-RPŘ-
Kriminální příběhy
Magazín Haló soboty, přílohy Rudého práva.
Autor: Vladislav Štěpánek.
Obálka, ilustrace a graf. úprava Jiří Svoboda.
Rok výroby 1977. Cena 9 Kčs.
Obsah:
Posmrtné skvrny
Propaga
Výpověď za oponou
Málem metráková rakev
Pozvánka k soudu
Kámen v cestě
Cestou dolů
Advokátovy vkladní knížky
»Hledám hospodyni...«
Dva čtyřlístky
Otrávený dort
Heslo: smrt!
Etiketa stolování
Kostra u Salvátora
Troje pancéřové dveře
Modrošedý kulich
Kapelník
Alej nálady
Dárek poštou
Historie na sešití
Jako ve mzdě strachu
Dvojí cesta
Cihla v nohách
Perlový přívěsek
Turista
Krabička zrní
Krátká ukázka:
Nadporučík Holík byl trochu mrzutý. Celé to usilovné vyšetřování nevedlo téměř k ničemu. Čeho se chytit?
Benzinářka říká, že čerpadla uzavřela pár minut po devatenácté a odcházela rovnou domů. V jednom místě se jí prý vždycky rozbuší srdce, zvláště když má v kabelce větší tržbu. Je zde skoro tma a mrtvo, sem ani vyvenčit psa lidi nechodí. Tentokrát se ]í zdálo, že na konci aleje vidí nějakou mužskou siluetu, křičela, ale nikdo jí nepřispěchal na pomoc.
Stejně by už loupežnému přepadení nezabránil. Přesto se po něm sháněli jako po svědkovi, který mohl pachatele zahlédnout, něco o nich říci.
Nesehnali vůbec nikoho. A od benzinářky se stručnější popis dovědět nemohli: Jeden že je menší a druhý větší!
Vyděsila se, nadporučík to chápal. Není také divu, když k ženské přiskočí dva zamaskovaní muži, povalí ji do bláta, vytrhnou kabelku s pěti tisíci a zmizí. Měli masky, škrabošky? Jaké? Nevěděla.
Holík si postěžoval kolegovi, nadporučíkovi Oravcovi: »Pět dní už kolem té loupeže lítám jak chrt a nemám o chlup víc než na začátku.«
»A co mám říkat já!« Oravec rozhodil rukama. »Ty pár dnů a já svoje zloděje honím skoro dva roky! Člověče, mně se v noci zdá jen o kantýnách!«
»Ale ty aspoň něco víš. Aspoň něco.«
»Co, prosím tě? Taková šňůra vloupaček a já nevím ani, jak vypadají. Nikdo je nikdy neviděl, nic mi nenechají na památku, nepodepíšou se.«
»Třeba to, že jsou motorizovaní. Jednou si jich někdo všimne .. .«
Pravda, nějaké motorové vozidlo museli mít. Kdysi začínali v Příbrami, pak se vypravovali za město a v posledních měsících i do vzdálenějších obcí, kam by se vlakem nebo autobusem nemohli v noci dostat, neměli by spojení pro cestu tam a zpět.
Oravcova mapka okresu byla pestře poseta červenými kroužky a různými značkami. Vykradené prodejny, hospody a velmi často závodní kantýny na šachtách. Stále týž obyčejný, hrubý způsob vloupání. Podle některých známek se dalo usuzovat, že pachatelé jsou dva. Často si počínali dost odvážně, prostřihávali oplocení a vnikali pak do střežených závodních objektů. Dost se nabízel předpoklad, že zloději zvlášť dobře znají poměry na šachtách, nadporučík také tím směrem zaměřoval svou zvídavost.
Jejich lup nebýval velikánský. Sháněli se po penězích v zásuvkách stolů a v příručních pokladničkách, kromě toho nabrali tolik zboží, co dohromady unesli. Běžné potravinářské zboží všeho druhu a cigarety.
Pozoruhodné. Nevybírali jen to nejcennější, které se dá dobře zpeněžit, nehleděli úzkostlivě na celkovou hodnotu. Naopak, šli po rozmanitosti. Jako by pouze doplňovali své domácí spížky.
Nic naplat. Úvahy pronásledovaly nadporučíka i ve snu, ale aby se mu tak jednou zazdálo o kloudné stopě, to ne.
Oravec dál pátral po dvojici vytrvalých zlodějů a Holík zase po dvou loupežnících, z nichž jeden je údajně menší a druhý — kupodivu — větší.
Po delším čase opět přepadení. Na okraji Příbrami, v Březových Horách.
Pokladní kina přišla po večerním představení domů, bydlí se starými rodiči v malém baráčku. Jako vždy přinesla tržbu za prodej vstupenek a uschovala ji. Peníze odevzdává až ráno.
Stačila s rodiči prohodit jen pár slov. Najednou všichni strnuli, na schodech z půdy se ozval prudký dupot a vzápětí se rozlétly dveře. Dva maskovaní muži, jeden i druhý nůž v ruce, jim vyhrožovali: »Vydejte peníze, nebo vás všechny podřežeme.«
Děda je prosil, nechte nás, my nic nemáme. Ale oni přistoupili k pokladní: »Rychle! Ty víš, pro které jsme si přišli.« Menší z obou jí přiložil nůž na krk.
Co dělat, vydala jim obálku, v níž byly téměř čtyři tisíce.
»Říkáte jeden menší a druhý větší?« Nadporučík Holík tu otázku vyslovil s pocitem beznaděje, možná i s jistou dávkou šibeničního humoru.
»Vysoký, vysloveně vysoký. Aspoň o hlavu nebo o půldruhé vyšší.«
Holíka její odpověď potěšila. »Ještě něčeho jste si všimla?«
»Řekla bych, že oba jsou dost mladí, zvláště ten vysoký, bude mu sotva přes dvacet.«
»Proč to?«
»Podle hladké kůže na zápěstí a kolem úst, podle zubů a vůbec.«
»Byli přece maskovaní?«
»Jen přes horní polovinu obličeje. Oba měli až pod nos přetaženého kulicha a v něm vystřižené díry pro oči. Ten menší, co mě ohrožoval, měl kulicha modrošedé barvy. Určitě.«
Tak přece jen něco přesnějšího. Pokladní je bystrá a ti lumpové tentokrát »nepracovali« ve tmě. Dovnitř se dostali, jak zjistil technik, ze dvora. Prolezli vikýřem na půdu. »
»Ještě bych chtěla říct,« pokladní malinko váhala — »ne dnes, ale v předcházejících dnech se mi párkrát zdálo, jako by mě někdo sledoval. Tedy večer, když chodím z kina domů.«
Nadporučík jí poděkoval, a nechal do rána u domku hlídku. Neboť pachatelé jí vyhrožovali, že do rozednění nesmí kriminálku informovat.
Přestože měl Holík tentokrát lepší východisko, případ ne a ne objasnit. Zase si posteskl Oravcovi: »Vím přibližně, jak vypadají, a není mi to nic platné. Vím taky, že znají místní poměry, dohře si tu pokladní vytipovali. Asi Příbramáci. Jinak samá hádanka.«
»Hádanka?« nadporučík Oravec blahosklonně mávl rukou. »Jen hádanka? To já zakopl o úplnou záhadu!«
A začal vyprávět o čerstvém vloupání do poštovního úřadu, právě se vrátil z místa činu. »Nějak jim narůstá hřebínek, ale udělali to určitě oni. Přesně jejich styl, žádná jemná práce. A teď mě sleduj. Vybrali příruční pokladničku, malé peníze — pár tisíc. Ty velikánské, co byly v trezoru, těch si nevšimli!«
»No jo, dostat se do trezoru .. .«
»Počkej! Vylamovali zásuvky stolů a taky vylomili tu, v které ležely klíče od trezoru, rezervní klíče! Chápeš to? Otevřeli vůbec trezor? Nebo se o to ani nepokusili? Proč? Nikdo je přece nevyplašil. Tak tomuhle já říkám záhada.«
