hlasu zazněla chlapská drsnost.
Ačkoli se snažil o klid, nahé ženské tělo ho vzrušovalo. Cítil, jak mu buší srdce a tváře zalila červeň. Celý jakoby se napnul. Kdysi dávno se zamiloval do své učitelky. Líbila se mu hlavně proto, že uměla krásně vyprávět o minulosti. Dějepis v jejích hodinách ožíval v obrazech dramatických událostí. Když její výklad poslouchal, nemohl zůstat stranou. V duchu vše prožíval. Jednou byl rytířem, útočícím na středověký hrad, jindy Žižkovým bojovníkem, široce rozkročeným na opevněné vozové hradbě a odrážejícím křižácké hordy. Tehdy se ani nemusel dějepis učit, výklad mu bohatě stačil a měl stále jedničky. Když se později učitelka provdala, považoval to od ní za zradu.
Později se zamiloval do Gizky. Také byla o několik let starší. Večer co večer slídil za jejím oknem, aby viděl, co dělá, ale ve chvíli, kdy se chystala ke spánku a začala se svlékat, sklopil hlavu a ani za nic by se nepodíval do jejího pokoje. Když později odešla ze školy, zamilovanost, o níž neměla ani tušení, zmizela jako pára nad hrncem. Nejbolestivěji prožíval lásku k Alici. Patřila mezi dívky, za nimiž se každý otočí. A byla si toho vědoma. Když se odvážil pozvat ji do kina, neodmitla, dokonce poseděli u poháru vína, ale schůzka skončila úplně jinak, než si ve své fantazii vybájil. Když se pokusil Alici neohrabaně políbit, odstrčila ho, chladně se zasmála a řekla něco v tom smyslu, že je nemehlo. Připadal si tehdy tak ponížený a nicotný, že dokonce uvažoval o sebevraždě. Snažil se svůj mindrák utopit v alkoholu, ale když vystřízlivěl, bylo mu tak špatně, že si připadal ještě ubožejší než dřív, ,,Co řekneš na tuhle?" hodil Tono před Petra fotografii, na níž byla nahotinka v ještě odvážnější poloze. „Ta má stehna, co? Tý jsem vzal panenskéj věneček."
„Ty ji znáš?" zvedl Petr překvapeně oči a zadíval se na Švika, který v rukou přehazoval obrázky jako hrací karty.
„Znám je všechny," řekl Tono povýšeně. „Každá se projela na mým jaguáru." Rozkročil se a nestydatým pohybem doprovodil svůj výklad.
„Pak jsem jim nařídil pózovat."
„A nechaly se fotit?"
„Musely. Pozice jsem sám vymyslel. Až se dostanu ven, obstarám si kameru. Japonskou, co sama zaostřuje. S ní dokážu ještě lepší záběry a na barevnej materiál."
Šumaj si pomalu prohlížel fotografie. Aniž by se podíval na Tona, řekl:
„Máš na to dost peněz? Taková kamera určitě stojí pěknejch pár tisíc."
„Mám," snažil se Tono o přesvědčivý tón. „Babka mi od narození šetří. Až se vrátím z vojny, dostanu od ní vkladní knížku a budu si s ní moct dělat, co budu chtít. Nechceš jednu?" zeptal se Šumaje a ukázal na fotografie.
„Kterou?"
„Můžeš si vybrat!"
Petr sáhl po fotografii, která ho nejvíc vzrušila. Štíhlá dívka na ní ležela s nohama doširoka rozhozenýma.
„Tuhle."
„Myslel jsem si to. Květa je jako rtuť. A při tom vypadá nevinně jako holčička z mateřské školky. Kdybys chtěl, můžu tě s ní seznámit."
Tono vzal ještě pár fotografií a přiložil je k první.
„Vezmi si je," řekl kavalírsky.
„Všechny?"
„Šerif na kamarádech nešetří," rozpřáhl Tono dlaně, jakoby dával milión. „Jsou to sice moje privátní fotky, ale dej bacha, aby se nedostaly nikomu do rukou. To by byl průšvih jako Brno. A jeli bysme v něm oba."
Šumaj přikývl, srovnal fotografie a zastrčil je pod košili.
Tono shrnul zbývající a uložil je do své tajné skrýše.
„Musíme se postarat, abysme jednou dostali společnej opušťák. Pak ti ukážu kočky! A nejenom naše. Znám chlápka, kterej má videokazety ze zahraničí. Jedna se jmenuje Noc v Hongkongu. To teprve uvidíš věci! Vysoká škola sexu. Hodně můžeš odkoukat a pak sám vyzkoušet."
Petr poslouchal jako ve vytržení. Ale v duchu viděl stále fotografii té Květy, s níž by ho mohl Tono seznámit. Představoval si, jak ji v náručí nese do velké, prostorné místnosti, vystlané kožešinami a polštářky ...
„Pojď na televizi," vyrušil ho Tono. „Nemusí nás tu spolu nikdo vidět."
„Co dávají?"
„Nějakou detektivku."
„Bude v klubovně volno?"
„Doufám, že ta svazácká mše už skončila," zašklebil se Tono a ještě zkontroloval, zda na lůžku něco nezapomněl.
