Závrať - Šestakov Pavel
-RPR-
Mladý vědec Anton Tichomirov obhájil toho dne kandidátskou práci, jež byla uznána jako doktorská, a v noci spadl z balkónu a zabil se ... Je to sebevražda, vražda či náhoda? Závěr vyšetřování zní — nešťastná náhoda.
Kriminalista Mazin však cítí vnitřní neuspokojení. Je to opravdu tak?
A jaký byl vlastně ten Tichomirov? Co to bylo za člověka? Podklady pro nové vyšetřování ovšem
chybí, proto si Mazin bere dovolenou a jako soukromá osoba se znovu setkává
s Tichomirovovými nejbližšími přáteli a známými — jeho dívkou Světlanou, bývalou
ženou Irinou, bývalou milenkou Innou i přítelem z dětství Igorem. Najde odpověď na otázky, jež ho trápí a nedají mu spát?
A spolu s ním budou na 200 stranách hledat odpověď i čeští čtenáři nového románu Pavla Šestákova, napínavého psychologicko-detektivního příběhu nazvaného přiléhavě — Závrať.
26-005-78 / 13-34 / CENA VÁZ. 14 KČS
Lidová knihovna
• Krátká ukázka:
Ano, a ta fakta vypadala v hrubých rysech takto:
Po obhajobě byl, jak je zvykem, banket. Skončil brzy, asi v jedenáct hodin. Pak jel Tichomirov domů, lépe řečeno do bytu Rožděstvenského. A v půl páté našel domovník jeho mrtvolu. Expertiza zjistila: smrt nastala v důsledku pádu, nebyly objeveny žádné stopy zápasu nebo násilí. Mrtvola nebyla ovšem v nejlepším stavu – marná sláva, páté poschodí. I v pokoji bylo všechno v pořádku. Nic nebylo odcizeno, nic nenasvědčovalo násilné smrti. Ale taky žádný lístek o dobrovolném odchodu ze života. Ale proč by lezl na okno uprostřed noci? Ovšem opilý člověk je schopen ledasčeho. Jenže Tichomirov nepatřil mezi
ty, kteří se dovedou zlinkovat do němoty.
„Vždycky znal svou míru,“ řekl Rožděstvenskij. „Štamprle koňaku nebo lahvička přírodního vína je na takového chlapa nic. Jenom se vždycky trošinku rozveselil.“
„Ale tohle byl banket. Mimořádná příležitost.“
„Já bych tomu neříkal banket. Formálně nebyla Ještě disertace potvrzena jako doktorská. A proto všecko probíhalo skromně. Prostě přátelská večeře jako tečka za určitou etapou – a dost.“
„Lidi moc nebylo?“
„Oficiální osobnosti. Hlavně dědečkové. Naleznout se – to vůbecnepřipadalo v úvahu.“
„A ženy?“
„Ženy žádné."
„Ani Světlana?“
„Když jsem řekl žádné…“
Všechno to působilo logicky. A souhlasilo s údaji ostatních…
„Účastnila jste se obhajoby, Světlano?“
„Ne.“
„Proč? Člověk, s nímž spojujete svůj život, vás nepozval na
takovou událost?“
Jeho otázka ji nepřivedla do rozpaků:
„Prosil mě, abych tam nechodila.“
„Dokonce!“
„Řekl, že obhajoba je odpovědná záležitost a že se musí pořádně soustředit. Řekl doslova: Když tě uvidím mezi přítomnými, budu myslet víc na tebe než na disertaci a ti dědkové jsou schopni mě na něčem zkoupat.“
Prosím, i v tom je kus logiky.
„Nezlobte se, a pak už jste Tichomirova neviděla?“
„Ne.“
Odmlka.
„Jenom telefonicky jsem s ním mluvila.“
„O čem?“
„Volal z restaurace. Povídal, že měl úspěch, že už ta večeře za chvíli skončí… a zval mě, abych k němu přijela.“
„Do bytu Rožděstvenského?“
„Ano. Ale já jsem nejela.“
„Proč?“
„Prosím vás! V noci, sama, do cizího bytu?“
„A kam vám volal?“
„Do naší koleje.“
„Veřejným telefonem?“
„Ano.“
„Slyšel někdo váš rozhovor?“
„Bodejť by ne! Vy neznáte naši Cerberku! Tak říkáme vrátné. Ta
slyší i to, co si lidé myslí, natož co říkají do telefonu.“
„A nepohádali jste se? Nemohl ten rozhovor vašeho ženicha rozrušit?“
„Ani nápad! Anton byl tak šťasten!“„Ale když jste odmítla…“
„Neodmítla jsem přece proto, že bych ho nechtěla vidět.“
„Prostě jste usoudila, že taková schůzka není vhodná.“
„Přesně tak. A on mě pochopil.“
„Nevzpomínáte si, Igore Anatoljeviči, jestli Tichomirov z té restaurace někomu telefonoval?“
Po chvilce odpověď:
„Myslím, že ano. Ano, ano, telefonoval.“
„Nevíte komu?“
„Světlaně.“
„O čem mluvili?“
„Neposlouchám cizí rozhovory.“
„Promiňte. Ale vy jste poslední, kdo viděl Tichomirova živého, takže vaše údaje jsou neobyčejně důležité.“
„Říkám všechno, co vím. Co nevím, nepovažuji za možné vykládat.“
„To je samozřejmě správné. Takže po banketu, nebo po té přátelské večeři, jak jste se vyjádřil, odjel Tichomirov do vašeho bytu. A kam jste šel vy?“
Místo odpovědi otázka:
„Souvisí to snad s případem?“
„Je to snad tajemství?“
Rožděstvenskij se ušklíbl:
„Jenom pro bezpečnost. Ale pokud mi zaručíte omilostnění… Tuším, že u vás platí nějaké polehčující okolnosti pro kajícné zločince.“
„Podle toho, o jaký zločin jde.“
„Ve skutečnosti ke zločinu nedošlo. Ale z vašeho hlediska k němu mohlo dojít.“
Mazin chápal, že z toho vyleze nějaká pitominka, ale nevěděl ještě, Je-li pravdivá nebo vymyšlená.
„Dobře, riskněte to. Doznáni je polehčující okolnost.“
„Víte, zachoval jsem se poněkud lehkomyslně. Přijel Jsem do restaurace vozem. No a zpátky jsem jel pochopitelně zase vozem, ačkoli jsem, jak se u vás vyjadřujete, předtím požil určité množství alkoholických nápojů a byl jsem v mírně podnapilém stavu.“
„Jestli mírně…“
„Proto mě vaše otázka zaskočila. Ale předpokládám, že tento přestupek je už promlčen.“
„Pokud slibujete, že v budoucnu…“
„Přísahám při vlastních chromozómech!“
Do Rožděstvenského vjel život, dokonce začal žertovat.
Je možné, že by byl opravdu dostal strach kvůli takové malicherností? uvažoval Mazin.
„Kde jste spal?“
„Venku u táty.“
„Jel jste tam přímo z restaurace?“
„Ne. Zajel Jsem za jedním člověkem. Ale když dovolíte, nebudu ho jmenovat.“
„Žena?“
„Ano. Ale nezastihl jsem ji, proto stejně nemůže má slova potvrdit. Zato dál už mám spolehlivé alibi.“
„Vy potřebujete alibi?“
„Nejspíš ano, když se zajímáte o mou osobu. Tak poslouchejte.
Cestou jsem si vzpomněl, že venku na chatě nemáme ani kapku alkoholu, krámy už měly zavřeno, tak Jsem se rozhodl zajet do hotelu Kavkaz a říci si o lahvičku koňaku. S sebou, pochopitelně.“
„A to je to vaše alibi?“
„Přesně tak. Velice příjemně jsme si tam popovídali s Admirálem.
To je takový majestátní pán – vrátný. Vypadá jako admirál Makarov.“
„V kolik hodin to bylo?“
„Čestné slovo, to nevím. Netušil Jsem přece, že to bude někoho zajímat.“
Co zůstalo v zápisníku po tomto rozhovoru? Moc ne. Jen poznámka: „Admirál
všecko potvrdil.“
„Pracujete v hotelu už dlouho?“
„Dvanáctý rok.“
„Znáte Rožděstvenského dobře?“
„Chodívá k nám.“
„Prodali Jste mu koňak?“
„Uprosil mě. Nechtěl jsem mu ven nic nosit, máme to zakázáno. Ale on pořád: Udělej mi to kvůli, tatíku, vždyť jsem štamgast. Kamarád zapíjí úspěšnou obhajobu, No, tak Jsem mu to udělal kvůli… Když jsem viděl, jak je promoklý!“
„V kolik to bylo hodin?“
„To si přesně nevzpomenu. Vím, že zrovna lilo, jinak nic.“
Byl v té době Tichomirov ještě živ? Půda pod jeho tělem zůstala suchá. To znamená, že zahynul dřív, než začalo pršet. Ale byt Je daleko od hotelu a nemuselo taky všude pršet současně. A jestli byl tou dobou Tichomirov živ, kdo byl s ním v bytě. Nikdo? Že by byl sám?
Mazin si připomněl byt Rožděstvenského. Obyčejný moderní dvoupokojový byt. Pěkně vyřešený. Pokoje se zvláštními vchody. Kuchyně. Dva balkónky. Jeden u velkého pokoje, společný se sousedy, přehražený kovovou mříží s drátěným pletivem. Na druhý, maličký, se vycházelo z kuchyně. Na dveřích
tohoto balkónku spatřil Mazin visací zámek.
„Proč je tady visací zámek?“ zeptal se Rožděstvenského.
„To sem dal Anton. Bál se, že mě vykradou.“
„V pátém poschodí?“
„Vedle na zdi vede požární žebřík. Já jsem říkal, že to je nesmysl. Ale on na to: Opatrnosti nikdy nezbývá. Nespím tady každou noc a nemám v úmyslu odpovídat za tvůj majetek. A koupil zámek.“
Tu noc byly dveře zavřené. Mazin si vzpomněl, jak otočil zámkem a vystoupil na balkónek. Požární žebřík se táhl skutečně blízko. Vrátil se přes kuchyni do pokoje, který Tichomirov opustil tak neobvyklým způsobem. Tam bylo otevřené okno a na jeho rámu se ucho valy nejasné stopy Tichomirovových
střevíců, vlastně jen jednoho. Déšť Je skoro spláchl.
Rožděstvenskému sloužil tento pokoj jako pracovna i ložnice. U jedné zdi stála válenda a psací stůl, u druhé police s knihami. Na stěně visel portrét muže ve středních letech se starodávnými brýlemi bez obrouček. Gregor Mendel. Prý na zahradě kláštera pěstoval hrách. Hrách pěstuje hodně lidí, ale
on si všiml toho, čeho si ostatní nevšimli: spatřil za náhodností zákonitost. A Mazin cítil, že i on by měl v tomto obyčejném pokoji něco objevit.
Ale neobjevil.
Neobjevil stopy po člověku, jehož lístek se mu teď dostal do ruky.
Jinak ovšem stop bylo habaděj. Podle špinavého nádobí, zmuchlaných polštářů na válendě, nedopalků v popelníku nebylo těžké dojít ke zjištění, že sem chodívalo hodně lidí. Ale to všechno byl jen obvyklý mládenecký nepořádek, stopy lidí, kteří sem přicházeli v nejrůznější dobu, a co je nejdůležitější, kteří své stopy nezahlazovali. Smůlu měl Mazin i pokud jde o sousedy. Ti nejbližší odjeli ven na dovolenou. Druhý soused se toho dne vrátil pozdě večer, šel hned spát a nic neslyšel. Nájemníci v bytě pod Rožděstvenským slyšeli kroky po pokoji, ale nemohli s určitostí tvrdit, jestli to chodil jeden člověk nebo dva.
Tak kdo sem tedy přišel? A má tato návštěva vůbec nějakou spojitost s Tichomirovovou smrtí? To Mazin nevěděl. Ale existuje člověk, který to ví. A ten poslal Mazinovi onen lístek. Proč?
Dál už musel jít naslepo. Lísteček mluvil o tom, že v den Tichomirovovy smrti se s ním chtěl sejít nějaký člověk, zřejmě dost blízký, v nějaké vážné záležitosti.
Nebo… někdo o tom chce přesvědčit Mazina a lísteček zfalšoval.
Tak či onak, člověk, který lístek poslal, má zájem na tom, aby vyšetřování šlo takovým směrem, jaký on potřebuje.
V okolnostech Tichomirovovy smrti Je tedy něco, co se vymyká prosté náhodě, a jsou lidé, kterým není lhostejné, k jakým závěrům vyšetřovatel dojde. Ale chtějí pomoci odhalit pravdu nebo mají v úmyslu Mazina splést a odvést tak eventuální podezření nepravým směrem?
To je asi první z dobrých deseti otázek. Důležitých i takových, které nevypadají důležité, ale mohou se stát neobyčejně významnými.
Mazin se ovšem přikláněl k názoru, že lístek není falšovaný. Byl napsán dávno. To je vidět 1 bez expertizy: v přehybech ošoupaný, vybledlá, tužkou psaná písmena…
A co dál?
Jak se lístek dostal do ruky člověku, který ho teď odeslal?.
Četl ho vůbec Tichomirov?
Uskutečnila se jeho schůzka s I.?
Kdo je ten I.?
Nebo ta I.?
Rožděstvenskij se přece Jmenuje Igor, Krotovová Je Inna… Zatím se na tyto otázky nedalo odpovědět. Bylo třeba najít fakta. Ale Mazin věděl, že štěstí stejně jako neštěstí nechodí samo. Když led začne pukat, znamená to, že se brzy dá do pohybu. A on nemá v úmyslu čekat na břehu, až se ledy samy pohnou. Vstal z otomanu, přehodil si plášť a šel ven.
Eurovrahovia - Rathbone Julian
073-0272-87
Román se odehrává ve fiktivní provincii, někde u pobřeží Severního moře. Velká chemicalá společnost připravuje velkolepý projekt na rozšíření výroby, který znepokojuje ochránce přírody a pro který se společnost stává terčem hrozeb extremistické organizace, až nakonec je vůdce společnosti unesen.
Po sezóně se nevraždí - Kačírková Eva
-RPR-
Tři detektivní příběhy : Po sezóně se nevraždí, Ani smrt není jistá, Muži neumírají pro lásku.
Titulní příběh Po sezóně se nevraždí se odehrává na rekreaci u Jaderského moře a je motivován hrabivostí a sobectvím. Druhý, Ani smrt není jistá, je zasazen do Prahy a zachycuje bezohledný boj o očekávané dědictví. Novela Muži neumírají pro lásku se odvíjí v prostředí pražské bohémy a zločin pramení z touhy po pochybné společenské slávě. Vypravěči jsou většinou svědky události vedoucí k vraždě a snaží se odhalit zločin buď ve spolupráci s policií, nebo na vlastní pěst.
• Krátká ukázka:
Zvonek vyzváněl v pravidelných intervalech a já jsem konečně pochopil, že to není budík. Vstal jsem, klopýtl o huňatou předložku a vypadl do předsíně. S rukou na klice domovních dveří jsem zřetelně uslyšel to vytrvalé vyzvánění. Ozývalo se odkudsi zleva, kde v černě natřené stěně tyrkysově svítily dveře, které jsem předtím už neměl odvahu otevřít.
Vstoupil jsem do prostorného pokoje s velikým oknem, které prozařovala lampa z ulice. Dosahovala právě k němu a zalévala studeným svitem strohý moderní nábytek, samé sklo a kov. Na průhledné ploše stolku stál původce toho zvonění a v rezonanci rozechvíval tlustou skleněnou tabuli.
Zvedl jsem sluchátko. „Haló… tady Smolák,“ řekl jsem mechanicky a současně zatáhl za šňůrku lampy, tyčící se vedle stolku jako květina na útlém stvolu.
Lampa se rozsvítila, telefon mlčel. „Haló,“ opakoval jsem a pootočil se, abych se, když už jsem tady, rozhlédl kolem.
Měl jsem se na co dívat. Mezi oknem a ohromným katafalkem, potaženým bílou látkou, ležel tváří dolů muž. V divné, nepohodlné poloze, ruce rozhozeny, černou kučeravou hlavu nepřirozeně zvrácenou. Třeštil jsem na něj oči a říkal si, proč ten člověk spí na zemi, když má k dispozici to bělostné kanape, poházené červenými polštářky.
Zavěsil jsem sluchátko a pokročil blíž, abych se ho na to zeptal. Jedna ta rudá skvrna na kanapi měla trochu jiný odstín. Nebyla karmínová, spíš dohněda. A nebyl to polštářek.
Sklonil jsem se a opatrně se dotkl jeho ruky. Nic se nestalo. Proč, to jsem pochopil, teprve když jsem ho obešel a pohlédl do bezkrevné tváře s přivřenýma očima. Na propadlých lících vyrážely černé vousy, brada strmě trčela vzhůru, pod ní se něco matně třpytilo. Byla to tepaná rukojeť ozdobného nože.
Telefon zazvonil znovu.
Napřímil jsem se, málem stejně ztuhlý jako ten mrtvý u mých nohou. Rozhlédl jsem se slepě po pokoji, byl studený, nablýskaný, jako právě dostavěná hrobka. Zvonek vyzváněl jako umíráček.
Otočil jsem se a porazil stojací lampu. Zhasla. Ve tmě jsem proběhl tou černou a tyrkysovou předsíní a vyběhl na chodbu. Dveře za mnou zapadly s hlasitým třesknutím. To mě trochu vzpamatovalo.
Chodba byla prázdná a tichá, jako bývají chodby slušných činžáků pozdě v noci. Podíval jsem se na hodinky, bylo půl třetí.
Ohlédl jsem se na ty dvoukřídlé dveře se staromódním mechanickým zvonkem a černým okem kukátka. Štítek na nich nebyl.
Je to v prvním patře, řekla mi Marléna. Nemůžeš se splést, jsou tam jenom dva byty. Ve druhém bydlí nějaký Salomon.
Zalétl jsem očima k těm druhým dveřím. Někde, snad za nimi, snad na schodech, se ozval tichý zvuk. Rozběhl jsem se dolů. Teprve u domovních dveří jsem si uvědomil, že ten zvuk způsobily klíče, které mi Marléna dala a které jsem, když jsem přišel a odemkl si, mimoděk strčil zpátky do kapsy.
Vinohradská třída byla jako vymetená. Přešel jsem na druhou stranu ulice a pomalu šel dolů k muzeu. Proti mně jel taxík. Když mě míjel, zpomalil a hned zase přidal. Byl obsazený a já stejně neměl peníze. Ten taxikář si možná myslel, že viděl mrtvolu prchající z Olšanských hřbitovů. Nebo vraha – a teď ujíždí na policii.
Rozklepal jsem se. Třas se šířil od ramen k nohám, které mě přestaly poslouchat. Zabočil jsem do ulice k Riegrovým sadům, zalezl do jakéhosi temného a hlubokého domovního výklenku, opřel se o dveře a zavřel oči. Na víčka se mi promítla ta voskově žlutá tvář. Rychle jsem oči otevřel. Tvář mrtvého zmizela, ostatní zůstalo a bylo to daleko hrůznější než to neživé tělo, od něhož jsem utekl jako vyděšené dítě před bubákem. Zaťal jsem zuby. Já blbec. Do čeho jsem se to zapletl? Jak vysvětlím, proč jsem se nezachoval jako každý normální člověk – proč jsem aspoň nezavolal lékaře? A vysvětlit to budu muset. Představil jsem se přece do toho telefonu jménem. Kdo to vlastně volal, proč se nehlásil, když jsem zvedl sluchátko? Na okamžik mě popadla bláhová naděje, že to byl omyl. To přece lidi dělají, že beze slova položí telefon, když se ozve někdo jiný, než čekali.
Jenže ten člověk nezavěsil, když uslyšel moje jméno. Vyčkával. Třeba byl překvapený. Telefon jsem položil já. A on volal znovu, takže to nebyl omyl. Zachoval jsem se jako hysterická ženská, jenomže té by to možná prošlo, kdežto mně… Jako blesk z čistého nebe mě zasáhla myšlenka na Marlénu. Co si bude proboha myslet, když nenajde doma mne, ale mrtvolu – co udělá? Co když se už vrátila – co když mě už hledají!
Rozběhl jsem se z kopce krátkou strmou uličkou zpátky na Vinohradskou. Já tuplovaný blbec, spílal jsem si v duchu. Když už jsem utekl, měl jsem na ni počkat před domem nebo někde poblíž. Poprvé od toho úděsného okamžiku mi bleskla hlavou nesobecká myšlenka. Měl jsem Marlénu ušetřit toho strašlivého nálezu, pohledu na její válendu poskvrněnou krví. Neměl jsem ji tam nechat přijít samotnou.
Utíkal jsem šikmo přes vozovku a téměř padl na masivní dveře domu číslo čtyřicet dva. Byly zamčené. Sáhl jsem pro klíče a s rukou v kapse se zarazil. Nebyly tam. Nechal jsem je v zámku těchto dveří, zevnitř, když jsem si jimi při svém bezhlavém útěku odemkl. Pak je ale někdo musel vzít. Někdo, kdo se vracel v noci domů, našel dům odemčený a… Popošel jsem k okraji chodníku a pohlédl vzhůru. To veliké okno v prvním patře svítilo.
Byla to Marléna, kdo v té krátké chvilce, co jsem se klepal v tom páchnoucím výklenku, vstoupil do domu a objevil v zámku nezamčených dveří svoje klíče? A teď je tam sama s tím neznámým mrtvým – neznámým? Co by dělal cizí muž v noci v jejím bytě? Jistě ho zná, třeba mu taky někdy půjčila klíče. Co člověka víc vyděsí – cizí, nebo známá mrtvola? Kdo to vlastně byl… Pokud se to dalo poznat, nebyl o moc starší než já. Najednou jsem měl silný pocit, že jsem ho už někde viděl.
Vrátil jsem se k domovním dveřím a zapátral po zvoncích. Žádný tam nebyl.
Zazvoním si potom, řekla mi Marléna v Maroku, když s úsměvem odmítla můj doprovod a odešla sama do noci. Myslel jsem si, že zazvoní u dveří, pokud jsem vůbec v tom okamžiku myslel na takové nepodstatné detaily. Ale dole zvonek nebyl, takže jestli neměla ještě jeden klíč od domu, musela tím myslet, že mi zavolá. Takže v tom telefonu to byla ona. Proč se ale nehlásila? Vysvětlení mě napadlo ihned: nechtěla, aby ji slyšel ten, od koho volala. Říkala mi přece, že si jde dojednat kšeft. Snad využila chvilky, kdy byla sama, vytočila svoje číslo, a když se ten člověk vrátil, zavěsila. Potom volala znovu, třeba z budky na ulici, co já vím.
Telefonní budka. Že mi to ale trvalo, než jsem na ni pomyslel. Znovu jsem se rozběhl dolů, kde, jak jsem věděl, o dva bloky níž stojí to spásné zařízení. Cestou jsem se modlil, aby v ní byl telefonní seznam.
Byl tam a navíc i dost světla, pronikajícího sem z osvětleného výkladu nedalekého krámu. Nalistoval jsem příslušnou stránku a hledal Marii Magdalénu Zemanovou. Marně. Nenašel jsem ani Magdalénu. Marií tam bylo třináct – nešťastné číslo – ale žádná nebydlela na Vinohradech. V tom sinalém světle jsem pročetl všechny Zemany i Zemanové, ale žádnému z nich nepříslušela známá adresa. Sklapl jsem seznam, sklapl jsem i já.
Pak jsem dostal nápad, tak zoufalý a naivní, že jsem ho okamžitě zavrhl. Vzápětí jsem se k němu vrátil. Co riskuju – nic. Nanejvýš mi někdo vynadá
Znovu jsem otevřel seznam a vyhledal pana Salomona Františka. Byl na svém místě. Sáhl jsem po sluchátku a druhou rukou zašmátral v kapse. Byla prázdná – poslední drobné jsem vysázel na barový pult před toho vrchního okrádače. Současně jak jsem vyvěsil sluchátko, v kastlíčku to cinklo. Neznámý dobrodinec mi tu nechal padesátník.
Vytočil jsem číslo pana Salomona a čekal. Po nekonečně dlouhém vyzvánění mi do ucha zavrčel podrážděný hlas.
„Prosím.“ Byla to žena.
„Dobrý večer,“ řekl jsem chvatně, „prosím vás, nezlobte se, že vás obtěžuju, ale mám k vám naléhavou prosbu.“
„Kdo volá?“ zeptala se udiveně. Díky bohu, nezavěsila.
„Jsem příbuzný vaší sousedky,“ lhal jsem plynně, „projíždím Prahou a nemohu se k ní dovolat, totiž… ztratil jsem číslo…“
„Koho voláte?“ přerušila mě užasle.
„Vás – byt pana Salomona,“ vysvětloval jsem zoufale a v duchu ji prosil – vynadej mi, ale nezavěšuj, „já vím, že je to bezohledné vás budit, ale potřebuji s ní nutně mluvit…“
„S kým?“ přerušila mě znovu, už docela probuzeným hlasem.
„Se slečnou Zemanovou. S Marií Magdalénou Zemanovou – bydlí u vás…“
„Neznám žádnou Marii Magdalénu Zemanovou,“ řekla ostře.
„Ale…“
„Ledaže bych probudila manžela,“ pokračovala, bůhvíproč jedovatě. „Říkáte, že bydlí u nás?“
„Ano. V sousedním bytě – v prvním poschodí, Vinohradská 42.“
Žena se zasmála. „To je nějaký omyl,“ řekla skoro vesele, a jak se zdálo, s úlevou. „Tam žádná Zemanová nebydlí. Je to byt pana Macháčka – Viktora Macháčka, toho muzikanta.“
„To není možné,“ koktal jsem. „Prosím vás – počkejte ještě okamžik!“ Tušil jsem, že chce zavěsit. „Myslím ten byt proti vám, ty dveře bez štítku.“
„Ano,“ přisvědčila. „Tam bydlí Macháček. Štítek nemá proto, protože ho slečny pronásledují až domů.“ Pak se jí do hlasu vrátilo podezření. „Poslyšte, jak to, že voláte k nám? Jak vůbec znáte naše jméno? Zemanová jste říkal?“
Zavěsil jsem. Pan Salomon se dnešní noci asi už moc nevyspí. Vyšel jsem z budky a loudal se k rozhlasu. Kolem přeřinčela tramvaj, od hlavního nádraží se ozývalo dunění vlaku. Okolo parlamentu spěchala na metro dvojice s kufrem. Vrátil jsem se mezi živoucí lidi.
Zastavil jsem se před plakátovou tabulí kousek nad muzeem. Z pestrobarevné plochy vynikal jeden plakát, černobílý, na němž se v prázdnotě vznášela hlava muže s trochu mefistofelskými rysy, jako tvář čerta v zrcadle zlé královny z pohádky o Sněhurce. Pod ní byl jeden skromný, nenápadný řádeček – jméno a datum koncertu ve velkém sále pražské Lucerny.
Tu tvář nebylo třeba uvádět palcovými titulky. Patřila showmanovi nejen na pódiu, ale i v životě, výtržníkovi a – prý – klukovi se zlatým srdcem. Milionáři, při němž se živili a bohatli tři skladatelé, jeden význačný textař a nezjistitelný počet drobných příživníků. Každý ji znal – i já. Dvakrát jsem ji dokonce viděl zblízka. Poprvé asi před dvěma týdny, na jakémsi jam session, kam přišel s jednou známou herečkou. Podruhé za okolností, které mu zabrání, aby vystoupil na tom koncertě v Lucerně – na všech koncertech jednou provždy.
Vzpomněl jsem si, jak kterýsi kolega vyprávěl, že Macháček hrál na kremaci mladého básníka, který se nedávno zabil v autě. Kdopak asi zahraje jemu?
Žena v bílém - Collins Wilkie
Žena v bílém je pátý vydaný román Wilkieho Collinse, napsaný v roce 1859 a odehrávající se v letech 1849 až 1850. Je to mysteriózní román a spadá do žánru "senzačních románů".
Detektivní příběh mladého učitele kreslení, který odhalí rafinované zločince usilující o velký majetek. Autor, klasik anglického detektivního románu napínavou formou kritizuje kořistnickou morálku, právě tak jako jeho vrstevník Charles Dickens.
Příběh lze považovat za raný příklad detektivní fikce s protagonistou Walterem Hartrightem, který využívá mnoho technik pozdějších soukromých detektivů. Použití více vypravěčů (včetně téměř všech hlavních postav) čerpá z Collinsova právního vzdělání, a jak zdůrazňuje ve své preambuli: "příběh zde prezentovaný bude vyprávěn více než jedním perem, protože příběh o přestupku proti zákonům je u soudu vyprávěn více než jedním svědkem". Collins také čerpal ze vzpomínek svého otce, umělce Williama Collinse, při tvorbě kreslířského mistra Waltera Hartrighta a naplňuje svůj příběh řadou italských postav, pravděpodobně inspirovaných dvěma lety strávenými v Itálii během dětství.
Toto je obálka vydání z roku 1977. V databázi je ještě vydání z roku 1969.
Hříchy českých doktorů - Jansa Pavel
Obsah:
Případ černošského songu (z roku 1990)
Případ zázračného léku (z roku 1991)
Případ důstojného děkana (z roku 1992)
Pavel Jansa
Hříchy českých doktorů Skutečné kriminální případy
Vydalo Vydavatelství Víkend, 1997
Editor Mgr. Jiří Čemý
Odpovědný redaktor Jaroslav Kašpar
Obálka a grafická úprava Miloslav Havlíček
Sazba a tisk EKON, družstvo Srázná 17 586 01 Jihlava
12 429/90
ISBN 80-85614-96-0
Rozšiřují soukromí distributoři tisku, PNS a knihkupectví.
Cena 33 Kč.
• Krátká ukázka:
Docet Petr Slezák pohlédl z postele na světélkující digitální budík. Uvědomil si, že se už bude muset začít oblékat. V bytě bylo díky staženým žaluziím šero, ale záře za oknem dávala tušit, že začalo slunečné léto. Slezák hledal po zemi své svršky. Jeho společnice, která s ním sdílela lože ve stavu stejně neoděném, si upravovala zlaté prameny svých vlasů a pracně sbírala sponky rozeseté mezi polštáři. Slezákovi se líbila i při této neobvyklé činnosti. Doktorka Marta Majerová, primářka oddělení patologie ve Valašských Teplicích, byla opravdu pohledná žena. Slezák zlostně zápolil s knoflíčky své košile a v duchu si spílal, že se s Martou dokázal předloni rozejít.
Tomuto pokročilému odpoledni ovšem předcházelo dopoledne. Slezák dnešní přednáškou ukončil něco po jedenácté výuku letního semestru. Vrátil se z posluchárny do pracovny a chvíli hleděl do zdi. Najednou na něj všecko padalo. Cítil se vrcholně rozladěný a znechucený. Vyřešil to po svém. Pod okny ústavu patologie lékařské fakulty stál jeho nový bílý favorit. Co je to sto kilometrů do Teplic? Houkl na mladou sekretářku, že musí do univerzitní knihovny. Během několika minut se vymotal z města na severní výpadovku. Pak sešlápl akcelátor skoro na podlahu. Hlavou se mu honily myšlenky, jak ho asi Marta po takové době přivítá. Dnes si je už jistý, že to byla ta nejideálnější partnerka jeho života. Před dvěma roky se stal Petr Slezák terčem anonymních dopisů. V překotném sledu událostí selhali s Martou oba. A on ji nakonec docela banálně „zradil" s kolegyní skoro o generaci mladší... Zpočátku byl na vrcholu manželského blaha. Teď se chvílemi stydí přiznat pravdu sám sobě. Manželství s Janou je v krizi aby to pocit bezvýchodnosti, který dnes odpoledne přivedl Slezáka bytu primářky Majerové v Teplicích. Musel vypadnout z fakulty i z domova. V poslední době kouří cigaretu za cigaretou.
„Petře, opravdu nepřeháníš?" ptala se ted už skoro celá oblečená a upravená lékařka.
„Znáš mě, že něco vydržím. Já si už ale opravdu nevím rády. To není manželství, ale psychiatrická klinika," zapaloval si nervózně další cigaretu."Moje žena začala napřed s malými dávkami a za rok to do sebe sype po hrstech. Navíc teď už tabletky zapíjí alkoholem. Říká, že prý se naše manželství nevyvedlo. Touží po ruchu společenského života, chce být středem společnosti, oslňovat. A já jsem zřejmě spíš ten padesátník v bačkorách."
„Zrovna jako bačkorový typ ses u mne neprojevil." „Marti, já fakt nemám náladu na legrácky... Je to vážné ta holka je sice se mnou neštastná, ale v blázinci skončím dřív já."
„Jo, milý hochu, každý svého štěstí strůjcem " Přimhouřila oči:
„Ale zde jsi vítán opravdu kdykoli. Vždyť to, Petře, přece dobře víš!"
Slezák si neklidnými prsty upravil pomačkanou košili, políbil svou přítelkyni a kvapně seběhl se schodů k autu.
Primářka Majerová vytáhla žaluzie a dívala se dolů, jak Slezák nasedá do bílého vozu. Zvedla pravou ruku a zamávala mu. Usmál se a pokynul. Bez ohledu na svůj věk, nemilosrdně zapsaný v občanském průkazu, měla stále dokonalou postavu a vůbec vypadala neuvěřitelně mladě...
„Volal mi Kamil Doležel, že nesmíme zapomenout na ten zítřejší večírek," říkala mdlým hlasem Jana Slezáková, rozená Volejníčková.
Slezák se vracel domů trochu s výčitkami svědomí. Před hodinou a něco byl ještě u Marty a teď bude muset bleskurychle přehodit výhybku. Situaci odhadl už ve dveřích. Namáhal by se zbytečně. Jana má zase svůj den...
„To víš, že si vzpomínám... Zase si jednou obleču bílou košili a budu šaškovat s těmi snoby, když ti to udělá radost. Ale pod jednou podmínkou."
„Jací snobi?" vřískala Jana a odhodila obklad z čela na zem. „Kamil Doležel je poslanec Federálního shromáždění, politik, prostě formát. Ingrid je trochu výstřední, ale uznej, že jako reprezentační manželka je taky jednička. A budou tam kromě nás už jenom Holečkovi. Pro tebe by to měla být čest, že si tykáš s profesorem Holečkem, prorektorem univerzity, a s jeho manželkou!"
„Jani, já vím, že Doležel je velice chytrý člověk. Ale já si ho pořád pamatuju jako opraváře televizorů, který chytil vítr v listopadu 1989 a začal řečnit na náměstí. Tak se díky svému hereckému talentu prořečnil až do parlamentu. A stejně mu ten jeho poslanecký plat nezávidím... Pokud jde o Holečka, hodnotím jeho intelekt i šarm. Nezlob se, ale on není žádné velké vědecké lumen. V osmašedesátém byl v ústavu marxismu mladým umírněným reformátorem, teď si zase hraje na sociologa made in USA. A z té jeho Veroniky mě bolívá hlava víc než třeba teď tebe..."
„Veronika je možná trochu upovídaná, ale uznej,že jako vedoucí galerie Díla má obrovský přehled o kumštu. Osobně zná celou naši výtvarnickou špičku. Já ji obdivuju! Co je na tom špatného, že se s ní a s jejím mužem ráda vidím? To jenom ty bys pořád seděl doma." Tak dost," přerušil ji rázně Slezák. „Půjdu na ten debilní sedánek, když po tom tak toužíš, ale večer si vezmeš maximálně jednu tabletku a alkoholu se v žádné formě nedotkneš. Omluvíš se, že máš migrénu a nemůžeš pít. Lhaní ti přece potíže nedělá!"
„Ty sprosťáku! Víš dobře, že mám nález na krční páteři. Jako bys nebyl taky doktor!
Brát prášky proti tak úporným bolestem hlavy, to je přece úplně běžné. Já se nenechám urážet! Místo, abys mi umožnil třeba snížit úvazek na klinice, musím zrovna já, manželka budoucího profesora, dřít jako poslední sekundářka! Nebo tě snad tím profesorem neudělají?"
„Ale jo, uklidni se. Jmenovací řízení už mám za sebou, čekám jenom na dekret. Profesory jmenuje prezident republiky, tak to nemůže být ze dne na den. Prosím tě, vydrž ještě chvilku jako žena docenta... Pokud mluvíš o snížení úvazku, mám pro tebe jiný návrh. Měla by ses léčit, oba víme proč. Nemá smysl uvažovat o dílčím úvazku. Půjdu za tvým šéfem a požádám ho, aby ti udělil rok neplaceného volna. Ze zdravotních důvodů. Něco si už vymyslím."
Jana Slezáková najednou sklapla. Takové náhlé přechody nálad byly teď u ní na denním pořádku.
„Děkuju ti, Péťo. To bude prima! Jsi na mě tak hodný. Já se opravdu chci léčit!" V očích doktorky Jany Slezákové se objevily slzy.
V nedopnutém županu vrávorala Jana obývacím pokojem.Slezák k ní byl otočený zády. Celé odpoledne soustředěně pracoval u psacího stolu. Když teď zaslechl ženiny kroky, prohodil: „Tak za hodinku abychom se začali oblékat..."
„Není mi dobře," řekla nezřetelně.
Slezák polekaně vzhlédl: „Tak tys mě neposlechla! Výslovně jsem ti říkal..." zarazil se. Pohled mu sklouzl na spodní lem krátkého župánku. Na koleně jeho ženy pomalu narůstala velká podlitina.
„Proboha, co se ti stalo?"
„Spadla jsem. Uklouzla jsem v kuchyni a spadla," odříkávala pomalu jako robot. „Co na mě tak zíráš?" vykřikla najednou hystericky.
„Uznej, že k Doleželům jít nemůžeš," řekl tiše Slezák. Musím se ovládnout, říkal si. Musím.
„Proč bych nemohla?" zvýšila hlas.
„Nebudu se předvádět s ženskou nacpanou prášky a nejspíš i alkoholem."
„Ne já, ty piješ jako duha!"
„Fajn. Nebudeme se přít. Běž si, prosím tě, lehnout, ať si neublížíš ještě víc." Slezák přistoupil ke komodě s telefonem. Nahlédl do kartičky s vypsanými čísly a pak jedno rázně vytočil.
„Nazdar, Ingrid. Tady Slezák. Ano, ano.„ Víš, ale budu muset tebe i Kamila zklamat. Jana je úplně z formy. Šla si lehnout, chudinka. Však víš, ty její věčné bolesti hlavy. Ta zatracená krční páteř..." chvíli poslouchal brebentění ženského hlasu a pak dodal rezignovaně: „No tak mi ho dej..." Potom pokračoval: „Zdravím, Kamile. Povídal jsem to už Ince. Musím omluvit Janu a tudíž i sebe. Cože? Ale ne, co bych tam sám dělal?" Chvíli mlčky naslouchal vemlouvavému tónu Doleželova hlasu.
„Domluvme se tak. Jestli Jana opravdu usne a nebude mě potřebovat, tak večer na chvilku, ale skutečně na chvilku přijdu. Jo, vím, že má v neděli Veronika narozeniny. Dobře, domluveno. Těším se." S povzdechem položil sluchátko.
Jana Slezáková stála ve dveřích do kuchyně, opírala se vratce o rám dveří a její tvář byla bledá a stažená bolestí.
„Petře, já si jdu lehnout," odříkávala poslušně. „Máš pravdu. Děkuji ti, žes neřekl Kamilovi a Ingrid, jak to se mnou ve skutečnosti je. Jsi hodný." Odbelhala se do ložnice.
Slezák za ní hleděl s výrazem úžasu nad proměnou, které byl právě svědkem. Zase je to hodná holčička se slzami v očích. Unaveně usedl zpátky za psací stůl. Právě dostal chut na hlt alkoholu. Nakonec ještě bude mít pravdu ona, že nasávám, pomyslel si trpce.
Zábava v horním patře secesní vily byla v plném proudu. Petr Slezák přišel okolo půl deváté do nejlepšího. Středem pozornosti byla Veronika Holečková, vedoucí prodejny galerie Díla na náměstí. O víkendu měla slavit narozeniny. Tak tohle je taková generálka na vlastní oslavu, pomyslel si Slezák.
Vrhl se k štíhlé čtyřicátnici ověšené zlatem a předal jí kytku, která mu zbyla poté, co první odevzdal při vstupu paní domu. Políbil Veroniku na tvář.
Profesor Holeček, olysalý, zdravě opálený pětapadesátník s vysloveně sportovní postavou, si s Petrem stiskl ruku. Uvítací ceremoniál s Doleželovými absolvoval Slezák už předtím u vstupních dveří, takže mohl klidně usednout na luxusní finskou sedačku a přijmout odlivku whisky. Vděčně se usmál na hostitelku.
„Mluvili jsme právě o Janě. Že ji to muselo, chudáčka, chytit zrovna dnes," prohodil Doležel. Než mohl Slezák cokoli přiměřeného podotknout, chopila se slova Holečková.
„Krční páteř, to je hrůza. Moje spolupracovnice, však ji znáte, Bety Senková, chodí na manipulace k docentu Vávrovi. A pomáhá jí to jenom na chvilku..." Veronika začala obšírně líčit zdravotní potíže své kolegyně. Slezáka hovory o nemocech nudily, tak vypnul příjem. Trhl sebou, až když pochopil, že na něj mluví Ingrid Doleželová.
„A tak jsem tu pornokazetu přinesla. Jenom kvůli těm lesbám. Mně to tedy připadá úplně nenormální. Nevím, co tomu řekneš ty, jako doktor..."
„Miláčku, nikdo z nás nepochybuje, že tobě každá lesba musí připadat velmi nenormální," pohladil jí obnažené rameno její manžel Kamil Doležek a obdařil ji příjemně vševědoucím úsměvem.
Lišky mění srst aneb 4x major Zeman - Procházka Jiří
Čtyři zemanovské příběhy, soustředěné poprvé v tomto řazení v jedné knize, nejsou jen čtenářsky atraktivním připomenutím populárního televizního seriálu Třicet případů majora Zemana. Jsou i širokým, politicky naléhavým obrazem doby. Při vylíčení osudů řady postav - herce Jana Bureše, redaktorky Dagmar Neblechové, básníka Pavla Daneše, profesora Holého, majora Zemanam plukovníka Žitného, dělníka Josefa Maštalíře a jiných - autor zachycuje nejen zajímavé prostředí uměleckých klubů, hereckých šaten a televize, ale vypráví i otevřeně o všem, co se v duších těchto lidí dělo a děje. Nejde tedy jen o napínavé detektivní příběhy, ale i o jejich pozadí, rozkrývající i širší problémy naší současnosti a ideových zápasů o ní.
Obsah:
Klauni
Hrdelní pře
Studna
Lišky mění srst
Vrah potřebuje vdovy - Cílek Roman
Záhadné kriminální příběhy Romana Cílka mají většinou docela všední vysvětlení, jakmile se vyšetřovatelé chytí té správné nitky, kterou lze rozmotat celé klubko náhod, skrytých záměrů, temných vášní a falešných stop. V titulní povídce jde o smrt vysoce postaveného muže, která odhalí jeho dvojí život. Zanechal po sobě manželku, s kterou se chtěl rozvést, a milenku, kterou chtěl učinit svou chotí. Prováděl podvody ve firmě a měl k tomu tichého společníka, kterému jeho smrt otevřela cestu k penězům. Nebo zavřela? Zabitý mocný šéf a podvodník v jedné osobě se totiž pojistil. K jeho nakradeným penězům se nikdo nedostane bez jeho dvou žen.
Grafická úprava Miroslava Wiejová
Vydala NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura
v roce 2003 jako svou 253. publikaci
Vydání první. 13/33. Stran 144
Vytiskla NAVA TISK, spol. s r.o., Plzeň
Doporučená prodejní cena 48 Kč
ISBN 80-7211-150-7
Tajemství padesáti žen
TAJEMSTVÍ PADESÁTI ŽEN
SKUTEČNÉ KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY
Vydal Mgr. Jiří Černý - Vydavatelství Víkend. 2009.
Redaktor Jaroslav Kašpar.
Obálka Miloslav Havlíček.
Sazbu zhotovila Sazba MM, Vimperk
Za původnost a správnost ručí autoři.
Tisk a vazba Finidr s.r.o., Český Těšín.
Rozšiřují PNS, a. s., Mediaprint & Kapa a jiné distribuční firmy
II. vydání.
ISBN 978-80-7222-620-7 © Editor Vydavatelství Víkend
Cena 89 Kč
OBSAH:
Vrahové nedědí (Josef Kratochvíl)
Dva kamarádi (Jan Stach, Miroslav Kučera)
Ženo, já tě budu pást (Milan Dušek)
Líbej mě (Josef Kratochvíl)
Kámen (Marek Valina)
Smrt krásného anděla (Milan Dušek)
Drama v prvním patře (I. M. Jedlička)
Fešák Leo (Josef Kratochvíl)
Přes dvě stovky žihadel (Marek Valina)
Já, nebo nikdo (Zoja Turková)
Vrah nosil primky (I.M. Jedlička)
Zlá nemoc puberta (Josef Kratochvíl)
Opuštěný (Jiří Vlk)
Neúmyslná vražda Přemysl Liška)
Ať hodí kamenem (Josef Kratochvíl)
Platba Olovem (Antonín Jirotka)
Korunní svědek.(Bohumil Lipert)
Příběh nekonečné lásky (Bohumil Lipert)
Nepravý práskač (Přemysl Liška)
Útěk z léčebny (Jiří Vlk)
Rendez-vous s vrahem (Jan J. Vaněk)
Břitva (Jiří Vlk)
Tajemství padesáti žen (I. M. Jedlička)
Kdo nezná vůni pámelníku - Dejmek Vratislav
-RPR-
Z archívu kriminální služby.
PŘÍLOHOVÉ ČTENÍ SIGNÁLU 4/1989
Vydavatel: federální ministerstvo vnitra ČSSR Šéfredaktor: ing. Pavel Minařlk, CSc. Obálka a grafická úprava: Petr Horák
Redakce Signál, Hybernská 7, 110 00 Praha 1 telex 121 572, telefon 235 73 23
Vychází ve vydavatelství Naše vojsko, st. p.
Vladislavova 26, 113 66 Praha 1, telefon 26 06 51—9
Rozšiřuje PNS, v jednotkách ozbrojených sil Naše vojsko — Administrace
Vladislavova 26, Praha 1
Dohledací pošta Praha 07
© Vratislav Dejmek, 1989 © llustration Petr Horák, 1989
Cena 9,50 Kčs
Není kouře bez ohýnku - Christie Agatha
-RPR-
Z anglického originálu The Moving Finger přeložila Vlasta Dvořáčková. Kresba na obálce Adolf Born. Graficky upravil Miloslav Fulin.
Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p.,
jako svou 4001. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1982.
Odpovědná redaktorka Eva Kondrysová.
Vytiskly Tiskařské závody, n. p., Praha 2, Slezská 13.
9,50 aa, 9,74 va. 605 22 825.
Vydání druhé.
Náklad 100 000 výtisků.
13/34. 01-008-82.
Cena kart. 16 Kčs.
Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p.,
jako svou 4001. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1982.
Odpovědná redaktorka Eva Kondrysová.
Vytiskly Tiskařské závody, n. p., Praha 2, Slezská 13.
9,50 aa, 9,74 va. 605 22 825.
Vydání druhé.
Náklad 100 000 výtisků.
13/34. 01-008-82.
Cena kart. 16 Kčs.
Krátká ukázka:
Florence byla na tento pokoj očividně pyšná.
„Je to tu hezké, viďte?“ zeptala se.
„Velice hezké,“ řekla Joanna s citem.
„Snažím se, co můžu, aby tu měla slečna Emily pohodlí. Samozřejmě nemohu udělat všecko, co bych chtěla a jak by to slečna měla mít. To víte, doma je doma,
tam má celý dům, tady jen pokojík.“
Florence, zřejmě ženská jako břitva, vyčítavým pohledem měřila hned Joannu, hned mne. Cítil jsem, že dneska nemáme šťastný den. Joanna si to už slízla od
Aimée Griffithové a Partridge, a teď se do nás obou pustila tahle věrná dračice.
„Byla jsem tam devět let panskou,“ dodala.
Joanna, popíchnutá nespravedlností na nás páchanou, se ozvala: „Ano, ale vždyť slečna Bartonová
chtěla dům pronajmout! Svěřila jej realitní kanceláři.“
„K tomu byla donucena,“ rozhorlila se Florence.
„A žije přece tak střídmě a šetrně! Jenže vláda ji nenechá na pokoji. Ti musí dostat své, i kdyby měli z člověka kůži
sedřít!“
Smutně jsem potřásl hlavou.
„Za staré paní tam bylo peněz, o jé,“ pokračovala Florence. „Ale pak chudinky umíraly jedna za druhou. A slečna Emily jednu po druhé ošetřovala. Obětovala se do
úpadu, a pořád tak trpělivá, slovem si nepostěžovala.
Jenže zdraví jí to nepřidalo. A nakonec ještě ty starosti s penězi! Říká, že akcie jí nevynášejí tolik co dřív - ale proč, to bych ráda věděla? Ti páni ve vládě by se měli stydět! Ubližovat dámě, která nemá hlavu na počty a nestačí na ty jejich fígle!“
„Tak na to doplácí skoro každý,“ řekl jsem, ale Florence zůstala neoblomná.
„Nic neříkám, když jde o člověka, který se vyzná v tlačenici, ale slečna Emily? Ta potřebuje, aby se o ni někdo staral. Ale dokavaď je u mne, však já už dám
pozor, aby ji nikdo neošidil ani nerozčiloval. Pro slečnu Emily já udělám všechno!“
Několik okamžiků si nás měřila, abychom nebyli na pochybách, jak doslovně to míní, a pak opustila nepřekonatelná Florence pokoj, opatrně za sebou zavírajíc.
„Nepřipadáš si jako upír, Jerry?“ zeptala se mě Joanna. „Já ano. Co je to s námi?“.
„Jde to s námi z kopce,“ řekl jsem. „Megan nás má po krk, Partridge tě neuznává jako velitelku a věrná Florence kouká svrchu na nás oba.“
„Jen bych ráda věděla,“ zamumlala Joanna, „proč vlastně Megan odešla už dneska?“
„Otravovala se s námi.“
„To si nemyslím, to vůbec ne. Ráda bych věděla co říkáš, Jerry, mohla v tom mít prsty Aimée Griffithová?“
„Zdá se ti, že jí něco nakukala dneska ráno, když spolu mluvily na schodech před domem?“
„Ano. Nehovořily spolu dlouho, to ne, ale –“
„Ale kam ta ženská šlápne,“ dokončil jsem místo ní, „tam sto let tráva neroste. Možná že jí –“
Vtom se otevřely dveře a vešla slečna Emily. Byla zrůžovělá, trochu udýchaná a zřejmě vzrušená. Modré oči se jí leskly.
Štěbetala a pletla páté přes deváté:
„Oh, moji zlatí, moc mě mrzí, že jsem se opozdila. Jen jsem si odskočila do města nakoupit, a koláče u Modré růže se mi nezdály docela čerstvé, tak jsem šla k paní Lygonové. Vždycky kupuji koláče až
naposledy, protože to pak dostanete čerstvou várku rovnou z pece a neodbudou vás těmi, které zbyly z minulého dne. Ale tolik mě mrzí, že jsem vás nechala čekat to si opravdu neodpustím –„
Joanna jí skočila do řeči:
„Je to naše vina, slečno Bartonová. Přišli jsme moc brzy. Šli jsme z kopce, a Jerry už teď rázuje tak rychle, že všude přijdeme moc brzy.“
„Nikdy není moc brzy, drahé dítě. Tohle neříkejte. Na něco hezkého není nikdy moc brzy.“
A stará dáma láskyplně pohladila Joannu po rameni.“
Joanna se rozzářila. Konečně, jak se zdálo, měla úspěch. Slečna Emily se usmála a do svého úsměvu zahrnula i mě, ale tak trochu s obavou, jako by se blížila k lidožroutskému tygrovi, který je teď - na pár okamžiků zaručeně neškodný a nic neudělá.
„Je to od vás tuze hezké, že jste přišel na tak ženské občerstvení, jako je čaj, pane Burtone.“
Stará dáma měla asi utkvělou představu – obraz muže, který nepije nic než whisky se sodou, kouří doutníky, mezitím si na chvilku odskočí a svede pár venkovských děvčat anebo naváže poměr s vdanou paní.
Když jsem to později opakoval Joanně, pravila, že bylo asi zbožným přáním slečny Emily setkat se s takovým mužem, ale běda, nikdy se jí to nesplnilo.
Slečna Emily mezitím pobíhala po pokoji, posadila Joannu i mě k malým stolečkům, pečlivě nám schystala popelníky a hned nato se otevřely dveře a
dovnitř se vnesla Florence s čajovým podnosem a několika hezkými šálky ze starého porcelánu značky Crown Derby, které, jak jsem usoudil, si slečna Emily přinesla s sebou. Čaj byl čínský, velice chutný, a k němu
mísy sendvičů, tenkých krajíčků chleba s máslem a spousta malých koláčků.
Florence teď zářila a pohlížela na slečnu Emily s mateřskou radostí, jako na milované dítě, které si hraje s panenkami „na návštěvu“".
Jedli jsme s Joannou mnohem víc, než jsme chtěli, naše hostitelka nás pobízela a nedalo se odmítnout. Malá dáma byla zřejmě celá šťastná, že se jí „čaj“ tak vydařil, a já jsem pochopil, že pro slečnu Emily jsme veliké dobrodružství -dva lidé z tajuplného Londýna a z „velkého světa“. Náš hovor ovšem brzy sklouzl na místní poměry.
Slečna Bartonová se vroucně rozhovořila o doktoru Griffithovi, o jeho laskavosti a lékařském urnu. Pan Symmington byl rovněž velice chytrý advokát a pomohl jí dostat zpět trochu peněz z daní z příjmů, které už
oželela. Byl tak hodný na své děti, měl tolik rád oba chlapce i svou manželku - zajíkla se. „Chudák paní Symmingtonová, je to strašně smutné, že chudinky děti
zůstanou bez matky. Ale nebyla prý nikdy žádná silačka a v poslední době jí selhávaly nervy.
Muselo to být pominutí smyslů. Četla jsem o něčem podobném v novinách. Za takových okolností lidé opravdu nenesou odpovědnost za své činy. A ona zřejmě
nevěděla, co dělá, jinak by myslela na pana Symmingtona a na děti.“
„To anonymní psaní ji muselo hrozně rozčilit,“ řekla Joanna.
Slečna Bartonová zrudla. Trochu káravě pronesla:
„To není zrovna hezký námět k hovoru, viďte, drahoušku? Vím, že tu lidé dostávají takové -ehm dopisy, ale nemluvme o nich. Je to ohavnost! Myslím, že je líp ignorovat je.“
Dobrá, slečna Bartonová je mohla ignorovat, ale pro leckoho to nebylo tak snadné. Přesto jsem poslušně změnil námět hovoru a začali jsme povídat o Aimée Griffithové.
„Báječná, opravdu báječná,“ chválila ji slečna Emily. „Její energie a její organizační schopnosti jsou skutečně skvělé. A tak dobře to umí se skautkami. A je
tak praktická a každým coulem moderní. Je duší celého Lymstocku. A bratra má tak ráda! Je moc krásné, když člověk vidí tak oddanou lásku bratra a sestry.“
„A nepřipadá mu někdy, že to Aimée trochu přehání?“ zeptala se Joanna.
Slečna Emily se na ni strnule, zděšeně zahleděla.
„Tolik se kvůli němu obětovala,“ řekla s vyčítavou důstojností.
Viděl jsem v Joanniných očích náznak „No nazdar!“ a kvapně jsem obrátil řeč na pana Pye.
Slečna Emily nevěděla dost dobře, co je pan Pye zač.
Všecko, co o něm může říci, opakovala rozpačitě, je to, že je to velice laskavý člověk - ano, velice laskavý.
A taky velmi zámožný a tuze štědrý. Občas k němu chodí moc divné návštěvy, ale to víte, zcestoval kus světa.
Shodli jsme se na tom, že cestování nejen rozšiřuje duševní obzory, ale někdy získává člověku i velice zvláštní známosti.
„Často jsem si sama přála podniknout cestu do ciziny, třebas po moři," vzdychla slečna Bartonová toužebně. „Čtu o tom v novinách, a zní to tak lákavě!“
„Proč tedy nejedete?“ zeptala se Joanna.
Ten obrat od snu ke skutečnosti slečnu Emily očividně vylekal.
Případy plzeňské kriminálky - Soukup Jiří
-RPR-
Vydal FORMÁT vydavatelství, Starý Plzenec,
v červenci 1992.
Ilustrační foto na titulní straně Zuzana Volaříková.
Vydání první, náklad 12 000 výtisků.
Vytiskl TYPOS, a. s., tiskárna Klatovy
Cena 8.90 Kčs
1093-91
Obsah:
Případ zrušené svatby
Případ bílé šály strana
Případ klapajících bot
Případ desetiminutového života
Případ žárlivého řidiče
Případ zloděje, kterému se líbila mladá děvčata
Vteřina rozhodnutí - Formánek Tomáš
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p. Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet.
Šéfredaktor Jiří Pražák.
Obálka a ilustrace M. Havlíček.
Grafická úprava I. Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6 - Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS.
Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. Praha, závod 08. AA 8.
Cena výtisku 8 Kčs.
59 - 345 - 82*
TS 13/33
Krátká ukázka:
Těžké nákladní vozidlo Z|L 131 se nepatrně žhouplo a zastavilo. Z kabiny vyskočil nadporučík Hlaváček. Zdálo se, že 'maskáče’ mu šil krejčí na míru. Přes rameno se mu houpalo pouzdro na mapy a dalekohled.
„Sesedat!' zavelel. „Jsme na místě.'
Zatímco vojáci seskakovali z korby, vytáhl mapu, kousek poodešel a rozhlédl se po okolí. Pak se sklonil a mapu rozložil na koleně. Další minutu pečlivě srovnával to, co viděl, se zakresleným plánkem. Otočil se směrem k vozidlu:
„Nástup!' znovu zavelel. Zbytečné: Ženijní četa stála v přesně vyřízeném trojřadu.
„Soudruzi,' rozhlédl se po jednotce, „na Zítřejší zaměstnání je třeba se pečlivě připravit. Přijde se na nás podívat ženijní náčelník s velitelem pluku.' Odmlčel se a poodešel. „Tu pečlivost však nezdůrazňuji proto, že budeme mít kontrolu,' pokračoval. „Čeká nás práce v terénu a námět výcviku bude tentokrát složitější než jindy.' Podíval se na hodinky a přemýšlel. „Teď je osm dvacet dva,' dodal. „Četa zůstane na místě pod velením mého zástupce desátníka absolventa Slavíka.'
„Zde!' ozval se Slavík.
„Velitelé družstev půjdou se mnou na rekognoskaci. Do našeho příchodu nařizuji nacvičovat nasazování vševojskového ochranného pláště — jako kombinézy, pláště a pláštěnky. Samozřejmě na čas. Desátník Slavík každého jednotlivce písemně ohodnotí!'
„Provedu!' Slavík se rozhlédl. V ruce držel připravené stopky. Nikdo se tomu nedivil. Nosil je totiž všude a všechno kolem sebe se snažil změřit. Byl to jeho koníček.
Nadporučík kývl hlavou a určení poddůstojníci vystoupili z tvaru. Odcházeli rychle směrem k veliké mýtině. Hlaváček se zastavil a ukázal na nedalekou polorozpadlou stodolu. „Bývalý zásobník krmivá pro zvěř.' Obrátil se k desátníkovi Jakubcovi. „Jako objekt pro maskování přímo ideální.'
„To jo, tři,' kývl Jakubec.
„Přesně tak. Výška tři metry, délka kolem dvanácti. Chvíli vás tu nechám. Mezitím si rozmyslete jak na to.“
Jakubec odklusal ke stodole. Hlaváček znovu vytáhl mapu a při chůzi do ní občas nahlédl. Asi pro sto metrech se zastavil. Terén se k jedné straně začal prudce svažovat. Ohlédl se: „Odminovači!'
Desátník Palkovič se přesunul blíž k světlu. Věděl, co ho čeká a v duchu hodnotil možné situace. Hlaváček před ním rozložil mapu. „Ukažte mi přibližně místo, kde teď jsme.'
Palkovič se rozhlédl, aby zjistil nejbližší orientační bod v terénu. Spatřil kapličku. Oddechl si a za několik vteřin zabodl prst do mapy. „Tady!'
Hlaváček uznale přikývl hlavou a pokračoval: „Cesta před námi je zaminovaná a u kóty třista dvanáct,' ukázal
na skalnatý vrch, „zaminování končí. Asi za třicet minut po vašem příchodu se tudy přesune štáb pluku. Úkol zní: v daném čase komunikaci odminovat. Zkoumavě pohlédl na Palkoviče: „Jasné?'
Desátník se sebevědomě usmál. Hlaváček také. Rozdíl byl v tom, že každý něčemu jinému.
„Ty miny tady skutečně budou,' dodal Hlaváček a nepřestával se usmívat. O Palkovičovi se to říct nedalo. Hlaváček složil mapu a zasunul ji do topografické brašny. „Zaminovači budou působit támhle. Pojďte se mnou.'
Za chvíli stáli na okraji mělké strže. Pod ní se klikatila neudržovaná okresní silnice. Nadporučík tam namířil rukou: „Po ní se s největší pravděpodobností budou přibližovat nepřátelské tanky. Jenže,' otočil se doprava, „v místě, kde vidíte vysoký smrk, bude stanoviště velitele praporu. Takže ty tanky tam v žádném případě nemůžeme potřebovat. Rozuměl jste, soudruhu svobodníku?'
Velitel zaminovačů se postavil do pozoru: „Rozuměl, soudruhu nadporučíku! Nesmí proklouznout ani myš. Natož tank.'
Hlaváček přikázal: „Běžte se na to podívat zblízka. A vy taky, Palkoviči! Za patnáct minut se tu sejdem.' Narovnal se, protáhl si záda, usedl do trávy a ramenem se opřel o strom. Chtěl si chvilku oddechnout. Jenže mu to nevyšlo. Za několik minut nad ním stál Palkovič a z druhé strany se drápal do svahu svobodník Hrubec. Nadporučík se s povzdechem zdvihl. „Tak jdem. Vyhodnotíme to všichni společně.'
Desátník Jakubec už čekal netrpělivě před stodolou. Posadili se na pařezy, kterých tu bylo všude plno. „Máte slovo,' řekl velitel čety. „Ale stručně.'
„Maskovat budu dvěma sítěmi devětkrát dvanáct metrů a dvěma šestkrát šest,' začal Jakubec. „Dále použiju osm tyčí, dvě soupravy ocelových lanek a asi dvacet kotvících kolíků.'
Hlaváček poslouchal a občas přikývl. Když desátník skončil, povytáhl obočí: „To je všechno? Kalkulace odpovídá, ale něco mi chybí.'
Jakubec znejistěl: viděl, že velitel čety s jeho odpovědí není příliš spokojen.
„Zúčastnil jste se spartakiády?' pokračoval nadporučík.
„Ano ... jistě.'
„V tom případě je to v pořádku. Až budete uchycovat maskovací síť ve výši tří metrů, postavíte se svým družstvem spartakiádní pyramidu, vy na ni vylezete a úkol bez problémů provedete.'
Ostatní se pobaveně uchechtli. Jakubec se zarazil: „Nojo, žebřík.'
Na řadě byl desátník Palkovič. Pohlédl do svých poznámek. „Použiju dlouhý minový bodec,' řekl rozvážně. „Ohledáni komunikace v šíři dvě stě padesát centimetrů, terén prozkoumáme po každých osmi až deseti centimetrech. Protože bude zapotřebí rychlého zásahu, zaměřím se hlavně na místa podezřelá ze zaminování. Abych zjistil nástražné dráty, použiju krátký minový bodec, horní částí zavěšený v prstech.'
„Správně,' souhlasil Hlaváček. „Adjustace náloží?'
„Radši ne,' mínil Palkovič. „Miny vytáhnu z bezpečné vzdálenosti dvouramennou kotvičkou.'
„Proč?'
„Bylo by to nebezpečné, protože v blízkosti bude operovat několik dalších jednotek. Kromě toho jste říkal, že se po té cestě má přesunout náš štáb. A to by po výbuchu asi...“
„Dobře,' přerušil ho velitel čety. „To jsem chtěl slyšet. A dál?'
„Nakonec vyznačím hranice odminovaného průchodu navijákem s vytyčovací páskou.'
Odpověď byla vyčerpávající. Nadporučík Hlaváček pokynul svobodníku Hrubcovi. Ten vstal, oprášil si kalhoty a opatrně se na něho podíval. „Komunikaci, po které se mají přesunovat nepřátelské tanky, nezaminuju. Daleko jednodušší bude zastavit je nevýbušnými zátarasy.'
„Dejme tomu,' připustil velitel čety. „Úvaha je správná. Jde o to, pro jaké se rozhodnete.'
„Jak jsem to tam obhlížel,' poddůstojník zaváhal, „nejlepší by bylo zřídit protitankový stromový zásek. Příroda k tomu přímo vybízí. Kmeny od pařezů úplné neoddělím.'
„Ano,' poznamenal nadporučík. „Bylo by to opravdu nejlepší řešení. Ještě bych opletl zásek ostnatým drátem. Ale stromy tam kácet samozřejmě nebudem. Použijte jako náhradu pět rohatek a stejný počet ježků. Proti tankům by to pochopitelně moc neznamenalo, ale pro rychlé procvičení to stačit bude. Tak to bychom měli,' uzavřel teoretickou přípravu. „Vaše velitelské uvažování je podstatně lepší než minule.'
Na poddůstojnících bylo vidět, že je tato uznalá slova těší.
„Ještě organizační upřesnění,' pokračoval velitel čety. „Budíček pro četu v pět nula nula, ranní cvičení zrušeno. Snídaně v pět třicet, odjezd v šest. Ostatně všechno bude zveřejněno v dnešním denním rozkaze velitele roty. Dotazy?'
Nebyly žádné. Hlaváček vstal, z hlasu se mu vytratil služební tón: „Doufám, že se zítra vytáhnete. Jdem, nebo Slavík zničí celou četu.'
„Soudruhu nadporučíku,' ozval se Palkovič. „Ne že bych nějak spěchal, ale civil se kvapem blíží. Měl bych pomalu předávat funkci. Jenže komu?'
„Těší mě vaše péče,' prohodil Hlaváček. „Jste si ale tak jistý, že půjdete do toho civilu přesně v termínu?' Ostatní se rozesmáli a Palkovič zakoktal: „Proč bych .. otřel si čelo.
„Co já vím. Zítra nesplníte úkol a hned máte civil o sedm dní dál. Ale vážné. Komu myslíš,' začal Palkovičovi tykat, „že bys měl to velitelování předat?'
Palkovič ožil: „Podle mé jsou dvě možnosti. Korec nebo Šilhánek. Oba jsou stejně dobrý a něco se už naučili.'
Hlaváček jen tak mimochodem poznamenal: „Věděl bych ještě o jednom — o vojínu Turkovi.'
Velitelé družstev se na sebe podívali.
„Turek?' divil se Palkovič. „Fakt je, že se snaží. Ale proti těm dvěma,' zavrtěl hlavou, „nemá na ně prostě.'
„To je docela možné,' řekl nadporučík. „Zatím třeba ne. Ale uvažujte. Kolik zbývá Korcoví a Šilhánkovi do konce vojny? Jednomu rok, druhému dokonce jen půl. A Turkovi rok a půl. Kdo je tedy perspektivnější?'
„Je to bažant!' nedokázal se ovládnout Palkovič. „Jak by chtěl velet starším vojákům? Nic neumí!'
„Soudruhu desátníku,' řekl Hlaváček. „Lepší dobrý bažant než špatný mazák. A co ty? Když jsi přišel z péešky a začal velet družstvu, byl jsi ty nejstarším vojákem?'
„To ne, ale ..
„Tos byl zkrátka ty,' neodpustil si nadporučík. „Kdežto on je jenom Turek.'
„Moc oblíbený není,' ozval se Jakubec. „Snaživec. Některý kluci to nemají rádi.'
Hlaváček odmítavě mávl rukou: „Mrzí mě, že nemáme tentokrát shodný názor. Turkovi věřím, i když má z civilu jeden škraloup. Poznal jsem ho za ten čas trochu blíž. Mám odhad na lidi, to jsem si ověřil nakonec i na vás. 0 Turkovi jsem mluvil i se svazáckým výborem. Zapojil se do práce hned po příchodu k útvaru. U roty povede hudební kroužek. Navrhnu ho do poddůstojnické školy. Mezitím,' obrátil se k Palkovičovi, „předáš funkci vojínu Šilhánkovi.'
Zpovzdáli, mezi stromy, zahlédli skloněné postavy vojáků, kteří balili ochranné pláště. Bylo zřejmé, že už toho mají dost. Slavík si něco zapisoval, pak zpozoroval přicházejícícho nadporučíka. Postavil se do pozoru. Hlaváček mu pokynul rukou: „Tak ukažte. Jaké jsou výsledky?'
„Není to nejhorší,' hlásil četař. „Sedm výtečných a devět dobrých. Vyhovující a nevyhovující nikdo.' „Nejlepší jednotlivec?'
„Turek. Ve všech disciplínách výtečný čas.'
Desátník Palkovič se zatvářil ironicky. To ovšem velitel čety nemohl vidět.
Lidé proti zákonu - Netolička Jaroslav
Vydalo jako svou 751. publikaci nakladatelství Profil v Ostravě v roce 1982.
Odpovědný redaktor: Lubomír Petr.
Obálku a grafickou úpravu navrhl Aleš Stanovský.
Výtvarný redaktor: Václav Beránek Technický redaktor: Ivan Straňák
Vytiskly Moravské tiskařské závody, národní podnik, Olomouc
AA 11,92; VA 12,25 Náklad 56 000 výtisků Tem. skup. 13/33
Vydání první.
Cena brož. výt. 14,00 Kčs OC 601/22/82.6 48-012-82.
Kriminální povídky. Všechny popisované případy se přihodily v okolí Ostravy.
Od krádeže vloupáním až po chladnou vraždu, to je tematický rozsah kriminálních povídek Jaroslava Netoličky. A mezi těmito trestnými činy se odehrává řada dalších desíti příběhů, jejichž společným jmenovatelem je lidská slabost, touha po bezpracném životě, cynismus ve vztahu k druhým, zneužití milostného citu osamělých žen, velikášství a především lidská lhostejnost, umožňující lidem z Netoličkových povídek žít na konto jiných.
Všechny příběhy z této knížky se staly na území jednoho velkého průmyslového města, všemi se zabývaly bezpečnostní orgány a všichni pachatelé byli dopadeni. Znamená to tedy, že druhou linií Netoličkových próz je obraz každodenní práce Bezpečnosti, obraz důsledného ohledávání stop, objasňování motivů, prověřování stovek indicií, vedoucích nakonec k cíli: ochraně společnosti, jejímiž jsme všichni členy.
Seznam povídek:
Doktor má alibi
Vdovec z Efesu
Jedenáctka se třemi náhradníky
Docela obyčejný případ
Cesta na modrý ranč
Poznání nad remingtonkou
Geniální krádež
Kuřátko přináší smůlu
Vlak měl minutu zpoždění
Příliš tajné konto
Hochštapler
Kobra se zelenýma očima
Oldřich Železný
OLDŘICH ŽELEZNÝ, nar. 1926 v Příbrami. Vystudoval práva na Karlově universitě a nyní působí jako docent na filmové a televizní fakultě AMU. Od r. 1959 napsal deset televizních her s kriminální tematikou: Dokument za milión franků, Půlnoční host, Dokonalý zločin, Muž proti tmě, Případ Holbein, Případ pro tři, S nim! přichází smrt, Znamení ohně, Vrah nechce být sám a Příběhy otce Browna. Rozhlas uvedl jeho hry Hvězda jihu a Vrah je náš starý známý. Hru Případ herečky Madenové inscenovalo Divadlo Jiřího Průchy na Kladně. V Křídlech vlasti publikoval novelu Objednávka smrti a knižně fantastické povídky Případy kradených snů. Čtenářům Magnetu je znám jako autor příběhů "Případy němých svědků" a "Vrah ze tmy" z roku 1967.
František Kafka
František Kafka, narozen 9. prosince 1909, napsal ze své cesty po Francii 1946 „Barvu Paříže", zážitky okupace zachytil v knize povídek „Žíznivá poutnice" a v románu .Krutá léta". Postavám své generace Jiřímu Purkyňovi, Hanuši Fantlovi a Bernardu Kosineroví vénoval monografie. Detektivní román .Tajemství emulze" vyiel v několika jazycích. Letos vydává další detektivku „Smrt s feritovou pamětí". Je autorem historické reportáže vydané v edici MAGNET s názvem "Výbuch v podzemním jezeře", která popisuje útok na norskou elektrárnu, kde nacisté vyráběli těžkou vodu, jako surovinu pro experimenty, jež v konečném důsledku měly vést k vývoji jaderné zbraně.
Výbuch v podzemním jezeře - Kafka František
magnet — periodická řada. Vydává Vydavatelství časopisů MNO, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, telefon 234355—7.
Šéfredaktor Jaromír Hořec, zástupce Gustav Hajčík.
Redakce: Jungmannova 24, Praha 1, telefon 234355—8.
Obálku navrhl Miroslav Houska.
Grafická úprava Antonín Dvořák.
Vychází ve spolupráci se Svazarmem, Svazem protifašistických bojovníků a ministerstvem vnitra.
Rozšiřuje PNS, v jednotkách ozbrojených sil VC MNO-administrace: Vladislavova 26, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku.
Tiskne Naše vojsko, n. p., Praha, závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu. Ročník pátý. Cena 8 Kčs.
Poutavá reportáž o odvážném útoku norských vlastenců - parašutstů - na elektrárnu v Rjukanu,kde nacisté za války vyráběli strategickou surovinu - těžkou vodu. Autor se však nesoustřeďuje na tuto jedinou událost - i když proslulou a známou i naší veřejnosti, naposledy z filmu Hrdinové z Telemarku. V dramatické zkratce se snaží zachytit obraz okupačních let v Norsku a dává tak nahlédnout našemu čtenáři poprvé do zákulisí osudových diplomatických a vojenských akcí, které v promyšleném plánu připravovala Hitlerova třetí říše proti počtem nevelkému, ale strategicky významnému království na severu Evropy. A vypráví i o událostech kolem vzniku první atomové pumy,v nichž hráli významnou roli nejen fyzikové,ale i špionážní ústředny mnoha zemí.
Vyznavači ohně - Železný Oldřich
Vydalo vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Grafická úprava a obálka Miroslav Březina.
Pro fotografickou přílohu použito snímků Jaromíra Komárka.
Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24.
Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet - administrace, Praha 1, Vladislavova 26.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha.
Cena výt, 8,— Kčs.
Krátká ukázka:
Dýchavičná lokomotiva vypustila obrovský oblak nažloutlého, hustého dýmu, hlasitě zasípala v průduškách a ulehčené vypískla, když se z průseku lesa před ní objevilo malé horské venkovské nádražíčko.
Brzdy zaskřípěly, zacvakaly o sebe nárazníky starých vysloužilých vagónů, které pamatovaly zcela určitě ještě c. a k. mocnářství, a konečně se ozvalo i vítězné vypuštění páry, ohlašující zcela jednoznačně: zdolali jsme to!
Vláček se zastavil.
Bylo to typické horské nádražíčko na Šumavě, malé, opuštěné a ospalé, s vysokým štítem, sroubeným tlustých sosnových polen a s příkrou břidlicovou střechou, aby sníh nemohl příliš zatěžkat krovy a snadněji sjel z hřebenu.
Vítr v tomhle předjarním čase hučel v korunách nedalekých jeřabin a hnal přes hornatou a zalesněnou krajinu těžké, mokrým sněhem napité mraky směrem k blízkým pohraničním oblastem.
Nic dosud nesvědčilo o blížícím se jaru. Jen sněhu bylo neobyčejně málo, skoro žádný, jako celou tuto zimu. Dřevěné truhlíky pod okny nádražní budovy byly dosud pusté, zem v nich stará a našedlá a teprve čekající na barevnou záplavu tradičních řeřichových květů, svítících do dálky jako nejostřejší anilínové barvy.
Z posledního vagónu vystoupil jako jediný cestující mladý muž. V ruce držel odřený černý vojenský kufřík, který také už musel mnohé pamatovat, brigadýrku měl nasazenu hluboko do čela, aby mu ji zlomyslný vítr náhodou nesebral, oblečen byl ve staré četnické uniformě, vylepšené vysokými, skoro novými černými holínkami. Otevřený dlouhý plášť mu zavlál ve větru, a tak si jej raději zapjal.
Rozhlédl se po pustém peróně.
Nebyl tu ani výpravčí.
Ze dveří prvního vagónu teď vyhlédl průvodčí, přejel očima celou lokálku a pak krásně zatroubil na malou zlatou trubku, již měl pověšenu na červené šňůrce na krku.
Odpočinutá obstarožní lokomotiva mohutně zafuněla jako malý býček, puštěný ze řetězu, její kola zabrala a několikrát se naprázdno protočila na hladkých, do stříbrna vyleštěných kolejnicích, a pak se celá ta stará paráda dala do pohybu a za ní se táhl chvost těžkého žlutého čpavého dýmu, jaký vzniká z nekvalitního hnědého uhlí a zbytků mouru.
Vítr se okamžitě téhle nové hračky chopil, začal dým cupovat bleskurychle na drobné cáry a vesele si do té ničitelské rošťárny hvízdal v korunách stromů.
Jan Zeman – tak se jmenoval onen mladý muž – prošel otevřenou brankou v laťkovém plotě, ohrazujícím perón a zahrádku nádražíčka. Ocitl se na rozšířeném silničním prostoru před nádražní budovou. Rozhlédl se. Na protější straně vozovky u krajnice stála oprýskaná tabule, na niž kdosi tuší napsal: KATEŘINSKÁ HORA a k tomu nakreslil zakřivenou šipku, ukazující směr doprava.
Jan Zeman už už vykročil tím směrem, když náhle pudově pocítil, že ho někdo upřeně pozoruje.
Ohlédl se.
U vchodu do čekárny stál muž, oblečený v prošívanou vojenskou vestu, staré manšestrové kalhoty, dole sepnuté sponou pro jízdu na kole, turistická bagančata. Na hlavě měl klobouk s klopenou krempou, poněkud připomínající myslivecký. Kolem krku měl omotánu tlustou šedivou šálu, skrývající i značnou část obličeje.
V okamžiku, kdy Zeman na něj pohlédl, muž uhnul očima, chytil staré jízdní kolo, nasedl a rozjel se opačným směrem, než kterým měl namířeno Zeman.
Chvíli za ním překvapeně hleděl, protože ten chlapík určitě z vlaku nevystoupil. Snad tu čekal na někoho, kdo nepřijel? Pak nad tím vším mávl rukou a odhodlaně se vydal po silnici, táhnoucí se od nádraží vzhůru do kopce.
Šel rázně, ale přitom hluboce předkloněn, aby se mohl lépe prodírat proti tomu neodbytnému větru, který jako by si z člověka dělal jen samou legraci a co nejdříve ho měl v úmyslu povalit někam do strouhy.
Před Zemanem se nyní otevřela dlouhá náhorní planina, posetá šedivou, prožloutlou vyschlou travou a nízkou horskou klečí.
Zastavil se.
Pravičkou si podržel štítek brigadýrky a zahleděl se před sebe na silnici. Podle mapy, kterou si prohlédl ještě ve vlaku, měl před sebou do Kateřinské Hory ještě dobrých sedm či osm kilometrů. Pak si uvědomil, že na silnici před ním se cosi děje. Musel si zastínit a protřít oči, slzící v tom silném větru.
Nemýlil se.
Asi tři sta metrů před ním stál na vozovce šedivý, opelichaný a oprýskaný německý bojový vůz KDF. Kapotu měl otevřenou a nad motorem se skláněl muž v pískově nažloutlé uniformě německého afrika – korpsu, doplněné krásnými žlutými semišovými holínkami a čepicí horských myslivců s předlouhým slunečním štítkem. Přes safari košili měl přetažen zelený americký armádní límcový svetr z dodávek UNRRA.
Muž zdvihl hlavu od motoru a zahleděl se na Zemana. Pak se vztyčil a jadrně zaklel: „Hrom do toho krámu uhoď!“
Zdvihl ruku k ústům a začal profukovat trysku karburátoru, kterou držel v prstech, ušpiněných od motorového oleje. To už stál Zeman skoro u něho.
Muž se zazubil. „Nazdárek! Prošvih‘ jsem tě, kamaráde, ale za to může tenhle zatracenej germánskej šmejd. Furt se to zanáší, potvora. Von i ten benzín stojí dneska za bačkoru.“ Muž na důkaz svého opovržení kopl do pneumatiky auta, znovu se sklonil nad motorem a začal šroubovat trysku do karburace.
Poněkud překvapený Zeman se nerozhodně zastavil nad zdviženou kapotou. Muž pracoval neobyčejně rychle a obratně, musel mít v této činnosti značnou rutinu. Když se Zeman znovu podíval na jeho utrmácený a vysloužilý vůz, vůbec se nedivil.
„Hod si kufr dozadu, pak mě roztlačíš, baterka je totiž taky v čudu, kapišto?“ zasmál se znovu ten chlapík a pak zaklapl víko kapoty a znovu s gustem nakopl pneumatiku, která chudák už ani nepamatovala, že někdy mívala vzorek. „Je to totiž zlomyslnej německej šmejd,“ dodal nevybíravě. Mluvil pražským žargonem, samozřejmě, sebevědomě a halasně jako každý chlápek, který se vyzná v tlačenici. Znovu se usmál. Jeho úsměv nebyl nesympatický; ten muž, kterému bylo asi pětatřicet, byl určitě znamenitý společník a dobrý kumpán v každé hospodě a v každé společnosti a rysy jeho tváře i chytré oči prozrazovaly dávku přirozené inteligence.
„Ty se jmenuješ Zeman, viď? A jak dál? Franta? Véna? Lojzík? Ladík? Jakpak ti říkala maminka?“ utíral si muž ruce do špinavého hadru.
Zeman se trochu zamračil. Neměl rád tenhle nezávazný vtíravý tón a už vůbec neměl rád, když se k němu hned při prvním seznámení někdo choval jako starý kamarád, s nímž snad kdysi pásal krávy. Odpověděl možná odměřeněji a příkřeji, než původně chtěl. „Jsem Jan Zeman, čekatel SNB, a jedu…“
Ale chlapíka se to vůbec nedotklo. Mávnutím ruky hodil špinavý hadr kamsi do škarpy a přerušil Zemana.
„To je mi prosím jasný, všechno vím, všechno znám, bylo mi tajný jenom to, jak ti říkala maminka, tak se neštěť, tolik jsem snad neřek‘… Honzo!“ To konečné oslovení vyznělo skoro jako bodré a milé pokárání. A zase ten docela milý úsměv. Musel o tom vědět, ten chlapík, že s takovýmhle úsměvem získá mnoho lidí docela zadarmo. I Zeman se za svou příkrost poněkud zastyděl, ale neměl čas cokoli říct, protože chlapík už zase pokračoval.
„Tvůj novej starej, strážmistr Vydra, mě totiž, jak jsi už asi pochopil, poslal, abych tě přivez‘ i s kufrem. No a vidíš, jak to ta stará herka pěkně zvorala,“ šťouchl, teď najednou docela přátelsky, loktem do auta, až plech v jeho útrobách zaharašil. Pak podal Zemanovi na přivítanou loket, jak se to dělává při špinavé práci. „A já jsem nějakej Velenský, Ludva. Dali mi tady do národní správy zdejší pivovar. A taky dělám správního referenta v místní správní komisi. A taky všechno možný jiný,“ rozesměje se, „takže přitom všem jsme koneckonců vlastně tak trochu kolegové, ne?“
Zeman se konečně také usmál. Stiskl Velenského loket a rázně hodil kufr na zadní sedadlo vozu. „Tak jo. A kolik je vás vůbec celkem tady v Kateřinský Hoře?“
„Šestasedmdesát novejch lidí z vnitrozemí, teď vlastně o jednoho víc,“ uculí se na Zemana, „a sedm set třicet šest hakenkrajclerů. Přesně. No nejev se, to nejni tak moc, tohle nebejvala žádná zapadlá díra. Zaplaťpámbu, že se bejvalej Katherinensberg takhle pořádně smrsknul,“ odplivl si, bravurně přeskočil dvířka vozu a dopadl na sedadlo řidiče. Pak se znovu otočil na Zemana.
„Tak se do toho verku opři, prosím tě. Až to blafne, skoč sem ke mně a tradá domů! Můžeš!“ uvolnil Velenský ruční brzdu.
Zeman se opřel o zadek vozu a automobil se začal pomalu rozjíždět.
Velenský zasunul rychlost, vůz se zarazil v pohybu, pak škytl a konečně se z výfuku za docela slušné detonace vyvalil oblak černého dýmu ze spáleného oleje. Vůz se rozjel.
Zeman přeběhl k boku auta, naskočil podobným stylem, jaký viděl u Velenského, a usadil se na předním sedadle vedle řidiče. Velenský na něho uznale mrkl, zasmál se a vesele zanotoval: „Na tu svatů Kateřinu, Katerinskú nedělu, verbovali šohajíčka na vojnu…“
Zeman neodolal a přidal se.
Prudké poryvy větru nesly tu veselou písničku až kamsi k oněm černým pohraničním lesům. Ale zdejší vítr asi neměl tuto písničku příliš v lásce, protože jeho poryvy sílily, začaly vztekle cloumat celým vozem a ohrožovaly i Zemanovu brigadýrku, takže ji musel sejmout z hlavy.
A pak se v údolí před nimi objevilo malebné městečko: Kateřinská Hora.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)