-RPR-
Anotace:
Po provedení své poslední "velké rány" zahyne známý brněnský kapsář pod koly automobilu. Při vyšetřování nehody vyjde najevo, že odcizená náprsní taška obsahuje nejen značný finanční obnos, ale i skrytou šifrovanou zprávu. Bdělá a ostražitá Státní Bezpečnost se pouští po stopách špionážních rejdů cizí rozvědky.
Údaje o titulu:
Edice Magnet 5/1984. Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Milan Branšov-ský. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-404-83 TS 13/33
Počet stran: 128.
Krátká ukázka:
Major Liška vzal lékovku opatrně do rukou v přízových rukavicích. „Zajištěná není. Poznač si, Vláďo: Tovární balení léku Valium, padesát kusů, označené jako ataraktikum. Lahvička nevykazuje znaky zajištění proti otevření.“
„Drobnosti až později,“ naléhal Havran. Liška odšrouboval závěr a vysypal na čistý papír dvoubarevné válečky kapslí z želatiny. Nejdříve je spočítal.
„Padesát, souhlasí. V lahvičce nic jiného není, v uzávěru taky ne. Prohlédneme jednu kapsli po druhé.“ Bral je pinzetou a prohlížel proti světlu indikátoru „Tahle je divná,“ ukázal jednu. „Podívej, tady na světlejší straně je namalovaná tečka. Na indikátoru je kapsle jinak zbarvená než ostatní. Otevřeme ji?“
Havran přikývl. Liškovy prsty nesmírně opatrně roztáhly obě válcovité poloviny trubičky. Nevysypal se prášek, na podložku vypadl stočený proužek jemného japonského papíru. Major jej pinzetou rozložil. Byl to lístek velikosti asi půl pohlednice, popsaný hustými řadami droboučkých čísel.
„Musím s tím na počítač. Doufejme, že šifra i kód jsou stejné. Půjdeš se mnou?“
Havran se nemohl dočkat, až programátor nakrmí přístroj. Jakmile se na terminálu začal odvíjet papír s textem, sehnul se, aby četl.
„Zásilka došla v pořádku. Zapojte H., dejte jí deset tisíc a zálohu. Peníze v kamiónu Weber U devíti křížů 26. září odpoledne. Modrá čepice. Příští zásilku vyveze T., vše připraveno. K.“
V náčelníkově pracovně bylo ticho jako v kostele. Všichni studovali návrh plánu, tu a tam načrtli poznámku. Petráň se věnoval nejvíce závěru operace.
„Připraveni, soudruzi? – Dobrá, vezmu bod po bodu. Tuba s léky je na místě?“
„Bude tam za chvíli,“ řekl Havran.
„Technické zajištění,“ obrátil se Petráň k Liškovi.
„Snímací kamera na fotobuňku. Jakmile někdo odklopí zrcadlo, kamera ho vyfotí. Pět snímků za sebou po desetině vteřiny.“
„Jak brzy můžeme mít fotky? Nebo přesněji – jak brzy se dovíme, kdo léky vyzvedl?“
„Fotky do hodiny po vyjmutí filmu. V chodbě jsme instalovali skrytou televizní kameru, takže osobu budeme znát hned. Spojení je do polytechnického kamiónu v blízkosti sauny. Kamuflovaný je jako vozidlo vodoinstalace. Má styk se sledovací skupinou, služba nepřetržitá.“
„Co tomu říkají sledovači?“
„Nasadil jsem pět skupin, budou se střídat. Terén je dost nevýhodný, ale můžeme poměrně blízko zaparkovat vozy. Pozorujeme oba vchody. Večer použijeme infraperiskop. Tři, čtyři dny vydržíme bez rizika prozrazení.“
„A co vojáci? Za dva dny jsou střelby. Do vašich opatření nám nic není, ale inženýr Vahala hraje roli i v naší akci. Uhlídáte ho?“
„Jsme dohodnuti s vaší sledovací skupinou,“ řekl Kubát. „Pojede-li do prostoru střeleb, předají ho nám. Zajištění zkoušek je ovšem mnohem širší.“
„Nelze samozřejmě vyloučit, že se o střelby bude zajímat ještě někdo jiný než Vahala. V tom případě se spojte s kapitánem Havranem. A teď můj příspěvek k akci. Mám tu jiskrovou zprávu od našich zpravodajců. Skupina, která převzala od naší pomocnice známky se šiframi, pracuje prokazatelně pro Američany. Nevíme, pro kterou službu, ale to teď není podstatné. Skupinu vede jistý Kamenský, dříve Steiner. Používá jména Steiner i nyní. U nás si odseděl dvanáct let pro spolupráci s CIA. V šedesátém devátém uprchl, vyhledával pro Američany vhodné lidi mezi emigranty a tak vznikly na několika místech Evropy agenturní sítě proti nám. Dodávají Američanům zprávy především o tom, co se dovědí od našich občanů, kteří vyjeli do zahraničí. Zdejší skupina je první, o které víme, že pracuje pro organizaci ve Švédsku. Dodávají zprávy o armádě, z obchodních kruhů a průmyslu. Pokud jde o vojenské tajemství, nemusíme si vysvětlovat nic bližšího. Naše ekonomika je zajímá především proto, aby nám škodili u zahraničních partnerů. Příkladem budiž vlákno ATL. Budeme se muset možná obrátit na blízký Východ o deriváty ropy. Američané prodají zprávu tomu, od koho derivát potřebujeme. Bohatě na tom vydělají, mohou za zprávu královsky zaplatit, ovšem ku škodě našeho hospodářství, nemluvě o tom, že se jistě brzy objeví výrobce stejného vlákna v zahraničí. Což taky nebude zadarmo. Nátlak, ústupky, kompromitace, však znáte jejich arzenál.
Tolik, abyste se všichni orientovali. Nespěcháme, ale mnoho času nám nezbývá. Další zprávu už ven nesmíme pustit. O případném zatýkání rozhodne kapitán Havran. V jeho nepřítomnosti řídím akci já. Dotazy? – Ne? Děkuji vám. Kapitán Havran tu ještě zůstane.“
Když osaměli, podplukovník Petráň sundal sako a pověsil je na stojací ramínko.
„Tobě není horko? Posaď se blíž, Vláďo. Vadí mi v tom pořád ještě pár maličkostí. Všechno se nám soustředilo do dvou dnů. Tubu s léky musí rezident vybrat co nejdřív, aby zajistil převzetí peněz. Schůzka s řidičem kamiónu je zítra odpoledne, střelby pozítří. Z jedné strany je to pro nás výhodné, ovšem zapotíme se a možné budeme zbytečně honit lidi. Nejvíc mi ovšem vrtá hlavou ta zmínka ve zprávě: Příští zásilku vyveze T. Kdo to může být?“
„Marně rozebírám všechny známé osoby. Buď je to krycí znak, anebo máme v případu ještě někoho neznámého.“
„Pozítří budeme moudřejší,“ usoudil Petráň. „Přesto bych si rád ještě jednou ověřil, jestli jsme na něco nezapomněli. Čili – bod jedna…“
xxx
Ledová voda pohladila Helenino rozpáleně tělo. Několika tempy obeplula bazének, zatřásla hlavou, aby se zbavila kapek ve vlasech a v báječné náladě vylezla po schůdcích. Zabalená do prostěradla se pohodlně natáhla na lehátko v odpočívárně. Zavřela oči, však ji Jožánek vzbudí. Potom se konečně zbaví té hrozné věci a…
Probudilo ji šetrné zatahání za nohu.
„Helenko, jste na řadě,“ upozornil ji masér. Vstala, vzala tašku s balíčkem pro Jožánka a šla se položit na stůl. „Ta střívka jsem přece jen sehnala, Jožánku!“
„Zlatá holka! Ukažte,“ rozbalil Jožánek papír. „Pravý, fakt! Vypadají na skopový. Co jsem dlužen?“
„Prosím vás, to nestojí za řeč.“
„Ba ne, Helenko. Kamarádi buďme, dluhy si plaťme. Když nedáte jinak, máte u mě čtyři masáže zadarmo. – Bez odmlouvání. A klobásky přednostně, to vám domluvím. Našla jste Marcela?“
„Moc vás pozdravuje.“
„Jak se tam má? Povídejte.“
„No, žije si docela fajn, ale moc spokojený asi není. Na stáří by se rád vrátil, půjde-li to.“
„Taky říkám, doma je doma. Helenko, já mohl mít ve Vídni majlant, však víte. Kdepak, mezi cizíma si člověk nikdy nezvykne. Zle mi není, do důchodu si nechám tohle rito – copak to tu máme? Uhřík! No jo, cestováni, plno prachu, to je hned. Momentík, vydolujeme ho.“
Vzal horký náčinek, položil jej na Helenino rameno a zatím masíroval druhou paži. Pak plátno sundal a velkým kapátkem opatrně tukový špuntík vytlačil.
"Tak, a je to. Ještě zadesinfikovat. Uhříky jsou prevít, Helenko! A zvlášť, když je někdo mačká prstama. Chodila sem jedna od divadla, hezká ženská. Dělalo se jí něco na nose, z těch věčných šminek a pudru. Vytlačila si to sama, a co čert nechtěl – otrava krve. Pak musela na plastiku, stejně jí tam zůstala jizvička. Ale vy nic nepovídáte! Jaký je to ve Švédsku?“
Helena vyprávěla, co viděla, co si koupila, kde všude byla. Čtvrthodinka utekla jako voda.
„Hotovo,“ řekl Jožánek. „Dneska to bude za pěkný podívání. Tady je váš klíček. Copak, že jste si vzala čtyřku?“
Malhostová spiklenecky mrkla. „Jožánku, v sedmičce jsem posledně zahlídla švába. Volná byla dnes jen čtyřka.“
„Švába? Fakticky?“ Masér si ji udiveně změřil. „To abych zase rozsypal prášek.“
V kabině se Helena oblékla, přečísla krátký účes a s povzdychem sáhla do kabelky. Vzala krabičku, zatlačila na rám zrcadla a odklopila jej. Pružinu nahmatala na první sáhnutí. Vtlačila lék pod ni. Pak vrátila zrcadlo do původní polohy. Slyšela, jak cosi téměř neslyšně cvaklo. Zkusila zrcadlem pohnout. Povolilo jen silnému tlaku. Nastavila je zpět. Ruce se jí roztřásly. Zapálila si, chvíli počkala a když se cítila klidnější, nalíčila se.
V kantýně ani nemusela objednávat. S chutí vyzunkla půl sklenice piva. Potom si řekla o dvojitého myslivce.
„Od zítřka jsem zase řidička,“ vysvětlovala udivené paní za pultem. Pravý důvod přece nemohla prozradit".
