Ukázka:
Vojtěch Matějka stanul na nízkém návrší, kde u starých a nakloněných božích muk byla malá plošinka. Postavil stojan, připevnil na něj rám s plátnem, kufřík položil do trávy. Měl za zády silnici a kaštany, nad sebou jejich koruny a před sebou Opolnou se zámkem, který tomuto pohledu dominoval. Chopil se palety a štětců. Na tomto místě stával v každé roční době a téměř za každého počasí skoro třicet let. Nebylo krajana a rodáka, nebylo v celém okrese Meziboří kulturně vyspělého občana, který by neměl obraz Opolné od Vojtěcha Matějky. Ti z krajských výtvarnických kruhů, kteří mu vlastně záviděli jeho stálý zdroj příjmů a koneckonců úspěch, posměšně vedli řeč o nesmyslnosti jeho cest nad Opolnou, protože za ta léta věčného cviku by opolenský zámek namaloval se zavřenýma očima i vrchní Karlík z hotelu Rychta. Ale přes všechny tyhle řeči: Vojtěch Matějka maloval dobře. Štětec vedl s profesionální jistotou a jeho Opolné byly lyrické i strohé, zasněné i pyšné, smutné i jemně protkané něžnou zelení, když se jaru zachtělo a dýchlo do kraje.
Listonoška paní Provazníková jela jako každého dne do státního statku s balíkem pošty a novin. „Dobrý den mistře,“ pozdravila.
„Dobrý den, paní Provazníková…“
Jela dál a najednou se zastavila, seskočila z kola. Chvíli přemýšlela. Pak se vrátila.
„Copak, paní Provazníková, mám dopis?“
„Vy jste to neslyšel?“
„Copak?“ „Zabili starýho Rambouska.“
„Cože?“
„Zabili starýho Rambouska. V parku!“
Vojtěchu Matějkovi poklesla ruka s paletou. Štětec mu vypadl z ruky.
„Bohouše?“
„Jo.“
„To… to přece… Prosím vás, zabili…?“
„Tak,“ řekla otevřeně a přímo paní Provazníková.
„Jak říkám. Strčili ho do jeskyňky. Jen mi, prosím vás, mistře, řekněte, kdo to moh udělat? A proč?“
Matějka zavrtěl hlavou.
„Bohouše… No, to je hrůza… To snad někdo opilý, omylem… nebo co?“
„Jo,“ řekla poštovní doručovatelka. „Omylem. Prej tam byl od předvčíra. A to zrovna svítil měsíc. Koukejte, mistře, vy jste přece znal pana Rambouska stejně jako já. Řekněte: moh vy byste si ho s někým splíst? I kdyby byla tma jak v ranci?“
„No, ale kdo ho neznal…“
„Ten by ho nezabíjel. Ne?“
„Já tomu, paní Provazníková, nerozumím…“, balil malířské náčiní.
„Nemůžu tomu pořád věřit… V parku…“
„V parku. Ráno ho našly děti, co v jeskyni mají skrejš. Chudáci děti. Budou z toho poznamenaný na celej život. Tak já jedu, mistře. Na shledanou.“
* * *
Správce zámku Kaláb hleděl ponuře na pískovcové kostky, jimiž bylo vydlážděno nádvoří. Tvářil se jako kapitán dálné plavby, když sleduje strašně klesající ručičku barometru.
„Tohle je smutný,“ řekl suše. „Je to vražda.“
Kalábová vzdychla. „Ještě nikdo nedokázal,“ řekla svým zvláštním melodickým hlasem, „že to byla vražda. Třeba se opil, spadl a rozbil si hlavu…“
Seděla na desce psacího stolu, pobledlá, a neklidně kývala nohama. Neříkala to manželovi u okna, spíš synovi, který se rozvaloval ve zvetšelém křesle vyřazeném ze zámeckých sbírek. Před křeslem ležely mokré tenisky a mladý muž přehodil bosé nohy přes opěradlo.
„Ano,“ řekla Kaláb suše, „Rambousek se opil, protože se ve svých šedesáti hořce zamiloval, a spadl ze skály nad jeskyní, a to rovnou tak, že mu ještě síly stačily na to, aby se odplížil do úkrytu, kde skonal.“
„Fuj,“ řekla. Muž se obrátil, usedl na široký parapet a rozhlédl se po kanceláři, jako kdyby ho mělo postihnout stěhování. Výraz jeho obličeje byl ponurý snad proto, že si uvědomil pustotu kanceláře, zdobené sešlapaným kokosákem a třemi zašlými rytinami. Záclonka na okénku do průjezdu byla teď zatažená. Chudost kanceláře snad Kalábovi připomněla nedostatečnost jeho vlastního postavení.
„Ale prosím vás mi řekněte,“ zeptala se Věra Kalábová, „kdo by vraždil ubohého Rambouska a proč.“
