-RPR-
Detektivka situovaná do penziónu na ostrově uprostřed jezera. Do poklidné společnosti pravidelných hostů penziónu vpadne nenadále známá zpěvačka a způsobí ve vzájemných vztazích, zejména mezi muži a ženami,napětí. Toto napětí vyvrcholí její vraždou a pak ještě záhadnou smrtí jednoho z členů společnosti.
Krátká ukázka:
"Ne, poslední byl pan Marek. Já jsem pila první; ale nedokázala jsem to vypít naráz. Vždycky to tak dělám. Všichni už mají dávno vypito, jen já ne. Proto si beru první. Viděla jsem, jak pan Marek pije poslední a vypil naráz, zatímco mně ještě chyběla polovina."
„A co na tom?" řekla slečna Donátová. Její mírné, hnědé oči byly teď jako led. „Co na tom, kdo pil poslední? Důležité je, kdo dal jed do sklenky doktora Jindřicha."
Co se to tady děje? pomyslela si Edita dívajíc se z jedné na druhou. Co jsem to neviděla celou tu dobu? Pohlédla na Annu, ale ta se na ni nedívala. I ona se dívala na Kateřinu a i její oči byly jako led.
„Opravdu nezáleží na tom, kdo pil poslední," řekla pomalu. „Poslední už nemohl nič dělat. Musel to udělat někdo, kdo měl čas manipulovat se sklenkami, dokud byly ještě všechny na podnose. Nejvíc možností měl ten, kdo si bral první."
Kateřina se prudce obrátila. Zúženýma očima se dívala na Annu a rychle oddychovala. V této chvíli byla jasná její podobnost s paní Ainarovou, podobnost, které si nikdy nikdo nevšiml; Tytéž úzké rty, sevřené v krutou linku, tentýž hubený, dravci obličej.
„Co tím myslíte?" zasyčela. Odhrnula si vzteklým pohybem vlasy z čela a naklonila se trochu kupředu, jako divoká malá šelma připravená ke skoku.
„Maminko! Kateřino!" řekl Tom nešťastně.
Anna na něho rychle pohlédla a slabý výraz lítosti jí přeběhl obličej.
^Nemyslela jsem to tak," řekla po malé chvilce. „Nemyslela jsem tím vás."
„Kateřino!" opakoval Tom.
Napětí v Kateřinině tváři povolilo. Narovnala se, zaťaté ruce se uvolnily a byla to zase ta holčička, kterou všichni znali.
"Dobrá," řekla. "Dobrá."
„Takhle se nikam nedostaneme. Někdo musel mít možnost manipulovat se sklenkami!"
Jistěže: Někdo musel také zabít Martinu," řekla Edita. „To už všichni víme. A co dál?"
„To nemá smysl takhle mluvit," řekla paní Ainarova. „Musíme najít vraha, protože je mezi námi, a mohl by zabíjet dál. Mohl by nás zabít všechny, jednoho po druhém."
„Místa je dost," zašeptala Kateřina. „Tam v té - umrlčí komoře!"
„Nesmysl," řekl Tomáš. „Všechno je to nesmysl. Musí být nějaké jiné vysvětlení."
„Ano," řekl Marek chvatně. „Souhlasím s tebou. Shoda nešťastných náhod. Snad se nějakým strašným omylem dostal jed do kuchyně a do sklenice."
„A nůž do srdce slečny Galové," řekl náčelník. „Zajisté. Takové hloupé náhody se stávají."
„Nůž do srdce?' slečna Donátová povstala a vytřeštila oči na náčelníka. „Jaký nůž? Slečna Galova přece spadla se schodů?"
„To je nějaký nový trik na nás," řekla Edita bledými rty. „Všichni jsme ji přece viděli, nikde nebyl žádný nůž."
„Žádný trik. Byla zabita nožem nebo dýkou, kterou se nám dosud nepodařilo nalézt. Pitva to prokázala naprosto přesně."
„To je příšerné," zaúpěla Edita. „To není možné!" rozhlédla se divoce po přítomných, jako by z jejich tváří chtěla vyčíst jméno vraha. „Kdo by mohl," zarazila se a přitiskla si ruku k ústům.
„Ne," řekla slečna Donátová pevným hlasem. Mluvila ke všem, ale dívala se upřeně na Editu. „Ne, neudělal to nikdťťz nás. Nevěřte tomu. Musel to být někdo cizí, někdo, kdo si sem přišel vyřídit účty s Martinou Galovou, kdo ji sledoval až sem."
Všichni se na ni zadívali jako zhypnotizováni.
„Ano," řekl Marek pomalu. „Tak to bylo. Co víme o jejím životě? My nic. Nikdo z nás ji neviděl za posledních dvacet let a není pochyb, že její život byl bouřlivý, Snad kdyby ji nebyli Tom a Kateřina přivezli, byla by — byl by ji její osud stihl na jezeře a my jsme toho všeho byli ušetřeni. Vrah ji následoval sem, dostal se sem v noci a zabil ji."
