-RPR-
Edice magnet 11/1978.
Vydalo vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 26. tel. 26 15 51, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a Ilustrace Miroslav Havlíček. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce: Praha 6 – Liboc, Vlastina 710, tel. 368 836. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet – administrace, Praha 1, Vladislavova 26 Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha. Cena výtlskuv8,– Kčs.
– 45 510 –
Krátká ukázka:
Třetí případ páchl na sto honů brutalitou, nekoordinovaným násilím a hanbou, že vůbec něco podobného může člověk udělat. Mladá žena na fotografických snímcích mohla být hezká a přitažlivá. Ovšem ještě předtím, než ji objektiv fotoaparátu zachytil, jak leží bezmocně a nehybně na jehličí, posázeném bílými tabulkami s čísly, označujícími polohu předmětů na místě nálezu.
Podle všeho bylo místo nálezu i místem činu. Nasvědčovala tomu na několika místech rozrytá lesní půda. Také na kmeni nejbližšího stromu bylo identifikováno několik markant, které pravděpodobně pocházely od rvačky pachatele s obětí.
Žena byla oblečena do světlých vycházkových šatů, silně potrhaných hlavně na pravém rameni. Krk, ruce i stehna oběti byly posety oděrkami. Podle názoru lékaře jen některé z nich vznikly ještě za života poškozené, kdežto ostatní byly způsobeny již po smrti. Pravděpodobně bylo příčinou jejich vzniku vlečení mrtvoly, čemuž odpovídal i jejich pruhovitý tvar. To ovšem do jisté míry odporovalo názoru, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly. Šaty ženy, jakož i poloha těla svědčily pro sexuální vraždu. Na zemi vedle mrtvé ležela prázdná bílá dámská kabelka s utrženým řemínkem a pod tělem se našlo kapesní zrcátko, které patrně vypadlo oběti z kabelky během zápasu. Několik kroků od mrtvého těla byl pohozen zánovní flaušový kabát. Nebyly nalezeny žádné peníze, legitimace, klíče či jiné předměty, které by také mohly usnadnit identifikací oběti a které podle všech předpokladů měly tvořit obsah kabelky. Daktyloskopické zkoušky byly neúspěšné.
Mrtvou objevil v pět hodin ráno dělník, který si krátil cestu z domova ke stanici trolejbusu. Naštěstí šlo o duchapřítomného člověka, který z nejbližší budky zalarmoval Bezpečnost a mezitím se postaral, aby žádní čumilové nezničili to minimum stop, které po nočním dešti na místě nálezu zůstaly zachovány. A mezi těmito stopami byla jediná, která opravdu stála za to. V měkké lesní půdě se zachoval sotva dva metry od mrtvoly obrys pneumatiky. Podle názoru techniků musel vzniknout nedlouho před nálezem oběti. Zkoušky prokázaly, že jde o pneumatiku nákladního vozu, pravděpodobně typu Garant. Technici určili tonáž vozidla, vyznačili několik poměrně zřetelných markant, jež bylo možno na odlitku stopy sledovat.
„Tohle tedy vedlo k názoru, že se zase jedná o stopařku?“ zeptal jsem se Běleše.
„Nejen to,“ mávl poručík rukou. „Nasvědčuje tomu i řada dalších okolností. Především – tu ženu se zatím nepodařilo identifikovat. V nejbližším okolí není nikdo takový pohřešován. Za druhé – lesík, v němž byla nalezena, leží tady,“ píchl prstem do nástěnné podrobné mapy.
„A tady je také místo na výpadovce, kde se nejlépe chytá stop. Sám jsem tamtudy několikrát jel a skoro vždycky tam někdo stopoval. Za třetí – stejně jako v obou předchozích dodneška neobjasněných případech se kolem věci motá náklaďák, zase jde o mladou osamělou ženu. K trestnému činu došlo podle lékaře mezi jedenáctou a jednou v noci z 11. na 12. listopadu. I to odpovídá přibližně době, kdy byly spáchány předchozí pokusy nebo dokonané trestné činy – to vlastně ani nevíme. Zase na výpadovce v těsném sousedství lesa a velmi blízko od města.“
„Mně se to moc nezdá,“ zavrtěl jsem hlavou. ‚Jak to, že mu najednou takhle ujela ruka a vraždil? Kde je ta záhadná ztráta vědomí, jakmile oběť nasedne do vozu? To mu přece v prvních dvou případech zjednodušilo situaci a zmírnilo komplikace na minimum. Jestli ovšem ty dvě živé nefantazírují…“
„Tak si to promysli,“ odporoval Běleš.
„První oběť je ženská jako kyrysar. To není legrace zvládnout ji, i když je v bezvědomí. Když viděl, že nic nepořídí, vyhodil ji z vozu a ujel. Druhá je naopak mladá, štíhlá, drobná dívenka. Vůbec neví, co se s ní dělo, ale možná, že se v polovědomí aspoň trochu bránila. Tomu by nasvědčovaly i ty potrhané šaty. Ale pachatel nemohl být žádný silák, když mu i takováhle oběť dala tolik práce. A pak narazí na třetí. Ta třeba nechce do kabiny nastoupit. Chlap vyleze a napadne ji. Oběť se brání a protože útočník vidí, že by toho mnoho nesvedl, rozzuří se – nebo taky dostane strach – a praští ji něčím do hlavy.“ „Jenže to by mu mohlo stačit. A podívej se na charakter zranění. Já se sice moc nevyznám v histochemii, ale řada těch ran s nerovnými okraji a tupými úhly musela podle názoru lékařů vzniknout už po smrti. Vrah se nejspíš rozzuřil při pohledu na krev.“ V dálce nad městem se rozlehl hvizd lokomotivy a nárazy posunovaných vagónů na nádraží. Semafory bezcílně blikaly oranžovýma očima a ztichlými ulicemi jen sem tam přehučel poloprázdný trolejbus.
