-RPR-
Anotace:
Odehrává se za války a těsně po osvobození. Jejím protagonistou je badatel Eduard Lichner, který jeden čas pracoval na výzkumech v oblasti virologie. Němci ho unesou a vydírají, aby ho získali ke spolupráci na výrobě biologické zbraně nového typu.
Údaje o titulu:
Edice Magnet 2/1984. Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Březina. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 880/23,160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. -administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs. Počet stran: 128
59-400-83
TS 13/33
Krátká ukázka:
Koncem března měl Lichner noční službu. Po půlnoci si dopřál cigaretu. Sotva si zapálil, rozezněly se sirény.
Vzal z police silnou baterku a vsunul ji do kapsy.
Chystal se opustit laboratoř, když uslyšel palbu protiletadlových děl. A pak dosud neznámý hvízdavý zvuk. Hned nato otřásl zdmi budovy mohutný výbuch.
Pospíchal k východu. Palba protiletadlových děl houstla, ale přehlušovaly ji dunivé detonace bomb.
Strážný stál u vchodu a posunky naznačoval Lichnerovi, aby jej následoval do bytu.
Tmavé nebe prořezávaly paprsky světlometů. Vedlejší budova hořela. Přijížděl k ní požární vůz a hned za ním i náklaďák, z kterého ještě za jízdy vyskakovali vojáci. Bomby dopadaly v bezprostřední blízkosti tábora. Vysoko na nebi se ozval výbuch, vyšlehl plamen a dolů se řítil zasažený letoun jako kometa.
Strážný pobídl Lichnera do běhu. Utíkali.
V tom zaslechl Lichner svist letící pumy. Dopadla blízko. Tlaková vlna ho odhodila. Zmateně vstával. Ohlížel se po strážném, ale toho nebylo vidět. Hořící budova dostala další zásah.
Lichner se rozběhl směrem ke krytu. Míjel objekt, odkud jednou v noci, jak zpozoroval, odváželi rakve.
Vchod neexistoval. Přední stěna se zhroutila. Lichner se zastavil, protože v několika vteřinách ticha, které nastalo mezi palbou flaků a výbuchem bomb, uslyšel zoufalý křik.
Přelezl hromadu sutě a vstoupil dovnitř. Podobně jako v jejich laboratoři byla budova rozdělena dlouhou chodbou.
Světla nesvítila.
Lichner vytáhl z kapsy baterku a spěchal chodbou dál. Po levé straně náhle přešla chodba ve skleněnou stěnu. Za ní spatřil ve svitu baterky klece. Od skleněné stěny byly přehrazeny silným drátěným pletivem. A právě odtud se ozýval křik a nářek. Skleněná stěna byla na několika místech roztříštěna.
A pak uviděl hrůzný obraz.
V kleci byli dva muži.
Pobíhali beze smyslů, naráželi do ocelových mříží klece a vraceli se. Jeden druhého zřejmě nevnímal. Byli nazí, neholení a nestříhaní. Jeden z nich reagoval na kužel světla. Otočil se k Lichnerovi, vyrážel neartikulované skřeky, potom se otočil a schoulil v koutě klece.
Pro Lichnera to byl šok. Jeho podezření bylo oprávněné. V další kleci uviděl samotnou ženu. Nedovedl odhadnout ve světle baterky její věk. Lezla po kolenou, ruce jí bezvládně visely podél těla.
Připadalo mu, že se ocitl v pekle.
Chtěl se vrátit, utéci před pohledem, který se mu naskytl, ale něco ho nutilo jít dále.
Zahlédl v jiné z klecí staršího muže, který chodil pozpátku.
Udeřil se o mříž, klesl k zemi, znovu se zvedl a pokračoval ve své podivné chůzi.
Lichner přistoupil blíž. Zavolal jediné slovo, které jej v tom okamžiku napadlo: „Haló!" Muž drmolil cosi neuvěřitelné rychlou frekvencí řeči. Lichner nemohl postřehnout jediné slovo.
Viděl dosti To už přestali být lidé, lidské bytosti. Pouhé trosky, odsouzené k hrůznému umírání. Pokusné oběti.
Udělalo se mu nevolno. Vracel se klopýtaje chodbou zpátky k východu.
Vyšel z objektu ven. Několik okolních budov hořelo. Nádvoří zůstalo prázdné, možná že nálet mezitím skončil a lidé jsou dosud v krytech. Bylo ticho. Ale v tom okamžiku se znovu ozval hukot další vlny nalétávajících letadel, prudká palba a opět začaly dopadat pumy.
Lichnerovi blesklo hlavou, aby se pokusil o útěk. Utéci za každou cenu! Po tom, co uviděl, věděl naprosto jisté, že by už déle nemohl na výzkumu pracovat. Ať ho raději zastřelí na útěku, v té chvíli mu to bylo jedno.
Zamířil k hlavní bráně, vzdálené necelý kilometr. Strážní věž už neexistovala. Zásah bomby ji smetl ze země. Těžká železná vrata byla vytržena z betonových sloupů a zprohýbána.
Nikdo ze strážných nebyl v dohledu. Jen kdesi vzadu za sebou slyšel zmatené povely a výkřiky.
Ocitl se necelých deset metrů od brány. Rozběhl se. Zaslechl hvízdavý zvuk. Už ho znal, vrhl se na zem a zůstal ležet. Ucítil tupý náraz do hlavy a pak už nevnímal nic.
* * *
Z hlubin vědomí se dral podivný hukot. Blížil se a zase vzdaloval. Pojednou sílil, bodal do uší. Letadla, napadlo jej. Budou shazovat bomby. Trhl sebou. Musí utéci. Musí pryč. Namísto toho jen pootevřel oči.
Oslnilo jej světlo. Zase oči zamhouřil. Hukot v uších se zmírnil, teď už tolik nebolel. Pozvolna si uvědomoval, že to nejsou letadla...
A potom se mátožně probral k vědomí. Uvědomil si, že leží na posteli. Nad sebou viděl bílý strop. Pokusil se pootočit hlavu, ale prudce ho v ní zabolelo.
Uviděl skříň, dveře a umyvadlo. Za jeho hlavou proudilo do místnosti světlo. Mělo by tam být okno.
Kde to jsem? Co se se mnou stalo?
