-RPR-
Anotace:
Někdy v době, kdy nacistická luftwaffe rozpoutala bitvu o Anglii, přijíždí na britské ostrovy detektiv FBI Lemmy Caution (čtenářům Magnetu známý už ze špionážního příběhu „Ovšem že řekla ano"), aby zde pátral po zmizelém vynálezci Elmeru Whitakerovi, který pracoval na novém typu hloubkového bom-bardovacího letounu. Sotva se Caution rozjede do Londýna, nastraží na něho neznámí pachatelé léčku a taktak že vyvázne životem. Od té chvíle se ocitá uprostřed dramatických událostí, které vrcholí soubojem s bandou gangsterů, odhodlaných zmocnit se stůj co stůj Whitakerova vynálezu a prodat jej nacistům. Jenže Caution nepatří k těm, co se jen tak vzdávají: poslední trumf vynese nakonec on a zločince zneškodní. Špionážně detektivní příběh Petera Cheyneye „Teď jsi na řadě ty, miláčku" má všechno, co milovníci napínavé četby hledají: vzrušující děj s překvapivým rozuzlením, vyprávěný humorně a vtipně, detektiva, který užívá mozku k myšlení a dovede si poradit v každé situaci. Co si přát o dovolené víc?
Údaje o titulu:
Magnet — periodická řada. Vydává vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 28, tel. 26 08 51. Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24, tel. 28 15 51, linka 480. Řídí redakční rada. Redigovala Božena Bednářová. Z anglického originálu Your Deal, My Lovely, vydaného nakladatelstvím Collins, Fontana Books, Londýn 1957, přeložil Eduard Maška. Obálku navrhl a Ilustroval ]an Kubíček. Grafická úprava Antonín Dvořák. Rozšiřuje PNS; v Jednotkách ozbrojených sil administrace vydavatelství Magnet, Vladislavova 28, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku. Tiskne Naše vojsko, n. p., Praha; závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu. Ročník sedmý, Číslo 8/71. Cena 8 Kčs. Počet stran: 146.
Krátká ukázka:
Máte chlapíky, že nevydrží len tak poposedávat a čekat, až se něco přihodí. Mně to nevadí. Dává mi to čas k přemýšlení o věcech a o slečnách. Myslet na slečny, to byl odjakživa můj koníček. Dobře se to provádí a není to tak riskantní, jako se s nima tahat.
V pokoji hoří jasný oheň, je sedm hodin a režná mi báječně chutná. Sedím v křesle a dumám o dámičkách, co se v týhle práci vyskytly.
Carleta byla vořech, jedna z těch, co se jich kolem gangsterskejch tlup jen rojí. Měla holt smůlu. Ale stejně nemyslím, že by ji Panzetti nechal dlouho na živu. Není vyloučený, že by počkal, až se vrátí do Států, a pak by ji zhasl. Mohl by si myslet, že toho moc ví a ledacos se dohaduje. Takže by ji to stejně čekalo.
Myšlenky mě přenášejí k Montaně. Je to buchta, co má něco do sebe. Fešanda, hezky vostrá a myslí jí to. Patři k těm, co dokážou táhnout s Panzettim za jeden provaz a přece si nedat podříznout krk. Panzetti ji sem poslal, aby dohlídla na věci všeobecně, ale moc se do nich nehrabala. Provádění úkolů má zřejmě na starosti Willie Kritsch. Kdežto Zokka, Frisco, jeho bratr Giullo Paolo a Fratti – ten chlápek, co měl vyhodit do vzduchu barák v Hampsteadu – samý drobný ryby. Krátkodechý gangsterčíci, co si o sobě mysií, že se vypracujou na velký šéfy, ale co to nikdy nedotáhnou dál než na obyčejný poskoky.
A pak je tu Geralda. Ani nepozoruju, že se usmívám, když na ni vzpomenu. Vsadím se, že Geralda umí roztočit mozkový závity. Je sice trochu blázen do Whitakera, ala všechny slušný dámičky bejvají do někoho nebo něčeho trop. Geralda si myslí, že Whitaker je génius. Slečny už jsou takový. Jenže Geralda si neuvědomuje, že kdyby s ním měla bejt dýl pohromadě, už by do něho takovej blázen nebyla. Zrovna teď je pro ni tak trochu hrdina, ale s tím se dlouho nevydrží. Chlap musí mít něco víc, než že ovládá Einsteinovu teorii, aby se pořádná ženská kolem něho točila a aby se jí to líbilo. Vynálezci jsou oukej, když jde o zhodnocení tíže, zátěže a prouděni, ale k čemu je zemská tíže, když chce dámička dělat přemety, a k čemu je všechno proudění, když to není v sezóně na Floridě nebo na Riviéře… No ne?
Natáhnu ruku po láhvi s režnou, když v tu ránu začne řinčet telefon. Jdu k němu. Je to Montana. Volá a její hlas je jako šlehačka s jahodama. „Jsi to ty, Lemmy?“
„Nikdo jinej než já. Čím ti můžu posloužit, drahoušku?“
„No, jde o tu maličkost, jak jsme o ní hovořili předtím. Chtěl ses přece setkat s přítelem. Podařilo se mi to dát dohromady.“
„Fajn,“ říkám. „Kam mám jet?“
Slyším, jak se směje.
„Ty nikam,“ pravím. „Ten tvůj přítelíček je moc opatrnej chlapík. Nechce, aby o jeho adrese štěbetali vrabci, víš? Říká, že by bylo nejlepší, kdybys přišel sem a vyzvedl si mě a pak bychom mohli jít za ním, ovšem za předpokladu, že se za námi nebude nikdo z čiré zvědavosti ploužit.“
„Jsem pro,“ povídám. „Přijdu k tobě. Kdy?“
„Kolem deváté. Moc to totiž spěchá. Ani nevíš, jak jsem vzrušená, že tě zase uvidím.“
„Budu u tebe přesně. Nashle, Montano!“
Zavěsila.
Chvíli čekám a pak vytočím Scotland Yard. Ozve se Herrick.
„Jářku, kamaráde,“ říkám mu, „to batole mě zrovna zavolalo. Zdá se, že to chtějí sfouknout co nejdřív, jste u vás už připraveni?“
„Dokonale, Lemmy. A mám tu pro tebe malou informaci. Dostali jsme odpověď na telefonickou zprávu. Přečtu ti ji:
‚L. H. Cautionovi,
t. č. policejní komisařství Londýn
Scotland Yard, Anglie.
Panzetti zatčen na základě federálních zákonů a s pohrůžkou, že bude souzen v tajném zasedání a popraven, bude-li uznán vinným. Odevzdal neúplnou sadu Whitakerových výkresů. Zatím držen v samovazbě a bez možnosti styku s obhájcem až do další zprávy od vás. Ředitel FBI, ministerstvo spravedlností, Washington.‘“
„Báječný, Herricku!“ povídám. „A u mě to vypadá takhle: V devět hodin jsem u Montany. Počítám, že tak kolem desátý se někde setkám s Kristchem. Montana mi naznačuje, že Kritsch by tu záležitost nerad protahoval. Vypadá to, že chce co nejdřív zdrhnout. Máš prachy po ruce?“
Říká, že jo.
„Oukej,“ povídám, „tak je všechno v pořádku. Buď pohotově, zavolám tě později. Doufám aspoň.“
Říká, že taky doufá. Zavěšuju. Dopřávám si slušnou dávku režný, abych se vyzbrojil proti nastuzení, cigaretu a velkej úsměv.
