Tři detektivní novely:
Z lásky k Imabelle (přeložili Luba a Rudolf Pellarovi)
Jak přišla bavlna do Harlemu (Michael Žantovský)
Horký den, horká noc (přeložil Jaroslav Kořán)
spojuje svérázné prostředí newyorského Harlemu a dvojice černošských detektivů. Násilí, které autor vidí jako jediné možné řešení vztahu bílých a černých, je klíčovým motivem všech tří novel. Kromě hlavních dramatických zápletek zabírá každý z nich širokou paletu postav a postaviček, které se s větším či menším úspěchem snaží vylepšit svou nuznou existenci zločinem.
DETEKTIVKA JAKO ZPŮSOB POZNÁNÍ.
„Mrknete jednou, okradou vás, mrknete dvakrát a jste tuhej,“ komentují poměry ve svém domovském Harlemu Rakvoun Ed Johnson a Hrobař Jones, černí hrdinové detektivních románů Chestera Himese. Vyčouhlí, kostnatí, nahrbení, podobni „dvěma chovatelům prasat na nedělním výletě do velkoměsta“, ve svých černých neforemných kloboucích a v černých uválených šatech s výmluvnou boulí revolveru pod levým ramenem byli by takřka k nerozeznání, nebýt kyselinou znetvořené tváře Rakvounovy. Jejich mluva, vyšetřovací metody a zatýkací procedury jsou všem služebním předpisům na hony vzdálené a mnozí z jejich kolegů, zvláště ti bílí, na ně pohlížejí jako na pistolníky z Divokého západu, ale není pochyb, že oba své pappenheimské dobře znají, a jejich postupy se obvykle ukáží úspěšnými a v dané situaci jedině možnými.
Standardním úvodem jejich příběhů je překvapující, mnohdy až za vlasy přitažené otevření, kterému se ale v průběhu vyprávění dostane přiměřeného a víceméně hodnověrného opodstatnění. Tak například v románu Bláznivá smrt (The Crazy Kill, 1959) je z okna druhého patra vyhozen kazatel, šťastnou náhodou dopadne do koše s chlebem, a když se vrátí ke společnosti a vypravuje svůj neuvěřitelný příběh, pohled z osudného okna vyjeví, že v koši leží další tělo, tentokrát pro jistotu ubodané. Stařena, kterou na prvních stránkách knihy Všichni bradou vzhůru (All Shot Up, 1960) vzápětí po sobě srazí dvě auta, se ukáže být mladou ženou, ale ještě zevrubnější prohlídka odhalí, že jemné dámské prádlo pokrývá tělo muže. Ve Velkém zlatém snu (The Big Gold Dream, 1960) zase náboženská fana-tička upadne po napití právě posvěcené vody do transu vrcholícího zdánlivou smrtí, aby se na druhý den zjevila se zakrváceným nožem v ruce nad zproboda-nou mrtvolou (kterou mimochodem na svědomí nemá). Nastojte.
Takto odstartovaný základní příběh prolíná řada dalších, často komických epizod, jejichž protagonisty jsou další přestupnici zákona, větší i menší zloději a šíbři, falešní hráči a prorokové, sázkaři a žebráci, pasáci, prostitutky, homosexuálové. Jejich podpříběhy slouží autorovi jednak ke zmatení stop a pravé povahy ústředního zločinu, jednak k dotvoření místního koloritu a kaleidoskopického obrazu každodenního života harlemského policisty — jak to ostatně, byť z prostředí rasově pestřejšího, známe z isolských detektivek Eda McBaina. — „Co se to tu ksakru děje?“ stěžuje si poručík Anderson, přímý nadřízený obou detektivů. „Je teprv deset večer a podle hlášení je to stejný už od rána ... Muž ubil manželku sekyrou, protože mu připálila kotletu k snídani... muž zastřelil jiného muže, když mu předváděl přestřelku, které byl svědkem ... muž bodl jiného muže za to, že mu polil pivem nový oblek ... muž hrál v hospodě ruskou ruletu s revolverem ráže 32 a zastřelil se ... žena bodla manžela čtrnáctkrát do žaludku, důvod neuveden ... žena opařila sousedku hrncem vařící vody, protože ta se bavila s jejím manželem ... muž převlečený za Indiána kmene Čeroký rozpoltil bílému barmanovi lebku podomácku vyrobeným tomahavkem ... muž zatčený na Sedmé avenue, protože lovil s honícím psem a brokovnicí kočky... pětadvacet mužů zatčeno za to, že se pokoušeli vyhnat všechny bělochy z Harlemu ...“ (Jak přišla bavlna do Harlemu; Cotton Comes To Harlem, 1965.)
A pak je tu ovšem organizovaný zločin, z něhož se autorovi a potažmo jeho hrdinům kromě vraždy snad nejvíc příčí ty jeho formy, které nelítostně zneužívají přirozené lidské dobroty, lehkověrnosti, touhy po lepším životě nebo náboženského zanícení. Tehdy lze bez újmy na cti používat služeb práskačů, rozeštvávat lumpy proti sobě, udeřit ženu, bez váhání vystřelit a zabít. Teprve ve chvíli smrti se zdá Himes ke svým padouchům laskavější, shovívavější — smrt je pro ně nejednou vykoupením i rozhřešením zároveň. A když se i potom trest jeví příliš krutý a těch smrtí na jednu detektivku více než zdrávo, zlehčí závěr anekdotou jako v románu Jak přišla bavlna do Harlemu, když ponechá uloupené peníze (mezitím opět nahrazené, takže nikdo nepřijde zkrátka) fikanému hadrnikovi, který s nimi odletí do Afriky, aby si tam na stará kolena dopřával potěšení (sic!) mnohoženství.
Co je však na tomhle Himesově harlemském seriálu nejpozoruhodnější, je jeho široký záběr, to „velké plátno“ zabydlené vedle všech podvodníků, darebáků a zlosynů ještě bezpočtem prostých, bohabojných a zákona dbalých postav a postaviček, které také často přecházejí z příběhu do příběhu (majitel pohřebního ústavu s příznačným jménem H. Exodus Clay, jeho řidič a podomek Jackson, majitelka lidové jídelny máma Louise a další). Detailně prokreslený Harlem náhle nabývá konkrétních obrysů a čtenář se z „pouhé“ detektivky dozvídá o černé Americe víc než z řady knih literatury „vážné“, o poznáni zprostředkovaném masovými médii raději nemluvě. Nikoli náhodou se v této souvislosti vybavují slova Johna A. Williamse, který v šedesátých letech označil Himese za „jediného a největšího naturalistického spisovatele současné Ameriky". Značnou váhu, jak vyplývá i z předchozího, má v těchto příbězích humor, sympatický už tím, jak si autor dokáže tropit dobromyslnou, takřka poláčkovskou legraci ze svých černých spolubližních.
Chester Himes své prostředí, charaktery a svět zločinu vůbec dobře zná. Narozen 1909 prožil část dětstvi ve státě Missouri a později řadu let v newyorském Harlemu. Po několika semestrech na Ohijské univerzitě a krátkém intermezzu zaměstnání uklízeče v hotelu, kde si pádem do výtahové šachty způsobil vážný úraz páteře, zakotvil v devatenácti letech v další státní instituci — ve vězení, kde z původních dvaceti let za ozbrojenou loupež odseděl plných sedm. Ve vězení také začal psát a své první povídky v časopisech Abbott’s Monthly a Esquire publikoval s vězeňským číslem za svým jménem. Po propuštění se věnoval výhradně literatuře a vedle nikdy nevydané historie Clevelandu, vzniklé v rámci vládního stipendijního programu pro nezaměstnané, napsal vedle četných povidek asi patnáct románů a tři svazky autobiografie. Roku 1945 vyšel jeho první a na dlouhou dobu jeho jediný americký bestseller Pusťte ho, když řve (If He Hollers Let Him Go), považovaný dodnes za jeden z nej významnějších „protestních“ románů své doby. Následovaly čtyři další sociálně kritické romány Osamělé taženi (Lonely Crusade, 1947), Hoď prvním kamenem (Cast the First Stone, 1952), Třetí generace (The Third Generation, 1954) a Primitiv (The Primitive, 1955), z nichž dva poslední vyšly už v době jeho evropského exilu. Roku 1953 se totiž Himes vystěhoval do Francie, dle jedněch dobrovolně, z důvodů víceméně politických, dle druhých (ostatně i podle vlastních tajuplných narážek) z obav před následky svých trvajících styků s podsvětím. Druhé verzi přitakává i skutečnost, že takřka celých následujících deset let americká nakladatelství jeho knihy bojkotovala a většinu jich vydal nejprve ve francouzském překladu, případně v Anglii, což platí také o všech jeho detektivkách z prostředí Harlemu. Nepřehlédnutelný úspěch v Evropě pomohl koncem šedesátých let k návratu Himesových knih na americký komerční trh, který v něm uvítal „největší objev detektivky od času Raymonda Chandlera“. Značný zájem, třebaže nepoměrně menšího rozsahu, vyvolaly v téže době jeho provokativní eseje o černošské literatuře a postavení černých literátů ve Spojených státech, přetiskované a diskutované dodnes. Ačkoli se do vlasti ještě několikrát vrátil, natrvalo nezůstal; usadil se ve Španělsku, kde roku 1984 zemřel.
Je až s podivem, jak dlouho se tento autor, který je všeobecně pokládán — vedle Williama Attawaye, Ralpha Ellisona a Richarda Wrighta — za jednoho z nejvýznamnějších černošských spisovatelů starší generace, nacházel na periferii naší pozornosti. Jedním z důvodů byl zřejmě Himesův „naturalismus“, který svého času vyvolával námitky i v poměrně tolerantní Americe (jeho erotický román Růžové prstíky (Pinktoes], publikovaný v plném znění v Paříži roku 1961, byl v americkém vydání nakladatelství Putnam [1965] prokrácen o dvě desítky stránek). Kdeže loňské sněhy jsou. Co nám ještě před dvaceti lety připadalo brutální a šokující, neřkuli jako autorská schválnost, je dnes pohříchu jen přičesaným popisem skutečnosti, obdobou každodenních zpráv, a například nejedna z historek 87. revíru, když už jsme zde jejich autora připomněli, se svou otřesností popisu současného velkoměstského zločinu Himesovým harlemským příběhům nejen vyrovná, ale ještě je předčí. Zločin a násilí nejsou Chesteru Himesovi senzacetvornými prostředky, nikdy jich neužívá zbytečně. Možná nadbytečně — ale to už je otázka autorského záměru, názoru, který je v tomto případě zcela jednoznačný. „Násilí je v Americe odjakživa způsobem, jak řešit problémy... Jen si prohlédněte amerického policajta, jak tak stojí na chodníku — kdekoli v Americe — uvidíte nejnebezpečnější zvíře, jaké je na téhle zemi k vidění..." A když se poručík Anderson zoufale táže, kdo za to všechno může, kdo nebo co rozněcuje nesmyslnou anarchii pouličních bouří, Hrobař Jones lakonicky odpoví: „Kůže.“
Násilí se posléze stalo Chesteru Himesovi i jediným možným řešením problému vztahů černých a bílých, který je klíčovým motivem všech jeho románů, ostatně i jeho života mimoliterárniho. Jedinou naději začal vidět v ozbrojeném povstání, které by americkou vládu postavilo před alternativu skutečného osvobození černochů nebo jejich vyhlazení. „Postačí deset miliónů pušek použitých v jednu chvíli,“ volá Chester Himes a byl ochoten podporovat takovéto povstání i finančně. Bojovné nadšení však střídá skepse a smutek: „Kdyby většina mých bratrů měla tolik peněz co já, zabalili by to ... Většina z nich usiluje pouze o zlepšení daného stavu, nikoli o bezpodmínečnou rovnost.,.“ Není divu, že byl, a dosud je, v mnohém nepřijatelným pro obě strany pomyslné barikády.
Doslov napsal Jaroslav Kořán.
