-RPR-
Mrtvola sedmnáctileté dívky u trati. "Nesekej do živého, Brouku!"
Podezřelá parta. Kam zmizel Dima.
Láska až za hrob.
Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1984, Lidové nakladatelství, edice SATURN
Z ruského originálu: "Pjat’ dnej i utro šestogo" vydaného v časopise Smena, č. 9-13 (1979, Moskva) přeložil Jaroslav Piskáček.
Počet stran: 120.
Jazyk vydání: český
Edice: Saturn (Svět sovětů, Lidové nakladatelství) (128.)
Ilustrace/foto: Jiří Petráček
Autor obálky: Jaroslav Faigl
Odpovědná redaktorka Renata Vlčková. Výtvarný redaktor Pavel Hrach. Technická redaktorka Alena Bláhová.
Vazba knihy: měkká / brožovaná, vytiskl Mír, n.p. Václavské nám. 15, Praha 1.
AA 6,98; VA 7,59. 1. vydání.
ISBN: 26-021-84
Náklad: 75 000 ks
Cena 13 Kčs.
Krátká ukázka:
„Ať odejdou všichni z pátého a šestého nástupiště!
Nebo všecko zkazíte."
Operační důstojník se docela opravdově vylekal: „Z pátého a šestého nástupiště všichni odejít!
Hlídky pozor! Opakuji: z pátého a šestého nástupiště všichni odejít!"
Po chvíli KKK řekla:
„Vidím je v šestém vagónu. Sedí tu opilec, má u sebe kufr. Jsem na plošině sedmého."
Teď Děnisov pochopil, proč mladíci na zastávce Moskva-nákladové nádraží tak dlouho stáli a nechávali projíždět vlaky. Vyhlíželi si oběť.
„Rozumím," odpověděl Děnisov.
Vzdálenost mezi stanicí Moskva-nákladové nádraží a Astrachaňským nádražím je velice krátká, po nějakých dvou minutách už elektrický vlak vpustili na odlehlou neosvětlenou kolej, poblíž plotu, oddělujícího úsek poštovní dopravy od volné pláně.
Strojvedoucí stáhl pantografy, ve vagónech nastala tma. Několik cestujících prošlo kolem Děnisova směrem k nádražní budově, k metru.
„Jdu k tobě," řekl Děnisov, když zůstal sám. „Samozřejmě ne po nástupišti..."
„Samozřejmě. Mohli by tě vidět oknem."
Děnisov roztáhl křídla dveří na druhé straně plošiny (při stažených pantografech je pneumatické zařízení nedrželo při sobě), seskočil na násep a rozběhl se při plotu kupředu k volnému prostranství.
Ve třetím vagónu otevřela KKK dveře a stála v nich nyní na úrovni Děnisovovy hlavy.
„Ticho?" zeptal se Děnisov.
„Zkoušejí, nakolik je opilý."
Jednou rukou svírala Kolychalovová držadlo, druhou, jemnou a pevnou, podala Děnisovovi. Vyhoupl se do vozu.
Společně došli opatrně na spojovací plošinu. V matném světle uvnitř vagónu spatřil Děnisov dvě postavy sklánějící se nad třetí.
„Šacujou mu kapsy," zašeptala KKK, jako by to Děnisov na vlastní oči nemohl vidět. „Vytahují věci z kufru, házejí je pod sedadlo ..."
Děnisov nechal Kolychalovovou na můstku mezi vajóny, vrátil se na plošinu sousedního vozu a přehrnul si bundu přes hlavu: „Růže! Zde dvě stě jedna. Obsaď únikové cesty osmé koleje. Rychle! Jak jste rozuměli? Ti dva krátkých kožíšcích jsou ve vlaku!" „Rozumím!" vykřikl operační důstojník. Děnisov vypnul vysílačku. Už nestihl vrátit se na můstek mezi vagóny. Kolychalovová spěšně odskočila stranou. Děnisov zaslechl kroky — oba mladíci už byli tady. Procházeli soupravou směrem k Dubninovskému mostu.
Situace s Ankudinovovou a Gorjainovem, jak ji zapsal vyšetřovatel, se opakovala téměř do písmene, jen s tím rozdílem, že vlak tentokrát nebyl v pohybu. Stál bez hnutí ve vzdáleném, odlehlém koutě stanice. A znovu, jako v případě Gorjainova, se první, vysoký a silný mladík zeptal: „Nemáš cigaretu?"
Děnisov udeřil levou na hlavu, pravou do zubů. Mladík krátce vyhrkl, ale udržel se' na nohou, jen vteřinku zaváhal. Ale i ta stačila — Kira přiskočila ke dveřím. „Vyskoč!" křikl Děnisov. „Volej Růži!" Kolychalovová seskočila na koleje a rozplynula se lve tmě. Druhý mladík chtěl seskočit za ní, ale Děnisov ho popadl za kožíšek. Ozvalo se zapraskání — v ruce mu zůstal kus ovčí kožešiny. Škoda že tu není Anton, mihlo se Děnisovovi hlavou. Sehnul se pod paži prvního mladíka, chtěl ho chytit za předloktí a prudkým trhnutím si ho přehodit přes záda. Ale podlaha na plošině byla kluzká. Děnisov nenašel dostatečnou oporu a trhnutí nemělo patřičnou sílu. Mladík se zhroutil na podlahu a stahoval Děnisovi a na sebe.
Mladíci si navzájem překáželi. Ten, který podrážel Děnisovovi nohy, bránil druhému vyskočit do kolejiště, íde kousek odtud Kolychalovová hlasitě volala o pomoc.
„Utíkej!" Děnisovovi se podařilo vyprostit se. Stále ještě se bál, že k ní některý z mladíků zamíří.
Náhle pocítil silný úder, jen instinktivně si před ním kryl hlavu. Protivník v té chvíli zaúpěl — Děnisovovi se zřejmě podařilo zasáhnout ho špičkou boty do slabin.
