Kobra pod poduškou - Kim Roman

 

-RPR-

Saturn svazek 18.

Z ruského originálu Kobra pod poduškoj, vydaného nakladatelstvím Sovětskij pisatel, Moskva 1961, přeložil Vladimír Michna. Obálku navrhl a graficky upravil Jaromír Valoušek. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1070. publikaci. Odpovědný redaktor Dušan Kubálek. Písmem Primus vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 5,21, V A 5,73. 96 stran. 0-0750429. Náklad 50 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.

Rozšiřuje PNS 26-004-66. Cena kart. 4 Kčs.

Krátká ukázka:

PEMBROKOVY POZNÁMKY

(BŘEZEN - ČERVEN 1943)

(Po válce — až uplyne určitá doba — bude možná odvoláno tabu z některých tajemství a některé operace zpravodajské služby bude možno zveřejnit. Pak budu moci napsat i to, co se mne za války nějak týkalo.

Pro tento případ si budu některé věci zapisovat. Možná, že se to bude hodit.)

   Skupina profesora Shuttleburyho předložila náčelníkovi Úřadu pro zvláštní operace ještě před invazí v Africe dvě informace o epizodách z dějin Číny a Japonska.

   V prvním dokumentu byl zachycen tento příběh:

   Vedle Číny se v jedenáctém století prostíralo obrovské tangutské království. V čele tangutské armády stáli velmi schopní a zkušení vojevůdci.

   Tangutské království Číně překáželo. O jakýchkoli ráznějších diplomatických a vojenských krocích vůči ostatním sousedům nemohli uvažovat, protože jim Tangutci mohli kdykoli rychle vpadnout do zad.

Číňané si dlouho lámali hlavu tím, jak se zbavit neustálé hrozby ze strany Tangutců. Nakonec se rozhodli, že sáhnou k akci pro oslabení vojenské síly tangutského království.

Ve vězení seděl bandita odsouzený k smrti. Nabídli mu, aby splnil tajný úkol a slíbili mu za to milost. Bandita s radostí souhlasil. Oblékli ho jako mnicha a poslali do Sindzinu — hlavního města Tangutska. Řekli mu, že se po cestě setká s určitým člověkem. Musí si zapamatovat všechno, co mu tento člověk řekne, a vrátit se zpátky.

   Banditu dopravili k hranici a nechali ho spolknout voskovou kuličku, pomazanou medem — prostředek pro zbystření paměti. Neupozornili ho však, že hranice je přísně střežena. Nestačil ani překročit hranici a Tangutci už ho chytili. Začali ho vyslýchat. V jedenáctém století se pro urychlení výsledků vyšetřování sahalo k psycho-technickým metodám, při kterých se používalo kleští, dřevěných jehel a podobných věcí. Bandita nevydržel a přiznal se, kdo a kam ho poslal. Řekl i o voskové kuličce.

Tangutští vyšetřovatelé se hned dovtípili, že ve vosku bude ukryt nějaký dokument. Dali banditovi projímadlo, dokument získali a zatčeného popravili. Na nalezeném papírku byla tajná směrnice čínského císaře skupině významných tangutských vojevůdců, kterým se přikazovalo zabít krále a rozpustit armádu. Tangutský král dokumentu uvěřil a uvrhl ihned vojevůdce do vězení. Mučení pak již splnilo svůj účel — vězňové házeli špínu jeden na druhého a prohlašovali, že jsou skutečně ve spojení s Číňany a připravují palácový převrat.

   Král nechal vojevůdce popravit a rozhodl se prověřit i všechny ostatní velitele a hodnostáře, nejsou-li mezi nimi zrádci. Začalo hromadné zatýkání a popravy. To značně oslabilo tangutskou armádu. Tangutci měli plné ruce práce se štvanicí ve vlastních řadách a neměli čas na Čínu. Číňané se tak na dlouho zbavili tangutského nebezpečí.

   Ve druhé informaci byla vylíčena podobná akce, kterou uskutečnil v polovině šestnáctého století feudál Mori Motonari v Japonsku.

   Nařídil, aby z vězení propustili jednoho zločince a poslali ho jako poutníka do sousedního knížectví Amako. Přivázali mu na krk dopis, ze kterého bylo zřejmo, že několik významných vojevůdců knížectví Amako je už dávno naverbováno feudálem Mori.

   Samurajové z tajné služby dopravili poutníka k hranici, zavraždili ho a v noci přehodili jeho mrtvolu na území amackého knížectví. Vojáci hlídkující na hranicích nalezli mrtvolu, přečetli dopis a oznámili to amackému knížeti. Ten padělku uvěřil a vypořádal se ihned se svými nejlepšími generály. Několik dní nato přepadl Mori amacké knížectví a snadno ho dobyl.

   V obou případech šlo o podvržení agenta s falešnými dokumenty. V prvním případě u sebe měl dezinformující zprávu živý agent, ve druhém mrtvý.

5. BŘEZNA

V Casablance bylo rozhodnuto provést invazi na Sicílii — operaci Husky. Churchil však prohlásil, že „každý hlupák musí poznat, že cílem dalšího útoku bude Sicílie". Němci měli na ostrově 15 divizí (kromě italských) a pobřeží ochraňovalo mnoho torpédovek.

Provést za těchto podmínek operaci Husky bude velmi obtížné. Budeme se muset smířit s velkými ztrátami nejméně osmdesát tisíc lidí. V nejlepším případě. Je však také možné, že výsadek bude odražen. Takový byl názor amerického a anglického velení.

Úspěch operace mohl být zaručen jen tehdy, kdyby německé velení odvolalo část svých vojsk ze Sicílie. Jak k tomu však nepřítele donutit? Jedině tím, že ho oklameme. Musíme Němcům podvrhnout takové dokumenty, které je přesvědčí, že objektem další operace nebude Sicílie, ale jiná oblast.

Profesor Shuttlebury navrhl, aby Němcům byl pod-vržen agent tak, aby ho sami zabili a nalezli u něho dezinformující dokumenty. Vzorem byla profesorovi právě akce Číňanů proti Tangutcům.

Po nějaké době předložil důstojník tajné služby Mon-tague jiný návrh: podvrhnout Němcům mrtvolu se speciálně vyrobenými papíry. Základem tohoto plánu byla akce japonského feudála Moriho.

Churchill a náčelník jeho štábu generál Hastings Ismay schválili oba plány a dali příkaz k jejich provedení. Profesorův pián byl nazván „plánem Brimstone" a Mon-faguův plán „operací Mincemeat".

7. BŘEZNA

Shromáždili nás v nevelké ponuré budově Nord G House, kde sídlí tzv. Výbor pro vnitřní průzkum. Sir Ismay nám oznámil, že se nám dostalo cti plnit přísně tajný úkol a že je na nás, abychom dokázali, že jsme hodni této důvěry.

Museli jsme znovu podepsat, že zachováme práci naší zvláštní skupiny v nejpřísnější tajnosti.

Velitel skupiny — snědý a jako mumie vyschlý plukovník Carfax nás po poradě svolal do své pracovny a vysvětlil nám celý postup operace.

Musíme nalézt vhodného agenta a vyslat ho do jedné ze zemí okupovaných nepřítelem nebo přímo do Německa. Agent dostane příkaz předat někomu dokument dezinformujícího charakteru.

Jakmile bude agent strčen nepříteli pod nos, upozorníme nějak nepřítele na to, že tam byl vyslán. Zatknou ho a najdou u něho dokument o „plánu Brimstone". Zatčený bude popraven jako odhalený agent. Uvěří-li nepřítel dokumentu, začne opevňovat Sardinii na úkor Sicílie. Část vojsk bude ze Sicílie stažena a cíle naší operace bude dosaženo.

„Posíláme tedy agenta na jistou smrt?" otázal jsem se.

„Vypadá to tak," odpověděl Carfax.

„Bude o tom vědět?"

Carfax se usmál koutkem úst.

„Tetřevovi se neříká, s jakou omáčkou bude předložen na stůl."

„A bude vědět, že dokument je falešný?" „Bude mu řečeno, že je pravý."

Carfax upozornil, že profesor Shuttlebury nám dal jen schéma, kterému musíme dát konkrétní obsah, domyslet detaily a všechny varianty.

Aimes v noci někam odletěl. Měl zřejmě tak zvláštní úkol, že se se mnou nestačil ani rozloučit.

10. BŘEZNA

Musíme vybrat vhodného agenta pro úlohu tetřeva. Carfax nařídil pracovníkům skupiny, aby se seznámili s agenty, kteří mají zkušenosti z práce v zahraničí a jsou nyní ve zvláštní záloze. V prvním kole jsme vybrali sedm agentů. Dostal jsem rozkaz, abych se dvěma z nich pohovořil a pak o nich dal dobrozdání.

První agent byl violoncellista, narodil se na Jamaice a pracovat v Káhiře v hotelu Semiramis. Vypadal vznešeně — jako bankéř. 

Z Egypta byl odvolán proto, že měl pletky s jakousi egyptskou studentkou, která se nám zdála podezřelá. Po jejím náhlém úmrtí (otrava rybím masem) se ukázalo, že byla odstraněna omylem. Měla pouze stejné jméno jako jiná žena, která měla bratra komunistu a měla být odstraněna.

Violoncellista na mne neudělal příliš dobrý dojem — byl příliš rozvážný a solidní, nevypadal na člověka, kterého by anglická zpravodajská služba poslala za hranice s důležitým úkolem. Oznámil jsem Carfaxovi, že se pro náš plán nehodí.

Druhý agent byla Švédka, která pro nás pracovala v Istanbulu a v Ženevě, velmi hezká, aristokratka. Hovořila francouzsky, dánsky, norsky a finsky. Carfax uvažoval o tom, že by mohla být poslána ze Švédska do Dánska, odtud se dostat do Hamburku a tam bude (s naší pomocí) chycena gestapem.

Při besedě jsem měl dojem, že přede mnou něco skrývá. Rozhodně k nám není úplně upřímná. Vydrží i nej-pronikavější pohled, ale v hloubce jejích očí mihotají sotva postřehnutelné stíny. Měla by být pořádně prověřena. Ví se o ní, že byla v Ženevě milenkou Japonce — člena správní rady mezinárodní banky. Možná, že pracuje pro Japonce?

Svěřit jí cokoli o „Brimstonu" bylo riskantní. Přemluvil jsem Carfaxe, aby ji do naší věci nezasvěcoval.

14. BŘEZNA

Aimes se vrátil. Navštívil mne. Řekl mi, že byl ve Španělsku. Tam — tentokrát v Saragoze — se konala tajná schůzka A — hosta z Anglie — s B — hostem z Německa. Anglickou stranu zastupoval tentokrát jiný člověk — známý finančník, premiérův přítel. Za Němce tam byl týž přihrblý muž s dlouhým nosem, jako v Eseorialu.

Panu B bylo znovu oznámeno, že připravujeme invazi na Sicílii, ale že se budeme tvářit, jako bychom chtěli provést výsadek ještě na jiných místech. B oznámil, že Říšský úřad pro bezpečnost, v jehož čele stojí Kaltenbrunner, nařídil svým rezidenturám ve Švýcarsku a ve Španělsku, aby vysílaly své agenty k Angličanům, aby je anglická zpravodajská služba naverbovala a tak aby pronikli do její sítě. Kaltenbrunner vůbec začal s energickými opatřeními proti anglické a americké špionáži. Zeptal jsem se Aimese:

„Jen proto jsi tam byl? Abys připravil schůzku?"

„Ne, měl jsem ještě jeden úkol. Přivezl jsem toho Francouze, kterého jsme vyslýchali v Casablance. Mar-lowe ho přetáhl k nám a pracuje teď proti Rusům. V Káhiře se setkal s několika Rusy, ale nic z toho nebylo. Carfax ho chce použít v Brimstonu."

„Poslat ho k Němcům?"

„Ano, jako pěšce v královském gambitu."

Zajímalo mne, zda Aimes nepoznal hosta z Německa, pana B. Aimes pokrčil rameny a řekl, že se domnívá, že B je vysoce postavená osobnost, zřejmě jeden z vedoucích činitelů protihitlerovského spiknutí.

„Rád bych věděl, kdo to vlastně je."

„Jednou se to dovíme... po válce."

„Viděl jsi Lilian? Co dělají ti dva?"

Otázal jsem se beze všech postranních úmyslů. Aimes však na mne podivně pohlédl a než odpověděl, zapálil si doutník. Byl v rozpacích a nedokázal to zastřít.

„Tváříš se, jako bys mne neslyšel?"

„Proč se mne ptáš?" pozvedl levé obočí, jako by měl V oku monokl. „Chtěl jsem se tě zeptat na totéž."

„Kdybych někoho z nich viděl, určitě bych ti to řekl."

Aimes začal vyprávět o býčích zápasech, které viděl v Saragoze. Nemohu pochopit, proč tak divně reagoval na zmínku o Lilian.

16. BŘEZNA

Zahlédl jsem Muchina u vchodu do obchodního domu Selfridge. Kráčel pomalu směrem k Hyde Parku. Když došel na roh, dal se doleva na Park Lane — a šel do svého hotelu. Dostihl jsem ho.

„To je milé setkání," řekl přívětivě Muchin a zeširoka se usmíval. „Právě včera jsme o vás hovořili s Lilian."

Můžete se na mě spolehnout - Ustinov Sergej

 

 

-RPR-

Saturn svazek 161.

Z ruského originálu Možetě na meňa položíťsja, vydaného nakladatelstvím Moskovskíj ra-bočij, Moskva 1987. přeložil Vítězslav Grepl. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráčka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1989 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství a nakladatelství ÚV SČSP, Václavské nám. 36, Praha 1, Jako svou 2411. publikaci. Odpovědná redaktorka Jitka Tesařová. Výtvarný redaktor Petr Holzner. Technická redaktorka Eva Hájková.

Vytiskl MlR, n. p., Václavské nám. 15, Praha 1, závod 1.

AA 10,78, VA 11,44, 176 stran. Náklad 73 000 výtisků. 13-34. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.

26-038-89 Cena kart. 13 Kčs

ISBN 80—7022—015—5

Krátká ukázka:

   Pečovatelka hned otevřela, ale všechno pochopila, až když ji zamkli v koupelně. Marat pro jistotu utrhl šňůru od telefonu, který byl na chodbě a vstoupil do ložnice, kde stará paní odpočívala.

   V pokoji byly stažené rolety a tudíž šero. Marata udeřil pach léků a zatuchlý vzduch dlouho nevětrané místnosti. Stará paní ležela na široké posteli, a když vstoupili, ani se nepohnula. Marat se hned vrhl ke zdi s obrazy, předem rozhodnutý neodpovídat na jakékoliv otázky nebo prosby. K jeho překvapení stařenka nepronesla jediné slovo. Maratovi stačila chvilka, aby zhodnotil a vybral nejlepší plátna a kresby. Falk, Kustodějev, Benua a Jeron se ocitli v jednom pytli. Starikov stál ve dveřích. Před odchodem chtěl Marat po staré paní, aby řekla alespoň něco. A dočkal se. 

   „Mizerové," pronesla jediné slovo, ale zato nečekaně čistým a mladistvým hlasem. Nic víc. Vedle její postele byl zřejmě paralelní telefon. Jinak se nedá vysvětlit, že milice byla na místě tak brzy. Minuli se jen o několik vteřin.

   No a dneska třetí, už poslední kolo. Marat Galaj stojí u plotu chaty profesora Bočarova a říká si, že ta stařena měla pravdu. Je mizera. A s lítostí si uvědomuje, že už jiný nebude. Není cesty zpět. Přes keře se k němu doneslo smluvené, slabé hvízdnutí. Jak to tak vypadá, už je po všem. Když nenašli ani jedno otevřené okno, přinesli si z kůlny za domem dlouhý zahradnický žebřík, o kterém se Marat zmiňoval, a přistavili si ho k půdě. Podzimní vítr rozhoupal žebřík, který se začal chvět stejně jako Gaglidze. Ten vylezl nahoru a vymáčkl okénko na půdu. Po několika dlouhých minutách byl vchod do domu otevřen. Marat se vyšvihl na verandu, na hlavě kuklu s vystřiženými otvory pro oči, pro tento účel speciálně ušitou. Dnes mu hodně záleželo na tom, aby ho nikdo nepoznal. Byl totiž kdysi oblíbeným žákem profesora Bočarova. Tak oblíbeným, že k nim byl mnohokrát pozván domů i na chatu.

   Postižený I. I. Bočarov při výslechu uvedl, že 11. 9. byli on a jeho žena A. G. Bočarovová na své chatě. Kolem desáté hodiny večer si šli lehnout. V noci je probudil nějaký hluk. Vzápětí do profesorova pokoje vešli dva muži s baterkou. Jeden z nich ho ohrožoval ložem a odvedl ho do místnosti, kde spala jeho žena. Svázali mu ruce. Dva ze zlodějů se po celou dobu nelnuli z místnosti (Starikov a Gaglidze). Kromě toho do pokoje neustále nakukoval třetí (Filonov), který vykazoval největší aktivitu a žádal, aby mu vydali peníze, zlato a jiné cenné věci. A také klíče od moskevského bytu. Manželku ohrožoval rozžhavenou žehličkou. Čtvrtého lumpa viděli jen krátce, když nahlédl do místnosti. Měl na hlavě jakousi kuklu s otvory pro oči.

   Když profesor Bočarov viděl rozpálenou žehličku, řekl tiše a klidně své ženě, ať jim dá všechno co chtějí. Nestojí to za to.

   Podle plánu měl jet do města Marat se Starikovem. Filonov a Gaglidze měli hlídat Bočarovovy a čekat na jejich návrat. Ale na poslední chvíli se Filonov najednou vzepřel, a že chce taky do toho „sladkýho bytečku." V jeho zlých lstivých očích Marat četl: Na to já vám neskočím. Marat začal nadávat, ale na hádky už nezbýval čas, poslední vlak odjížděl za pár minut.

  Starikov a Gaglidze se zprávy z města stejně nakonec nedočkali. Ukázalo se, že byt Bočarovových byl vybaven poplašným zařízením a Marata s Filonovem tak dopadli přímo na místě činu. Zbývající dva kumpány zadrželi na nádraží, když se prvním ranním vlakem vraceli do města. Odcizené mince a obrazy brzy objevili u Jeleny Sergejevny Odincovové, nevlastní Starikovovy sestry, proti níž bylo vyšetřování zastaveno pro nedostatek důkazů. Tvrdila, že o obsahu kufru, který si k ní dal bratr do úschovy, nic nevěděla. Důkazy svědčící o opaku nebyly přesvědčivé. Tím celá věc také skončila.

Obrátil jsem poslední stránku. Vešel Suchov.

   „Tak co? Bylo ti to k něčemu?" zeptal se. Vzal mi desky a uložil je zase do sejfu.

Přikývl jsem. Konečně jsem pochopil, co mi chtěl Suchov naznačit. Máme tu čest se zkušenými recidivisty, kteří se dostali na svobodu ne právě s čistým svědomím. Znovu se pustili do těch svých lumpáren a jak to tak vypadá, jsou schopni všeho.

   „Tak si to shrneme," řekl jsem. „V poslední době bylo ve městě vykradeno několik bytů plných starožitností, přičemž pachatelé nebyli dosud dopadeni."

Suchov na mě udiveně pohlédl:

   „To jsem ti ale přeci neříkal..."

   „A nedávno," pokračoval jsem, „vykradli byt generála Dolgopolova. Nikita Dolgopolov je přítel Saši Latynina. A ukradli i pistoli s věnováním. Ta byla nalezena u Kríegera. Takže když najdu Sašu, přivede nás to na stopu, kdo vykradl Dolgopolovovy a možná i zabil Kriegera."

   „Jsi pašák," řekl s obdivem Suchov. „Ty bys měl pracovat u nás."

Tak takhle tedy vypadá, pochvala od profesionála. Konečně jsem se jí dočkal. Ale nesmím usnout na vavřínech.

   „I když se ti to asi nebude líbit, tak v téhle záležitosti jsem toho dost udělal. Dejme tomu, že Starikova byste našli i beze mě. Podle čísla jeho auta. Ale Marata ...?"

   „No pokud jde o Marata," přerušil mě Suchov, „tak jsem ti to měl říct už dřív. Zatímco sis četl, ověřil jsem si, že jde o úplně jiného Marata."

„A o jakého?" zeptal jsem se dost nesmyslně. Zřejmě jsem ztratil schopnost normálně se vyjadřovat.

Ale Suchov to pochopil, i když po svém.

   „Zajímavé, co?" zeptal se s vychytralým úsměvem. „Tak fajn, pro tebe to zjistím osobně. Nic si z toho nedělej," utěšoval mě Suchov, když mi podepisoval propustku. „To se stává. Zvláště když něco hodně chceš. Vidíš jen ty klady a žádné zápory. Jako by tu ani nebyly. V naší práci se to mimochodem stává dost často."

   Pochopil jsem, že pořád jsem jen obyčejný amatér.

   „Zkrátka jsme domluveni," řekl Suchov a na rozloučenou mi stiskl ruku. „Už se tím víc nezabývej."

   Před půl hodinou bych mu odpověděl něco jako: bylo by dobře, kdybys to řekl i jiným. Ale teď jsem mlčel. Pomalu jsem se dlouhou chodbou vracel k východu. Měl jsem o čem přemýšlet. Pořád mi nebylo jasné, odkud se dověděli, že bydlím u Felixe. A teď se k tomu ještě přidala otázka, jak mě mohli najít v klubu novinářů. Zapomněl jsem na něco, nebo je to jen shoda okolností? Nebo obojí?

Když jsem vyšel na ulici, najednou mi něco blesklo hlavou. Ale naučili mě chovat se skepticky k takovým projevům vlastního podvědomí. Opatrně, jako bych nesl talíř horké polévky, jsem se svým objevem došel k nejbližší telefonní budce a vytočil Suchovovo číslo.

   „Něco jsi mi zapomněl říct?" podivil se.  „Naopak, vzpomněl jsem si na něco. Ta Starikovova nevlastní sestra se jmenuje Elena Sergejevna a Latyninova žena je taky Elena Sergejevna. Možná by stálo za to si to ověřit." Suchov mlčel.

  „Halóó" křikl jsem do telefonu,  „Nekřič, slyším tě," řekl trochu naštvaně. „Už jsme si to ověřili,   „No a co?"

   „Už zase strkáš nos, kam nemáš!"

   „Je mi to jasný," radostně mi poskočil hlas.  „Ber to tak, jako bych ti nic neříkal," dodal a zavěsil. 

A proč se vlastně raduju, napadlo mě. Copak tahle věc, na kterou přišel přede mnou i Suchov, něco vysvětluje? Ne, to si musím přiznat. Spíš naopak, všechno to ještě víc zamotala.

   V místnosti bylo silně zakouřeno. Protasov seděl za svým stolem, před sebou měl popelník plný nedopalků od cigaret a četl si nějaký časopis.

„Tak jak se ti to líbilo," zeptal se místo pozdravu.

„A co jako?" tvářil jsem se nechápavě.

„Jakto co? Copak nečteš aspoň někdy vlastní noviny?"

   Teprve teď jsem si vzpomněl, že Protasov měl mít v nedělním čísle nějaký materiál. I když se na první pohled zdá, že ho na světě všechno dávno otrávilo, ke každému svému článku přistupuje s rozechvěním, jako by se jednalo úplně o někoho jiného. Když mu vyjde článek, je pak druhý den v redakci od samého rána bloumá po chodbách a očekává pochvalu. Sám mám pochvalu taky rád, ale stejně, novinový článek nežije dlouho, a má-li si vysloužit uznání, musí to být okamžitě. S nesmrtelností se tu nedá počítat. V poslední době se mi ale Protasovovy články líbily čím dál míň a začalo mi připadat, že se opakuje. Zabývat se touto skutečností bylo pro Protasova článek od článku těžší. Už teď se na mě díval jako vlk.    A tak jsem raději řekl:

   „Nečetl jsem ho, neměl jsem čas." Dnes jsem měl pro to dokonce pádné důvody. „Vždyť přece, Valjo, víš, že nebydlím doma. Ale Gromov má taky ty noviny předplacené, tak si to přečtu. Dneska určitě," slíbil jsem. „Nevolal mi nikdo?"

   „Jo, Zavražnyj."

   Vypravil jsem se tedy k němu.

   „No konečně," zakřičel Gleb, když mě uviděl. „Už od rána tu na tebe čeká nějaká dívka. Říká, že chce mluvit jen s tebou. Velice milá a sympatická. Jestli z toho kouká nějaký materiál, tak ho prosím do pátku připrav." Podle Zavražného jsou všechny dívky milé a sympatické.

   „Glebe," řekl jsem, „přišel jsem o novinářský průkaz."

   „Za to dostaneš důtku."

   „Glebe," řekl jsem slavnostně. „Přišel jsem o něj při výkonu služebních povinností." Po důtce jsem právě moc netoužil.

   „A na milici jsi to oznámil?"

   „Ano," odpověděl jsem upřímně a vzpomněl jsem si na Suchova.

   „Dobrá, uvidíme. Běž zatím k šéfredaktorovi, ať ti vystaví nový. Ale ten materiál chci mít v pátek na stole."

   Dívka byla opravdu velice milá. Oblečena byla docela prostě, žádné cizí zboží. Na tváři ani stopa po kosmetice, žádné ozdoby. Jmenovala se Irka Utkinová. Šli jsme do mé kanceláře, vyhodil jsem odtamtud Protasova, otevřel okno a začal poslouchat.

   Před dvěma lety se vdala. Seznámili se na Krymu, na rekreaci. Tehdy ale mezi nimi k ničemu nedošlo. On je z Kurska. Jen tak si vyměnili adresy, nic víc.

   A na podzim od něho přijde dopis: jak se máš, já se mám dobře, koupil jsem si oblek... Odepsala mu a on jí v dalším dopise poslal fotku — jako sportovec, mistr v boxu. A pak najednou zničehonic telegram: Čekej mě desátého, Sergej. Ira se vylekala. Jak čekat, kde čekat? Nemá svůj vlastní byt, bydlí se svojí starou matkou. A jak jí to má vysvětlit, když ani sama neví, proč ten mladík chce přijet. Z nádraží to ale Sergej vzal taxíkem rovnou k nim domů. Ve třech minutách rozptýlil všechny pochybnosti. Řekl: „Vem si mě za muže! A ona si ho vzala ... Podle mého názoru hlavně proto, že něco podobného jí ještě nikdo nenabídl.

   Ze začátku šlo všechno celkem slušně. Sergej se k nim hned po svatbě přihlásil, pak odjel do Moskvy a sehnal si práci. Sem tam něco vypil a trochu se toulal. Opravdu z kopce to začalo jít po půl roce. Tehdy přišla Ira do jiného stavu. Sergej ji poprvé zbil. Dostalo se i na tchyni, která se do toho pokoušela plést. Novopečený manžel běsnil, že teď žádné děti nepotřebují, a bití doprovázel sprostými nadávkami a temnými hrozbami, že jestli z něho chce celý život tahat alimenty, tak má smůlu.

   Od té doby už půldruhého roku Irina žije jako v jiném světě. Není ani vdaná, ani rozvedená, dokonce ani vdova. Její muž žije vedle ní, ale jako manžel se nechová. Peníze domů nenosí, pije, vodí si pořád nějaké kamarády, křičí a obzvláště rád říká:

   „Jsem tu úředně přihlášený a můžu si tu dělat, co chci."

   Chtěla se s ním dát rozvést, podala už dokonce žádost o rozvod, ale on jí pohrozil, že všechny zabije, ji i matku. A tak se teď bojí. Potíž je v tom, že bydlí v domě, který se brzy bude bourat a jeho obyvatelům budou dávat byty. No a on má strach, že kdyby byl čerstvě rozvedený, stálý pobyt v Moskvě už nezíská.

   Šel jsem k Zavražnému a sdělil mu, že materiál by v zásadě byl. Samozřejmě, žádná bůhvíjaká senzace, ale za prvé je možné někomu pomoci a toho mizeru přivést k rozumu a za druhé napsat milý článeček o dnešní morálce.

   „Tak se do toho dej," řekl Gleb.

S Irinou jsme si smluvili schůzku na příští den, schválně se kvůli tomu uvolní dřív-z práce (dělá ošetřovatelku na klinice) — sám bych asi Jejich dům nenašel. Sergej je teď prý na dovolené, po celé dny vysedává doma a pije, takže se sám budu moci o všem přesvědčit. Škoda, že maminka odjela k příbuzným na venkov, jistě by tohle všechno potvrdila.

Doprovodil jsem mladou paní k východu a nakoukl k Felixovi:

„Co je nového?"

„Volala ti ta tvoje ředitelka. Říkala, že máš pořád obsazeno. Snad nějakej novej materiál?"

Přikývl jsem. Když mám nějaký důležitý rozhovor, vždycky vyvěsím telefon, aby mě nikdo neobtěžoval.

„Říkala, že něco hoří?"

Felix pokrčil rameny.

„Vždyť ti říkám, že volala nejmíň desetkrát." „Dokonce desetkrát, říkáš?" poznamenal jsem pochybovačně a vytáčel její číslo. „Třikrát ale určitě," ustoupil Felix. „Co se děje?" zeptal jsem se už Světlany. „Před hodinou mi volal Saša Latynin." Hvízdl jsem: „A proč?"

„Aby mi oznámil, že už k nám do školy nebude chodit. Žádal o svoje papíry."

„Tak," řekl jsem a pokoušel jsem se to dát nějak dohromady. „Dobře. Přijede si pro ně sám, nebo někoho pošle?"

„Ani jedno, ani druhé. Chce, abychom mu je za nějaký čas poslali na poste restante."

„Ale kam, to samozřejmě neříká ...."

„Správně. Slíbil, že nám to sdělí později. Já si ale myslím, že odbor školství mi nedovolí poslat Jeho papíry neznámo kam, když navíc o osudu našeho žáka nebudeme nic vědět. Vytáhla jsem z něho jen to, že se chystá odjet s výpravou geologů někam na Dálný východ. Že mu tam snad slibují nějakou práci. Ale to taky nemusí být pravda, že?"

„Světlano, ty jsi génius! Ber to, jako bychom ho už našli."

„Jseš si jistý?" zeptala se pochybovačně.

„Ano. Až se dnes večer uvidíme, tak ti všechno vysvětlím."

„Dneska nemohu. Babička má svátek a máme pozvané nějaké hosty."

„Ach jo," zabručel Jsem. „Odjede ta tvoje babička vůbec někdy?"

„Už brzo," odpověděla.

Jelinův telefon jsem pochopitelně neměl, a tak jsem zavolal Marině Kostinové.

„Nejsi nemocný?" zeptala se otázkou na moji žádost. Přece jen věděla něco o mém vztahu k Jelinovi. Ale číslo mi dala.

   „Jenom měj na paměti, že to je telefon domů k jeho rodičům," upozornila mě. „Tam ale podle mě moc času netráví. Našel si byt někde v Perovu a nikomu nedal adresu, ani telefon, dokonce ani vlastním rodičům, chápeš? Aby ho nevytrhovali z práce."

   „A telefon do práce má?"

   „Má, ale bývá tam dost málo. Tvůrčí osobnost, znáš to přece."

Pro každý případ jsem si zapsal i ten telefon do práce. Teď už jsem vůbec nepochyboval, že Jelin ví, kde je Saša Latynin, pokud ho ovšem sám neukrývá. Stačilo si jen srovnat jeho řeč na Kriegerově pohřbu a náš rozhovor cestou ze hřbitova se slovy Dálný východ a geologická expedice, aby bylo vše jasné. A když si vzpomenu na Jelinův vztah k orgánům Bezpečnosti, dá se snadno pochopit, proč Latyninovi pomáhá s útěkem z města, místo aby ho popadl za ruku a odvedl na milici. Jeline, Jeline, znova se naše cesty kříží.

   Krieger do téhle záležitosti mohl zatáhnout nejen mě, ale i jeho. Možná že nás takhle chtěl svést dohromady a spojit nás jednou historií. Ale to určitě zase fantazíruju. Ať je to tak nebo tak, Jelin mě i tentokrát předhonil. Pokud proti němu vůbec mám nějakou výhodu, tak zřejmě Jen v tom, že teď daleko lépe než dřív vidím celé nebezpečí. Proto ho co nejdřív musím najít.

Ani doma, ani v práci jsem Jelina nezastihl. Na obou místech jsem nechal svůj telefon a požádal, aby mu vyřídili, že s níni potřebuju mluvit a že ml má hned zavolat.

Poslední případ inspektora Willburna - Andrews Maurice S.

 

-RPR-

Z polského originálu Dymisja nadinspektora Willburna, vydaného nakladatelstvím Iskry, Warszawa 1966, přeložila Helena Stachová. Obálku s kresbami Jiřího Petráčka navrhl a graíicky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1972 vydalo Lidové nakladatelství. Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1442. publikaci. Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. Vytiskla Severografia, n. p., závod 01, Liberec. Formát papíru 58/84. AA 7,37, VA 8,00. 128 stran. 13-34. Náklad 80 200 výtisků. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.

26-023-72.   Cena kart 9 Kčs.

Saturn svazek 65.

Krátká ukázka:

„Řeknu vám celou pravdu, pane Willburne," řekl ti še Ely. Byl skleslý, bledý, oči měl plné slz. Willburn. dobře cítil, jak je zoufalý.

„Nemáš právo, Henry!" vykřikla paní Elyová. „Nemáš právo! Pane Willburne, neposlouchejte mého muže! Pojďte do salónu." Její hlas už byl klidnější, přestala plakat. „Pane Willburne," pokračovala, když se otočil a díval se na ni, „věřte, prosím vás, tomu, co vám řeknu. O žádné tlupě pašeráků nic nevíme. Jsme lidé, kteří se o takové věci nezajímají. Jakékoli podezření by pro nás bylo nesnesitelné. To, co jste spatřil v ordinaci mého muže, nijak nesouvisí s případem, který vás zajímá."

„Věřím vám, madam," řekl Willburn, přestože věděl, že lže. „Jste si však jista, že tomu uvěří i jiní? Váš muž je lékař, může mít doma narkotika. Ale je to velice nejasná záležitost. Právě tady v Shottlee našli dobrý úkryt bandité. Měla byste pochopit, že budu nucen podniknout určité kroky."

„Jaké kroky?" zeptala se chladně paní Elyová. Znělo to jako výzva.

„Především budu muset důkladně prozkoumat minulost vašeho manžela," řekl klidně. Tušil, že právě tohle nechce paní Elyová za žádnou cenu připustit.

„S mým manželem to nemá nic společného," zvolala prudce. „Můj muž je úplně nevinen!"

„Paní Elyová, nebylo by lepší, kdybyste mi konečně řekla úplnou pravdu?" pravil Willburn smířlivě.

Na vteřinu zaváhala. Pohlédla na Willburna svýma velkýma očima, v nichž byl hněv, lítost a rezignace.

„Zajděte si za pastorem Millesem, pane Willburne," pravila tiše. „Jděte tam a zmizte nám z očí. To je všechno, co vám mohu říct."

Pochopil, že se od ní nic víc nedozví, a současně byi přesvědčen, že se dověděl velmi mnoho. Vtom uslyšel zlomený hlas doktora Elyho:

„Pastor Milles je manželčin otec."

Když vyběhl z pokoje, uslyšel tlumený, zoufalý ženský pláč.

Slunce jasně svítilo, oteplilo se. Willburn si koutkem oka povšiml, že Ullman běhá mezi zvonicí a kostelní zdí bez pláště Zřejmě ho hřálo vzrušení.

Willburn stál za sloupem, který podpíral strop nad vchodem do chrámu. Vedle něho stál policista s odjištěnou pistoli v ruce. Willburn nebyl zrovna nadšen,  že ho Ullman tak diskrétně chrání, jako by byl bezbranným stařečkem. Willburn se cítil výborně, chladná  ;ažba pistole, kterou měl. v kapse, ho bavila a současně dráždila. Kolikpak let už neměl v ruce zbraň.

Poslední hodina událostmi přímo překypovala. Willburn byl spokojen. I když se dopustil podstatného omylu, uchopil nit za správný konec, když šel do domu doktora Elyho.

Když odtamtud odešel, měl už plán hotový. K pastoru Millesovi šel spolu s Ullmanem a dvěma muži z londýnského operačního oddělení. Nechtěl angažovat místní policii do této aféry, která se beztoho jistě stane na dlouhá léta předmětem pověstí a komentářů  všech obyvatel Shottlee.

Pastor Milles byl suchý, vysoký, zamračený stařec. Byla na něm patrna krajní obezřetnost a maximální nervové napětí. Přijal je v tmavém pokoji, kde byla okna zakryta těžkými brokátovými závěsy. Bylo tam šero. Willburn napínal zrak, aby viděl pastorovi dp tváře. Milles stál u krbu, kostnatou pravici opřenou o těžký bronzový podstavec. Bylo to gesto agresivní a plné determinace.

„Přináším vám pozdravy od vaší dcery, pastore Millesi," řekl Willburn ostře. „Máte velice krásnou dceru."

Milles sebou trhl a tiše se zasmál.

„Má hluboká poklona, pane policisto," pravil trpce. „Váš talent mě naplňuje obdivem. Ti tupí strážci pořádku v Shottlee na to nepřišli za dva roky, a vám stačily dvě hodiny."

„To není má zásluha," odpověděl Willburn. „Všechno mi řekla paní Elyová."

Willburn hrál. A hrál výtečně,

„To není pravda!" zvolal rozzlobeně Milles. „Ta by se toho nikdy neodvážila!"

„A přece se odvážila, pastore Millesi," řekl Willburn. Odmlčel se, aby nepřetáhl strunu. Paní Elyová mu přece neřekla dohromady nic. Jen její manžel mu prozradil příbuzenský stav s pastorem, který byl dosud tajemstvím. Ale ukázalo se, že to Willburnovi úplně stačí. Milles se chvěl na celém těle. Rukou křečovitě objímal hlavu bronzového lva.

„No tak dobře," řekl nezřetelně. „Vypiji tedy tu číši hořkosti do dna." Postavil se doprostřed pokoje, zkřížil ruce na prsou a řekl pateticky:

„Jsem připraven!"

K čemu je ten starý osel připraven? — pomyslel si vztekle Willburn.

Ale UUman neztratil duchapřítomnost.

„Kam jste je ukryl, pastore?" otázal se drze.

„Jsou nahoře ve zvonici," odpověděl Milles a svěsil hlavu.

UUman ještě s jedním policistou okamžitě vyběhli z pokoje. Willburn položil pastorovi ruku na rameno.

„Byl bych vám velice vděčen, kdybyste mi odpověděl na několik otázek, pastore," pravil.

„Už jsem řekl, že jsem připraven," odpověděl pastor.

Willburn prudce rozhrnul závěsy na oknech. Do pokoje vtrhlo sluneční světlo. Pastor přimhouřil oči. Teprve teď si Willburn povšiml, že Milles má úplně ztrhaný obličej, vpadlé tváře, holou lebku. Jeho oči, lemované červenými váčky a žilkami, nebyly známkou ctihodného věku jako spíše organismu zničeného nemocí či narkotiky.

„Vy jste měl kontakt s pašeráky, že?"

„Ne, prostě jsem od nich kupoval heroin, to je všechno. Věděl jsem přirozeně, že pochází z nelegálního pramene. Heroin se v téhle zemi nedá koupit v knoflíkářství."

Mluvil tvrdě a prchlivě, ale vyhýbal se Willburno-vu pohledu.

„Znáte jména těch lidí?"

„Znám jenom jedno jméno. Perkins. Takový malý hubený zrzek. Ten mně vždycky léky dodával."

Moc pěkně to vražedné narkotikum pojmenoval — prolétlo Willbuinovi hlavou. „Perkins je taky ve zvonici?"

„No jistě, to on za mnou ráno přišel s těmi ostatními !"

„Kolik jich bylo?"

„Já jsem je nepočítal, milý pane! Zločinci mě nezajímají."

Willburn se kousl do rtů. „Proč jste jim poskytl úkryt?"

„Prosil mě o to Perkins. Jemu vděčím za to, že jsem pravidelně dostával drahocenný lék."

„Chápu. Uvědomujete si, že jste se dopustil zločinu?"

„Já uznávám jen zákony božské, milý pane. Vašimi zákony pohrdám!"

Vůči takovému cynismu byl Willburn bezmocný. Ten pastor mu chvíli připadal jako zosobněné zlo. Ale když se na něj podíval pozorněji, musel konstatovat, že má před sebou prostě šílence. Milles nebyl normální. Byl obětí podivných sil, navzájem si odporujících a vytvářejících podivnou konstrukci. Fanatické, mora-lizátorské nadšení tohoto kněze bylo neoddělitelně smíšeno se zhoubnou náruživosti. Výsledkem byla duševní deformace, zajímavý klinický případ pro psychiatra, a ne pro detektiva.

„Vy jste si nikdy nepíchal heroin sám, že?"

Milles byl pobouřen na nejvyšší míru.

„Přirozeně že ne! Všecky ty jehly, ampulky a stříkačky jsou vynálezem ďáblovým. Bylo Elyho povinnosti, aby mě léčil!"

„A Ely s tím souhlasil?"

„Je to můj zeť! Dal jsem mu dceru a jmění! Je to můj otrok, ten špatný, zlý člověk! Modlil jsem se za něho i za ni..."

Willburn už měl toho blábolení dost. S lítostí pomyslel na krásnou paní Elyovou, která za cenu blaho-Dytu a cestování po zahraničí přistoupila na tyranii pološíleného otce a na manželovu praxi, odporující ékařskému zákoníku. Položil Millesovi poslední otázku:

„Pastore, znáte jméno Birtsch?"

„Ne," odpověděl Milles bez zaváhání. „Ale je to špatné jméno. Zní ošklivě."

Willburna nezajímaly pastorovy úvahy o jménu Birtsch. Sám moc dobře věděl, že je to ošklivé jméno. Odešel z pokoje, aniž pohlédl na Millese, který setrvával ve své mučednické póze.

Nyní stál za sloupem a čekal na další vývin událostí. Ullman zjistil, že bandité utekli na vrchol zvonice, a rozhodl se je vyzvat, aby slezli dolů a odevzdali zbraně.

„Hoši, nebuďte tvrdohlaví," volal Ullman ukrytý pod stříškou. „Nechci tu zbytečně dělat rámus, nezbývá vám nejmenší naděje."

Odpovědělo mu mlčení. Willburn vstrčil ruku do kapsy a ucítil chladnou ocel. Byl už netrpělivý.

„Máte minutu na rozmyšlenou, děťátka!" volal zase Ullman. „Potom vás odtamtud vytáhnu za límec a připočtu vám, že jste se stavěli policii na odpor!"

„Co tak řvete?" ozval se shora ochraptělý bas. „Nebudeme si to dělat ještě horší. Člověk holt nemá vždycky štěstí!"

„Já si to taky myslím," zvolal Ullman. „Tak co bude?"

„Už jdeme. A budeme prosit malé pivo."

„Máte je mít," odpověděl Ullman a vylezl zpod stříšky.

Willburn si pomyslel, že je Ullman asi zklamán. Měl jistě velkou chuť si trochu zastřílet. A najednou mu bleskla hlavou ta nejhrůznější. nejhorší myšlenka. Jdou tedy dolů. Nebudou se bránit, nebudou bojovat. Nemají na svědomí vraždu, a proto se raději klidně odevzdají do rukou policie. Vědí, že jim hrozí trest za pašování narkotik, ale takový trest se přece dá vydržet. Kdyby byl tam nahoře vrah, nevzdal by se bez boje na život a na smrt. Vrah nemá co ztratit. Ví dobře, co mu hrozí.

Rezignovaně svěsil ruce. Nit se zase přetrhla, zase nenašel to, co už dva dny tak zoufale hledal. Lhostejně pozoroval pět mužů, k nimž přistupovali policisté. Byli dobře oblečení, měli elegantní kabáty, klobouky a boty. Jako první kráčel obr, který vážil aspoň dvě stě padesát liber. Podlízavě se usmíval a volal:

„Kde je to slíbené pivo, pane šéf?"

Policisté se bezstarostně smáli. Osobně přece vůbec nic neměli proti tomu silákovi, který půjde na několik let do Dartmooru anebo Tonderu na zaslouženou odtučňovací kůru.

Za obrem kráčel drobný maličký mužík s vlasy jako plamen a s bledým obličejem výrostka. Perkins — pomyslel si Willburn. Podíval se mu na nohy a spatřil hnědé boty na gumové podrážce.

„Ullmane!" zvolal.

„Prosím," objevil se ihned Ullman po jeho boku. „Toho zrzavého džentlmena bych opravdu rád pozval na pivo."

Otočil se a kráčel pomalým krokem ulicí vedoucí k policejní stanici v Shottlee. Měl už všeho zrovna dost, a kdyby mu byl teď Ullman viděl do tváře, jistě by užasl.

V kanceláři velitele místní policejní stanice na něho čekala horká káva a láhev jamajského rumu. Pil rum, kouřil playrsy a mlčky upíral pohled na Perkinse, který seděl naproti, z druhé strany stolu. Byl to mladý muž téměř chlapeckého vzezření. Willburn měl dojem, že mu ten obličej někoho připomíná, že v něm nachází podobnost s někým, na koho si nemůže vzpomenout.

„A co teď, člověče?" řekl.

Perkins lehkovážně pokrčil rameny. Tvářil se dost vyzývavě.

„Jak dlouho už provozuješ tohle řemeslo?" „Několik let... Nevzpomínám si přesně kolik. Možná tři, možná dýl." „Zisk byl velký?"

„Docela to šlo. Ale výdaje byly taky obrovské. Když chce člověk dělat takovéhle nejisté kšefty, musí vyházet spoustu peněz na reprezentaci..."

„To jistě," souhlasil Willburn. „Zvlášť když má tak nóbl a tak náročné odběratele, jako je zdejší pastor."

Perkins si povzdychl.

„Je to hrozně divný člověk. Vždycky jsem měl strach, že se to nakonec prošvihne kvůli němu. Řeknu vám, že jsem k němu neměl důvěru. Vůbec nemám k narkomanům důvěru. Jsou nevypočitatelní."

Willburn neuměl skrýt své veselí. Ten chlap měl zvláštní smysl pro humor.

Tajemství šípu - Mason Alfred Edward Woodley

 

Jste-li čtenář opravdu náročný, který vždy ví, jakou knihu chce a proč ji chce, pak je Masonovo Tajemství šípu knihou právě pro vás. Je v ní napětí, vzrušení, tajemství, které se ovinulo kolem záhadné smrti paní Harlowové a jež krok za krokem, stopu za stopou, odhaluje a vysvětluje až k nečekanému konci francouzský detektiv, duchaplný Hanaud, typ intelektuálního detektiva, jenž zná řád zločinu a dovede být velmi trpělivý, vzal-li do ruky první nitku, již zachytil a ve spletivu děje a nevysvětlitelných příhod i náhod najíti skrytou skutečnost, najíti příčinu smrti i toho, kdo smrt způsobil. Pracovní methoda tohoto detektiva, člověka moudrého a velmi shovívavého ke každému, kdo mu vstoupí do cesty, ale tím důslednějšího při pátrání po maličkostech, je prostá, důmyslná, vzrušující a napínající, a přece nakonec tak jasná a logická, že postupujíce při jeho práci s ním, jsme téměř u cíle, tušíme, abychom nakonec byli překvapeni závěrem opravdu nečekaným.

Kdo četl rád Stevensona, Doyla, Chestertona, nebo S. S. van Dina, dočte tuto knihu, pečlivě přeloženou K. K. Škrachovou, do poslední stránky, jsa si dobře vědom, že Angličané mají detektivní román vyspělý a že je jen málo autorů jiné národnosti, kteří by se jim mohli v tomto literárním druhu práce vyrovnati.

100% KRIMI 3/2020 - Krátký výlet na svobodu a další povídky

 

-RPR-

Vražda v hotelu Exzellent - Mager Hasso

 

-RPR-

Zraněný nemohl být vyslechnut, je v kritickém stavu, a až na další není schopen výslechu; vnitřní zranění, jejich přesnější určení ještě nedošlo. Řidič z místa nehody ujel, pátrání, které bylo neprodleně zahájeno, je zatím bezúspěšné...

Sbohem, pane komisaři - Vallet Raf

 

-RPR-

3x Perry Mason - Gardner, Erle Stanley

 

Erle Stanley Gardner - Třikrát Perry Mason.

Tři brilantní detektivky vybrané z více než sedmdesáti prací amerického mistra tohoto žánru. Jeho naprosto reálné příběhy jsou nejen napínavé, ale mají i cenu ryze literární. S opravdovým požitkem čteme líčení soudních procesů, v nichž případy vrcholí. Jejich hrdina, advokát Perry Mason, exceluje, když vynalézavě hájí právo a dává průchod pravdě a spravedlnosti.

Případ nedbalé nymfy, Případ bázlivé bardámy, Případ roztěkané rudovlásky.

Výbor uspořádali: František Jungwirth, Milan Stuchlík a Josef Škvorecký.

Z anglických originálů

The Case of the Negligent Nymph (Pocket Books, Inc., 1955), The Case of the Hesitant Hostess (Pocket Books, Inc., 1960) a The Case of the Restless Redhead (William Morrow & Company, New York 1954) přeložili František Jungwirth (Případ nedbalé nymfy), Zdeněk Kirschner (Případ bázlivé bardámy) a Wanda Zámecká (Případ roztěkané rudovlásky). Revizi právnických terminů provedl JUDr Jaroslav Sodomka.

Vazbu navrhl Jiří Toman.

Graficky upravila Hana Blažejová.

Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2474. publikaci v redakci krásné literatury.

Praha 1968.

Odpovědná redaktorka Wanda Zámecká.

Vytiskla a vazbu provedla

Stráž, tiskařské závody, n. p., závod 4, Vimperk. 36,88 autorských archů, 37,36 vydavatelských archů. 602 22 865.

Vydání druhé. Náklad 110 000 výtisků.

01-126-68

13/24 - Váz. 42,50 Kčs

Krátká ukázka:

Posledních patnáct minut bylo jasné, že Harry Fritch, náměstek státního zástupce, zdržuje. Prohraboval se v papírech, opakoval otázky a tu a tam kradmo pohlédl na hodiny na stěně soudní síně.

Náhle se narovnal. „To je vše,“ řekl, obrátil se k Perrymu Masonovi a s oficiálně zdvořilou úklonou dodal: „Prosím, pane Masone, můžete začít s křížovým výslechem.“

Mason vstal a pochopil léčku, kterou naň náměstek nastražil.

„Jestliže slavný soud dovolí,“ řekl vlídně, „je pátek odpoledne, za pět minut tři čtvrti na pět.“

„Co má být?“ zeptal se soudce Egan svým nejpopuzenějším tónem.

„Pouze toto,“ dodal Mason s úsměvem. „Mám pocit, že by soud nerad přerušil křížový výslech této svědkyně tím, že by přelíčení odročil. Domnívám se, že mé kontrolní otázky budou poněkud delší, a kdybychom snad výslech odložili na pondělní ráno…“

V běžných případech, kdy nesoudila porota, byl soudce Egan zdvořilost sama, když však byla soudní síň plná obecenstva, když byla přítomna porota, byl soudce Egan úmyslně hrubý, jakožto chytrý politik se už dávno naučil, že lidé mají rádi, když ovládá soudní síň a prohání právníky. Právníci ho nenáviděli, ale voliči ho zbožňovali.

„Přelíčení bude odročeno v obvyklou dobu, pane Masone,“ tekl soudce. „Přelíčení se odročuje v době k tomu určené, a nikoliv tehdy, kdy se to hodí obhajobě. Máte k dispozici nějakých dvacet minut. Porotci chtějí mít tento případ za sebou, aby se mohli vrátit ke své práci. Pokračujte v křížovém výslechu.“

„Prosím, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Mason, okázale se obrátil, a probíraje se v papírech na svém stolku, získal několik drahocenných vteřin, aby si promyslel svou strategii.

Svědkyně byla strašlivě chytrá. Nebude-li moci otřást její výpovědí, bude obžalovaný shledán vinným. Mason měl v záloze jedno, jen jedno jediné překvapení. Doufal, že to bude bomba. Do pěti hodin měl už moc málo času, aby s tímto překvapením vyrukoval a těžil ze zmatku, který vyvolá; bude-li však dvacet minut pokračovat s výslechem, který nikam nepovede, jen tak pro nic za nic, bude porota přes neděli pevně přesvědčena, že se svědectvím té ženy nedá otřást.

Mason se rozhodl.

„Madam Lavino,“ řekl a dvorně se usmál.

Výborně oblečená, hezká svědkyně se naň usmála také a její úsměv jako by naznačoval, že je skutečně ráda, že bude podrobena co nejostřejšímu křížovému výslechu.

„Vy jste,“ řekl Mason, „identifikovala obžalovaného v tomto procesu jako člověka, který se dopustil onoho přepadení.“

„Ano, pane Masone.“

„Kdy jste viděla tohoto obžalovaného prvně? Kdy jste ho vůbec v životě viděla prvně?“

„Ten večer, kdy jsme byli přepadeni. Pan Archer zastavil vůz na červenou. Obžalovaný přiskočil, jako by spadl z nebe, otevřel dveře vozu, vrazil panu Archerovi revolver skoro až do obličeje, klidně mu potom vytáhl náprsní tašku, diamantovou jehlici do kravaty a sebral mou kabelku Odehrálo se to všecko tak rychle, že jsem si sotva uvědomila, o co jde, teprve když ten člověk utíkal zpátky na chodník, skočil do auta obráceného do protisměru a odjel.“

„A snažil se ho pan Archer pronásledovat?“

„Ovšemže ne. Takovou hloupost pan Archer neudělal. Ten člověk byl ozbrojen. Pan Archer ne. Pan Archer přejel křižovatku, zastavil u jednoho dragstóru a zatelefonoval pro policii.“

„A co jste udělala vy?“

„Čekala jsem ve voze,“ řekla, „dokud jsem nezjistila, že už déle čekat nemohu.“

„Jak dlouho jste čekala?“

„Řekla bych tak dobrých pět minut. Potom se objevil vůz policejní hlídky.“

„Co se stalo potom?“

Řekla: „Zatímco pan Archer mluvil s policií, jela kolem jedna mladá žena, kterou znám. Ta mě poznala, jak jsem seděla ve voze předjela mě a zaparkovala vůz. Zavolala jsem nějakého člověka, který tam stál, a řekla jsem mu, aby pověděl panu Archerovi, že kdyby policie chtěla nějaké prohlášení, jsem k dispozici, ale že jedu do Vily.“

„Proč jste nepočkala a nepromluvila si s policií?“

„Pan Archer jim mohl povědět vše, co potřebovali vědět. Měla jsem jakési nutné záležitosti, kterým jsem se musela věnovat. Daňoví poplatníci si platí policii, aby byla k dispozici daňovým poplatníkům. Kdyby si policie ode mne cokoliv přála, byla by maličkost přijít a najít si mě.“

„V době přepadení jste byla s panem Archerem?“

„Zajisté, pane Masone. Několikrát jsem to už řekla.“

„A kam jste se odebrala, když jste opustila pana Archera?“

„Do Vily.“

„Tedy Vilou míníte Vilu Lavina?“

„Přejete-li si to přesně, pane Masone, Vilu Lavina č. 2.“

„Její majitelkou jste vy?“

„Nemovitosti nejsou mé, ty mám pronajaty. Ale Vila sama je můj majetek, nebo bych snad měla říci, že ji řídím.“

„V době přepadení jste byla s panem Archerem na cestě do Vily?“

„Ano.“

„A kdo to byl, co jel“ okolo autem a vzal vás s sebou – ta mladá žena, o níž jste říkala, že ji znáte?“

„Slečna Kaylorová.“

„Slečna Kaylorová je tuším víc než pouhá známá.“

„Je to známá, přítelkyně a zaměstnanec.“

„Pracuje pro vás?“

„Přejete si patrně vědět, zda pro mne pracovala v době přepadení?“

„Ano.“

„Ano, dělala bardámu.“

„A vzala vás s sebou z místa přepadení?“ zeptal se Mason.

Madam Lavina se sladce usmála. „Ne,“ řekla.

Mason zdvihl obočí. „Vyrozuměl jsem, že jste řekla…“

„Nevím, pane Masone, jestli na mne líčíte nějakou past, ale já jsem naprosto jasně řekla, že pan Archer po přepadení projel křižovatku a zaparkoval vůz u jednoho dragstóru. Místo odkud mě vyzvedla Inez, bylo asi čtyřicet až padesát metrů od místa přepadení.“

Škrobeně se pousmála a jeden nebo dva porotci se zašklebili.

„Nechtěl jsem na vás líčit žádnou past,“ řekl Mason, „mluvil jsem všeobecně.“

„Já si nemohu dovolit mluvit všeobecně. Víte, pane Masone já jsem tu pod přísahou.“

Soudní síní zřetelně zašuměla vlna veselí.

Mason se s dramatickým gestem odvrátil od svědkyně. „Pane Paule Draku,“ zvolal.

Paul Drake, štíhlý a vysoký šéf Drakovy detektivní kanceláře, se narovnal. Zvědavé oči diváků se k němu obrátily.

„Byl byste tak laskav, prosím vás,“ řekl Mason, „a zašel byste do právnické knihovny a přivedl do soudní síně Inez Kaylorovou?“

Drake kývl a odešel uličkou a dvojitými lítačkami.

„A teď chci slyšet pravdu,“ řekl Mason, obraceje se čelem ke svědkyni. „Jste si naprosto jista, že Inez Kaylorová jela kolem a vzala vás s sebou?“

Svědkyně zkameněla, ale ovládala do té míry výraz obličeje, že nebylo možno vyčíst jeií myšlenky ani z mrknutí řas, ani ze zachvění rtů.

„Nuže,“ řekl Mason, „můžete na tuto otázku odpovědět?“

Svědkyně pomalu odvrátila oči a jaksi přemítavě se zamračila. „Jsem si docela jistá, že to byla Inez Kaylorová. Je to ovšem, pane Masone, už nějakou dobu a…“

„Jak dlouho znáte Inez Kayiorovou?“

„Asi tak osm měsíců.“

„Jak dlouho jste ji znala, než došlo k tomu přepadení?“

„Myslím asi dva měsíce.“

„Jste majitelkou řady barů známých jakožto Vila Lavina?“

„Nikoliv řady, pane Masone. Jsou jenom tři.“

„Dobře. Řídíte je?“

„Ano.“

„Zaměstnáváte bardámy?“

„Ano.“

„Kolik?“

„Celkem osmnáct.“

„Jste dobrá obchodnice?“

„Snažím se být.“

„Jste se všemi svými bary ve spojení každou noc?“

„Ano.“

„Jezdíte z jednoho do druhého?“

„Ano.“

„Sledujete, kdo pracuje a kdo ne?“

„Snažím se.“

„V době přepadení jste znala Inez Kaylorovou asi dva měsíce?“

„Ano.“

„Po tu dobu jste ji vídala každou noc?“

„Myslím, že nepracovala každou noc.“

„Skoro každou noc?“

„Ano.“

„Do té doby jste však nikdy předtím neviděla obžalovaného?“

„Ne.“

„Nikdy v životě?“

„Ne.“

„Přesto však, že jste obžalovaného zahlédla tak letmo, tak letmo, že…“

„To nebylo letmo. Hleděla jsem mu přímo do obličeje.“

„Přepadení bylo provedeno velice rychle?“

Z hlasu jí nezmizela jedovatost, když triumfálně řekla: „Velice rychle. Bylo provedeno s obratností, jaká se získává dlouholetou zkušeností, pane Masone.“

„Poznámka svědkyně se škrtá,“ řekl soudce Egan unuděným monotónním hlasem. „Svědkyně nechť se zdrží poznámek. Porota nechť nebere na vyjádření svědkyně zřetel, to jest, na vyjádření, pokud se týká obratnosti na základě dlouhé zkušenosti.“

Mason zaťal zuby. Poznámka svědkyně způsobila škodu, kterou soudcova výstraha porotě ještě zmnohonásobila. Jakýkoliv další Masonův počin neštěstí jenom zhorší.

„Viděla jste ho pouze poměrně krátkou dobu?“ zeptal se Mason lhostejným hlasem.

„To záeží na tom, co myslíte poměrně krátkou dobou.“

„Ani ne minutu?“

„Možná.“

„Možná jenom třicet vteřin?“

„Možná.“

„Slečnu Kaylorovou jste znala dva měsíce. Nastoupila jste k ní do vozu a jela jste až do Vily Lavina č. 2.“

„Není to odtamtud ani kilometr.“

„A trvalo vám to jak dlouho?“

„Pár minut.“

„Čtyřikrát tak dlouho, jako trvalo obžalovanému přepadení?“

„Snad.“

„Pětkrát tak dlouho?“

„Možná.“

„Šestkrát tak dlouho?“

„Já opravdu nevím, pane Masone.“

„Přesto však nyní chcete na této porotě, aby vám uvěřila, že poznáváte obžalovaného jakožto člověka, který provedl přepadení, podle toho, jak jste ho jednou zahlédla, že si však nejste jistá, že ten, kdo vás svezl do Vily Lavina, byla Inez Kaylorová?“

Náhle spatřil Mason v jejích očích výraz triumfu. Pravila: „Já jsem neřekla, že si nejsem jista, jestli to byla Inez, kdo mě svezl. Řekla jsem, že jsem si docela jistá, že to byla ona. Tím myslím, že si jsem docela jistá.“

Mason se otočil a podíval se přes rameno.

Paul Drake stál ve dveřích sám. Zachytil Masonův pohled a pomalu zavrtěl hlavou.

Mason se ve zdvořilosti vyrovnal svědkyni. Obrátil se k Paulu Drakovi. „Nemusíte vodit Inez Kaylorovou do soudní síně. Jestliže si je madam Lavina jistá, budu věřit jejímu slovu.“

„Děkuji vám,“ řekla svědkyně sladce a v očích měla výraz posměvačného triumfu.

Mason se spěšně podíval na hodiny.

Už nebylo kdy na to, dávat si dohromady, jak se mohlo stát, že ho převezli. Situace vyžadovala, aby byl vlídný, přívětivý, rozvážný po dobu příštích třinácti minut, třinácti minut, po které musí svým rozumem čelit chytré ženě, která ví, že teď už není v jeho moci dokázat opak čehokoliv, co řekne ona. Drží všechny trumfy a ví, že je drží.

„Vy jste viděla obžalovaného podruhé,“ řekl Mason.

„Ano, pane Masone.“

„Kde to bylo?“

„Na policii při předvádění.“

„A tam jste obžalovaného identifikovala?“ řekl Mason.

„Bez váhání.“

„Jste si naprosto jistá, že od chvíle přepadení jste ho neviděla, až teprve na policii?“

„Tak jest.“

Mason na chviličku přestal a hleděl na svědkyni. „Kdo byl s vámi, madam Lavino, při identifikaci na policii?“

„Pan Archer.“

„Byli jste tam společně?“

„Přirozeně.“

„Proč říkáte přirozeně?“

„Protože jsme byli společně přepadeni a já se domnívám, že policie chtěla, abychom identifikaci provedli oba.“

„Proč tedy, když si chtěli být jisti, neprováděli identifikaci s každým zvlášť?“

„Na to se budete, pane Masone, muset zeptat policie.“

„Naznačila vám policie nějaký důvod, proč tam jste společně?“

„Ano.“

Jaký?“

„To je ovšem svědectví z druhé ruky,“ přerušil je soudce Egan.

„Není námitek, Vaše Ctihodnosti, není námitek,“ řekl Harry Fritch s úsměvem. „Jen ať pokračuje.“

„Vnáši to nepořádek do zápisu,“ řekl zlostně soudce Egan. „Soud nepřipustí svědectví z druhé ruky. A soud si nepřeje žádné zdržování a lovení v kalných vodách při výslechu,“ dodal. „Tak pokračujte, pane Masone.“

„Kdo ho identifikoval nejdříve – vy nebo pan Archer?“ zeptal se Mason.

„Byla to současná identifikace.“

„Jakmile jste ho spatřila, označila jste ho jako toho pravého?“

„Naprosto určitě, absolutně a s konečnou platností, pane Masone.“

„A pan Archer učinil totéž, přímo ve vaší přítomnosti?“

„Ano, pane Masone.“

„Jak jste ho označila?“

„Ukázala jsem na něj prstem.“

„A co učinil pan Archer?“

„Ukázal na něj.“

„Natáhli jste prst současně?“

„Téměř ve stejném zlomku vteřiny, pane Masone.“

„A od doby přepadení jste obžalovaného neviděla až do doby identifikace?“

„Nikoliv, prosím.“

Mason se zamračil. „Viděla jste jeho fotografii?“ zeptal se.

Zaváhala.

„Viděla?“ zeptal se Mason a náhle jakoby oživl.

„No ano.“

„A kdy jste ho viděla? V souvislosti s identifikací při předváděčce?“

„Den předtím.“

‚Skutečně! A kdopak vám ukázal fotografii obžalovaného?“

„Pan Archer.“

„A kdo byl v tu dobu s panem Archerem?“

„Nějaký policista.“

„Takže když jste identifikovala obžalovaného při předváděčce, měla jste už předtím prohlédnutou jeho fotografii?“

„Ano, viděla jsem jeho fotografii.“

„Můžete popsat okolnosti, za nichž jste viděla tuto fotografii?“

„Bylo to ve Vile Lavina č. 3. Přišel ke mně pan Archer v doprovodu tajného, na jehož jméno si nevzpomínám, a řekl: „Marto, chytili toho člověka, co nás přepadl. Našli mou náprsní tašku a tvou kabelku. Z peněz neobjevili nic, jehlici taky ne. Tvoje kabelka byla rozříznutá a podšívka vytržená, ale není pochyby o tom, že to je tvoje kabelka…“

„Řekl policista něco?“

„Říkal, že nemá smyslu, abychom se obtěžovali a chodili tam a dívali se na předvádění, dokud si nebude úplně jistý, že má toho pravého.“

„A tak vám ukázal fotografii toho člověka?“

.Ano.“

„A to byla fotografie, kterou pořídila policie?“

„Ano.“

„Pan Archer viděl tedy fotografii dříve, než jste ji viděla vy?“

„Přirozeně. Musel ji vidět dříve.“

„A vy jste fotografií identifikovala?“

„Ano, řekla jsem, že vypadá hodně jako ten člověk.“

„A potom jste si tedy umluvili schůzku na druhý den ráno na policii?“

„Ano, na deset hodin.“

„Byla jste si svou identifikací jista, když jste viděla tu fotografii?“

„Dost jistá.“

„Pan Archer si byl jist?“

„Ano.“

„Jak to víte?“

„Řekl mi to.“

„A tu fotografii vám ukázal on?“

„Ano.“

„Takže pan Archer vám podal tu fotografii, a řekl: ‚Marto, to je ten člověk, co nás přepadl,‘ nebo něco v tom smyslu.“

„No, přesně tak to nebylo.“

„Řekl vám, že je to ten člověk, který vás přepadl?“

„No, on řekl, že ho identifikoval jakožto člověka, který nás přepadl, a že by chtěl, abych se na něj podívala a řekla mu co si myslím.“

„Takže než jste šla na tu předváděčku,“ řekl Mason, „seznámila jste se prohlížením fotografie s rysy obžalovaného?“

„Tak bych to neřekla, pane Masone.“

„Já to tak říkám,“ odsekl Mason. „Odpovězte na otázku.“

..Podívala jsem se na tu fotografii.“

„Prohlédla jste si ji dobře, že ano?“

„Domnívám se, že ano.“

„A důkladně jste se seznámila s rysy tváře toho člověka tím, že jste se dívala na fotografii?“

„Ano.“

„Takže jste identifikovala obžalovaného dřív, než jste šla obžalovaného identifikovat na policii?“

„Ne.“

„Identifikovala jste fotografii? Ne?“

„To není obžalovaný.“

„Avšak tu identifikaci jste provedla?“

„Ano.“

„Nikoliv identifikaci s výhradou, ale absolutní identifikaci?“

„jistě.“

„Byla jste si jista?“

„Byla jsem si jista.“

„Řekla jste policii, že jste si jista?“

„Ano.“

„Jestliže jste si byla jista svou identifikaci podle fotografie, proč bylo zapotřebí jít na policii příští den a provádět osobní identifikaci?“

„Protože… Mám dojem, že říkali, že to soud vyžaduje jakožto součást svědecké výpovědi.“

„Jinými slovy, jediným důvodem, proč jste šla na tu předváděčku, bylo vyrobit svědectví, jehož by se dalo použít u soudu?“

„Vaše Ctihodnosti, ohrazuji se proti použití slova ‚vyrobit‘,“ prohlásil náměstek státního zástupce.

„Vyhovuje se.“

„Jediným důvodem, který jste měla, abyste šla příštího dne na policii provést identifikaci obžalovaného, bylo opatřit důkaz?“

„Není tohle snad jediný důvod každé identifikace, pane Masone?“

Mason řekl zlostně: „Ptám se vás, zda jediným důvodem vaší cesty na policii nebylo, podívat se na obžalovaného na předváděčce?“

„Já… inu, já se domnívám, že ano.“

„A vy už jste věděla, že jednou z osob při předváděčce bude obžalovaný?“

„Ano.“

„A vy jste dotyčnou osobu identifikovala už předtím podle obrázku?“

„Ano.“

„Když vám pan Archer dal fotografii obžalovaného, neukázal vám fotografie jiných lidí a nezeptal se vás, jestli v tom souboru fotografií vidíte někoho, jehož tvář vám připadá známá?“

„Jistěže ne. Byli jsme přátelé. Jednoduše řekl: Marto, policie chytila toho člověka, co nás přepadl. Peníze nenašli, ale toho člověka mají. Tady máš jeho obrázek.“

„Nejdřív vám řekl, že to je ten člověk, a pak se vás ptal, jestli to ten člověk je?“

„Ptal.“

„A potom se vás zeptal policista, jestli myslíte, že byste mohla obžalovaného identifikovat na předváděčce?“

„Ano.“

„Aco jste mu řekla?“

„Řekla jsem mu, že jistě“

„Držela jste ještě pořád tu fotografii, když jste mu to řekla?“

„Ne, to už jsem mu ji vrátila.“

„Vrátila jste ji panu Archerovi, nebo jste ji vrátila policistovi?“

„Vrátila jsem ji policistovi.“

„A když vám řekl, že by chtěl, abyste šla na policii a označila při předváděčce obžalovaného, podívala jste se znovu na fotografii?“

„Ano.“

„Proč?“

„Chtěla jsem si být jistá.“

„Jistá čím?“

„Že je to ten člověk.“

„Takže když jste tu fotografii viděla poprvé, tak jste si jistá nebyla?“

„Byla, ano, byla jsem si jistá.“

„Právě jste však říkala, že jste se podívala na fotografii podruhé, abyste si byla jistá.“

„Já myslím, abych si byla jistá, že ho při předváděčce budu moci označit.“

„Při předváděčce jste ho tedy označila nikoliv podle toho, jak jste si ho vybavovala ze vzpomínky na ten večer, kdy vás přepadl, nýbrž ze vzpomínky na fotografii.“

„No, z obojího.“

Mason pohlédl zoufale na hodiny. „Proč jste požádala, abyste si mohla prohlédnout fotografii podruhé?“

„Vaše Ctihodnosti, ohrazuji se proti této otázce, jelikož byla již zodpovězena,“ řekl náměstek státního zástupce.

„Vyhovuje se,“ odsekl soudce Egan. „Domnívám se, že obhajoba již vyčerpala tuto část křížového výslechu a že by měla přistoupit k nějakému dalšímu bodu.“

Mason řekl: „Teď bych vám, paní svědkyně, rád položil několik otázek týkajících se toho, co se přihodilo v době přepadení. Byla jste na cestě do Vily Lavina č. 2?“

„Ano.“

„Jak jste byla oblečena?“

„Měla jsem na sobě stejné šaty, jako mám teď.“

„A předpokládám,“ řekl Mason nedbale, „že jste měla i stejnou kabelku, jako držíte teď na klíně?“

„Ano.“

Náhle se kousla do rtu. „Ne, to jsem popletla. V době přepadení jsem měla jinou kabelku. Přirozeně tamtu kabelku sebral ten člověk, co nás přepadl, pane Masone.“

„Na okolnosti přepadení si vzpomínáte zřetelně?“

„Ano.“

„Je pan Archer váš dávný přítel?“

„Znám ho už nějakou dobu.“

„Kouří?“

„Myslím, že ano, kouří.“

„Kouřil v době přepadení cigaretu?“

Odvrátila pohled od Masonových očí. Ruku v rukavičce si položila na tvář a řekla: „Počkejte… to nevím určitě.“

„Nebylo to tak,“ řekl Mason, „že když pan Archer zastavil vůz na červenou, dal si do úst cigaretu a naklonil se kupředu, aby stiskl zapalovač vedle volantu, a lupič se přiblížil k autu z levé strany, a proto jste ho neuviděla, až když otevřel dvířka?“

Uběhla chvíle ticha.

Soudce Egan pohlédl na hodiny a nepokojně se zavrtěl v křesle.

Ze soboty na neděli - Čerňonok Michail

 

-RPR-

Michail Čerňok - ZE SOBOTY NA NEDĚLI

Z ruského originálu Sledstvíjem ustanovleno, vydaného v časopise Slblrsklje ognl, 1974, No-vosibirsk, přeložil Jiří Barbaš. Obálku s kresbou Jiřího Petráčka navrhl a graficky upravil Jaroslav Fafgl. V roce 1976 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1665. publikaci. Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. Vytiskla Severografla, n. p., závod 01, Liberec. Formát papíru 58/84. AA 8,14, VA 8,80. 144 stran. Náklad 60 000 výtisků. 13-34. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.

26 032-76. Cena kart. 11 Kčs

Krátká ukázka:

   Mochov přišel k výslechu stejně jako minule se se-bevědomím zkušeného recidivisty. Začal, aniž vyčkal, až promluví vyšetřovatel:

  „Tak už je Fedka jasnej, šéfe? Mám podepsat žalobu, co?“

   „Se žalobou zatím nemusíme pospíchat,“ Birjukov mluvil s naprostým klidem a přitom položil na stůl hodinky. „Poznáváte?“

   Pouze na okamžik Mochov vypadl z konceptu. Pře-kvapením jen pootevřel ústa. Ale ihned lhostejně utrousil:

   „Neznám.“

  „Tak tedy tyhle hodinky přinesl na vyšetřovací oddělení Vladimír Ostroumov.“ A odmlčel se. „Pamatujete se na Kudrnáče?“

   Mochov vypadal, jako by ho někdo praštil palicí do hlavy. Zděšeně zamžikal očima, několikrát polkl a uchýlil se k svému obvyklému triku — začal pištět.

  „Zase mi chcete něco přišít na triko, šéfe? Jaký kudrnáči? Žádný kudrnáče neznám!“

  „A doktora Igora Vladimíroviče Ajrapetova?“

„Žádnýho neznám! A nic si přišít nedám! Zas mi nakládáte na hřbet cizí nůši? Kdepak, na to vám neskočím!“

„Co tady ječíte! S Ostroumovem jste seděl, s ním jste se opil a dostal se do rvačky a Ajrapetov vás pak ošetřoval. Ve Sputniku jste spolu s ním pil šampaňské, jel jste s ním na nádraží pro inženýra z Moskvy a tak dále. Není to všechno pravda?“

Mochov polkl nasucho:

„Ale co s tím mají co dělat ty hodinky?“

Birjukov se usmál:

„No vidíte, taky se divím, co tak křičíte.“

„Hodinky jsem střelil za babku na blešáku,“ pištěl opět Mochov.

„Prosím vás, kdo dneska chodí kupovat hodinky na bleší trh?“ nevěřil Birjukov.

„Tak si zkuste koupit pořádný zlatý hodinky v obchodě, no jen to zkuste.“

„Jak se ty hodinky dostaly k Ostroumovovi?“ přešel Birjukov na přísný tón. „Už mám dost toho vašeho vykrucování.“

Mochov se udeřil pěstí do prsou:

„Shazovat nikoho nebudu, to teda ne! Nic nevím. Ať kápne božskou Fedka Kostyrev, je to jeho facha.“

Mochovova útočnost pramení z nedostatku odvahy, to je jasné. Ale jak to, že tak drze všechno svaluje na Kostyreva? Čím je si tak jist?

Na kriminálku se Anton vrátil pozdě odpoledne. Inspektor Stukov byl na operativní poradě. Na stole měl lístek: Antone, volal Goluběv. Letadlo má zpoždění. Igor si vede slušně. Čeká. Kontakty žádné. Na noc při- jed ke mně. Slávek se také dostaví. Moje rodina je venku. Uděláme si pánskou jízdu.

Birjukov si sedl ke stolu a unaveně se opřel lokty. Vtom zadrnčel telefon. Někdo chtěl mluvit s inspektorem Štukovém.

„Je na poradě,“ odtušil Anton.

„Promiňte, v jaké funkci jste tam vy,“ ozvalo se v telefonu.

„Vyšetřovatel z okresního města, Birjukov."

„Tak to vy vedete vyšetřování ohledně té prodejny?“

„Ano, já.“

„Tady Ajrapetov. Musím vás bezpodmínečně vidět.“ „Přijďte. Počkám na vás.“

„Víte, právě mi přijela maminka. Neměl byste nic proti tomu, kdybychom se na půl hodinky sešli tak říkajíc u kulatého stolu? Třeba v restauraci Sibiř? A propos, večeřel jste?“

„Ani jsem pořádně neobědval, mám-li říct pravdu.

„Výborně. Tak za půl hodiny v Sibiři,“ prohlásil takovým tónem, jako by mluvil se svým nejlepším přítelem. A zavěsil, aniž vyčkal odpovědi.

Eugenie Petrovna, Igorova matka, s pohledem znalce studovala jídelníček.

„Našel jsem toho ševče,“ pronesl Igor pološeptem k Birjukovovi.

„Proč jste to dělal?“

„Přece nebudu sedět se založenýma rukama, když jsem se dostal do takové šlamastiky.

„Ostroumov by nám nikam nezmizel.“

„O tom nepochybuji. Měl jsem jinou ideu. Aby k vám přišel s doznáním. To je přece ta lepší varianta, ne? On bude mít za upřímné doznání mírnější trest a vy méně práce.“

„Hrozná kuchyně!“ zvolala Eugenie Petrovna a prudce odhodila jídelníček. „Nechápu, jak se tady můžeš stravovat, Igorku.“ Její mohutná postava se vztyčila. „Musím si promluvit s šéfem tohoto podniku.“

Ajrapetov se omluvně usmál.

„Nedivte se tomu, Antone. Maminka je ředitelkou velkého restaurantu. Mluví z ní uražený znalec.“ Položil na stůl krabičku rostovek, zapálil si a zamyšleně prohlížel zapalovač. „Chtěl jsem to zařídit co nejlíp ...“

„Někteří svědci bohužel ve své snaze pomoci vyšetřování zapomínají, že se po nich žádá pouze, aby mluvili pravdu a do vyšetřování sami nezasahovali.“

„To je zvyk. Nemohu sedět nečinně,“ Ajrapetov potáhl z cigarety. „Uznejte sám —- každou chvíli mám na krku obhajobu disertace, a najednou ta nemožná aféra s břitvou.“

„Opravdu jste zachránil Ostroumovovi život?“

„No — měl namále. Ale pro záchranu nebylo třeba žádné geniality. Stačila okamžitě dodaná krev. A já měl stejnou skupinu. Operoval ho potom jiný lékař.“

Birjukov si mechanicky pohrával s balíčkem Igorových cigaret.

„Jsou dobré?“

„Ujdou. Už deset let kouřím výhradně rostovky.“

„V Novosibirsku nejsou obvyklé. Vlastně je vidím poprvé.“

„Také byste je tu nesehnal. Maminka mi je posílá každý měsíc.“

„Právě takovou krabičku jsme v našem městě našli ve vyloupené prodejně,“ lhostejně utrousil Anton.

Ajrapetov zbledl jako křída:

„Kde se tam mohla vzít? Tyhle cigarety jsou v Novosibirské oblasti opravdu vzácné.“

Vyšetřovatel pokrčil rameny. Ticho, jež nastalo, bylo tíživé. Ajrapetov svraštil čelo k soustředěnému přemýšlení.

„A víte, že jsem byl minulou sobotu ve vašem městečku? Náhodou jsem potkal Mochova a neměl co kouřit. Vzpomínám si, že jsem mu dal načatou krabičku, ''o, by do toho šel spolu s Ostroumovem? Ale to ho musíte okamžitě sebrat!“

„Už se stalo,“ pohlédl Igorovi do očí. „A dále byl zatčen Fjodor Kostyrev.“

„Toho neznám. A přiznali se?“

„Co není, může být..

Po další chvilce mlčení se Birjukov otázal:

„U koho jste tam byl?“

„U Lídy Cursinové. Vlastně jsem u ní byl brzy dopoledne. Na chvilku. Chtěl jsem si vyjet z města a u vás je kouzelná příroda. Nikolaj Petrovič, můj strýc, je u ní někdy třeba celý den.“

„Je vám známo, že se jí před několika dny přihodilo neštěstí?“

Igorův obličej jevil upřímný údiv. Takhle může být překvapen pouze neinformovaný člověk.

„Lidušce?“ řekl nedůvěřivě. „Nespletl jste se? Strýc od ní přijel v neděli a všechno bylo v pořádku.“

„Naneštěstí je tomu tak,“ povzdechl si Birjukov. „Po té příhodě s obchodem si Lýdie Ivanovna vzala abnormálně velkou dávku pachykarpinu a teď lékaři bojují o její život.“

„Říkáte pachykarpinu? To je skoro vyloučené. Tímhle medikamentem se ženy často samy léčí, dá-li se tomu říkat léčení, aby přerušily těhotenství. Zpravidla to končívá nevesele. Co k tomu Lidušku pohnulo?

„Asi nějaký důvod byl.“

„Myslíte ta loupež v obchodě — nebo...

„Možná nebo,“ protáhl Birjukov záhadně.

„Tak k té loupeži došlo v její prodejně?“

„Myslím, že jsem to řekl dost jasně.

Ajrapetov zrozpačitěl.

„Namouduši mi nesedí, že by Liduška ... lakové milé děvčátko. Skromné, tiché... Člověka opravdu napadá, že tichá voda břehy mele.

„Když jste u ní byl, nezdála se vám třeba neobvykle nervózní?“

„Absolutně ne. Byla veselá, usměvavá. Měla radost ze zlatých hodinek, které si koupila.