RPR
Není to typická detektivka, spíše dobrodružný thriller. Děj se odehrává v Nikaragui na pozadí skutečných událostí.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n.p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady MAGNET.
Ukázka:
Vojáci se domlouvali pohledy, které stále častěji směřovaly k jednomu z nich. Odhadoval jsem, že to bude asi velitel. Souhlasně pokýval hlavou. Ten, který stál nejblíže k raněnému vytáhl útočný nůž a odborným, bleskurychlým pohybem ho vrazil bělochovi do krčního důlku.
Zavládlo tísnivé ticho. Běloch ani nezachroptěl.
Kat vytáhl z rány nůž a několikrát ho zabodl do země, aby ho očistil. Byl to otřesný pohled. Jestli dokáží tito contras chladnokrevně zabít druh druha, co čeká nás…
Pár sekund se nikdo nepohnul.
Potom ke mně přistoupil velitel a podal mi skládací lopatku.
„Vykop jámu!“ přikázal.
Začal jsem kopat. Zem byla vlhká a měkká, šlo mi to rychle. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že svého druha nemuseli zabít. Kdo ví, zda to vůbec byli smrtelně jedovatí hadi. Zemřel, protože křičel. Sotva bolestí, spíš ze strachu, to se už nikdo nikdy nedozví. Fakt je, že řval na celé kolo. A bandité se báli vyzrazení. Proto ho ani nezastřelili. Zvěrsky ho zapíchli nožem. Zabijáci se báli vystřelit, aby neupozornili sandinovské hlídky.
Bylo mi jasné, že jakmile se vyskytnou sebemenší komplikace, čeká nás totéž. Znovu se mi vybavil pohled na bleskový pohyb ruky, držící nůž. Znovu jsem viděl, jak čepel zmizela v bělochově hrdle.
Při kopání jsem narazil na spleť kořenů. Dál to šlo hůř, tím větší silou jsem doloval každý centimetr hloubky.
Vykopal jsem jámu dva metry dlouhou a půl metru hlubokou.
Vojáci mě odstrčili a položili do ní bělochovo obnažené tělo. Zaházeli ho hlínou sami, na malý kopeček navalili pár velkých kamenů. Nasekali zelené větve stromů a keřů a naházeli je na rov. Udělali to důkladně. Náhodný návštěvník by jen těžko poznal, že se tu skrývá hrob člověka, který mě surově, ranou do břicha potrestal za to, že jsem ho oslovil. Netušil, že o pár hodin později mu udělám hrobníka.
Pochod pokračoval.
Vojáci se tvářili, jako by se vůbec nic nestalo. Profesionální zabijáci.
První jsem šel teď já a Anakarla po mém boku. Samopal se mi stále zarýval do zad. Bylo to jasné. Má-li někdo další doplatit na divokou přírodu, měl jsem to být já. Ale mně to už začínalo být jedno. Zkušenosti s bělochem mě přesvědčily, že nemá smysl bojovat holýma rukama proti vycvičeným vrahům.
