„Nejraději bych řekl: milý čtenáři, máš před sebou detektivku, čtyři detektivní příběhy. Ta knížka si nedělá nárok na věčnost. Chceš se pobavit? Prosím, posluž si, jsi na správné adrese. Psát detektivku, to je těžká řehole, hra s jasnými a zatraceně přesnými pravidly, jejichž porušeni poznáš právě tak dobře jako při fotbalu. Tyto čtyři příběhy autor vystavěl na motivech případů, které se skutečně udály,a přetvořil je po zákonech detektivního žánru. Takže, připomene-li vám některý něco, nejde tak docela o podobnost čistě náhodnou. Povídky dokazují sdostatek, že Oldřich Železný svou práci ovládá."
magnet — periodická řada. Vydává Vydavatelství Časopisů MNO, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, telefon 23 43 55—7.
Šéfredaktor (Jaromír Hořec, zástupce Gustav Hajčík.
Redakce: Praha 1, Jungmannova 24, tel. 23 43 55—8.
Obálku navrhl Bohuslav Blažek.
Grafická úprava Antonín Dvořák.
Vychází ve spolupráci se Svazarmem, Svazem protifašistických bojovníků a ministerstvem vnitra.
Rozšiřuje PNS; v Jednotkách ozbrojených sil VC MNO-administrace: Praha 1, Vladislavova 26.
Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku.
Vytiskl MlR, novinářské závody, n. p., závod 1 v Praze. Ročník pátý.
Cena 8 Kčs.
Krátká ukázka:
Červnový den roku 1967.
Podobal se ostatním jako vejce vejci. Porada stíhala poradu, k polednímu měl každý v sobě už dvě tři kávy. Továrna se jmenovala POFAG a její pozemky ležely na jihozápadním okraji Prahy.
„Soudruhu řediteli, myslím, že gratulanti jsou už tady.“
Sekretářce Pavelkové bylo asi osmadvacet a vypadala pěkně.
Ředitel Novák si promnul unavené očí. Měl vždycky unavené oči. „To to letí, to to letí,“ řekl, pohlédnuv na hodinky. Pak se usmál. „Když vy myslíte, Evičko, tak jsou jistě za dveřmi. Trochu si pospíšili, není ještě šestnáct patnáct, pracovní doba dosud neskončila,“ řekl trochu mentorsky, „ale
dneska to budu muset asi přehlédnout. Víte co? Pomůžete mi dát vedle do sálu na stůl ty… no ty potřebné věci.“
„Už jsem to zařídila, soudruhu řediteli.“
„Opravdu? Děkuji. Jsem rád, že jste si při všem shonu našla čas.“
Pak povstal, zapjal si sako, přitáhl kravatu. Byl to statný, rozložitý muž, trochu obtloustlejší, rysy tváře těžké, ustarané, ale sebevědomé, jako u člověka, který je už léta zvyklý přikazovat. Prožil svůj život v ostrých politických bojích a dovedl být přísný i lidský zároveň, zejména vždy věděl, co je správné a co ne, měl ve všem jasno a nikdy nepochyboval.
Těžkým krokem devadesáti kilogramů došel ke dveřím, vedoucím z pracovny do konferenční místnosti, a doširoka je otevřel. Za nimi se už shromáždil celý zástup zaměstnanců a dělníků.
Novák rozpřáhl ruce.
„Tak pojďte dál, soudruzi. No, vy jste mě doběhli. Pořád jsem doufal, že na to přece jen zapomenete – copak padesátiny se také slaví?“ Bodře se rozesmál.
V čele zástupu stál předseda závodního výboru Bláha. Byl asi stejně stár jako Novák a dokonce i fyzicky si byli podobní. Tvářil se neobyčejně slavnostně, skoro dojatě.
„Františku – vezmu to za všechny: Jménem závodního výboru eróhá – jsme přece všichni odboráři – prostě – všecko nejlepší. Hodně zdravíčka, úspěchů, sílu k práci a – vždyť ty víš. Ale hlavně ti všichni přejeme to, co si i ty sám přeješ. Tak!“
Ozval se potlesk.
„No – tak – soudruzi a soudružky – upřímně děkuju – no…“
Podávání rukou nemělo konce.
„A ať vás nemusím nutit!“ zdvihl Novák sklenku jako první. „A hudbu, hudbu! Ať je tu veselo!“
Kdosi spustil připravený magnetofon.
Gratulanti přicházeli, snědli chlebíček, vypili sklenku vína, odcházeli.
„Dost, dost, Evičko,“ řekl inženýr Zach, ředitelův ekonomický náměstek, když mu Pavelková nalévala sklenku. Každý tady věděl, že spolu chodí; nebylo ostatně co drbat, oba byli svobodní.
„Copak to slyším!“ ozval se Novák. „Nejsme na poradě, soudruhu inženýre, takže mě snad aspoň teď budete poslouchat?“
Oba se zasmáli.
„Rád bych poslechl, ale vezu dnes bratra do nemocnice. Z Berouna.
Konečně mají na Karláku místo, díky soudruhu náměstku Horáčkovi, respektive jeho ženě – je tam asistentkou.“
Novák se tvářil omluvně. „Promiňte, zapomněl jsem.“ Přiťukli si.
„A to víte, že soudruh Horáček má novou lásku?“ oznamoval v jiné skupince odborník na předávání klepů soudruh Kvasnička.
„Snad ne Slávii?“ řekl opovržlivě Doskočil. Každý o něm věděl, že má v hlavě jen samý fotbal.
„Kdepak! Slávku!“
„Že by toho zajíčka z účtárny?“ vypískla slečna Králová.
„Už je to tak,“ dodal s uspokojením Kvasnička. Všem nad klípkem asvítily oči.
„To jsem opravdu rád, soudruhu Bílý, žes taky přišel mezi nás,“ řekl v témž okamžiku Novák vcházejícímu revizoru z ministerstva. Byl v Pofagu už druhý měsíc pečený vařený a nikdo přesně nevěděl proč.
Bílý se usmál a zdvihl sklenku. „Na mou duši, že v tom nebyly zištné úmysly. Vůbec jsem netušil, řediteli, že slavíš narozeniny. Prostě jsem jen potřeboval vaše poslední výkazy o plnění plánu, abych mohl svou zprávu konečně uzavřít.“
„A dostals?“
„Tady od soudruha Vašíčka,“ kývl na vedoucího odbytu, který si právě naléval červené. „Už bys nám konečně mohl říct, co na nás ministerstvo šije,“ usmál se Novák.
„Soudruhu řediteli, zeptej se mě tak za hodinku. To už budu mít v sobě víc alkoholu.
Na zdraví!“
Opatrný soudruh Cílek se snažil tiše rozmlouvat se Zachem. Zach však prudce gestikuloval, a jako vždy neuměl mluvit o ničem jiném než o nové ekonomické soustavě. Bůhví proč. „Základním problémem je odvaha, kamaráde,“ řekl právě. „Nás všech.“
„Co tím myslíš?“
„Začal bych víc od podlahy. Uznáváme teď funkci trhu a tak dále, prosím, ale velkoobchodní ceny, například, řídíme direktivně. Polovičatost, amaráde! Ani ryba ani rak.“
„Kdybychom udělali něco radikálnějšího, mohlo by to mít katastrofální následky.“
„Jaké?“ zeptal se jízlivě Zach.
„Radikalismus.“
„Aha, jestli je radikalismem vyhazovat neschopné, jsem pro něj.“
Cílek ostražitě pohlédl směrem ke skupince ředitele Nováka a vedoucího odbytu Vašíčka. Zach se znatelně opovržlivě usmál. „Oba to už ode mě slyšeli několikrát, žádný strach. Ale teď už opravdu musím jet.“ Rozloučil se.
„Čeká ho vojna, chudáka,“ pokynul v v jiné skupině hlavou Bláha směrem k Novákovi.
„Budeme mu muset pomáhat.“
„Všichni,“ zahihňala se Honzová a ucucla vína.
„Jo, dřív se dělalo z nadšení, a ne kvůli nějakým vymyšleným stimulům, měli jsme doma hádky se starou, ale tak nějak jsme věděli, že děláme všichni pro sebe. A věděli jsme, že každý má stejný žaludek a že všechny živíme jen my, dělníci. Kdyby byli všichni takoví jako já nebo František, tak už tady
dávno ten socialismus máme.“ Zhluboka se napil. „Víte, Franta je soudruh, chlap, znám ho, a kdyby mu to začalo klouzat v rukách, tak jsem tu ještě já.“
„Ať žije Sparta!“ zaječel poněkud nevhodně dost opilý Řehák a přiťukl si s Bláhou.
„A tu nejkratší znáte?“ ušklíbl se ironicky v druhém koutě místností Horáček. „Rozdíl mezi skřivánkem a vrabcem? Žádný; oba mají konzervatoř, jenže vrabec dálkově.“
„To je přece na soudruha Nováka! Študuje dálkově vysokou ekonomickou!“ vynikl nad smíchem posluchačů ženský hlas.
Kolem osmé večer se začala rozjařená společnost rozcházet. To už byl inženýr Zach přesně třicet pět minut mrtev.
Neštěstí se stalo na třiadvacátém kilometru. Pod srázem našli převrácenou oktávii. Hlášení došlo na berounský okrsek v jedenadvacet nula čtyři. Asi za dvacet minut poté ozářily světlomety dvou vozů Bezpečnosti místo katastrofy. Fotografie, měřicí pásma, nákresy.
Mezitím přijela sanitka a lékař konstatoval smrt. Fraktura lebeční kosti, další zranění, včetně vnitřních.
Druhý den ráno odvezlo oktávii jeřábové auto k technické prohlídce.
A ještě týž den po probírce denních hlášení si zavolal kapitán Tomek poručíka Vávru. „Mrkněte se na tohle,“ podal mu list papíru. „Třeba to nic neznamená, ale pro jistotu. Patnáctého ve dvacet tři čtyřicet jedna spatřila hlídka číslo osmadvacet u garáže v Jílkově ulici muže. Zamykal tu garáž. Patří
jakémusi inženýru Zachovi. Nic podezřelého, ale něco se jim přece jen asi nezdálo, jinak by to nedali do hlášení. Ten Zach se zabil. Včera. Havaroval na berounské silnici, jak je zřejmé z dálnopisu… Docela zajímavé, viďte, poručíku?“
Šedivá a mohutná budova ministerstva se tyčila proti nebi. Déšť byl na spadnutí. Kancelář přednosty odboru Adama byla situována tak, že její okna hleděla na řeku, která se líně a netečně valila na sever.
V nepohodlných moderních křesílkách, které i v tomto ročním období studily do zad, seděli proti sobě kapitán Tomek a doktor Adam. Na stolku před nimi dva šálky od kávy.
„To je tedy výsledek šetření?“ zeptal se doktor Adam a povytáhl přitom poněkud nedůvěřivě obočí.
Tomek přikývl. „Ano. Nepřiměřená rychlost.“
Adam se zadumaně usmál, podal Tomkovi krabici s cigaretami a sám si také zapálil. „Ovšem… k vůli tomu jste přece nepřišel, soudruhu kapitáne?"
