-RPR-
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-207-84 TS
Toto není detektivka, zařazeno z důvodu kompletace edice "magnet".
6 povídek - vzpomínání účastníků SNP:
Vagón smrti
Omyl pana generála
Horké chvíle
Na křídlech
Tri duby
Básník od Jelenské skály
Krátká ukázka:
Zkoumám jejich tváře. Musím védét, jestli mi věří. Zdá se, že ano. Kdyby se ukázalo, že moje údaje jsou nepravdivé, lehko by mne označili za provokatéra a já bych navždycky zmizel z tohoto světa. To je osud provokatérů. S partyzány nejsou v téhle době žerty.
„První zničený stroj byla stodvaadvacítka. Rozbil jsem ji nedaleko Horní Středy. Zachránil jsem se jenom zázrakem. Další byla B pétsetčtyřiatřicítka. Bouchl jsem s ní o zem u piešťanského letiště. Tehdy jsem se vážně zranil, nějaký čas jsem si poležel v nemocnici. Ale když jsem se z toho dostal, začal jsem znovu. Následoval messerschmitt. Záměrně jsem za letu shodil kabinu. Strhlo mi to z hlavy kuklu. Oči a vlasy jsem měl při té rychlosti plné motorového oleje. Přistál jsem po slepu a rozbil jsem letadlo. Mohl bych pokračovat. Vymyslel jsem dokonce vlastní osvědčenou metodu, aby se mi „práce" dařila a neupadl jsem v podezření.
Označili mne jako nespolehlivého, ale pro frontu jsem byl dobrý. Naše letka nese označení 11 a jejím velitelem je pokrokově smýšlející setník Haluzický. Máme nahradit padlé piloty z letek 12 a 13, které jsou v Sovětském svazu od roku 1941. Setník Haluzický však s námi na Krym neodchází; před nedávnem jsem se dozvěděl, že bojoval hrdinsky u Telgártu. Říkám to jen proto, abyste měli alespoň představu o našich velitelích. Samozřejmě, že všichni takoví nebyli, ale to bych odbočoval.
Posílají nás na Krym, kde dokončuji přeškolení na messerschmitt 109 G, které se snažím stále ničit. Počet havárií dosahuje už čísla 14. První zastávka naši letky je letiště u města Serabúzy. Tehdy si začínám všímat rozmístění německých letišť, skladů pohonných hmot, dislokace vojenských útvarů a podobně. Byl jsem pevně rozhodnut přeletět na sovětskou stranu a předat tyto informace příslušným orgánům.
Současně jsou do messerschmittů montovány nejnovější radiostanice s vynikající slyšitelností, s dosahem, který umožňuje pracovat na velmi nesnadno od pošlouchatelných frekvencích. Tyto radiostanice se prý za žádnou cenu nesmějí dostat do rukou Rudé armády. Piloti mají příkaz, aby volili raději smrt, než aby se jen jediná radiostanice dostala do rukou protivníka. Tak záleželo okupantům na utajení. Kdyby totiž sovětská strana takovou radiostanici získala, mohla by odposlouchávat nejtajnější vojenské zprávy na frekvencích, které byly známé jen německé armádě a naladěné pomocí krystalů. Byla to cenná novinka, která znamenala velký technický pokrok v letecké spojovací technice. Já jsem se rozhodl, že tuhle věcičku odevzdám Rudé armádě zároveň s ověřenými informacemi o rozmístění německých ozbrojených sil.
K rozhodujícímu kroku jsem se dostal až na frontovém letišti u Anapy, kam naši letku přeložili. Svolal jsem tajnou schůzku všech pilotů-poddůstojníků do staré opuštěné budovy. První přišel Dobrovodský, za ním Girič a postupné další. Předložil jsem jim svůj plán na přelet všech poddůstojníků-pilotů k Rudé armádě a odevzdání radiostanic orgánům sovětské kontrarozvědky. Dobrovodský, Girič a Geletko s plánem bez výhrad souhlasili. Ostatní váhali. Požádal jsem je, aby nevyzradili přelet těch, kteří se pro něj rozhodli, což nám slíbili.
Ještě toho dne večer jsem osobné navštívil Tkáčika, který byl na těchto radiostanicích vyškolený v Berlíně, abych ho přemluvil k odchodu na sovětskou stranu. Tkáčik bez váhání a velkých řečí hned slíbil, že odletí, jakmile se naskytne příležitost. Navrhl dokonce, abychom odletěli hned příští den.
Druhého dne se však situace mění. Já a Dobrovodský dostáváme rozkaz, abychom jako stíhači doprovázeli německý letoun Focke-Wulf 190, s nímž jsme se podle dohody měli setkat nad městem Temruk. Tak se nám dvěma naskytla první velká příležitost, jíž jsme se rozhodli využít. Plánujeme, že sestřelíme fockewulfa a potom přeletíme do sovětského vnitrozemí. Podle dohody nás budou následovat Girič a Tkáčik, případně další.
Rolujeme na start, startér odmávne praporkem; Dobrovodský a já přidáváme plyn a naše messerschmitty se rozbíhají po travnatém letišti. Jsme ve vzduchu. Letíme na místo setkání s německým letadlem, kroužíme nad Temrukem. Čekáme marně. Po šesti minutách nasměrujeme letadla na východ. Simulujeme, že jsme přepadeni „nepřátelskými" letadly a že bojujeme. Zprávu podáváme rádiem na letiště, abychom uklidnili velitele letky majora Páleníčka a německého leteckého komisaře majora Kúlleho, který měl na starosti naše letky. Nemusí vědět, že se tak důležité radiostanice dostanou ještě dnes 9. 9. 1943 do rukou Sovětům. Pro dokreslení atmosféry boje stisknu na „kniplu" spouště všech čtyř kulometů a zapínám mikrofony. Do palby oznamuju výšku a polohu obou stíhaček našemu velení. Hned na to vypínám mikrofony, jako kdybych dostal zásah, a odmlčím se.
Po 300 kilometrech letu vidím malé městečko. Později zjistím, že se jmenuje Novomalorossijskaja. Počasí je nádherné a pode mnou zelená plocha lučin. Hledám terén vhodný k přistání. Vidím stoh slámy a nedaleko mlátičku, dokončují výmlat.
