Sólo pro flétnu - Fiala Vladimír
-RPR-
Anotace:
Po provedení své poslední "velké rány" zahyne známý brněnský kapsář pod koly automobilu. Při vyšetřování nehody vyjde najevo, že odcizená náprsní taška obsahuje nejen značný finanční obnos, ale i skrytou šifrovanou zprávu. Bdělá a ostražitá Státní Bezpečnost se pouští po stopách špionážních rejdů cizí rozvědky.
Údaje o titulu:
Edice Magnet 5/1984. Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Milan Branšov-ský. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-404-83 TS 13/33
Počet stran: 128.
Krátká ukázka:
Major Liška vzal lékovku opatrně do rukou v přízových rukavicích. „Zajištěná není. Poznač si, Vláďo: Tovární balení léku Valium, padesát kusů, označené jako ataraktikum. Lahvička nevykazuje znaky zajištění proti otevření.“
„Drobnosti až později,“ naléhal Havran. Liška odšrouboval závěr a vysypal na čistý papír dvoubarevné válečky kapslí z želatiny. Nejdříve je spočítal.
„Padesát, souhlasí. V lahvičce nic jiného není, v uzávěru taky ne. Prohlédneme jednu kapsli po druhé.“ Bral je pinzetou a prohlížel proti světlu indikátoru „Tahle je divná,“ ukázal jednu. „Podívej, tady na světlejší straně je namalovaná tečka. Na indikátoru je kapsle jinak zbarvená než ostatní. Otevřeme ji?“
Havran přikývl. Liškovy prsty nesmírně opatrně roztáhly obě válcovité poloviny trubičky. Nevysypal se prášek, na podložku vypadl stočený proužek jemného japonského papíru. Major jej pinzetou rozložil. Byl to lístek velikosti asi půl pohlednice, popsaný hustými řadami droboučkých čísel.
„Musím s tím na počítač. Doufejme, že šifra i kód jsou stejné. Půjdeš se mnou?“
Havran se nemohl dočkat, až programátor nakrmí přístroj. Jakmile se na terminálu začal odvíjet papír s textem, sehnul se, aby četl.
„Zásilka došla v pořádku. Zapojte H., dejte jí deset tisíc a zálohu. Peníze v kamiónu Weber U devíti křížů 26. září odpoledne. Modrá čepice. Příští zásilku vyveze T., vše připraveno. K.“
V náčelníkově pracovně bylo ticho jako v kostele. Všichni studovali návrh plánu, tu a tam načrtli poznámku. Petráň se věnoval nejvíce závěru operace.
„Připraveni, soudruzi? – Dobrá, vezmu bod po bodu. Tuba s léky je na místě?“
„Bude tam za chvíli,“ řekl Havran.
„Technické zajištění,“ obrátil se Petráň k Liškovi.
„Snímací kamera na fotobuňku. Jakmile někdo odklopí zrcadlo, kamera ho vyfotí. Pět snímků za sebou po desetině vteřiny.“
„Jak brzy můžeme mít fotky? Nebo přesněji – jak brzy se dovíme, kdo léky vyzvedl?“
„Fotky do hodiny po vyjmutí filmu. V chodbě jsme instalovali skrytou televizní kameru, takže osobu budeme znát hned. Spojení je do polytechnického kamiónu v blízkosti sauny. Kamuflovaný je jako vozidlo vodoinstalace. Má styk se sledovací skupinou, služba nepřetržitá.“
„Co tomu říkají sledovači?“
„Nasadil jsem pět skupin, budou se střídat. Terén je dost nevýhodný, ale můžeme poměrně blízko zaparkovat vozy. Pozorujeme oba vchody. Večer použijeme infraperiskop. Tři, čtyři dny vydržíme bez rizika prozrazení.“
„A co vojáci? Za dva dny jsou střelby. Do vašich opatření nám nic není, ale inženýr Vahala hraje roli i v naší akci. Uhlídáte ho?“
„Jsme dohodnuti s vaší sledovací skupinou,“ řekl Kubát. „Pojede-li do prostoru střeleb, předají ho nám. Zajištění zkoušek je ovšem mnohem širší.“
„Nelze samozřejmě vyloučit, že se o střelby bude zajímat ještě někdo jiný než Vahala. V tom případě se spojte s kapitánem Havranem. A teď můj příspěvek k akci. Mám tu jiskrovou zprávu od našich zpravodajců. Skupina, která převzala od naší pomocnice známky se šiframi, pracuje prokazatelně pro Američany. Nevíme, pro kterou službu, ale to teď není podstatné. Skupinu vede jistý Kamenský, dříve Steiner. Používá jména Steiner i nyní. U nás si odseděl dvanáct let pro spolupráci s CIA. V šedesátém devátém uprchl, vyhledával pro Američany vhodné lidi mezi emigranty a tak vznikly na několika místech Evropy agenturní sítě proti nám. Dodávají Američanům zprávy především o tom, co se dovědí od našich občanů, kteří vyjeli do zahraničí. Zdejší skupina je první, o které víme, že pracuje pro organizaci ve Švédsku. Dodávají zprávy o armádě, z obchodních kruhů a průmyslu. Pokud jde o vojenské tajemství, nemusíme si vysvětlovat nic bližšího. Naše ekonomika je zajímá především proto, aby nám škodili u zahraničních partnerů. Příkladem budiž vlákno ATL. Budeme se muset možná obrátit na blízký Východ o deriváty ropy. Američané prodají zprávu tomu, od koho derivát potřebujeme. Bohatě na tom vydělají, mohou za zprávu královsky zaplatit, ovšem ku škodě našeho hospodářství, nemluvě o tom, že se jistě brzy objeví výrobce stejného vlákna v zahraničí. Což taky nebude zadarmo. Nátlak, ústupky, kompromitace, však znáte jejich arzenál.
Tolik, abyste se všichni orientovali. Nespěcháme, ale mnoho času nám nezbývá. Další zprávu už ven nesmíme pustit. O případném zatýkání rozhodne kapitán Havran. V jeho nepřítomnosti řídím akci já. Dotazy? – Ne? Děkuji vám. Kapitán Havran tu ještě zůstane.“
Když osaměli, podplukovník Petráň sundal sako a pověsil je na stojací ramínko.
„Tobě není horko? Posaď se blíž, Vláďo. Vadí mi v tom pořád ještě pár maličkostí. Všechno se nám soustředilo do dvou dnů. Tubu s léky musí rezident vybrat co nejdřív, aby zajistil převzetí peněz. Schůzka s řidičem kamiónu je zítra odpoledne, střelby pozítří. Z jedné strany je to pro nás výhodné, ovšem zapotíme se a možné budeme zbytečně honit lidi. Nejvíc mi ovšem vrtá hlavou ta zmínka ve zprávě: Příští zásilku vyveze T. Kdo to může být?“
„Marně rozebírám všechny známé osoby. Buď je to krycí znak, anebo máme v případu ještě někoho neznámého.“
„Pozítří budeme moudřejší,“ usoudil Petráň. „Přesto bych si rád ještě jednou ověřil, jestli jsme na něco nezapomněli. Čili – bod jedna…“
xxx
Ledová voda pohladila Helenino rozpáleně tělo. Několika tempy obeplula bazének, zatřásla hlavou, aby se zbavila kapek ve vlasech a v báječné náladě vylezla po schůdcích. Zabalená do prostěradla se pohodlně natáhla na lehátko v odpočívárně. Zavřela oči, však ji Jožánek vzbudí. Potom se konečně zbaví té hrozné věci a…
Probudilo ji šetrné zatahání za nohu.
„Helenko, jste na řadě,“ upozornil ji masér. Vstala, vzala tašku s balíčkem pro Jožánka a šla se položit na stůl. „Ta střívka jsem přece jen sehnala, Jožánku!“
„Zlatá holka! Ukažte,“ rozbalil Jožánek papír. „Pravý, fakt! Vypadají na skopový. Co jsem dlužen?“
„Prosím vás, to nestojí za řeč.“
„Ba ne, Helenko. Kamarádi buďme, dluhy si plaťme. Když nedáte jinak, máte u mě čtyři masáže zadarmo. – Bez odmlouvání. A klobásky přednostně, to vám domluvím. Našla jste Marcela?“
„Moc vás pozdravuje.“
„Jak se tam má? Povídejte.“
„No, žije si docela fajn, ale moc spokojený asi není. Na stáří by se rád vrátil, půjde-li to.“
„Taky říkám, doma je doma. Helenko, já mohl mít ve Vídni majlant, však víte. Kdepak, mezi cizíma si člověk nikdy nezvykne. Zle mi není, do důchodu si nechám tohle rito – copak to tu máme? Uhřík! No jo, cestováni, plno prachu, to je hned. Momentík, vydolujeme ho.“
Vzal horký náčinek, položil jej na Helenino rameno a zatím masíroval druhou paži. Pak plátno sundal a velkým kapátkem opatrně tukový špuntík vytlačil.
"Tak, a je to. Ještě zadesinfikovat. Uhříky jsou prevít, Helenko! A zvlášť, když je někdo mačká prstama. Chodila sem jedna od divadla, hezká ženská. Dělalo se jí něco na nose, z těch věčných šminek a pudru. Vytlačila si to sama, a co čert nechtěl – otrava krve. Pak musela na plastiku, stejně jí tam zůstala jizvička. Ale vy nic nepovídáte! Jaký je to ve Švédsku?“
Helena vyprávěla, co viděla, co si koupila, kde všude byla. Čtvrthodinka utekla jako voda.
„Hotovo,“ řekl Jožánek. „Dneska to bude za pěkný podívání. Tady je váš klíček. Copak, že jste si vzala čtyřku?“
Malhostová spiklenecky mrkla. „Jožánku, v sedmičce jsem posledně zahlídla švába. Volná byla dnes jen čtyřka.“
„Švába? Fakticky?“ Masér si ji udiveně změřil. „To abych zase rozsypal prášek.“
V kabině se Helena oblékla, přečísla krátký účes a s povzdychem sáhla do kabelky. Vzala krabičku, zatlačila na rám zrcadla a odklopila jej. Pružinu nahmatala na první sáhnutí. Vtlačila lék pod ni. Pak vrátila zrcadlo do původní polohy. Slyšela, jak cosi téměř neslyšně cvaklo. Zkusila zrcadlem pohnout. Povolilo jen silnému tlaku. Nastavila je zpět. Ruce se jí roztřásly. Zapálila si, chvíli počkala a když se cítila klidnější, nalíčila se.
V kantýně ani nemusela objednávat. S chutí vyzunkla půl sklenice piva. Potom si řekla o dvojitého myslivce.
„Od zítřka jsem zase řidička,“ vysvětlovala udivené paní za pultem. Pravý důvod přece nemohla prozradit".
Akce Brusel - Fiala Vladimír
Špionážní román z rakouského prostředí, v němž policejní komisař objevuje dvě vraždy a přichází na stopu zpravodajské akce, jež je v rozporu s rakouskou neutralitou.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 2615 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Jiřina Pálková. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Praha 6 - Liboc, Vlastina 710, tel. 36 88 36. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko-administrace, Praha 1, Vladislavova 26. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08, Praha. AA 8. Cena 8 - Kčs.
TS 13/33 59-231-80
Krátká ukázka:
Komisař se rozhlédl po poloprázdném lokátoru. Jak odhalily zasněžené náklaďáky před hostincem, dav hostů pronásledovali řidiči vytáčeného připojení. Franz Hein si vybral dobré místo pro své podnikání. Kilometry od hraničního přechodu do dvou sousedních zemí, nedaleko od hlavní silnice. Kdo sem jednou přišel, také se vrátil. Hostinec u bílého koně si zachoval svůj starosvětský charakter. Jemné, nenápadné osvětlení, teplo, klid. V mansardových místnostech seděla řada stálých hostů. Občas Hein odmítal i turisty, kteří měli zájem o delší pob yt, jen aby vyhověli stálým zákazníkům.
Vyplatilo se mu to. Operace se nezastavila ani mimo sezónu.
Vítám vás, Engelberte, zavolal panu komisaři, jakmile jste hledal místo v prázdné krabici. Nechtěl bys raději jít se mnou?
Rád, souhlasil Tausch. Chtěl si promluvit s kamarádem a v lokalitě nebylo vhodné prostředí. Následoval hostinského na operační sál kuchyně. Hein tu mluvil, povzbuzoval dodavatele a občas si zdříml na staré pohovce, když nastal ten okamžik.
Budete mít večeři? Mám tam vepřovou panenku s hráškem.
Ženy mě, přisvědčil Tausch.
Franz Hein se neptal na pití. Běžel k výčepu a o chvíli později se vrátil se sklenicí piva.
Tak mi řekni, co tě k nám přivedlo, naléhal host.
Tyrolerhof, stejně jako před třemi lety. Režisér spadl ze schodů a zabil se.
Hein to vyčítavě změřil.
Nepřesvědčujte mě, že vy, komisař pro zločin, vyšetřujete uklouznutí na schodech.
Parkins byl cizinec. Už vidím, jaký šílenec na mě bude čekat ráno v kanceláři, povzdechl si Tausch.
Ani mě nepřekvapuje, jestli mám mluvit o Tyrolerhofu, je to divný podnik.
V čem, prosím? komisař se zamračil, i když mu to přítel řekl z hloubi duše.
V čem? Je to proto, že nyní, na začátku sezóny, je hotel uzavřen a hosté nejsou přijímáni. Nejsou ani tak dobří, aby si to mohli dovolit, ani tak špatní, aby museli zavřít.
Údržbář řekl, že opravují.
Měli jste se ho zeptat, kde vyzvedli řemeslníky. Myslíte si, že tam byl někdo z místních?
Pročež, samotní cizinci, Angličané.
Ať mi nikdo neříká, že zradili jen cizince. Je tu také dost chytrých lidí.
A s těmito opravami je to také divné. Tu a tam něco vyvrtají.
Nebyl jsem v pokojích, ale hala a ředitel vypadají jako anglické sídlo.
A ne všechno je v pořádku se svými hosty. Nemyslím si, že by někdo z nich šel do města a už ne sem ke mně.
Bez nich nezhubnu, ale není to divné?
To je, Franzi. Kdy sem přišel vlastní Parkins?
Letos se rovná deseti letům. Ve 109. století. Tehdy starý Riegel zemřel v létě a na podzim jeho dcera provozovala hotel.
Co bývalo podnikáním pod Riegelem?
Stejně jako ostatní kolem. Po válce měli za co bojovat, ale pak se obchody přestěhovaly a lidé sem přišli jako předtím. Máme dvě roční období, léto, které nestojí za moc, a hlavně zimu. Když se počasí vyjasní, můžete zde lyžovat téměř půl roku. Zjari a na podzim odpočíváme.
Změnilo se něco v hotelu po Parkinsově procházce?
Všichni. Nejprve propustili zaměstnance. V kuchyni měl jen dvě ženy a jednu uklízečku. Odkud rekrutoval další zaměstnance.
Bydlí nový personál v malém městě?
Ne, mají své mansardy v Tyrolerhofu. Jsou to cizinci, Angličané.
Myslel jsem, že jen málo Angličanů se naučí dobře německy. Jak jednají s hosty?
Takže ne v němčině, řeknu vám. Stanzel tam dodává maso a jednou se říká, že tam slyšel Čechy. Jinak jsou to však samotní Angličané. Dokonce zde nesou celé expedice z letiště.
Možná měl Parkins smlouvu s anglickými cestovními kancelářemi. Pro dobrou provizi, dobývejte hosty, je to tak, jak se to dělá?
Musel bys tu žít, abys to pochopil, Engelberte. Existují malé věci, které si všimne jen chůva. Například vlani. Byly rozházené až do tuhosti, Stanzel mával rukama nad svým obchodem a před hotelem natočil nejdivočejší ze tří lyžařů. Proč se sem ty íudia plazily? Zíráte na kopečky? Těžko, jinde by je to stálo levněji. Zde se platí především terén a tradice. A nevytáhli vaše poplácání z hotelu po celé dva týdny.
Pak přivezli další skupinu z letiště. To samé znovu. Opálili se na terase, nic víc.
Každý den hodinu na oběd, jindy jste tam neviděli živou duši.
Možná nevěděli, jak lyžovat, i to by se dalo udělat. V Anglii nemají tolko příležitostí.
Zase to věděla! Víte, kolik je ochotných učitelů lyžování? Parkins nikoho nechtěl, i když se mu nabízeli. A ještě něco, Berte. Neznám žádný jiný podnik široko daleko, kde by řídili téměř exkluzivní muži. Vidět ženu před Tyrolerhofem je vzácnost.
Předpokládejme, že se Parkins zaměří na firemní akcie. Semináře, kolokvia aneb jak se nadává na střet. Má tendenci být mužskou záležitostí, Tausch navrhl podnítit hostitele k další hádce.
To ti nevyjde, Berte! Pojďme získat spoustu chlapů, kteří se dokáží na pár dní odtrhnout od svých manželek. Během dne mohou mít program, prosím, ale někteří by se ještě občas podívali do malého města. Do hostince, ke svazku karátů nebo k ženskému.
Koneckonců, to vše můžete mít v hotelu.
S výjimkou žen. Ať už je to jakkoli, možná mám velké oči. Nicméně bych tvrdil, že s podnikáním není něco v pořádku. Vzpomeňte si na toho mrtvého muže před třemi lety. Byl to cizinec, že? Říkalo se, že tělo bylo převezeno na letiště a odněkud z dálky.
Viděli jste ty noviny?
Ne, pamatujete si, jak jsme byli tehdy odfouknuti. Ale nezapomněl jsem jméno. Arnošt Hildebrandt z Československa.
Tak mi řekli, jak se k nám dostal bez víza a hlavně kdo pustil mrtvé tělo bez papírů? Koneckonců, víte, jaké cesty existují s mrtvými cizinci. Hofer naproti zemřel v pokoji Francouze. Mrtvý, byl utažen neobvyklou námahou a ráno bylo po všem. Hros si pomyslel, kolik běhání a trápení s ním Hofer má. Plechová rakev, spousta nejrůznějších dokumentů, lékařské potvrzení, speciální auto, byli tady z konzulátu na chvíli a trvalo téměř týden, než tělo odvezli. Ale Hildebrandt byl až do rána. Vidíte to jako normální?
Kulinářský asistent vykoukl z kuchyně.
Vaše specialita, pane šéfe, nesla Heinův vonný talíř.
Hostinský ho postavil před komisaře, podal mu vzkaz v papírovém ubrousku a popřál mu dobrý vkus.
Podívám se do lokátoru a přinesu pivo.
Komisař se zamyšleně pustil do jídla. Ačkoliv mu Hein neřekl nic nového, jeho postoje znamenaly v souhrnu řadu otazníků. Při zmínce o Hildebrandtovi měl nápad.
Mrtví měli před třemi lety československý pas, který se komisaři vryl do paměti. Bez vstupního víza, což znamená, že byl uprchlíkem, nebo cestoval v černém z jiného státu.
Položil příbory na okraj talíře a natáhl se pro telefonní hovor. Otočil Stolzovo číslo. V
sluchátko uslyšelo zvonivý zvuk a chvějící se hlas vrchní stráže se třásl.
Neruším tě tak pozdě, Stolzi, ale zapomněl jsem si poznamenat datum a místo narození mrtvých Parkinů. Nemáte ho po ruce?
Koneckonců, data jsou v protokolu, divil se Stolz, ale diktoval minutu: Narodil se 1919 v Čechách. Jen? A ještě něco, pane komisaři. Informoval jsem okresního prokurátora. Musíte mu zavolat ráno.
Děkuji, Stolzi. Vrátím se k vám zítra. Sundal si sluchátko a spokojeně se posadil k pultu.
Takže se nemýlil, parkins se také narodil v Čechách, žádné jiné Čechy neexistují.
Zde máte čerstvé pivo. Bavilo vás to? Hein položil na stůl další sklenici a vzal talíř příborů.
Vynikající, jako vždy, komisař chválil jídlo. Poslouchej, Franzi, znáš malířku Poschlovou?
Margit Poschlová? Kdo by ji neznal, nejkrásnější žena široko daleko. Ptáte se na obchodní nebo soukromé? zlomyslně zamrkal Hein.
Před chvílí jsme s ní hřímali. Stolz tvrdí, že je střelená.
Nebuďte překvapeni Stolzem, ani pes za ní nebil, ale nic neudělala. To se mu ještě nestalo. Je trochu divná ve vztahu k chlapům. Není se čeho bát. Dojíždí sem téměř dvacet let, nejprve s vlastními a pak sama. Koupili si chalupu jako ateliér, ale ona odtamtud ani nevytáhla patové situace v nedávných patových situacích.
Počkejte, možná to nemyslíte vážně, divil se pan komisař. Před dvaceti lety začala chodit do školy.
Oči ti kazí, Berte, zasmál se Hein. Zjari bude čtyřicet. Vím to spolehlivě a přesně, oslavili se mnou její dvacáté narozeniny, správně, když se Kurt narodil svému sousedovi.
Manžel byl o několik let starší. Jeli sem až z Vídně. Byl to módní fotograf, pak se vrhl do porna, jí se to nelíbilo a hádali se natolik, že se rozvedli.
Od koho se znáte?
Od ní. Chodí ke mně jednou za měsíc. Vezme si dva tři koňaky, posadí se, něco sní, já jí naložím do auta karton Mosel a měsíc ji neuvidím, pokud nebude mít schůzku s někým z branže.
Ako je na tom finančně? Platí jej bývalý manžel?
Vydělává víc, než vydělává. Nevzala by si od manžela ani šilink, i když by se měl živit šoustáním. Dodnes jí píše na její narozeniny, na Vánoce a tak dále. Posledních sedm nebo osm let žije v Itálii. Proč se ptáte?
Přemýšlel jsem, jestli ji její výstřik nakrmí.
Říká se, že má jméno. Nechápu to, ale když tady občas podepíše smlouvu, zní to jako desetitisíce. Zrovna minulý týden tu seděla s chasnikem z Frankfurtu. Pak mě pozvala na koňak, vždycky to tak dělá. Říká, že jí to přináší štěstí.
Podepsala smlouvu?
Ano, s jakousi velkou cestovní kanceláří. Zasmála se, že dnes už je za jméno zaplacena hlavní. Abyste mi rozuměli, uzavřela se mnou svůj první obchod ještě před rozvodem. Od té doby vede své zákazníky zásadně k nám. Je to trochu zarážející.
Komisař vstal a utáhl si kravatu.
Pójdem, Franzi, autobus je chvíli o mně. Objevím se zítra. Co vám dlužím?
Kam byste spěchali? Hein ho zdržel. Klaus dorazil, budeme házet karty? V deset hodin tu stojí pošťáci, odvezou vás domů.
Mluvil jste se mnou, pan komisař si šťastně povzdechl. Rád hrál v dobré společnosti.
Vražda pro zlatého muže - Erben Václav
-RPR-
Napětí svazek 77
Obálku navrhl a graficky upravil Leo Novotný
Situační kresby v textu
Jindřich Hudek Vydání 1., Praha 1969 Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p. v Praze, jako svou 3593. publikaci, stran 232 Odpovědná r&daktorka Alena Kašparová Výtvarný redaktor Jiří Mikula Technická redaktorka Pavla Šubrtová Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze AA 13,29 [z toho obr. 0,16), VA 13,69
28-027-69. 13/33. Brož. 17,— Kčs
Krátká ukázka:
Lebka se chvíli kymácela na vrcholu hliněného valu, jako kdyby váhala, kam se má kutálet. Konečně spadla k polní cestě a zastavila se o šípkový keř.
Traktor zabrzdil, až mu podjela kola, zaprášilo se, prázdný valník nadskočil a dosedl trochu šikmo. Traktorista se šel podívat na tu divnou věc. Zastavil se nad ubohým a zaprášeným růžovým keříčkem, chvíli se na lebku díval, a potom se jí opatrně dotkl nohou. Pohnula se a vypadlo z ní trochu hlíny.
Zamyšleně vytáhl kapesník a důkladně se vysmrkal. „Hele," zašeptal nevzrušeně a sedl si na bobek.
Oční důlky na něho zíraly zcela netečně.
Za hliněným náspem rachotil bagr, korečkový pás vrzal, hloubě důkladnou a strohou rýhu, a transportér plival dál a dál nažloutlou spraš. Stroj se pomalu sunul po rozsáhlé nakloněné rovině, kterou nahoře uzavíral listnatý les, vroubený mohutnými keři trnek, a daleko, skoro v nedohlednu, silnice a za ní jakési olše nebo co. Planinu protínaly dvě polní cesty, značené ubohými švestkami a šípkovými keři.
Nad poli ležel podvečerní opar.
Strojník na bagru něco vykřikl, ale nebylo mu rozumět. Traktorista vstal a šel za ním. „Viděls?" zařval a ukázal palcem přes rameno.
Strojník přikývl: „Mám normu! Jedu jak máslem!"
„Co!?"
„Jedu jak po másle!"
Traktorista mávl rukama, že rozumí. „Hlásit!" křikl. Některé slovo má kouzlo, jiné probudí příjemnou nebo nepříjemnou vzpomínku, další pocit odpovědnosti, případně pádně vědomí jakési povinnosti nebo čeho. Rachot stroje utichl, korečka se zastavila a motor dusal naprázdno. Strojník seskočil a podrbal se pod rádiovkou. „Cos říkal?" „Ze by se to mělo hlásit."
Traktorista opakoval pohyb palcem přes rameno.
„Ta lebka?"
„Jo."
„Viděl jsem nějaký kosti. Proč hlásit? Jedu a hotovo. Já už viděl věcí, člověče!"
„Takový věci se mají hlásit, ne?" „Esenbákům?"
Stanuli nad lebkou a bagrista ji sebral. „Je to nějak starý ... Hele, úplně vyšisovaný ..." přehodil lebku přes násep. Kutálela se a zastavila se na dva kroky od rovné, přesné rýhy, kterou bagr hloubil. „Co s tím?"
„Do muzea..." pravil traktorista. „Máme na okrese archeology. Slyšel jsem, že hledají pohřebiště."
„Jaký?"
„Nevím. Nějakej doktor Soudek. Tuhle někdo vykládal v hospodě, že byl dokonce u starý Pšeničkový. Je to baba nad hrobem, ale před lety měla slušnou živnost. Kartářka. Věštkyně."
„Co u ní dělal?"
„Aby mu řekla, kde je pohřebiště."
„Mají lidi starosti," řekl strojník urputně. „Já nic hlásit nebudu. Přijede komise, začne mi tady do toho rejt, já mám normu a prima půdu. Neumíš si představit, jak mi mašina v tyhle žlutce krásně běží. Za lesem a v lese, to bylo dílo, člověče, ale tady! Nakonec budu stát a kdo mi dá prémie."
Traktorista přikývl. „No jo. Tak nazdar!"
Dvě stě metrů od Bylavsi, nedaleko vepřína a v dohledu velkého kompostu, je skupina dřevěných domků a plechových garáží, obklopená veselým zeleným plotem.
Sídlo archeologické expedice.
Na vratech tabulka: POZOR ZLÝ PES.
Tiket na tutovku - Císařovský Michal
-RPR-
Anotace:
Detektivní příběh, v němž recidivista s přezdívkou farář, zneužije skupinku zoufalých lidiček k podvodu s falšovanými sázenkami.
Údaje o titulu:
Vydalo v roce 1987 Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady MAGNET. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Irena Vršecká. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08 Praha. Cena výtisku 8 Kčs.
Edice Magnet 8/1987, počet stran 128.
Krátká ukázka:
„Asperges me," pronesl se svým kalíškem v ruce, zdvižené do úrovně obličeje. „Očistíš nás od všeho zlého a vyvedeš nás na cestu Světla. Vejdeme do domu tvého a dojdeme nejdokonalejšího štěstí. Lumen gloriae.
Kulaté Sáře se lehce chvěla brada. Dlouhovlasá dívka si nepřítomně hryzla spodní ret. Duhovky vyzáblého mladíka ztratily poslední kontury.
Do podniku pro organizování sportovních sázenek Sazka na Novém Městě pražském přijali kulatou Sáru bez potíží. Ve všech denících byly pravidelně otiskovány inzeráty, nabízející výhodný výdělek ženám, které si na dva dny v týdnu stoupnou k vyhodnocovacím strojům. Dů-
chodkyně a ženy v domácnosti mají přednost, lákal text v rámečku.
Podnik nevyžadoval žádné osobní materiály od předchozího zaměstnavatele, a tak kromě občanského průkazu nepotřebovaly zájemkyně o místo k uzavření smlouvy o provedení práce každou neděli odpoledne a v případě potřeby i v pondělí dopoledne nic jiného. Žádný dotazník, žádný výpis z rejstříku trestů, žádné potvrzení od lékaře. Podle neustávající potřeby nových a nových pracovnic nebyly asi příjmy v Sazce na úrovni komparsních honorářů a šaten ve vlastní režii, ale Farář Sáru ujistil, že to, co od ní chce, není cílem, ale pouze prostředkem.
Potřeboval k tomu pouze několik drobností. Především slib, že o Sářiných brigádách se zatím nikdo z okruhu jejich společných známých, a pokud možno ani nikdo další, nic nedoví. A pak už chtěl jen to, aby se Sára dobře dívala a pečlivě sledovala, jak celé vyhodnocování tiketů probíhá. Měl o tom sice dost určitou představu, ale jak sám říkal: „Věk pomíjí a jiný věk nastává."
Sára mu obojí ráda přislíbila.
Dá-li se o devětadvacetileté matce dvouleté dcerky říci, že je dívka, pak Sára byla dívka dost nešťastná. Většinu
trápení přisuzovala své oblosti a školní návštěvě kresle ného filmu ,Prasátka se vlka nebojí'.
V tanečních kursech se její komplex nevylepšil a záhy přišla na to, že životní dráha letušky není zřejmě určena
právě pro ni. Místo servírky v sezónní restauraci její sen sice vzdáleně připomínalo, ale po druhé interrupci rezignovala i na ně. Na třetí už nešla, i když snědý tatínek odjel náhle do své vlasti, aniž by zanechal adresu či poslal slíbenou letenku. V době, kdy přemýšlela, jak najít natolik naivního kádrováka, aby dostala razítko podniku, který by jí byl ochoten platit mateřskou dovolenou — samozřejmě bezúspěšně — se objevil Farář.
Poprvé potkala člověka, který nejenže od ní nic nechtěl, ale naopak jí nabídl nezištnou pomoc.
Dítě tehdy sice nepřežilo půl roku, protože se nějak nemohly dohodnout její a zahraniční krvinky, ale na Farářovu nabídku a útěchu nezapomněla.
Ostatně — zatímco byl Farář na nucené dovolené, zaujalo ji tlumené vyprávění jugoslávského montéra o krásách Jadranu a jejích dolíčků natolik, že jezdila s kočárkem znova. Šťastná z dítěte a zoufalá z příjmů. Teď však — kdy se Farář vrátil a ona mohla vstoupit na širokou
cestu za Světlem — už zase jenom šťastná. A vděčná.
Bylo tedy pouhou nicotností zjistit, že šestnáct až dvacet pracovnic nastupuje v ústředí Sazky v Nekázance na směnu vždy v neděli, kolem druhé hodiny po poledni.
Převlékají se v šatně do pracovních plášťů a po vyhlášení tažených čísel Sportky je vedoucí směny — stálá pracovnice podniku Sazka — rozdělí k osmi vyhodnocovacím strojům. Většinou po dvojicích, podle svého seznamu.
Technici, rovněž stálí zaměstnanci Sazky, upraví po tahu stroje tak, aby po vložení tiketů rozdělily sázenky do
skupin na výherní a nevýherní. Stroj však přečte jen tikety bezvadné a správně vyplněné. Ty, které nemůže z jakéhokoli důvodu přečíst, vyřadí stranou.
K jednotlivým strojům dopravují sázenky na vozících muži, většinou důchodci a brigádníci, z vedlejší místnosti, takzvané trezorové síně. Ta je do tahu zapečetěná. Na vozících jsou sázenky rozděleny a seřazeny v krabicích podle krajů a sběren, kde byly podány.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)