-RPR-
Magnet 09/88
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1. Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet (magnet '88), šéfredaktor Josef Gajda.
Odpovědný redaktor Jiří Pražák.
Obálka a ilustrace J. Jarešová.
Grafická úprava Irena Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6 -Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS.
Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Počet stran: 128.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08, Praha.
Cena výtisku 8 Kčs. 59-156-88 TS 13/33.
Krátká ukázka:
„Tak proč se neodstěhuješ? Kdybys žil jenom sám s manželkou, určitě by se všechno vyřešilo. Každý rok nám nějaké byty přidělují. Určitě bys přiměřený kvartýr dostal."
„Já to nemám jednoduchý. Když je po nějaké bouřce s tchyní, tak i manželka se mnou souhlasí, že se odstěhujeme. Sotva bouřka odezní, nechce o stěhování ani slyšet. Měl bys ji slyšet: ty jsi celé dny a noci ve službě a já zůstávám na všechno sama. Maminka mi pomůže aspoň s dětmi, když jsou nemocné. Na tebe není spolehnutí. Celý domek jednou bude náš. Máme tu pohodlí a nemusíme platit činži. Maminka je taky často nemocná, nemůžu ji přece nechat samotnou bez pomoci. No a teď, co jí na to mám říct?"
Dosud svobodného kapitána Pechana přivedlo vysvětlení mladšího kolegy Svobody do rozpaků. Teoreticky by problém vyřešil jednoduše a principiálně, ale sám cítil, že v životní praxi by jeho teoretická představa vyzněla trapně. Od nutnosti odpovědět ho osvobodil zvonek telefonu.
Do místnosti přivedla služba sebevědomou, přísně vyhlížející, v obličeji jakoby podobanou ženu, vypadající na poctivých padesát roků. Pevné rysy rtů svědčily o tvrdé povaze. Teď se jí rty poněkud chvěly.
„Našla jsem svoji sestru Karolinu Pasekovou utopenou ve vaně," formulovala svoje oznámení Kateřina Jelínková. Pechan jí nabídl židli a kávu. Obojí přijala s povděkem. Cigaretu pohrdavě odmítla.
„Šla jsem sestru navštívit. Zvonila jsem už u branky, ale nikdo se neozval a tak jsem si branku sama otevřela. Domnívala jsem se, že Karolina někam odběhla a proto jsem se rozhodla, že na ni počkám uvnitř."
„Máte klíče od jejího bytu?"
„Klíče od vilky mám řadu let, ale nepoužívám je. Když jdu sestru navštívit, což je tak dvakrát, třikrát do roka, obyčejně na vánoce, velikonoce nebo na její narozeniny, zazvoním a čekám, dokud mi sama neotevře. Dnes je strašné horko a proto jsem nechtěla čekat venku."
„Takže jste si odemkla rezervními klíči?"
„Právě, že neodemkla. Pokoušela jsem se strčit klíč do zámku, ale zasunula jsem jej dovnitř tak ze dvou třetin a dál nešel. Vyšla jsem před vilku a všimla jsem si, že v patře jsou otevřeny dveře na balkón. Kdyby Karolina odešla, určitě by je zavřela. Znovu jsem zkoušela otevřít a zvonit. Pak se mi to zdálo divné a rozhodla jsem se, že vylezu nahoru. Vzala jsem žebřík, který je vždy uložen mezi zdí kůlny a plotem zahrady. Vylezla jsem na balkón a vešla dovnitř. Pak jsem ji našla. Bylo to hrozné." „Hýbala jste s něčím v bytě?"
„Ne, jenom jsem zevnitř odemkla dveře a spěchám vám to oznámit, protože ve vile není telefon." „Proč jste nevolala lékaře?"
„Té by už nemohl žádný lékař pomoci. To přece poznám."
„Proč jste právě dnes přišla za sestrou?"
,,V týdnu mi volala do školy. Myslím, že to bylo v úterý. Byla jsem zrovna ve sborovně sama. Zvala mé, abych v neděli odpoledne přišla, že se mnou potřebuje nutné mluvit. Stále hovořila o ceně všech těch věcí, co má kolem sebe. Starožitný nábytek, porcelán, sklo, obrazy. Obklopovala se tím stále víc. Ve své hrabivosti byla až nenormální. Neměla ráda, když se mnou k ní jezdily moje děti. Bála se, že jí na něco budou sahat, a že by mohly nějakou její vzácnost rozbít. Ani si nevšimla, že moje holky už vyrostly."
„Kdo je vlastníkem té vilky, paní Jelínková?"
„Patřila Karolíně."
XXX
Kriminalisté výjezdové skupiny přijeli do vilky Karoliny Pasekové. Při vstupu zůstali udiveni. Interiér připomínal zámecké muzeum. Celá vilka byla zařízená pouze starožitným nábytkem. Vitríny plné vzácného skla a porcelánu. Na stěnách obrazy z minulých století. V knihovně množství starých knih a prvotisků.
„Kde vzala vaše sestra tolik starožitností?" obrátil se kapitán Pechan na sestru Pasekové.
„Něco je po rodičích, část si Karolina sama koupila z různých výprodejů na zámcích."
„Chybí zde něco od vaší poslední návštěvy?"
„Mám dojem, že od poslední návštěvy spíš něco přibylo."
„Měla vaše sestra nějaké šperky, vkladní knížky a peníze na hotovosti?"
„Nevím. Nesvěřovala se mi. Neprohlížela jsem zde nic, ale v prvním patře dali už rodiče ve zdi zabudovat trezorek."
„Klíč od trezorku máte?"
"Nikoli".
