Edice Smaragd č. 63
Doslovem opatřila Magda Hájková. Přebal, vstupní kresbu a vazbu navrhl Jaroslav Fišer. | Graficky upravil Jan Wild. | Vydala Mladá fronta jako svou 3197. publikaci. | Edice Smaragd, sv. 63. j Odpovědný redaktor Vojtěch Kantor. J Technická redaktorka Jana Vysoká. | Vytiskl Mlr, n. p., závod 6, Praha 2, Legerova 22. | 316 stran. | Náklad 50.000 výtisků. | 18,95 AA, 19,27 VA. | Vydáni první. Praha 1972. 1601/22/8.5 | 23-083-72 j 13/33 j Cena vázaného výtisku Kčs 19,—
Obsah:
Případ zlatého buddhy
Jak předstírat smrt
Absolutní stroj
Krátká ukázka:
— Kdo vám řekl takovou pitomost. — Brettschneiderová šla najisto do rohu místnosti k váhám, odhodila tam pytel s hrachem a vytáhla z jakéhosi výklenku ve zdi láhev hořké kořalky. Jediným hnr.tem ji objevila a napila se rovnou z láhve. A včera večer si tady tři lidé mysleli, že už znají v téhle místnosti každý kout.
— Jak jste o té láhvi věděla?
— Chodím sem na návštěvu často. Dítě, prosím tě, řekni to panu detektivovi, než mě zase něčím praští... Nebo se chcete napít se mnou ? — podávala mu láhev.
— Nikdy! — Krasl skoro vykřikl. — Neholduji kořalkám.
— Já jo, — řekla Brettschneiderová. — Zvlášť když potře-buju sílu. A to dneska opravdu potřebuju. Sedněte si tuhle a poslouchejte. Oba dva! — zakřikla skoro Krasla.
— A přestaňte si myslet, že byl Vincenc vůl... Krást takové čínské pitomosti, to určitě.
— Ale vždyť mně to říkal sám Riessig...
— Tak to bude jistě pravda, — usmála se Brettschneiderová. — Riessig přece nelže, kdepak. Ten se domohl svého bohatství jen proto, že vždycky mluvil pravdu. Ted už vám věřím, že nejste detektiv, pane. Jste na to příliš důvěřivý.
— Pan Krasl je moc hodný. Budu ti vykládat..., omlouvala ho Albína.
— Až pozítří. Ted tady musíme sehnat toho Buddhu, nebo nám uteče deset tisíc zlatých.
— Deset tisíc zlatých? A kdo je nabízí? — divil se Krasl.
— Nějaký docela cizí milostpán. Přijel ke mně předevčírem večer v kočáře. Říká si Walter a mluví s divným přízvukem...
Krasl se rozhodl, že tedy řekne téhle zvláštní rodinné přítel-kyni všechno. I to, že toho Zlatého Buddhu včera hledali celý večer, zřejmě na stejných místech co ona. Brettschneiderová se namáhavě zdvihla. Šla odtrhnout prkno v podlaze, kde byla jedna tajná skrýš, šla k veřejím, zalom-covala prahem a objevila další úkryt, který vznikl tím, že tu byla opatrně vyňata cihla. Tady našla deset zlatek. Dala bez řeči pětku Albíne a pětku si strčila za výstřih.
— Jeli jsme s tátou ve všem na polovic, dítě, — řekla na vysvětlenou. Ještě několikrát se rozhlédla po místnosti.
— Ale o tom Buddhovi mně neřekl. Co to může být, ví Bůh. Co to může být ? — vykřikla skoro na Krasla, který ji pochopitelně rozčiloval. — Zítra v poledne to mám odnést na křižovatku za Tanvaldem panu Walterovi. Když to najdem, rozdělíme se o odměnu. Tobě ovšem srazím bolestné, detektive..., prvně se na učitele usmála. Kraslo-vi se začala líbit. Byla to silná osoba.
— Je mi líto, že jsem vás udeřil. Myslel jsem, že tady chodí vrah... Všiml si teprve ted, že Brettschneiderová není blond.
— Jakývrah?— Nevěděla ani o učitelových objevech. Musel jí vykládat všechno od začátku. Poslouchala napjatě, Albína s ní, nepřerušily učitele ani jednou.
— Znala jsem Vincence dobře, — řekla, když Krasl skončil. — Znala jsme ho tolik let. Ten měl nápady, na jaké je i Riessig krátký. Jen peníze nám scházely. A mohli jsme přivést barona na mizinu. V tomhle kraji by se to dalo dělat ještě lip, vždyť tady bdi pracují zadarmo. A tak jsme chtěli ty peníze sehnat. Vincenc měl asi vlastní plán, o kterém mi neřekl. Ale s Hankou se nespojoval, na to byl moc chytrý. K Riessigovi chodíval, to ano. Fabrikant si sám vážil Vincencových rozumů. Vždyť on houby ví, co se tu v kraji povídá a co by se dalo zařídit. Zřejmě mu při takové návštěvě Vincenc něco sebral...
— Ale co ?
— Zlatého Buddhu..., řekla Albínka.
— A ted poslouchejte! — vdova zvážněla. — Ještě těsně před tím velkým střílením a stávkou ke mně dvakrát přijela komtesa Ehrenbergová.
— Kdo? — zděsil se učitel pomyšlení, že opět přistupuje nová osoba do kruhu podezřelých.
— Komtesa Ehrenbergová, z rodiny, které kdysi všechno v tomhle kraji patřilo. Oni sami tu chtěli vyrábět textil, jenže byli moc málo na obchod. Zkrachovali za dva roky. A tu zkrachovanou továrničku starého von Ehrenberga koupil před lety Riessig. Měla ještě vodní pohon, jako nějaký mlýn. S párou tenkrát nějak nepočítali... Tak tedy ke mně několikrát přijela tahle Ehrenbergová, a že prý jí jako má Pawlata prodat nějaký záznam. Já koukala jako blázen, odkdy Vincenc obchoduje se záznamy. Ale ona říkala, že prý už bude jako tvůj otec, Albínko, vědět. Je to prý celá tlustá kniha, vázaná v kůži. A že prý za ty záznamy dá Ehrenbergová, co budeme chtít. To víte, jsou už na mizině, mohli by nám tak nejvýš dát kus lesa neoo zadlužený statek. Ale já to přece Vincencovi vyřídila, ten se jenom usmál a tvrdil mi, že žádné záznamy nemá.
Vždyť prý přece vím, že všechno nosí v hlavě. A to je pravda, pamatoval si kdekterou cenu, kdekterý dluh, měl v hlavě čísel jako pět početnic. Ta Ehrenbergová pak přišla ještě jednou a dokonce vyhrožovala, že nás to jako bude mrzet, když jí tu knihu neprodáme. Ale pak vypukla stávka a na všechno se zapomnělo. A Vincence že by tedy někdo..., Bretschneiderové se zlomil hlas. Prvně jako by se jí zastesklo.
— Je ta Ehrenbergová blondýna ?
— To bych řekla. Jako šiml. Proč? — Vyložil jí všechno o vraždě i o plavých vlasech, které Albínka našla.
— Blázen ona je dost velký, aby se pro ty záznamy vypravila sama. Jezdí celé dny na koni, má spoustu psů a řve na svého jediného sluhu jako nějaká hradní paní. Ale přece jenom se mi to nezdá...
— Nevíme, co v té knize bylo. Proč chtěla záznamy, které Pawlata sebral Riessigovi ? Co s nimi chtěla dělat ?
— To je snadné! — Brettschneiderová se jen usmála. — Nenávidí Georga. Vždyť se dřív měli brát. A potom, když se zjistilo, jaké má dostat komtesa směšné věno, tak ji Georg pustil k vodě. Ta určitě nesní celé dny o ničem jiném než o pomstě. A mít takové záznamy, které Riessig nutně potřebuje, to by znamenalo, že si může diktovat, že ho třeba může donutit k sňatku a že se jí lidé přestanou smát. To je zřejmé. Ale proč ted nepřišla sama? Proč by poslala toho Waltera ? Nebo patří ten chlap k jiné partě ? Pracuje proti Ehrenbergové ? Proč ten člověk nemluvil o záznamech, o knize, proč chtěl ode mne Zlatého Buddhu ? Tomu nerozumím. — Obchodnice se napila znovu pálenky. Krasl už jen čekal, že si taky zapálí viržinko. Asi to patří k mravům zdejších pionýrských podnikatelů.
— Jak vypadal ten Walter ? — zeptal se aspoň, protože ho nenapadlo nic lepšího.
— Počkejte! — Brettschneiderová začala vzrušeně přecházet. — Počkejte, byl taky blond. Opravdu, ten chlap měl plavou čupřinu, tak oslnivě plavou, že jsem ji v životě na mužském neviděla, a já přece viděla nějakých mužských ...
— Rozhodně bych vám neradil, abyste šla zítra na to roz-cestí u Tanvaldu sama, — řekl Krasl.
— Bodejť. Druhou takovou slupku do hlavy bych asi těžko snesla. Ale peníze jsou peníze, riskovala jsem už víc.
— Ale vždyť jste ještě nic nenašla.
— Taky nehledám dlouho. Kolik mohl mít skrýší v takoVincenc přede mnou neměl tajností.
— Až na toho Buddhu — řekl Krasl. Vzal si kabát a chystal se ke dveřím.
— Kam jdete?
— K Ehrenbergům..., řekl a vykročil do tmy jako hrdina. Tak docela tma už nebylo. Začínalo svítat. Zívl. — Já už se tu asi nevyspím..., pomyslel si.
A nevěděl ani, jak blízko je pravdě.
