-RPR-
Detektivní novela SMRTIHLAV je už sedmou rozsáhlejší literární prací Františka Bálka. Zálibu našel v detektivním žánru. Jeho kriminální příběhy nejsou však jen zábavnou a poutavou četbou bez hlubšího smyslu. Lze je přirovnat k napínavému hledání min, které klade, jako časované nástrahy, ustupující poražená armáda. Německý fašismus ve své smrtelné křeči zanechal na růz-ných místech a v různých vrstvách lidské společnosti nespočet takových časovaných bomb. Kdy vybuchnou, kdy rozruší lidské vztahy, kolik si vyžádají obětí ještě nyní, dlouhá léta po válce? Zkázonosný pozůstatek „smrtihlavů" zůstal rovněž na jednom zámku v západních Čechách. Jeho první obětí je učitel Kaut, který záhadně zmizel z pokoje zevnitř uzamčeného. Kriminalisté narážejí na řadu dalších záhad. Proč zmizela fotografie hrabě-cí rodiny Klendorfů? S jakým posláním přijíždí tajemný taunus? Co se děje ve sklepení zámku? Stopa vede do černé minulosti bývalých zámeckých pánů, kteří ve druhé světové válce pomáhali fašistům ukrýt uloupené zlato. O léta ukrývaný poklad vedou mezi sebou nevybíravý boj lidé, zasvěcení do jeho otřesné historie. Touží po bohatství a neštítí se nejhorších zločinů. Vždyť dodnes je jejich znamením SMRTIHLAV.
Obálka a ilustrace Josef Jícha.
Vydalo Západočeské nakladatelství jako svou 276. publikaci v roce 1972.
Odpovědný redaktor Václav B r a š n a.
Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod Vimperk. AA 11,10 (10,30 text, 0,80 ilustrace). VA 11,35. ZKNV-kult.-276/72. 44—276—72. TS 13/33. 601/22.8.6. Náklad 20 000 výtisků. Vydání první.
Cena váz. výtisku 18 Kčs.
Krátká ukázka:
„Na marodce se oslavuje," řekl jsem. „Můžeme tam zajít. Pan učitel Herych oslavuje svůj návrat. Buď ujištěn, že nás tentokrát nepozvou."
Hans udělal takový divný posuněk, z něhož jsem vyrozuměl, že i jemu může učitel Herych vlézt přinejmenším na záda. Plně jsem s ním v té chvíli souhlasil.
Vyšli jsme z budovy. Večer byl tmavý a nezvykle tichý. Obloha byla plná hvězd. Dole u jezírka někdo hrál na harmoniku a několik dívčích hlasů zpívalo táhlou milostnou písničku. Prošli jsme kolem muzikantů i zpěvaček jako dva mlčenlivě stíny. Děvčata nás poznala. Přestala zpívat a hlasitě popřála dobrého večera. Jen harmonikář místo pozdravu stiskl harmoniku až bolestně zakvičela.
„Pane," dotkla se mého rukávu blondýnka z kuchyně. Překvapeně jsem se obrátil, zatímco sbor za jejími zády se pokoušel nasadit k písničce o Máně, kterou nakonec přece jen lízli.
Děvče se začalo hlasitě smát a poslalo do tmy několik veselých slov, aby dali pokoj, že se hned vrátí.
„V té tmě jsem vás nepoznal," řekl jsem.
„Neříkejte," usmála se a začala německy i na Hanse.
„Elektroměr se už zase točil jako šílený," řekla mi v přestávce mezi německou konverzací s Hansem. „Vím o tom," přiznal jsem. „Díval jste se?" Řekl jsem, že ano. „Co chcete dělat?" zajímala se.
„K ránu vytočíme pojistky. Uvidíme, kdo se ozve," řekl jsem. „Ale nikomu ani slovo ..."
Ujistila mě, že bude mlčet jako hrob a hned zase koketovala s Hansem. Smáli se dost hlučně a harmonika jim ve tmě odpovídala hvízdavými akordy nebo zase dunivým hučením. Slyšel jsem, jak Hans chválil blondýnku za její kuchařské umění a přitom ji pozval tolikrát do Německé demokratické republiky, že by si musela vzít nejméně tříletou dovolenou, aby všem těm jeho pozváním mohla vyhovět. Škoda, že se musela vrátit. Harmonika i zpěvačky dost vehementně urgovaly její návrat.
Vydali jsme se s Hansem lesní úžlabinou až na její konec. Tady jsme se dostali na silnici a velkým obloukem jsme se vraceli k zámku. Zářil z dálky mezi stromy do nadcházející noci rozsvícenými okny a hlučel desítkami mladých hlasů.
Minuli jsme výhled na zámek a po naší levici se objevily ve svahu trosky polorozbořeného zámeckého pivovaru. Zvolna jsme se k němu blížili.
„Snad tam teď nechceš jít?" zeptal jsem se překvapeně Hanse, když jsem viděl, jak přeskakuje nepříliš široký příkop vedle silnice.
„Jak vidíš, tak ano," řekl mi, ale to už byl za tím potůčkem a mířil k jednomu z tmavých vchodů do bývalého pivovarského sklepa.
„Co tam chceš v té tmě vidět?" poslal jsem za ním.
Otočil se. „Mám baterku," řekl.
Nezbylo mi, než abych ho následoval. Objekt pivovaru byl značně rozlehlý a většina jeho budov už od války chátrala. Postupem času je lidé začali rozebírat na cihly a našel se i podnikavec, který chtěl na zbořeništi zbudovat restauraci. Věřil, že zámek i zřícenina starého hradu na skále budou dostatečným magnetem pro turisty. Ale nakonec odešel s nepořízenou a tak obludné zříceniny dál po nocích děsily osamělé chodce.
Přeskočil jsem potůček a pustil jsem se za Hansem. Stál už u tmavého vchodu do sklepa. Zářící kotouč jeho baterky dopadl na masivní sloupy uvnitř, mihl se na vlhkých zdech zčásti sekaných ve skále, zčásti zděných z velkých červených cihel, a nakonec se utopil v hloubce tmavého prostoru. Zdál se být nekonečný.
Opatrně jsme vstoupili. Všude kolem byly spousty kamenů, prken, trámů i zborceného zdiva. Postupovali jsme stále hlouběji. Odněkud z černého prostoru sklepa vanul chladný vzduch přinášející s sebou pach ztuchliny.
