-RPR-
Hraniční čára byla odjakživa místem, kde se odehrávaly příhody plné vzruchu, dobrodružství a romantiky.
To všechn nechybí ani v příběhu Farntiška Frýdy, i když jeho ladění je vážnější, protože vážná byla i doba, v níž se stal. Psal se rok 1937. Státní hranice kdesi v severních Čechách, jejímiž skrytými pěšinkami přecházeli za noci donedávna jen pašeráci, skrývající se před zraky finančníků, ožila náhle lidmi mnohem nebezpečnějšími agenty rozpínajícího se hitlerovského Německa. A právbě jim vyhlásil neúprosný boj jeden z hlavních hrdinů příběhu, bývalý pašerák Hans Hesse, jehož na hranici vyhnala hospodářská krize. Proto se rozhodne vrátit ke starému řemeslu a společně se zkušeným Josefem Kretschmerem a jeho dcerou Mariechen se vydává znovu na hranici. Píše se však rok 1937 a situace nabývá na vážnosti, neboť za čárou začíná území rozpínajícího se hitlerovského Německa. Vylíčením životních osudů Hanse Hesseho, nebezpečných přechodů hranice, hlavně při převádění německých antifašistů, a současně vylíčením sociálních poměrů proletářských vrstev sudetských Němců a jejich vztahů k Čechům vytváří autor dramatický obraz situace v sudetském pohraničí na sklonku předmnichovské republiky.
STOPA
Edice Českého svazu protifašistických bojovníků Svazek 17
Nebezpečná HRANICE
František Frýda
Obálku a protititul navrhl Václav Rytina Vydání 1., Praha 1978
Pro Český svaz protifašistických bojovníků vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih n. p. v Praze, jako svou 4647. publikaci, stran 224 Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych Odpovědná redaktorka Alena Kašparová Výtvarný redaktor Otakar Karlas Technický redaktor Miroslav Hruška K tisku schváleno 3. 3. 1978
Vytiskla Státní tiskárna, n. p., Praha 1, Karmelitská 6 AA 13,34 (z toho obr. 0,25), VA 13,78. Náklad 30 000 výtisků.
28/52 - 071 - 78
13/33 brož. 17,— Kčs 601/22/826
Krátká ukázka:
„Jdeme, kamaráde!" vyskočil vrchní, hodil termosku do brašny, popadl karabinu a klusal po hraniční pěšince ve směru výstřelů.
„Pane vrchní, pusťte mě napřed! Umím běhat!" volal za ním Kučera.
„Zůstaň se mnou!" vrčel Karban. „Zodpovídám za tebe."
Les duněl střelbou a oba muži klusali podle hranice.
Jakmile zazněl první výstřel, dívka polekaně vyskočila. V prvním okamžiku ji napadlo, že hajný vystřelil po škodné, ale za chvilku zadrnčela automatická zbraň. Ozvěna, která se odrazila od svahu Waldberku, zahučela v lese jako bouře. Mariechen zůstala stát jako přimražena. Zmocnila se jí úzkost. Tam někde byl táta i Hans. Kdosi po nich střílel, kdosi je pronásledoval. Proč nepřišli za tmy? Proč si zpáteční cestu nechali na den, kdy je v lukách každý viděl?
Toužebně se podívala na českou stranu. Přála si, aby se mezi stromy ukázaly uniformy finančníků, ale v lese se nic nepohnulo. Nedaleko dívky se posadil zajíc, vyplašený střelbou. Nedůvěřivě zavětřil, podíval se kulatýma očima na dívku a pak pelášil na českou stranu. Střelba zmlkla, les oněměl. Dívka se stále chvěla úzkostí. Zavalil ji pocit strašlivé bezmocnosti. Co může dělat? Jen čekat, stále jen čekat.
„Karle!" zavolala proti lesnatým svahům Waldberku.
„Karle! Karle!"
Hlas se chvěl a ztrácel mezi stromy. Waldberk odpověděl ozvěnou. Ptáci se na okamžik odmlčeli, jako by byli překvapení jejím hlasem, a pak se novou silou rozkřičeli. Zavolala ještě jednou a znovu jí odpověděla jen ozvěna. Na hraniční cestičce se pohnuly větve smrčku. Ne, to nic nebylo. Rozkýval je pták, poplašený jejím voláním. Nikdo nejde na pomoc, nikdo se neozývá, aby ji uklidnil. Karel je sice někde ve službě, ale úsek, který oddělení z Kirchberku střeží, je příliš veliký. Ne, Karel je už asi doma. Ranní službu končívá v osm třicet. Ale v osm nastupuje Pavlík, který ji včera zastavil a dobíral si ji. Nabízel se, že s ní půjde do lesa na procházku, aby jednou měla nějakou změnu. Chodit pořád s jedním, to je otrava! Pošetilými řečmi ji přiváděl do rozpaků. Proč nepřijde aspoň on? Střelba je slyšet daleko. Snad až k celnímu úřadu. Proč nikdo nejde? Proč se nikdo neozývá?
Vteřiny prchaly a dívčina úzkost vzrůstala. Přes hranici nesmí za nic na světě. Karel by se zlobil. Karel jí to zakázal. Na druhé straně hranice však je její táta, ten starý milovaný táta. Možná že potřebuje pomoc. Ne, to je nesmysl! Jak by mohla pomoci pašerákům, za nimiž běží policisté nebo hlídky grenzwache? Její přítomnost tam na druhé straně by celou věc jen komplikovala. Bože, co má tedy dělat? Aspoň by se měla podívat, co se děje. Kdo to vlastně střílí? Proč a na koho? Mohla by jít tiše lesem, houštím, tak, aby ji nikdo neviděl. Zjistí-li, že střelba nic neznamená, že tam není Hans ani táta, mohla by se vrátit. Umí chodit tiše jako plachá zvěř. Nikdo ji určitě nezahlédne.
Rychle se rozhodla a překročila hranici. Vklouzla do houštin, větve smrčí jí uhodily do tváře, bránily jí v běhu, prala se s nimi tiše, úporně. Neběžela po pěšince. V houštinách se mohla snadno ukrýt, padnout na zem a tiše se odplížit. Dovedla to. V těchto místech byl porost tak hustý, že se jen stěží prodírala kupředu. Pěšinku však neztratila z dohledu.
Kdesi před ní znovu třeskl výstřel. Dívka se na okamžik zastavila a poděšeně hleděla do zelených hlubin lesa. Prodrala se k cestičce. Byla prázdná. Neozývaly se na ní kroky ani hlasy lidí. Les strnul v napjatém očekávání. Vteřiny rychle ubíhaly, dívka si uvědomovala, jak jí poplašeně bije srdce, jak má hruď sevřenou strachem, takže stěží může dýchat. Náhle si vzpomněla, že je podzim. V neděli byl v Kirchberku velký hon, příští týden jsou lovci pozváni do Waldmühle. Ano, je doba lovu. Bylo vžitým zvykem, že se majitelé revírů navzájem zvali, aby se pochlubili hojností zvěře. Bože, dej, ať je to pravda! Ať to jsou skutečně lovci. Možná že je táta doma, že už spí, a až se vrátí domů, vynadá jí, že se brzy spouští, když už teď spí celou noc se svým chlapcem. Náhle si uvědomila, že v lese střílela nějaká automatická zbraň, která drnčela jako kulomet. Ne, to lovci nebyli. Zmocnil se jí hrozný strach, začala tiše plakat. Byla vyčerpaná a unavená, ačkoliv se prodírala houštím sotva čtvrt hodiny. Vyšla na cestičku. Nemělo smysl jít do Německa. Pomalu se vracela zpátky.
Za ní třeskl výstřel. Zaslechla volání, pak výkřik plný bolesti. Znovu někdo vystřelil.
