Špionážní příběh.
Jak se připravuje únos ředitele výzvědné školy?
Proč se Greife a Chorvat bojí legendárního generála Lokotkoffa?
Kdo byli tři důstojníci, kteří navštívili waffenschule?
Jak skončila akce Nový rok?
Edice SATURN svazek 17.
Z ruského originálu Operacija „S Novým godom", vydaného v časopise Niva, č. 9 z r. 1964, přeložil Bedřich Lukeš. Verše F. I. Tutčeva na str. 34 a 35 přel. Jiří Mulač. Obálku navrhl a graficky upravil Jaromír Valoušek. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1067. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Barbaš. Písmem Primus vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 7,87, VA 8,43. 136 stran. D-04 50373.
Náklad 40 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.
Rozšiřuje PNS
26-002-66 13-34
Cena kart. 5,50 Kčs
Krátká ukázka:
„Buďme přesní. To je celkem naivní metoda, Greife," už nechdával mister, začínal s obersturmbannführerem jednat jako se svým sekretářem, nebo dokonce lokajem. „Buďme upřímní. Vaše agentura teď už není tak kvalitní jako dřív. Pouhý strach před trestem je málo, přece vám to nemusím vysvětlovat. Polovinu, ale co polovinu, dvě třetiny vašich agentů můžeme odepsat už teď. V nejlepším případě zůstane třetina. Třetina průměrných pracovníků, ubohých vrahů, kteří nemají žádnou vůdčí myšlenku. Třicet ze stovky."
„No no, mister Stein...," urazil se Greife.
„Tak nakolik je ceníte?" zeptal se Švýcar obchodní hantýrkou, jako by vůbec nepozoroval jiskřivé oči omládlého Greifa. „Zač je jich deset, tucet, zač je kus — nebo jak se budeme dohadovat?"
Kdesi hodně blízko, za jejich zády zapraskala suchá větev, Greife se ohlédl a poznal svého šoféra Sonnen-berga. Procházel se a prozpěvoval si.
„Dobrá," řekl Greife a povstal, „ještě se uvidíme..."
„Jenom se nepokoušejte vystrašit mě," odpověděl Mallwin G. Stein a zůstal sedět na lavici. „Kdybyste chtěl zapomenout, že je mezi námi džentlmenská dohoda, mohu si postěžovat v Berlíně. Mám styky i tam, třebaže se tomu budete divit. A rozjedou-li se kolečka, je s vámi amen. Ve vaší sympatické zemi lítají hlavy dost rychle, nebo nemám pravdu?"
Podal Greifovi ruku a zeptal se na rozloučenou:
„A jak je to s tím ruským generálem čekistů Lokotkoffem? Když jsme byli naposledy spolu, říkal jste, že je s ním konec. Potvrdilo se to?"
„Nepotvrdilo," odpověděl drsně Greife. „Nemám ještě žádnou zprávu. Tady to není tak jednoduché, mister Stein, není to vůbec tak jednoduché, jak se může zdát občanu neutrálního státu. Někteří Američané to dobře vyzkoušeli na vlastní kůži, dnes už jsou staří. Možná že znáte dobrodružství generála Grewse. To bylo v prvních letech existence sovětského státu. Američané tenkrát poznali, co to je, dobývat Rusko."
„Je to těžké, viďte?" zasmál se škodolibě Švýcar. „Hodně těžké. Ale vy jste se jistě poučili z chyb hloupých Amerikánů. Vy přece bojujete jinak?"
Za tohoto smíchu Greife odcházel.
„Čím dřív mi je dodáte, tím líp," volal za ním ještě Mallwin G. Stein. „Přijdu sem po Novém roce, později nemám zájem. K tomuto termínu bude už zboží připraveno, nebo ne?"
„Heil Hitler!" pozdravil Greife a otočil se.
„Heil, heil," odpověděl Greifův host se smíchem, „však přijedu a vyhledám vás. Jenom jestli tady ještě budete."
„A kde bych měl být?" zeptal se obersturmbannführer stroze. „Kde bych měl být?"
„Bože můj, dál na východ!" zvolal švýcarský občan. „Samozřejmě, že na východ. Zeppellin je pro ruskou otázku, to znamená, že jeho místo je v Moskvě..."
A tak se rozešli.
Greife usedl do vozu a utřel si šátkem čelo. Sonnenberg se na něho zkoumavě díval, ještě zkoumavěji než jindy.
„Do Assari!" řekl šéf. „A nechoďte za mnou, když vás o to nežádám."
„Pan obersturmbannführer zapomněl, že jsem jeho ochrana, když vás neprovázejí samopalníci," řekl řidič. „To patří k mým služebním povinnostem. Já za vás zodpovídám."
Greife najednou pocítil únavu. Sedý prášek vykonal své. Teď musí pykat. Nebo si má vzít ještě jeden?
Vyšetřování s teroristy Ionovem a jeho pomocníky Šerým a Kozačkovem dál prováděl Igor. Lokotkovovi připadalo nějak nevhodné vyšetřovat takovou pitomou záležitost, jak říkal.
Bylo to opravdu k smíchu i k zlosti.
Jednou, když Igor vyslýchal Ionova, nahlédl do zemljanky vousatý děda Trofim. Potřeboval od velitele nějakou radu ohledně lovu. Když ho Ionov uviděl, zbledl, uskočil a zády se přitiskl k písčité zdi zemljanky.
„Pobíhá tu pořádný los," řekl děda Trofim. „Je to nějaký zuřivec, není tak plachý jako zdejší srnky. Byloby dobře sebrat partu a zastřelit ho... Bude hodně masa i sádla ..."
„Dobrá, přijďte později," odpověděl mu Igor.
Když odešel, Ionov ještě celý vylekaný zašeptal:
„To je on, to je určitě on."
„Kdo, on?"
„Generál Lokotkov. Tak nám ho pan Greife popsal. Plnovous se sotva znatelnou šedinou, hustá čupřina, mluví prostě ..."
Igor stěží utajil smích a pokračoval ve výslechu. Bylo vidět, že v Zeppelinu o veliteli zvláštního oddělení nic pořádného nevědí, a když vyslýchali zajatce, ti si vymýšleli vousatého generála.
„Ať si jdou k čertu," řekl dobromyslně Lokotkov, když mu Igor vyprávěl komickou příhodu s dědem Trofimem. „Podívej se, Igorku, pošli je za linii fronty. Máme tu důležitější případy."
A dal svému zástupci balíček cigaret Severní palmíra ze zásilky od Rjachičeva a také módní poloceluloidový límeček do vojenské blůzy, druhý schovával pro Lazarjova. Ať tu ještě na poslední chvíli dělá trochu šviháka. Jemu dal také balíček cigaret a Inze lahvičku voňavky a tabulku čokolády — ať si zamlsá, až se bude procházet se Sašou.
Ale Saša si límeček do blůzy nezašil a cigarety nevykouřil. Všechno to si schoval. Ženisti mu dali německou kytaru a zpíval sentimentální romanci, kterou si v těchto dnech oblíbil.
Zpíval dojímavě, ale přitom jako by se vysmíval sladkým slovům a tklivé hudbě i svým smutným a dojatým posluchačům.
„Měl bys omladit svůj repertoár," řekl děda Trofim. „K nám do Pskova přijížděli také všelijací estrádní umělci, ale takové pitomosti ještě nikdo nezpíval..."
„Zpívej, Alexandře, neposlouchej dědu," říkal Zlatoustov, „ten se tak vyzná v umění."
Večer Lazarjov seděl na zápraží s Ingou a tiše vyprávěl:
„Že tloukli, to nic nebylo, to se dá vydržet, ale používali prý i jiných metod; třeba naši organizovali skupinový útěk nebo ilegální organizace. Nemohli nikoho dopadnout, protože nikdo nikoho nejmenoval. V takových případech přivezli z jiného tábora ženu a dítě a mučili je před očima muže, aby promluvil. Ani to nepomohlo. Žádný nepromluvil. A fašisti z toho mají zábavu."
„To je strašné, nemluvte už o tom!"
„Ano, není to nic pro slabé nervy," souhlasil Lazarjov a jeho oči ve tmě najednou zajiskřily. „Víte co, Ingo, tak si myslím, že válka skončí, oslaví se vítězství a na tohle všechno se zapomene. Třeba někdo řekne, že i tihle mizerové měli ženy a děti a museli uposlechnout rozkaz. A budou je chtít pochopit a prominout jim. Ale co když já, Alexandr Ivanovic Lazarjov, je nechci pochopit? Nevím, jak se na to díváte vy, ale já si myslím, že bychom je všechny měli pobít bez milosti."
Inga položila svou teplou ruku na jeho zápěstí, podíval se na ni se strany, jako by nechápal, kdo vedle něho sedí, vstal a řekl nepochopitelně:
„Promiňte."
„Kam to běžíte?" podivila se Inga. „Ještě je brzy."
Ale Lazarjov neodpověděl a odešel.
Asi dva týdny se neukázal. Lokotkov se Inze zmínil, že Saša je v jiném táboře. Pak ho zase uviděla. Za tu dobu si nechal narůst kotlety a knírek, jeho obličej tím dostal výraz mizerného okresního hejska z minulého století.
„Proč jste to udělal?" podivila se Saninová. Saša v jejím hlase poznal, že se zlobí. „Copak mi to nesluší?" „Vy myslíte, že ano?"
„Dokonce jsem o tom přesvědčen," odpověděl Lazarjov. „Každá dámička se do mě zblázní..."
„Nevěděla jsem, že jste tak banální!" podivila se Inga a rty se jí zatřásly, jako by se užuž chtěla rozbrečet.
„Jsem banální hanebník," ukázal bílé zuby Saša. „V životě žijeme jenom jednou ..."
Když Inga odešla, řekl mu Lokotkov:
„Proč jsi ji zarmoutil?"
„Copak jsem ji zarmoutil?" znepokojil se Lazarjov. Podle nového Lazarjovova zevnějšku Lokotkov změnil jeho životopis — teď z něho udělal leningradského předměstského obchodního zaměstnance, který byl v Toskově odsouzen pro velké manko v prodejně.
