Krkavčí krutost - Rendellová Ruth
-RPR-
Detektivní román, v němž inspektror Wexford vyšetřuje zmizení muže, který žil jako bigamista.
Dobře školený vrah - Semjonov Julián
Kriminální příběh, ve kterém se pátrá po pachateli bestiální vraždy neznámého muže.
Vražda bílého koně - Kučera Miloslav
-RPR-
Daňové úniky, finanční machinace, obchodní podvody, okrádání důvěřivých idí, ale také neslýchané násilí, rozvrat životů mladých lidí, brutalita, úpadek a smrt, to jsou etapy v krátkém životě bílého koně. V kriminálních případech této knihy se však dozvíme, že konce bílých koní jsou sice velmi podobné, ale okolnosti jejich zločinů jsou pokaždé jiné. A vždycky nejtěžší je odhalit ty, kdo stojí v pozadí.
Zapomenutá vražda - Christie Agatha
-RPR-
Poslední detektivní román slavné anglické autorky. Detektivní příběh nás zavádí do malého přímořského letoviska v jižní Anglii, kde si mladí novomanželé zakoupí dům. Mladá paní ale pomalu nabývá přesvědčení, že v tom domě už kdysi byla a zažila v něm vraždu.
Rendez-vous před márnicí - Olenič Ivan P.
Když odjížděl mladý pražský novinář Petr Finn na první schůzku s "dívkou z internetu", která se měla odehrát před jednou vesnickou márnicí, určitě netušil, že místo dívky ho tam čeká mrtvola a přepadení. Petr se zaplétá do celé série nebezpečných událostí, díky své zvídavosti začne se svými dvěma mladistvými přáteli fušovat policii do řemesla, až se překvapivě dostane do nejvyšších kruhů zločinecké ruské narkomafie.Tady už končí každá legrace.
Kočka v botách - McBain Ed
-RPR-
Je 22:40. Prudence Markhamové zbývá pět minut života.
Snad to i tuší. Snad proto si bere film, na jehož střihu celý večer pracovala, s sebou. Pak pečlivě kontroluje zařízení studia, zapíná poplašné zařízení, zamyká a vydává se ztemnělou ulicí na nedaleké parkoviště ke svému autu.
Ve 22:45 Prudence Markhamovou kdosi zezadu probodl.
Policie nevěří dlouho na verzi o neznámém pachateli. Motiv, nedostatek alibi, všechno miří k jedinému podezřelému. A tak se Carlton Barnaby Markham ocitá za mřížemi pro podezření z vraždy své manželky. Když poukazuje na důkaz, který by mohl prokázat jeho nevinu a poskytnout vodítko ke skutečnému pachateli, policie bez zájmu krčí rameny. Film? Nic takového se u zavražděné nenašlo.
Právní zástupce Matthew Hope neprožívá právě šťastné období. Od chvíle, co se rozhodl věnovat se trestnímu právu, se zdá, že neúspěch v jeho kariéře střídá neúspěch. První případ prohrál, druhého se vzdal. Markham tvrdí, že je nevinen. A Hope se jeho případu ujímá s nejčernějšími myšlenkami, protože ví, že prosté prohlášení neviny jeho klienta zdaleka ještě neznamená vyhraný případ.
Mistrovský tah - Patterson James
Alexe povolají k dokonale spáchané vraždě dvou zkorumpovaných politiků. Je zřejmé, že je to práce profesionála. Pátrání se rozběhne na plné obrátky, přesto umírají další činitelé s pošpiněnou pověstí. Veřejnost se začne ptát: Je střelec hrdina, anebo mstitel? Navíc musí Alex čelit dlouholetému nepříteli, který nehodlá polevit, dokud nezlikviduje celou Alexovu rodinu.
Tigrie oko - Aveline Claude
Detektivku otevíráme s napětím a očekáváním. S očekáváním, že nám to přinese chvíle zábavy a vzrušení a někdy i záchvěv ducha a poučení. Pokud nesplní naše očekávání, uzavřeme ji a odložíme ji – pokud jsme tak neučinili hned na začátku – mezi ty knihy, které figurují v našem vnitřním hospodářství, aby se zohlednily ztráty, protože nás nezajímaly a nepřinesly žádný užitek. Existují však i detektivní příběhy, které nemají tak rozpačitý život a patří k vyšším typům literatury. Nejen proto, že vědí, jak ve čtenáři vzbudit zájem a napětí, ale také proto, že autor dokáže ve čtenáři vzbudit iluzi, jako by sám byl jedním z účastníků často bizarního spiknutí, a jako dobrý průvodce ho vede po cestách, které vyžadují nejen odvahu, ale i jasnovidnost, smysl pro rekonstrukci a kombinaci, schopnost logických úsudků a bystrých postřehů. To je pravda, zahrnuje také pravdivé a působivé popisy osob, brilantní dialogy a neobvyklou zápletku s hlubokým dopadem, takže kniha v nás žije nejen v okamžiku, kdy ji čteme, ale i dlouho poté, co jsme ji odložili - abychom se k ní znovu vrátili.
Mladý muž v pařížském Saint-Germain-des-Prés stojí v beznadějném strašlivém lijáku se dvěma kufry na cestě domů do Lyonu. Marně hledá taxi, které by ho odvezlo na nádraží v Lyonu. Ujme se ho řidič auta s americkým přízvukem, který jakoby nechtěně vymění jeden ze svých kufrů za svůj. Když dorazí do rodinného kruhu v Lyonu, ke zděšení celé rodiny vytáhne z kufříku cizince ruku ženy, na jejímž prstu je prsten s hroty s "tygřím okem"; nález je o to úžasnější, že nedávno daroval prsten své budoucí verenice Huguette Sarrazin. Kdo jiný než inspektor Belot by mohl rozluštit záhadu, jak se ruka mladé ženy dostala do aktovky figurky? Žárlivost, touha po životě a smrti, krása, falšování obrazů, peněz a drahokamů, lidé ušlechtilí i zlí, malicherní i světští, to vše rozehrává svým mistrovským perem v prostředí pařížské "první desetitisíce" a v maloměstském prostředí Lyonu francouzský spisovatel Claude Aveline, který vytvořil populární postavu inspektora Belota a kterého naši televizní diváci znají ze seriálu Abonent on the U-line. Jak sám napsal, je to jeho poslední detektivka; Ať už je dílo napínavé, vyzrálé a umělecky hodnotné, nechť se čtenář přesvědčí sám...
ISBN: 75-031-73 / 204 stran
Originální název: L'oeil de chat (1970)
Závrať - Šestakov Pavel
-RPR-
Mladý vědec Anton Tichomirov obhájil toho dne kandidátskou práci, jež byla uznána jako doktorská, a v noci spadl z balkónu a zabil se ... Je to sebevražda, vražda či náhoda? Závěr vyšetřování zní — nešťastná náhoda.
Kriminalista Mazin však cítí vnitřní neuspokojení. Je to opravdu tak?
A jaký byl vlastně ten Tichomirov? Co to bylo za člověka? Podklady pro nové vyšetřování ovšem
chybí, proto si Mazin bere dovolenou a jako soukromá osoba se znovu setkává
s Tichomirovovými nejbližšími přáteli a známými — jeho dívkou Světlanou, bývalou
ženou Irinou, bývalou milenkou Innou i přítelem z dětství Igorem. Najde odpověď na otázky, jež ho trápí a nedají mu spát?
A spolu s ním budou na 200 stranách hledat odpověď i čeští čtenáři nového románu Pavla Šestákova, napínavého psychologicko-detektivního příběhu nazvaného přiléhavě — Závrať.
26-005-78 / 13-34 / CENA VÁZ. 14 KČS
Lidová knihovna
• Krátká ukázka:
Ano, a ta fakta vypadala v hrubých rysech takto:
Po obhajobě byl, jak je zvykem, banket. Skončil brzy, asi v jedenáct hodin. Pak jel Tichomirov domů, lépe řečeno do bytu Rožděstvenského. A v půl páté našel domovník jeho mrtvolu. Expertiza zjistila: smrt nastala v důsledku pádu, nebyly objeveny žádné stopy zápasu nebo násilí. Mrtvola nebyla ovšem v nejlepším stavu – marná sláva, páté poschodí. I v pokoji bylo všechno v pořádku. Nic nebylo odcizeno, nic nenasvědčovalo násilné smrti. Ale taky žádný lístek o dobrovolném odchodu ze života. Ale proč by lezl na okno uprostřed noci? Ovšem opilý člověk je schopen ledasčeho. Jenže Tichomirov nepatřil mezi
ty, kteří se dovedou zlinkovat do němoty.
„Vždycky znal svou míru,“ řekl Rožděstvenskij. „Štamprle koňaku nebo lahvička přírodního vína je na takového chlapa nic. Jenom se vždycky trošinku rozveselil.“
„Ale tohle byl banket. Mimořádná příležitost.“
„Já bych tomu neříkal banket. Formálně nebyla Ještě disertace potvrzena jako doktorská. A proto všecko probíhalo skromně. Prostě přátelská večeře jako tečka za určitou etapou – a dost.“
„Lidi moc nebylo?“
„Oficiální osobnosti. Hlavně dědečkové. Naleznout se – to vůbecnepřipadalo v úvahu.“
„A ženy?“
„Ženy žádné."
„Ani Světlana?“
„Když jsem řekl žádné…“
Všechno to působilo logicky. A souhlasilo s údaji ostatních…
„Účastnila jste se obhajoby, Světlano?“
„Ne.“
„Proč? Člověk, s nímž spojujete svůj život, vás nepozval na
takovou událost?“
Jeho otázka ji nepřivedla do rozpaků:
„Prosil mě, abych tam nechodila.“
„Dokonce!“
„Řekl, že obhajoba je odpovědná záležitost a že se musí pořádně soustředit. Řekl doslova: Když tě uvidím mezi přítomnými, budu myslet víc na tebe než na disertaci a ti dědkové jsou schopni mě na něčem zkoupat.“
Prosím, i v tom je kus logiky.
„Nezlobte se, a pak už jste Tichomirova neviděla?“
„Ne.“
Odmlka.
„Jenom telefonicky jsem s ním mluvila.“
„O čem?“
„Volal z restaurace. Povídal, že měl úspěch, že už ta večeře za chvíli skončí… a zval mě, abych k němu přijela.“
„Do bytu Rožděstvenského?“
„Ano. Ale já jsem nejela.“
„Proč?“
„Prosím vás! V noci, sama, do cizího bytu?“
„A kam vám volal?“
„Do naší koleje.“
„Veřejným telefonem?“
„Ano.“
„Slyšel někdo váš rozhovor?“
„Bodejť by ne! Vy neznáte naši Cerberku! Tak říkáme vrátné. Ta
slyší i to, co si lidé myslí, natož co říkají do telefonu.“
„A nepohádali jste se? Nemohl ten rozhovor vašeho ženicha rozrušit?“
„Ani nápad! Anton byl tak šťasten!“„Ale když jste odmítla…“
„Neodmítla jsem přece proto, že bych ho nechtěla vidět.“
„Prostě jste usoudila, že taková schůzka není vhodná.“
„Přesně tak. A on mě pochopil.“
„Nevzpomínáte si, Igore Anatoljeviči, jestli Tichomirov z té restaurace někomu telefonoval?“
Po chvilce odpověď:
„Myslím, že ano. Ano, ano, telefonoval.“
„Nevíte komu?“
„Světlaně.“
„O čem mluvili?“
„Neposlouchám cizí rozhovory.“
„Promiňte. Ale vy jste poslední, kdo viděl Tichomirova živého, takže vaše údaje jsou neobyčejně důležité.“
„Říkám všechno, co vím. Co nevím, nepovažuji za možné vykládat.“
„To je samozřejmě správné. Takže po banketu, nebo po té přátelské večeři, jak jste se vyjádřil, odjel Tichomirov do vašeho bytu. A kam jste šel vy?“
Místo odpovědi otázka:
„Souvisí to snad s případem?“
„Je to snad tajemství?“
Rožděstvenskij se ušklíbl:
„Jenom pro bezpečnost. Ale pokud mi zaručíte omilostnění… Tuším, že u vás platí nějaké polehčující okolnosti pro kajícné zločince.“
„Podle toho, o jaký zločin jde.“
„Ve skutečnosti ke zločinu nedošlo. Ale z vašeho hlediska k němu mohlo dojít.“
Mazin chápal, že z toho vyleze nějaká pitominka, ale nevěděl ještě, Je-li pravdivá nebo vymyšlená.
„Dobře, riskněte to. Doznáni je polehčující okolnost.“
„Víte, zachoval jsem se poněkud lehkomyslně. Přijel Jsem do restaurace vozem. No a zpátky jsem jel pochopitelně zase vozem, ačkoli jsem, jak se u vás vyjadřujete, předtím požil určité množství alkoholických nápojů a byl jsem v mírně podnapilém stavu.“
„Jestli mírně…“
„Proto mě vaše otázka zaskočila. Ale předpokládám, že tento přestupek je už promlčen.“
„Pokud slibujete, že v budoucnu…“
„Přísahám při vlastních chromozómech!“
Do Rožděstvenského vjel život, dokonce začal žertovat.
Je možné, že by byl opravdu dostal strach kvůli takové malicherností? uvažoval Mazin.
„Kde jste spal?“
„Venku u táty.“
„Jel jste tam přímo z restaurace?“
„Ne. Zajel Jsem za jedním člověkem. Ale když dovolíte, nebudu ho jmenovat.“
„Žena?“
„Ano. Ale nezastihl jsem ji, proto stejně nemůže má slova potvrdit. Zato dál už mám spolehlivé alibi.“
„Vy potřebujete alibi?“
„Nejspíš ano, když se zajímáte o mou osobu. Tak poslouchejte.
Cestou jsem si vzpomněl, že venku na chatě nemáme ani kapku alkoholu, krámy už měly zavřeno, tak Jsem se rozhodl zajet do hotelu Kavkaz a říci si o lahvičku koňaku. S sebou, pochopitelně.“
„A to je to vaše alibi?“
„Přesně tak. Velice příjemně jsme si tam popovídali s Admirálem.
To je takový majestátní pán – vrátný. Vypadá jako admirál Makarov.“
„V kolik hodin to bylo?“
„Čestné slovo, to nevím. Netušil Jsem přece, že to bude někoho zajímat.“
Co zůstalo v zápisníku po tomto rozhovoru? Moc ne. Jen poznámka: „Admirál
všecko potvrdil.“
„Pracujete v hotelu už dlouho?“
„Dvanáctý rok.“
„Znáte Rožděstvenského dobře?“
„Chodívá k nám.“
„Prodali Jste mu koňak?“
„Uprosil mě. Nechtěl jsem mu ven nic nosit, máme to zakázáno. Ale on pořád: Udělej mi to kvůli, tatíku, vždyť jsem štamgast. Kamarád zapíjí úspěšnou obhajobu, No, tak Jsem mu to udělal kvůli… Když jsem viděl, jak je promoklý!“
„V kolik to bylo hodin?“
„To si přesně nevzpomenu. Vím, že zrovna lilo, jinak nic.“
Byl v té době Tichomirov ještě živ? Půda pod jeho tělem zůstala suchá. To znamená, že zahynul dřív, než začalo pršet. Ale byt Je daleko od hotelu a nemuselo taky všude pršet současně. A jestli byl tou dobou Tichomirov živ, kdo byl s ním v bytě. Nikdo? Že by byl sám?
Mazin si připomněl byt Rožděstvenského. Obyčejný moderní dvoupokojový byt. Pěkně vyřešený. Pokoje se zvláštními vchody. Kuchyně. Dva balkónky. Jeden u velkého pokoje, společný se sousedy, přehražený kovovou mříží s drátěným pletivem. Na druhý, maličký, se vycházelo z kuchyně. Na dveřích
tohoto balkónku spatřil Mazin visací zámek.
„Proč je tady visací zámek?“ zeptal se Rožděstvenského.
„To sem dal Anton. Bál se, že mě vykradou.“
„V pátém poschodí?“
„Vedle na zdi vede požární žebřík. Já jsem říkal, že to je nesmysl. Ale on na to: Opatrnosti nikdy nezbývá. Nespím tady každou noc a nemám v úmyslu odpovídat za tvůj majetek. A koupil zámek.“
Tu noc byly dveře zavřené. Mazin si vzpomněl, jak otočil zámkem a vystoupil na balkónek. Požární žebřík se táhl skutečně blízko. Vrátil se přes kuchyni do pokoje, který Tichomirov opustil tak neobvyklým způsobem. Tam bylo otevřené okno a na jeho rámu se ucho valy nejasné stopy Tichomirovových
střevíců, vlastně jen jednoho. Déšť Je skoro spláchl.
Rožděstvenskému sloužil tento pokoj jako pracovna i ložnice. U jedné zdi stála válenda a psací stůl, u druhé police s knihami. Na stěně visel portrét muže ve středních letech se starodávnými brýlemi bez obrouček. Gregor Mendel. Prý na zahradě kláštera pěstoval hrách. Hrách pěstuje hodně lidí, ale
on si všiml toho, čeho si ostatní nevšimli: spatřil za náhodností zákonitost. A Mazin cítil, že i on by měl v tomto obyčejném pokoji něco objevit.
Ale neobjevil.
Neobjevil stopy po člověku, jehož lístek se mu teď dostal do ruky.
Jinak ovšem stop bylo habaděj. Podle špinavého nádobí, zmuchlaných polštářů na válendě, nedopalků v popelníku nebylo těžké dojít ke zjištění, že sem chodívalo hodně lidí. Ale to všechno byl jen obvyklý mládenecký nepořádek, stopy lidí, kteří sem přicházeli v nejrůznější dobu, a co je nejdůležitější, kteří své stopy nezahlazovali. Smůlu měl Mazin i pokud jde o sousedy. Ti nejbližší odjeli ven na dovolenou. Druhý soused se toho dne vrátil pozdě večer, šel hned spát a nic neslyšel. Nájemníci v bytě pod Rožděstvenským slyšeli kroky po pokoji, ale nemohli s určitostí tvrdit, jestli to chodil jeden člověk nebo dva.
Tak kdo sem tedy přišel? A má tato návštěva vůbec nějakou spojitost s Tichomirovovou smrtí? To Mazin nevěděl. Ale existuje člověk, který to ví. A ten poslal Mazinovi onen lístek. Proč?
Dál už musel jít naslepo. Lísteček mluvil o tom, že v den Tichomirovovy smrti se s ním chtěl sejít nějaký člověk, zřejmě dost blízký, v nějaké vážné záležitosti.
Nebo… někdo o tom chce přesvědčit Mazina a lísteček zfalšoval.
Tak či onak, člověk, který lístek poslal, má zájem na tom, aby vyšetřování šlo takovým směrem, jaký on potřebuje.
V okolnostech Tichomirovovy smrti Je tedy něco, co se vymyká prosté náhodě, a jsou lidé, kterým není lhostejné, k jakým závěrům vyšetřovatel dojde. Ale chtějí pomoci odhalit pravdu nebo mají v úmyslu Mazina splést a odvést tak eventuální podezření nepravým směrem?
To je asi první z dobrých deseti otázek. Důležitých i takových, které nevypadají důležité, ale mohou se stát neobyčejně významnými.
Mazin se ovšem přikláněl k názoru, že lístek není falšovaný. Byl napsán dávno. To je vidět 1 bez expertizy: v přehybech ošoupaný, vybledlá, tužkou psaná písmena…
A co dál?
Jak se lístek dostal do ruky člověku, který ho teď odeslal?.
Četl ho vůbec Tichomirov?
Uskutečnila se jeho schůzka s I.?
Kdo je ten I.?
Nebo ta I.?
Rožděstvenskij se přece Jmenuje Igor, Krotovová Je Inna… Zatím se na tyto otázky nedalo odpovědět. Bylo třeba najít fakta. Ale Mazin věděl, že štěstí stejně jako neštěstí nechodí samo. Když led začne pukat, znamená to, že se brzy dá do pohybu. A on nemá v úmyslu čekat na břehu, až se ledy samy pohnou. Vstal z otomanu, přehodil si plášť a šel ven.
Eurovrahovia - Rathbone Julian
073-0272-87
Román se odehrává ve fiktivní provincii, někde u pobřeží Severního moře. Velká chemicalá společnost připravuje velkolepý projekt na rozšíření výroby, který znepokojuje ochránce přírody a pro který se společnost stává terčem hrozeb extremistické organizace, až nakonec je vůdce společnosti unesen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)