Přepadové komando - Štěpánek Vladislav
Kriminální příběhy.
Autor Vladislav Štěpánek.
Obálka, ilustrace a grafická úprava Jiří Svoboda.
Přepadové komando
Klíč v zámku
Facka ze včelího vosku
Pachatel je rudolící
Té noci lásce propadnout
Profesionálové
Na lince Praha-Mnichov
Zákaz startu
Slepá ulička
Cizí příslušník
Řetěz
Hořící klec
Ukafován
Postrach žen
Přiznání pod plameny
Dámský podpatek
Noční kontrola
Čerstvé šlépěje
Zločin na ubytovně
Vstupenka do muzea
Ukázka:
Přepadové komando se tím odradit nedalo. V plynových maskách vyskočí z embéčka mladší Špaček a na levé straně Melín, který se tím několika skoky ocitá u dvířek řidiče, trhnutím je otvírá a s namířenou pistolí řidiči přikazuje: "Dej ruce za hlavu! A žádný voloviny. Nebo tě bouchnu!" Vytáhne klíčky od zapalování a hodí je pod vůz.
I na druhé straně se současně otvírají dvířka a zní ostrý kordířův povel: "Vylez! Rychle!" Aby slovům dodal váhu, vystřelil z bubínkového revolveru, stranou do trávníku. "Dveře otevřít"!
Brejnátovi se hrozně roztřásly ruce, ne a ne zasunout klíč do zámku. Kordíř se k němu naklonil, trochu nadzvedl plynovou masku a zašeptal: "Neblbni, Mlsoune, neblbni a dělej!"
Konečně! Mladší Špaček okamžitě začal přehazovat poštovní pytle do embéčka. Kordíř zahnal Jindru Brejnáta zpátky do vozu a rozhlédl se. Na balkóny už vylezlo pár lidí, několik jich stojí vpředu na zastávce trolejbusu, ale nikdo se neodvažuje přiblížit. Ještě blíž, tamhle ve stínu budovy, stojí nějaký kluk, ani se nehne, teď se otáčí zády. Má strach.
Kordíř se rozhodl, že pomůže Lojzovi s poštovními pytli, aby akci urychlil. Když jsou u konce, s překvapením hledí na Jindru Brejnáta, který vylezl z kabinky poštovního vozu, ačkoliv měl v ní sedět. Výhružně na něj zamával pistolí.
Vzápětí vystřelil. Byl to signál pro Melína, který držel v šachu řidiče a dozadu neviděl, jsme hotovi, připrav se naskočit.
5 podezřelých - Novotný Bohuslav
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace L. Buriánek. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Vlastisna 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna naše vojsko, n. p., závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 - Kčs.
59-211-81 TS13/33
Krátká ukázka:
Marie byla rozčilená. Nejdřív měl zpoždění vlak, pak nejel trolejbus a jak to vypadá, přijde pozdě do práce. Kdyby se alespoň nemusela zastavit cestou v bytě. Nechala si tam všechno co nosí obvykle do zaměstnání, než jela k matce.
Spěchala jak to jenom šlo a už předem lovila v kabelce klíč od branky. Držela ho připraven v ruce a přistoupila k vrátkům.
Jenže klíčem nešlo otočit. Vzala za kliku. Vrátka se otevřela.
Že by Bětka zapomněla zamknout?
Ale vždyť nemá být doma! Předevčírem říkala, že jede na celý týden pryč, na kontrolu.
A Marie přece včera navečer, než odjížděla k matce, zamykala. Pamatuje si to naprosto přesně.
Nezdržovala se dlouhými úvahami.
Pokračovala rychlou chůzí po cestičce zahradou. Mimoděk pohlédla k oknu pokoje, kde bydlí Bětka. Bylo pootevřeno. Jak to?
Nedalo jí to.
Zastavila se u pootevřeného okna a zavolala do místnosti. „Bětko, Bětko!“
Žádná odpověď.
Vylezla na obrubník zdi pod oknem a pokusila se nahlédnout dovnitř.
V místnosti bylo šero. Chvíli trvalo, než začala rozeznávat jednotlivé předměty. Zdálo se jí, že na gauči někdo leží. „Bětko!“ Zavolala znovu do místnosti. Ticho.
Seskočila a rozběhla se k domovním dveřím. Vzala za kliku. Bylo zamčeno.
Chvíli jí trvalo, než odemkla. Prolétla chodbu a zabušila na dveře Bětčina pokoje. Nic.
Stiskla kliku dveří, ale bylo zamčeno. Zachvátila ji úzkost. Vyběhla z domu a vrátila se zpět k oknu. Roztřesenýma rukama se vytáhla k okennímu rámu. Ano, uvnitř na gauči někdo leží.
Obličejem dolů, jednu nohu spuštěnou z lůžka na podlahu. Namáhala se poznat, zda je to Bětka. Náhle spatřila něco, co jí vyrazilo dech. Velkou, tmavou kaluž na podlaze vedle gauče.
***
„Ano, nechte všechno, jak to je, hned tam jedeme,“ zaslechl podporučík Hložek ve chvíli, kdy vcházel za kapitánem do velké kanceláře.“
Kapitán přistoupil k telefonujícímu.
„Sanitku jste už volali?… V pořádku, jestli přijedou dřív, tak je na minutu zdržte. Hned jsme tam!
Muž zavěsil sluchátko a obrátil se ke kapitánovi:
„Volá nějaká ženská, že v ulici ‚Pod chrástem‘ v pokoji domku leží asi mrtvola. Viděla ji jenom oknem, pokoj je zamčený. Ale leží tam tělo, je tam nepořádek a na podlaze louže krve.“
„Odkud volala?“ zeptal se kapitán.
„Z budky na rohu.“
„Tak se seber a jeď se tam podívat. Dáš mně vědět vysílačkou. Já zatím zablokuju pro jistotu techniky.“ Jo, vzpomněl si kapitán, „tohle je náš nový přírůstek, podporučík Honza Hložek. Čerstvej ze školy, ještě voní lakem.“
Obrátil se k Hložkovi. „Seznamte se, tohle je Jirka Sekera, tamhle Bohouš Dvořák a ten co telefonoval je Pavel Polák. Na dlouhé představování, jak vidíš, není čas. Víš, co bude nejlepší? Pojedeš s Pavlem, aspoň se poznáte. Kdyby to byl mord, nebo něco na ten způsob, je vám jasný, že mně za stopy ručíte vlastníma hlavama?“
Teprve na schodech si Hložek uvědomil, že pořád drží pod paží svoji teď už prázdnou aktovku.
Takhle si nástup do služby opravdu nepředstavoval.
***
Sanitka přijela před nízký přízemní domek vzápětí za nimi. Poručík Polák už mezitím hovořil s mladou, asi pětadvacetiletou brunetkou, která se představila jako Nohejlová. „Takže odkud je vidět do pokoje?“ Ukázala rukou. Došli k oknu. Polák nahlédl dovnitř.
Postava na lůžku byla zřetelné vidět, právě tak jako tratoliště krve pod ní.
„Říkáte, že dveře pokoje jsou zamčené. Máte klíč?“
„Ne, mám jenom svoje…“
„Pojďte!“
Šli všichni. Průvod uzavíral Hložek a lékař ze sanitky.Poručík vzal za kliku. Zbytečně.
„Půjčte mi ty klíče,“ obrátil se na Nohejlovou. „Ale to jsou jen moje…“ Přesto mu je podala. Klíč se volné otočil v zámku. Poručík vzal za kliku a dveře se otevřely. Obrátil se na Nohejlovou. Ta jen nechápavě zavrtěla hlavou.
„Nikdy by mě nenapadlo to zkusit,“ zakoktala.
„To bývá často, v takových starých domcích,“ řekl poručík klidně. Pohlédl do místnosti.
Shrnutý koberec, stolek, zřejmě posunutý z původního místa, povalené křeslo. Zrakem se zastavil v protějším rohu u okna. Na lůžku, pod kterým zůstala velká kaluž krve, ležela na břiše poloobnažená postava s jednou nohou a rukou spuštěnou na podlahu. Polák se otočil do chodby:
„Zůstaňte tady, dovnitř nechoďte. Honzo, zeptej se v sanitce, jestli mají s sebou doktora.“
„Jsem tady!“
„Dobře, opatrně půjdete za mnou. Do ničeho, prosím vás, nešlápněte. Ostatní zůstanou venku!“
Rychle, ale pozorně přešel pokojem k lůžku.
Sehnul se, dotkl se levé ruky ležící postavy a otočil se k lékaři, který už stál za ním:
„Myslím, že je mrtvá.“
Lékař opatrně obešel krev na podlaze, pokusil se nahmatat tep, pak trochu odhrnul rozházené vlasy a shýbl se do dřepu. Baterkou posvítil do oka.
„Exitus,“ potvrdil.
„Honzo, skoč do vozu a zavolej kapitána Javorka, že je to mord. Tohle si přece nemohla udělat sama,“ obrátil se napůl s otázkou na lékaře. Doktor zavrtěl hlavou.
„Jak dlouho může být mrtvá?“
„Těžko říct.“ Lékař sáhl mrtvé na tělo, pohnul jí rukou.
„Tři, čtyři hodiny, řekl bych. Ale přesněji vám to řeknou na prosektuře.“
„Tak zatím děkuju. Jestli potřebujete odjet, tak můžete, ale ještě prosím vaše jméno a jméno řidiče, pro protokol.“
„Doktor Makovec, Jiří Makovec a řidič se jmenuje Karel Vondra.“ Vrátili se na chodbu.
Marie Nohejlová tam nehnuté stála, dlaň pravé ruky, aniž si to uvědomovala, přitisknutou na ústech.
„Je to Bětka!“ vyrazila ze sebe ve chvíli, kdy se pohledem střetla s poručíkem.
„Pojďte, půjdeme chvíli ven,“ vzal ji za loket. „Už jsou na cestě,“ oznamoval Hložek. Sanitka odjížděla.
„Posaďte se zatím tady do auta,“ pokynul Polák dívce, která se i v letním dopoledni chvěla zimou.
Sedla si na nabízené místo, poručík obešel vůz, usadil se vedle ní a vytáhl blok.
„Jmenujete se Marie Nohejlová, že, bydlíte tady v tom domku v podnájmu a volala jste nás. Mluvili jsme spolu.“ Trochu se na ni usmál, snad proto, aby ji povzbudil.
„Můžete mi říct, co se dělo, když jste zjistila, že něco není v pořádku a co vás vlastně nejdřív znepokojilo? Vy jste tady dnes, jak jste říkala, nespala?“
Začala povídat. Zpočátku pomalu a přerývané. Podporučík Hložek přisedl na přední sedadlo a pozorně naslouchal.
„Takže jste v mrtvé poznala svou spolubydlící?“ zeptal se poručík, když skončila.
„Ne, to ne, ale kdo by to mohl být jiný? Ona vlastně není moje spolubydlící, mám svůj pokoj nahoře, ale známe se, pochopitelně.“
„Ještě vás budeme muset chvíli zdržet, jakmile to bude možné, budete muset ověřit, jestli je to opravdu ona.“
„Budu muset?“
Poručík vážné přikývl. Na rohu se ozval zvuk motoru a do uličky vjela výjezdovka.
„Tohle je slečna Marie Nohejlová, která nám zavolala,“ představil Polák stále ještě nevzpamatovavší se děvče kapitánu Javorkovi.
„Lékař potvrdil, že žena nalezená v domku je mrtvá, zemřela odhadem před třemi až čtyřmi hodinami, takže mrtvolu jsme ponechali na místě nálezu. V pokoji nedošlo k žádným změnám.“
Kapitán přikývl.
Levné sešity detektivek 1999-01 - Různí
Dlouhá pěst proti znásilnění
Bitva o Lucii
Pistolnice Kateřina
Tři mrtvé grácie
Markéta tiše plakala
Noc plná vášní
Poslední pád mistra Materny - Erben Václav
Krátká ukázka:
Slunce nebylo vidět.
Nebe nebylo modré, ale ocelově šedé.
Malá terasa, na niž vedly dveře z obývacího pokoje Maternova domu, byla dosud horká vedrem uplynulého dne.
Vánek ustal. Bylo nehybně. Lístek se nepohnul a hluk města sem doléhal mdle.
Veselá, červenobíle pruhovaná plátěná střecha, jež byla nad terasou, zdála se být dusným příkrovem. Pod tím veselým
plátnem seděli u bílého stolu v bílých křeslech kapitán Exner a Klára Maternová.
Nerozvaloval se tentokrát ledabyle, jak bylo jeho nedobrým zvykem. Seděl nakloněn dopředu a lokty rukou měl
podepřeny o kolena. Zíral na semknuté prsty svých rukou. V zorném úhlu jeho pohledu kromě mramorových dlaždic
byly nohy toho bílého stolku a pak opálené nohy Kláry Maternové.
Byla bosa. Nad černou, poměrně krátkou sukní, narychlo nalezenou kdesi v šatníku, měla halenku, rovněž černou, ale
zcela transparentní. Zřejmě velice spěchala, aby mohla jít otevřít téhle nepříjemné a nečekané návštěvě.
Ostatně, Klára Maternová, které bylo v té době málo nad třicet podle přesných pozdějších záznamů poručíka Beránka jí
bylo čtyřiatřicet let, jedenáct měsíců a pět dní – vypadala (jak by řekl Jiří Steinburg) skvěle. Měla obličej s velkými rty,
nemalým nosem, na němž spočíval oblouček broučích brýlí (jejichž skla byla tónovaná do šeda, takže oči zůstávaly
nezřetelné), měla mírné propadlé tváře a byla ženou rozhodné přitažlivou. Jen paruka, z roztržitosti nasazená nakřivo,
přinášela do toho souznění smutku a nepotlačitelného ženského půvabu cosi nepříjemného.
Jako by Klára Maternová byla loutka, která ožila, ale jen trochu.
„Soudruhu kapitáne,“ říkala tiše, „vůbec mi nevadí, že ten pan Beránek přijde za mnou. Jste velice laskavi. Připadám si
jako v jiném světě. Dnes dopoledne mi velice pomohl soused. Jsem vlastně sama, protože můj otec už je stár a léčí se už
několik let…“
„Vážná choroba?“ zeptal se kapitán Exner sice účastně, ale bylo zřetelné, že nemá o zdraví inženýra Koudelky
nejžhavější zájem. „Skleróza. Je na tom prostě špatně s hlavou. Nedá si často říct, je rád sám a samozřejmě, mám obavy.
Když je takhle venku, mohl by si něco udělat, mohl by vůbec udělat něco nepředloženého. S námi dost často odmítal
být z důvodů zcela nepochopitelných. Léčil se u doktora Kloučka, víte, toho známého psychiatra. Ten vždy krčí
rameny a říká: co byste chtěli, na někoho to přijde dřív, na někoho později.“
Až dosud seděla naprosto vzorně, rovně, opřená, kolena u sebe, lýtka souběžně jedno s druhým, stejně tak chodidla,
teď to nepohodlné sevření kolen uvolnila a chodidla trochu posunula dopředu. Vzdychla. „Když pomyslím, co mě ještě
čeká…“
Kapitánu Exnerovi nezbylo než zasmušile přikývnout. „Potuluju se tak Prahou,“ díval se pořád na své ruce a v tom
zorném úhlu na její nohy, „hovořím s tím i oním, protože, jak víte, dolehly na mě v souvislosti s nešťastnou smrtí
vašeho manžela určité povinnosti.“
S porozuměním přikývla.
„Občas se někoho na něco zeptám,“ pokračoval, „a tak si to dávám různé dohromady… Poslyšte, paní Maternová, váš
manžel byl velice zaměstnaný člověk.“
„Velice.“
„Dokonce tak zaměstnaný – jak jsem se dověděl – že vlastně trávil často celé dny, večery a možná i noci mimo domov.
Chtěl jsem se vás zeptat, paní Maternová, – posledně jsme o tom hovořili – na jeho časový plán. Také za minulá léta.“
Vstala a odešla do domu. Za chvíli se vrátila a položila na stolek pět velkých sešitů, předtištěných časových rozvrhů.
Horní sešit mu podala.
Otevřel jej. Co den, to stránka, co hodina, to vodorovná kolonka. Různobarevnými tužkami vyznačena okénka, časové
úseky pracovního zaneprázdnění Borise Maternv. A uvnitř obdélníků bylo vždycky napsáno, co v ten čas bude Boris
Materna dělat a čím se bude zabývat, například: zkouška v divadle, Strýček Váňa, nebo: Barrandov – Dvě pětky, nebo
rozhlas – Tatuáci.
Naklonila se mu přes rameno.
„Co je tohle?“ zeptal se, ukazuje na poslední záhadné slovo.
„Tatuáci? Pohádka. A tohle je natáčení filmu, tady je televizní večerníček,“ ukazovala. Měla krásné ruce, její nehty byly
perfektní a temně rudé.
Ačkoliv byl podvečer velmi horkého dne, který byl pro ni velice namáhavý, cítil – jak se tak k němu bezděčně přitiskla –
lehkou svěží vůni mýdla.
A jak stála nad ním dost nepohodlně a neobratně nakloněná, trochu se zapotácela a bezděčně se dotkla hrudí jeho
vlasů. „Promiňte,“ mírně se opřela o jeho nadloktí, aby nabyla ztracené rovnováhy. „Je to zlé léto. Horké a zlé. Mohu
vám nabídnout něco k pití?“
„Trochu vody.“
Než se vrátila se sklenicemi, v nichž chrastily kostky ledu (zapomněl jí říct, že nepije studené minerálky, ale už bylo
pozdě), listoval plány práce Mistra Materny.
„Děkuju,“ vzal jí z ruky sklenici. „Je tady zaznamenáno všechno?“
„Od té doby co jsem mu tenhle plán vedla já, je tam téměř absolutně všechno,“
„Víte,“ říkal Exner se zaujetím, jakého si ten předmět jistě vůbec nezasluhoval, „je to zajímavé. Možná že by nám to
mohlo nějak pomoci. Kdybyste byla tak laskavá, já bych si těch pět sešitů půjčil.
„Samozřejmě, jenže nevím, soudruhu kapitáne, jak vám to pomůže.“
Vzdychl. Odmlčel se a potom prostince pokračoval: „Jedna věc mi vrtá hlavou. Mluvil jsem s některými jeho kolegy v
Divadle Pod věží, rozumíte? Byl jsem i na Barrandově… Samozřejmě je mou povinností nějakým způsobem obsáhnout
způsob a styl života člověka, který tak nešťastně zahynul.“
„A nezdá se vám soudruhu kapitáne, že to spíš byste měl…“ zarazila se, „promiňte.“
„Chtěla jste říct, že bych se měl spíš zajímat o život a způsoby toho pachatele, viďte? Ale když já o něm nic nevím, paní
Maternová. Omlouvám se, že dlouho a už podruhé zdržuju, a bohužel můj kolega poručík Beránek vás bude muset
obtěžovat ještě jednou. Jestli dovolíte, přijde za vámi zítra. Potřebujeme prostě vaši výpověď do protokolu. Je to naše
povinnost a možná, že nám něčím bezděčně pomůžete. Ale abych se vrátil k tomu, co mi říkali v divadle na Barrandově.
Říkali mi, že váš manžel na natáčení, do rozhlasu a vůbec všude, do divadla svým vozem nejezdil, že používal téměř
výhradně služebních vozů produkce anebo taxíků, anebo že jste pro něho dojížděla vy.“
,Mluvili pravdu. Když byl unaven, bál se, že usne za volantem. Jednou se mu to skutečně stalo, takže když jsem
opustila zaměstnání a šla do invalidního důchodu…“
„Vy? Do invalidního důchodu?“
Smutně se usmála. Natáhla levou nohu a ukázala mu kotník a patu. Nic tam nebylo vidět kromě pevné opálené kůže.
„Podívejte, ta ošklivá zlomenina kotníku je docela zřetelná. Měla jsem ho skoro rozdrcený a dlouho jsem kulhala. Ještě
dnes, když jsem unavená a nedám pozor, tak na tuhle nohu trochu napadám. A to je samozřejmě pro tanečnici
katastrofa. Naštěstí jsem byla pojištěna, ale s tancem je konec. Musí vám být jasné, že takový invalidní důchod v
devětadvaceti, třiceti letech není velký a jsou s tím problémy, a já jsem potom nijak zvlášť sociální výhody
neuplatňovala. Zůstala jsem prostě doma. Jemu v té době přibylo práce, dostával role, takže se nám to vlastně hodilo.
Rozhodla jsem se, že svou uměleckou kariéru budu obětovat. Udělala jsem jistě dobře. Vedla jsem tyhle jeho pracovní
plány, jezdívala jsem pro něj. Hlavně navečer, ale samozřejmě i během dne, když bylo potřeba. Jezdíval pochopitelně i
taxíkem, ale když mu končila nějaká frekvence pozdě v noci, tak mě zavolal a já pro něho přijela. To byla ovšem
maličkost. Koneckonců až na několik zimních dní to bylo většinou příjemné.“
Zarazila se. Byla zřejmě dojata. Stiskla rty, až skoro zbělely, zadržela chvíli dech. „Promiňte… Promiňte, ty zpáteční jízdy
domů byly vždycky velice, velice…“ Patrně pohnutím nedokončila větu.
Neměl, co by na to řekl.
„Promiňte,“ vstala a za chvíli se vrátila. Přidržovala si na rtech kapesník.
„Je mi to neobyčejně nepříjemné,“ omlouval se. „Hloupé, trapné povinnosti, paní Maternová. Je tu ještě jedna zvláštní
věc, paní Maternová. Trochu podivná, ale snad při Mistrově profesi pochopitelná. Užil si zřejmě lidí při práci za celý
den až nad hlavu. Podívejte: on se opravdu s nikým nekamarádil?“
Zavrtěla hlavou.
„A teď budu velice indiskrétní, paní Maternová, ale možná, že je to pro mne důležité. Prominete mi, že teď, v takové
chvíli, se ptám na věci naprosto – až mě to samotného mrzí…“ blábolil kapitán Exner, „že prostě musím. Víte: neměl
nějakou milenku? Myslím to tak,“ vysvětloval rychle, „že se třeba seznámil s nějakou vdanou ženou, její manžel žárlil, a
proto udělal tuhletu věc, rozumíte, taková věc se samozřejmě stává.“
„Vyloučeno,“ řekla s naprostou jistotou. Zvedla ruku, jako by se chtěla bránit i jen pomyšlení na takovou věc, nechala
obě ruce spadnout do klína, sklonila hlavu a dívala se na špičky svých bosých nohou. Přejela si oběma rukama tvář,
jako by stírala pavučinu. „Myslím,“ řekla velice potichu, „že byste to měl vědět. Myslím, že vy ano. Ne, soudruhu
kapitáne, že bych přeháněla, ale vaše chovám mě opravňuje…, věřím, že o té věci samozřejmě pomlčíte.“
„Tím si můžete být jista, paní Maternová,“ řekl Exner vážně a téměř důstojně.
„O takových věcech se špatně mluví, zvláště v kruzích, v nichž Boris pracoval. Víte, byl… byl, nevím, jak bych to řekla.
Byl prostě – nebyl prostě schopen… Byl prostě impotentní.“
„Léčil se nějak nebo u někoho?“
„Nevím,“ naklonila hlavu, jako by o tom přemýšlela. „Možná že se na to ptal doktora Kloučka. Doktor Klouček je náš
starý známý a občas k nám zašel nebo zajde, hlavně kvůli tatínkovi. Poznali se vlastně kvůli tatínkovi, víte, když tatínek
začal… když se u něho začala ta nemoc projevovat, tak ho Boris někde přes známé získal. Doktor Klouček je vynikající
psychiatr, možná, že se mu Boris svěřil, ale samozřejmě o tom doktor Klouček nikdy nehovořil.“
„Takže se domníváte, že bych doktora Kloučka mohl navštívit?“ zeptal se.
„Je to velice příjemný člověk. Poskytne vám jakoukoliv informaci. Můžete mu říci, že jsem souhlasila.“
„Děkuji. Takže jsme došli k tomu, že vlastně měl přítele. Doktora Kloučka.“
Usmála se: „Ale to byl jen takový známý. Pokud vím, tak měl v mládí a později jediného přítele, jistého… jistého,“
přemýšlela, „jak se ten člověk jmenoval, jistý Dřeštík, měl takové juposlávské jméno, jako Dragan nebo tak, Dragan
Dřeštík, ale nevideli se léta. Také o něm vůbec nemluvil. Ten Dřeštík pracoval v jakémsi ústavu Akademie věd,
zapomněla jsem už, co to vlastně bylo za ústav a jaké měl povolání. Bydleli spolu jako děti v jedné ulicí, chodili do
stejné školy až do maturity. Ale v posledních letech, v deseti letech, vlastně nedlouho po naší svatbě – bože, jak ten
čas letí – se přestali stýkat.“
„A toho Dřeštíka jste znala?“
„Viděla jsem ho dvakrát Dlouhán, velký nos, takový kolohnát, absolutně nezajímavý člověk.“
Nezamilovala si ho. Koneckonců není na světě člověk ten, aby se zalíbil všem.
Zvedal se z křesla. Sešit s pracovním rozvrhem Borise Materny z tohoto posledního roku položil na ostatní. „Už vás
nebudu obtěžovat,“ říkal měkce, „už opravdu ne.“
Zvedala se rovněž.
„Chtěl bych jen, paní Maternová…“ zarazil se. „Ať je to jakkoliv podivné,“ řekl, neboť si dodal zřejmě odvahy,
„dovolte, paní Maternová,“ sklonil trochu hlavu, „abych vám vyjádřil nad úmrtím vašeho manžela soustrast.“
Rozvzlykala se a padla mu hlavou na rameno.
Nebyl připraven na tak výrazný citový výbuch a trochu se zapotácel.
Plakala, ramena se jí chvěla pod tou zcela transparentní černou halenkou. Její hruď rovněž, a to na jeho předloktí.
Druhou ruku položil na její rameno.
Donadieuova závěť - Simenon Georges
-RPR-
Dům Donadieuových v La Rochelle byl jako pevnost, v jejíchž valech sídlí moc, peníze a řád. Neomezeně tu vládl starý rejdař, a žena i syn i zeť za ním chodili s hlavou sklopenou jako přiliš poslušní žáčci. Jednoho dne však najdou rejdaře mrtvého v pobřežním bahně a té noci vnikne do pevnisti pootevřeným dívčím oknem Nepřítel.
Nebo je to jen nový, moderní duch?
Stane se však, že jeho vlivem se z plachého průvodu Donadieuů stanou velice odlišní jednotlivci a každý hledí co nejrychleji dohnat, co v rodinné klauzuře zameškal.
Jen krátkou dobu se starají, jestli smrt starého rejdaře byla jen nešťastná náhoda nebo zločin.
Nedozví se to ani čtenář (ledaže bude číst velice pozorně a dosadí si vlastní řešení), a autor tím opomenutím jasně naznačil, že to nemá být předmětem jeho knihy.
To, oč jde, je obraz jedné společenské vrstvy v okamžiku její proměny, kdy patricijský duch zaniká a vlády se ujímá americký způsob života a dravá podnikavost na hranici podvodu.
Komisař Maigret v rozpacích - Simenon Georges
S úctou Picpus
Originální název: Scrupules de Maigret , Signé Picpus
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)