Přízrak smrčiny - Matějka Květoslav
-RPR-
Špionážní román z prostředí pohraničního vojenského útvaru na Šumavě na počátku padesátých let.
Krasavec se vrací - Fiala Vladimír
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Jiří Brynda. Grafická úprava Irena Vršec-ká. Adresa redakce: Praha 6, Vlastina ul. 710. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko-administrace, Praha 1, Vladislavova 26. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 08, Praha. Cena výtisku 8 - Kčs. 45 510
Krátká ukázka:
Blížila se teprve osmá hodina, ale vzduch se tetelil v horkých paprscích jako o poledni. Vrbka zastavil zaprášený vůz před vraty rozlehlé fary. Sotva vystoupil, zaskřípěla branka ve vratech. Kuchařka Beata, prošedivělá a pohublá, vyhlédla ven.
„To jsou k nám hosti! Důstojný pán bude mít radost,“ vítala ho upřímně. „Zajeďte dovnitř,“ vybídla ho a otevřela obě křídla, aby mohl projet. Odkudsi zezadu ze dvora se přišoural starý, bělovlasý muž se zahradnickou zástěrou, ale v nezbytném kolárku.
„Vítám tě, Mirku,“ objal hosta. „Konečně sis na mne vzpomněl. Pojď dál, chlapče, pojď. Rád si stebou popovídám. Žijeme tu jako poustevníci.“
Vrbka vykročil po známých schodech. Nebyl tu už skoro rok, od Aniččina pohřbu. Starý pán za tu dobu notné sešel, jeho pleť pobledla a pohyboval se jen s námahou, jak si Vrbka všiml.
„Posaď se, „ zval ho bývalý konzistorní rada. „Beato, přineste nám něco na osvěžení. Ty piješ červené, pokud vím,“ napověděl.
„Skleničku si dám, ale s vodou, slečno Beato,“ přisvědčil Vrbka.
„Mně taky skleničku,“ volal farář. Nedbal Beatina zamračeného pohledu a věnoval se hostovi. „Jen povídej, co je s tebou, co děláš?“
„Jsem stále ve Vyškově. Jmenovali mé velitelem okresu.“
„Všechna čest,“ pochválil ho Zahrádka uznale. „Máš jistě plné ruce práce.“
„Úkolů nad hlavu, lidi málo, ale taková už je doba. A co vy, strýčku, jak jste na tom se zdravím?“
Beata se vracela se známým džbánkem a sklenicemi. Orosená karafa nasvědčovala, že kuchařka nelenila běžet pro čerstvou vodu do studny. Vrbka zachytil její vystrašené gesto. Nalila jim oběma, čemuž se divil. Vždycky dosud radovi Zahrádkoví víno přísné odměřovala.
„Tady je to, prosím. Pomohl byste mi s konví, pane Mirku?“
„Rád, samozřejmě.“ Vrbka vyskočil a šel za ní do síně.
Beata se k němu přitočí la a zašeptala: „Pan rada je na tom zle, srdce už dlouho nevydrží. Doktor mi to říkal,“ utřela si slzu cípem zástěry. „Chudák, od Aniččiny smrti je tak sám!“
„Zařídím mu léčení v Brně, snad se dá něco dělat,“ navrhl Vrbka ochotné.
„V jeho letech? Kdepak, příroda si poručit nedá. Šetří se, odpočívá. Já ho však znám a vidím, jak mi schází před očima. Jen mu proboha nic neříkejte! Teď už mu i tu trochu vína dopřeju. Ať si užije, neměl lehký život,“ vzlykla. „Nesmi se rozčilit, proto jsem vás zavolala.“
„Nebojte se, slečno Beato, neublížím mu. Vždyť ho mám opravdu rád jako vlastního strýce.“
Zamyšlený se vrátil do pokoje. Přistihl Zahrádku, jak si nalévá další sklenku. Musel se usmát. Dokud starého pána neopouští chuť na víno, má v sobě ještě dost vitality. Zahrádka provinile postavil džbánek na podnos.
„Všechno přede mnou zavírá,“ stěžoval si tiše. „V jednom kuse mi káže, abych se šetřil. K čemu? Vím, že mne Pán zanedlouho povolá.“
„Vždyť Beata není zlá, myslí to s vámi dobře,“ namítal Vrbka.
„Já vím, změnila se k nepoznání, každou neděli mi sama od sebe přinese půl džbánku. Jenomže mně už mnoho světských radostí nezbývá. Jídlo mi nechutná a to je zlé, chlapče. Ještě v únoru jsem byl u pátera ve vsi,“ zazářily mu oči vzpomínkou. „Dostal zabijačku. Ochutnal jsem kousek ovaru, jitrničku, jelítko, vařená játra, pečené maso, všeho jen jako vrabeček. Něco málo jsme k tomu vypili, a výsledky? Beata mé týden kurýrovala. Od té doby nejsem ve své kůži. Jen vínečko mi chutná. Mám ve skleníku schovaný demižón,“ ztišil hlas do šepotu. „Zahradník mi nosí jihomoravské vavřinecké. Pochoutka, proto se tam pořád motám. Kdyby Beata věděla,“ usmíval se lišácky. V té chvíli připadal Vrbkovi stejně čilý jako před léty, za války, kdy se nebál riskovat vlastní život, aby mu pomohl.
„Strýčku, mám k vám prosbu,“ rozhodl se Vrbka přejít k věci.
„Já vím, žes nepřijel jen tak. Ptej se, chlapče.“
„Znáte otce Theofrasta? Jmenuje se správně Bohumil Řádek. Byl prý vaším žákem.“
„Řádek… vzpomínám si. Chytrý, učenlivý, chápavý, ale nespolehlivý. Co provedl?“
„V posledních letech si zavedl živnost zázračného lékaře. Žije tam u nás, na Drahanské vysočině. Plete dohromady náboženství se šarlatánstvím. Dovolává se boží pomoci, ale lidem dává za nestydaté peníze obyčejné bylinkové čaje, dokonce i luční seno.“
„To je mu podobné,“ zasmušil se Zahrádka. „Vždycky jsem si myslel, že je prospěchář. Proto také musel odejít z duchovenstva. Nestoudné okrádal věřící.“
„Včera večer jsme ho zatkli,“ prozradil Vrbka. „Mlčí jako ryba.“
„A ty sis přijel pro recept, jak na něho,“ hádal Zahrádka.
„Vlastně ano,“ přiznal Vrbka. „Víte, strýčku, ono je to poněkud složitější. Sám neprovedl nic nápadného, nastrkoval za sebe druhé. Dokonce i kostelníka od nás, polovičního blázna. Ovšem organizátorem je on. Musím se mu dostat na kobylku.“
Konzistorní rada se napil. Dlouho převaloval lahodný doušek, než polkl. „Řádek, jestli mě pamět nemýlí, míval podivné sklony už jako seminarista. Byl protekční dítě, atak jsme mú dost promíjeli. První rok patřil mezi nejlepší, i když učení mnoho nedal. Jak stoupaly nároky, začaly s ním problémy. Dost si pamatoval, ale to už nestačilo. Působil i na ostatní bohoslovce, je rozený vůdčí typ. Vždycky chtěl stát v popředí. V prospěchu to nedokázal, olil tedy jinou cestu. Vymýšlel všelijaká alotria. Dokud se držel v mezích drobných studentských darebáctví, odpouštěli jsme mu. Jednou však ztropil poprask, že jsme z toho měli nepříjemnosti až na biskupství. Tvrdil totiž, že měl vidění. Zjevila prý se mu Panna Maria a zvěstovala mu, že ďábel mamonu chce zatáhnout lidstvo do zkázy. Dalo nám spoustu práce, než se skandál urovnal. Řádek sice odvolal své tvrzení,ale někteří seminaristé si mysleli, že k tomu byl donucen. Jistě se o ty pověsti přičinili on sám. Nakonec přece jen dosáhl vysvěcení a odešel někam na jižní Moravu.
Nic mu nechybělo, dostal bohatou štolu a početnou vesnici, také asi na otcovu přímluvu. Po čase, kdyžsi získal věřící svými kázáními, předstíral další vidění. Znovu tvrdil, že ho Matka Boží pověřila, aby vedl lidi proti hříšnému mamonu a obrátil jejich mysl k Bohu. Tentokrát se projevil cílevědoměji. Namluvit bohatým selkám, že jediné důstojnými dary na nový chrám Páně dosáhnou odpuštění. Musel bys ho slyšet jak kázal, abys pochopil. Má dar strhnout lidi. Mluví podmanivě, umí lidem sáhnout do duše. Většina věřících za ním šla skutečně jako stádo ovcí. Nanosili mu tolik peněz, že snad byl i sám překvapen. Potom dal pro klid duše upravit malby a okapy. Většinu peněz a darů však použil pro sebe. Aby získal ještě větší slávu, využil jedné místní ubožačky, která v mládí po nějakém nervovém šoku oněměla. Hřímal prý tehdy z kazatelny proti démonu zla, vybízel věrné věřící k větší zbožnosti, a když je uvedl málem do extáze, sestoupil mezi lavice, šel k té ubohé ženě, položil jí ruku na hlavu a řekl – jdi domů, dcero, a promluvíš. Taková je vůle Bohorodičky. Chuděru ženskou málem položila mrtvička, ale šla domů, a představ si – skutečně se jí vrátila řeč! Ptal jsem se tehdy svého bratra Pavla, toho psychiatra, co si o tom myslí. Vysvětlil mi, že podobné případy nejsou vzácné, ovšem většinou se dějí bez té pompézní kulisy. Stačí prý další šok ve vhodné chvíli a výsledek se může dostavit. Řádkovi to prostě vyšlo. Jeho sláva se rozkřikla široko daleko, lidé ho měli málem za svátého. Vrchnost si v té situaci nemohla dovolit kárné opatření. Ovšem s jídlem roste chuť. Řádek měl dost peněz, začal jezdit do Prahy na flámy, prokázaly se mu dokonce i styky s povětrnými ženštinami, a to byl začátek jeho konce. Revize ho usvědčila z podvodu s církevními penězi. S ostudou odešel z úřadu i církve. Z toho, cos mi řekl, ho poznávám. Vsadil na popularitu a udělal se pro sebe, jak se říká. Zázračný lékař,“ podmračil se pohoršené.
„Děkuju, strýčku. Teď ho před sebou vidím jako na dlani.“
„Chtěl jsem se tě zeptat, jak to dopadlo s Karlem Kašpárkem a Tigridem? Zavřeli jste je?“
Vrbka zavrtěl hlavou. „Utekli. Někdo je včas varoval. Kašpárek je u Francouzů, Tigrid pravděpodobně také.“
„A Pepek?“
„Ozvalo se mu zranění. Odešel do civilu. Vrátil se k řemeslu, už půl roku se za ním chystám, ale pořád to nějak nevychází.“
Zahrádka smutně pokývl hlavou. „Oba jste slibovali, že přijedete. Co se dá dělat, chápu, že nevíte kam dřív skočit. Pozdravuj ho, rád bych ho ještě aspoň jedenkrát viděl.“
„Dékuju, vyřídím.“
„Posaďte se,“ kývl Vrbka na zatčeného Řádka. Ostříhaný a oholený vyhlížel zázračný lékař poněkud směšně, odstávající uši mu dodávaly groteskní výraz.
Vysoké okno - Chandler Raymond
-RPR-
Jeden z nejznámějších detektivů na světě, ostrý hoch ale stále dobrák Phil Marlowe, má další případ: jde o bohatou pasadenskou vdovu nevalného charakteru, zmizelou snachu s pochybnou minulostí a zlaté mince mající hodnotu malého jmění. Dohromady to nedává žádný smysl, potom ale objeví Marlowe důkazy o vraždě, znásilnění, únosu a nejhorším zneužívání lidské bytosti.
Zločin za oponou - Štěpánek Vladislav
-RPŘ-
Kriminální příběhy
Magazín Haló soboty, přílohy Rudého práva.
Autor: Vladislav Štěpánek.
Obálka, ilustrace a graf. úprava Jiří Svoboda.
Rok výroby 1977. Cena 9 Kčs.
Obsah:
Posmrtné skvrny
Propaga
Výpověď za oponou
Málem metráková rakev
Pozvánka k soudu
Kámen v cestě
Cestou dolů
Advokátovy vkladní knížky
»Hledám hospodyni...«
Dva čtyřlístky
Otrávený dort
Heslo: smrt!
Etiketa stolování
Kostra u Salvátora
Troje pancéřové dveře
Modrošedý kulich
Kapelník
Alej nálady
Dárek poštou
Historie na sešití
Jako ve mzdě strachu
Dvojí cesta
Cihla v nohách
Perlový přívěsek
Turista
Krabička zrní
Krátká ukázka:
Nadporučík Holík byl trochu mrzutý. Celé to usilovné vyšetřování nevedlo téměř k ničemu. Čeho se chytit?
Benzinářka říká, že čerpadla uzavřela pár minut po devatenácté a odcházela rovnou domů. V jednom místě se jí prý vždycky rozbuší srdce, zvláště když má v kabelce větší tržbu. Je zde skoro tma a mrtvo, sem ani vyvenčit psa lidi nechodí. Tentokrát se ]í zdálo, že na konci aleje vidí nějakou mužskou siluetu, křičela, ale nikdo jí nepřispěchal na pomoc.
Stejně by už loupežnému přepadení nezabránil. Přesto se po něm sháněli jako po svědkovi, který mohl pachatele zahlédnout, něco o nich říci.
Nesehnali vůbec nikoho. A od benzinářky se stručnější popis dovědět nemohli: Jeden že je menší a druhý větší!
Vyděsila se, nadporučík to chápal. Není také divu, když k ženské přiskočí dva zamaskovaní muži, povalí ji do bláta, vytrhnou kabelku s pěti tisíci a zmizí. Měli masky, škrabošky? Jaké? Nevěděla.
Holík si postěžoval kolegovi, nadporučíkovi Oravcovi: »Pět dní už kolem té loupeže lítám jak chrt a nemám o chlup víc než na začátku.«
»A co mám říkat já!« Oravec rozhodil rukama. »Ty pár dnů a já svoje zloděje honím skoro dva roky! Člověče, mně se v noci zdá jen o kantýnách!«
»Ale ty aspoň něco víš. Aspoň něco.«
»Co, prosím tě? Taková šňůra vloupaček a já nevím ani, jak vypadají. Nikdo je nikdy neviděl, nic mi nenechají na památku, nepodepíšou se.«
»Třeba to, že jsou motorizovaní. Jednou si jich někdo všimne .. .«
Pravda, nějaké motorové vozidlo museli mít. Kdysi začínali v Příbrami, pak se vypravovali za město a v posledních měsících i do vzdálenějších obcí, kam by se vlakem nebo autobusem nemohli v noci dostat, neměli by spojení pro cestu tam a zpět.
Oravcova mapka okresu byla pestře poseta červenými kroužky a různými značkami. Vykradené prodejny, hospody a velmi často závodní kantýny na šachtách. Stále týž obyčejný, hrubý způsob vloupání. Podle některých známek se dalo usuzovat, že pachatelé jsou dva. Často si počínali dost odvážně, prostřihávali oplocení a vnikali pak do střežených závodních objektů. Dost se nabízel předpoklad, že zloději zvlášť dobře znají poměry na šachtách, nadporučík také tím směrem zaměřoval svou zvídavost.
Jejich lup nebýval velikánský. Sháněli se po penězích v zásuvkách stolů a v příručních pokladničkách, kromě toho nabrali tolik zboží, co dohromady unesli. Běžné potravinářské zboží všeho druhu a cigarety.
Pozoruhodné. Nevybírali jen to nejcennější, které se dá dobře zpeněžit, nehleděli úzkostlivě na celkovou hodnotu. Naopak, šli po rozmanitosti. Jako by pouze doplňovali své domácí spížky.
Nic naplat. Úvahy pronásledovaly nadporučíka i ve snu, ale aby se mu tak jednou zazdálo o kloudné stopě, to ne.
Oravec dál pátral po dvojici vytrvalých zlodějů a Holík zase po dvou loupežnících, z nichž jeden je údajně menší a druhý — kupodivu — větší.
Po delším čase opět přepadení. Na okraji Příbrami, v Březových Horách.
Pokladní kina přišla po večerním představení domů, bydlí se starými rodiči v malém baráčku. Jako vždy přinesla tržbu za prodej vstupenek a uschovala ji. Peníze odevzdává až ráno.
Stačila s rodiči prohodit jen pár slov. Najednou všichni strnuli, na schodech z půdy se ozval prudký dupot a vzápětí se rozlétly dveře. Dva maskovaní muži, jeden i druhý nůž v ruce, jim vyhrožovali: »Vydejte peníze, nebo vás všechny podřežeme.«
Děda je prosil, nechte nás, my nic nemáme. Ale oni přistoupili k pokladní: »Rychle! Ty víš, pro které jsme si přišli.« Menší z obou jí přiložil nůž na krk.
Co dělat, vydala jim obálku, v níž byly téměř čtyři tisíce.
»Říkáte jeden menší a druhý větší?« Nadporučík Holík tu otázku vyslovil s pocitem beznaděje, možná i s jistou dávkou šibeničního humoru.
»Vysoký, vysloveně vysoký. Aspoň o hlavu nebo o půldruhé vyšší.«
Holíka její odpověď potěšila. »Ještě něčeho jste si všimla?«
»Řekla bych, že oba jsou dost mladí, zvláště ten vysoký, bude mu sotva přes dvacet.«
»Proč to?«
»Podle hladké kůže na zápěstí a kolem úst, podle zubů a vůbec.«
»Byli přece maskovaní?«
»Jen přes horní polovinu obličeje. Oba měli až pod nos přetaženého kulicha a v něm vystřižené díry pro oči. Ten menší, co mě ohrožoval, měl kulicha modrošedé barvy. Určitě.«
Tak přece jen něco přesnějšího. Pokladní je bystrá a ti lumpové tentokrát »nepracovali« ve tmě. Dovnitř se dostali, jak zjistil technik, ze dvora. Prolezli vikýřem na půdu. »
»Ještě bych chtěla říct,« pokladní malinko váhala — »ne dnes, ale v předcházejících dnech se mi párkrát zdálo, jako by mě někdo sledoval. Tedy večer, když chodím z kina domů.«
Nadporučík jí poděkoval, a nechal do rána u domku hlídku. Neboť pachatelé jí vyhrožovali, že do rozednění nesmí kriminálku informovat.
Přestože měl Holík tentokrát lepší východisko, případ ne a ne objasnit. Zase si posteskl Oravcovi: »Vím přibližně, jak vypadají, a není mi to nic platné. Vím taky, že znají místní poměry, dohře si tu pokladní vytipovali. Asi Příbramáci. Jinak samá hádanka.«
»Hádanka?« nadporučík Oravec blahosklonně mávl rukou. »Jen hádanka? To já zakopl o úplnou záhadu!«
A začal vyprávět o čerstvém vloupání do poštovního úřadu, právě se vrátil z místa činu. »Nějak jim narůstá hřebínek, ale udělali to určitě oni. Přesně jejich styl, žádná jemná práce. A teď mě sleduj. Vybrali příruční pokladničku, malé peníze — pár tisíc. Ty velikánské, co byly v trezoru, těch si nevšimli!«
»No jo, dostat se do trezoru .. .«
»Počkej! Vylamovali zásuvky stolů a taky vylomili tu, v které ležely klíče od trezoru, rezervní klíče! Chápeš to? Otevřeli vůbec trezor? Nebo se o to ani nepokusili? Proč? Nikdo je přece nevyplašil. Tak tomuhle já říkám záhada.«
Tři dobrodružství - Nesvadba Josef
Edice Smaragd č. 63
Doslovem opatřila Magda Hájková. Přebal, vstupní kresbu a vazbu navrhl Jaroslav Fišer. | Graficky upravil Jan Wild. | Vydala Mladá fronta jako svou 3197. publikaci. | Edice Smaragd, sv. 63. j Odpovědný redaktor Vojtěch Kantor. J Technická redaktorka Jana Vysoká. | Vytiskl Mlr, n. p., závod 6, Praha 2, Legerova 22. | 316 stran. | Náklad 50.000 výtisků. | 18,95 AA, 19,27 VA. | Vydáni první. Praha 1972. 1601/22/8.5 | 23-083-72 j 13/33 j Cena vázaného výtisku Kčs 19,—
Obsah:
Případ zlatého buddhy
Jak předstírat smrt
Absolutní stroj
Krátká ukázka:
— Kdo vám řekl takovou pitomost. — Brettschneiderová šla najisto do rohu místnosti k váhám, odhodila tam pytel s hrachem a vytáhla z jakéhosi výklenku ve zdi láhev hořké kořalky. Jediným hnr.tem ji objevila a napila se rovnou z láhve. A včera večer si tady tři lidé mysleli, že už znají v téhle místnosti každý kout.
— Jak jste o té láhvi věděla?
— Chodím sem na návštěvu často. Dítě, prosím tě, řekni to panu detektivovi, než mě zase něčím praští... Nebo se chcete napít se mnou ? — podávala mu láhev.
— Nikdy! — Krasl skoro vykřikl. — Neholduji kořalkám.
— Já jo, — řekla Brettschneiderová. — Zvlášť když potře-buju sílu. A to dneska opravdu potřebuju. Sedněte si tuhle a poslouchejte. Oba dva! — zakřikla skoro Krasla.
— A přestaňte si myslet, že byl Vincenc vůl... Krást takové čínské pitomosti, to určitě.
— Ale vždyť mně to říkal sám Riessig...
— Tak to bude jistě pravda, — usmála se Brettschneiderová. — Riessig přece nelže, kdepak. Ten se domohl svého bohatství jen proto, že vždycky mluvil pravdu. Ted už vám věřím, že nejste detektiv, pane. Jste na to příliš důvěřivý.
— Pan Krasl je moc hodný. Budu ti vykládat..., omlouvala ho Albína.
— Až pozítří. Ted tady musíme sehnat toho Buddhu, nebo nám uteče deset tisíc zlatých.
— Deset tisíc zlatých? A kdo je nabízí? — divil se Krasl.
— Nějaký docela cizí milostpán. Přijel ke mně předevčírem večer v kočáře. Říká si Walter a mluví s divným přízvukem...
Krasl se rozhodl, že tedy řekne téhle zvláštní rodinné přítel-kyni všechno. I to, že toho Zlatého Buddhu včera hledali celý večer, zřejmě na stejných místech co ona. Brettschneiderová se namáhavě zdvihla. Šla odtrhnout prkno v podlaze, kde byla jedna tajná skrýš, šla k veřejím, zalom-covala prahem a objevila další úkryt, který vznikl tím, že tu byla opatrně vyňata cihla. Tady našla deset zlatek. Dala bez řeči pětku Albíne a pětku si strčila za výstřih.
— Jeli jsme s tátou ve všem na polovic, dítě, — řekla na vysvětlenou. Ještě několikrát se rozhlédla po místnosti.
— Ale o tom Buddhovi mně neřekl. Co to může být, ví Bůh. Co to může být ? — vykřikla skoro na Krasla, který ji pochopitelně rozčiloval. — Zítra v poledne to mám odnést na křižovatku za Tanvaldem panu Walterovi. Když to najdem, rozdělíme se o odměnu. Tobě ovšem srazím bolestné, detektive..., prvně se na učitele usmála. Kraslo-vi se začala líbit. Byla to silná osoba.
— Je mi líto, že jsem vás udeřil. Myslel jsem, že tady chodí vrah... Všiml si teprve ted, že Brettschneiderová není blond.
— Jakývrah?— Nevěděla ani o učitelových objevech. Musel jí vykládat všechno od začátku. Poslouchala napjatě, Albína s ní, nepřerušily učitele ani jednou.
— Znala jsem Vincence dobře, — řekla, když Krasl skončil. — Znala jsme ho tolik let. Ten měl nápady, na jaké je i Riessig krátký. Jen peníze nám scházely. A mohli jsme přivést barona na mizinu. V tomhle kraji by se to dalo dělat ještě lip, vždyť tady bdi pracují zadarmo. A tak jsme chtěli ty peníze sehnat. Vincenc měl asi vlastní plán, o kterém mi neřekl. Ale s Hankou se nespojoval, na to byl moc chytrý. K Riessigovi chodíval, to ano. Fabrikant si sám vážil Vincencových rozumů. Vždyť on houby ví, co se tu v kraji povídá a co by se dalo zařídit. Zřejmě mu při takové návštěvě Vincenc něco sebral...
— Ale co ?
— Zlatého Buddhu..., řekla Albínka.
— A ted poslouchejte! — vdova zvážněla. — Ještě těsně před tím velkým střílením a stávkou ke mně dvakrát přijela komtesa Ehrenbergová.
— Kdo? — zděsil se učitel pomyšlení, že opět přistupuje nová osoba do kruhu podezřelých.
— Komtesa Ehrenbergová, z rodiny, které kdysi všechno v tomhle kraji patřilo. Oni sami tu chtěli vyrábět textil, jenže byli moc málo na obchod. Zkrachovali za dva roky. A tu zkrachovanou továrničku starého von Ehrenberga koupil před lety Riessig. Měla ještě vodní pohon, jako nějaký mlýn. S párou tenkrát nějak nepočítali... Tak tedy ke mně několikrát přijela tahle Ehrenbergová, a že prý jí jako má Pawlata prodat nějaký záznam. Já koukala jako blázen, odkdy Vincenc obchoduje se záznamy. Ale ona říkala, že prý už bude jako tvůj otec, Albínko, vědět. Je to prý celá tlustá kniha, vázaná v kůži. A že prý za ty záznamy dá Ehrenbergová, co budeme chtít. To víte, jsou už na mizině, mohli by nám tak nejvýš dát kus lesa neoo zadlužený statek. Ale já to přece Vincencovi vyřídila, ten se jenom usmál a tvrdil mi, že žádné záznamy nemá.
Vždyť prý přece vím, že všechno nosí v hlavě. A to je pravda, pamatoval si kdekterou cenu, kdekterý dluh, měl v hlavě čísel jako pět početnic. Ta Ehrenbergová pak přišla ještě jednou a dokonce vyhrožovala, že nás to jako bude mrzet, když jí tu knihu neprodáme. Ale pak vypukla stávka a na všechno se zapomnělo. A Vincence že by tedy někdo..., Bretschneiderové se zlomil hlas. Prvně jako by se jí zastesklo.
— Je ta Ehrenbergová blondýna ?
— To bych řekla. Jako šiml. Proč? — Vyložil jí všechno o vraždě i o plavých vlasech, které Albínka našla.
— Blázen ona je dost velký, aby se pro ty záznamy vypravila sama. Jezdí celé dny na koni, má spoustu psů a řve na svého jediného sluhu jako nějaká hradní paní. Ale přece jenom se mi to nezdá...
— Nevíme, co v té knize bylo. Proč chtěla záznamy, které Pawlata sebral Riessigovi ? Co s nimi chtěla dělat ?
— To je snadné! — Brettschneiderová se jen usmála. — Nenávidí Georga. Vždyť se dřív měli brát. A potom, když se zjistilo, jaké má dostat komtesa směšné věno, tak ji Georg pustil k vodě. Ta určitě nesní celé dny o ničem jiném než o pomstě. A mít takové záznamy, které Riessig nutně potřebuje, to by znamenalo, že si může diktovat, že ho třeba může donutit k sňatku a že se jí lidé přestanou smát. To je zřejmé. Ale proč ted nepřišla sama? Proč by poslala toho Waltera ? Nebo patří ten chlap k jiné partě ? Pracuje proti Ehrenbergové ? Proč ten člověk nemluvil o záznamech, o knize, proč chtěl ode mne Zlatého Buddhu ? Tomu nerozumím. — Obchodnice se napila znovu pálenky. Krasl už jen čekal, že si taky zapálí viržinko. Asi to patří k mravům zdejších pionýrských podnikatelů.
— Jak vypadal ten Walter ? — zeptal se aspoň, protože ho nenapadlo nic lepšího.
— Počkejte! — Brettschneiderová začala vzrušeně přecházet. — Počkejte, byl taky blond. Opravdu, ten chlap měl plavou čupřinu, tak oslnivě plavou, že jsem ji v životě na mužském neviděla, a já přece viděla nějakých mužských ...
— Rozhodně bych vám neradil, abyste šla zítra na to roz-cestí u Tanvaldu sama, — řekl Krasl.
— Bodejť. Druhou takovou slupku do hlavy bych asi těžko snesla. Ale peníze jsou peníze, riskovala jsem už víc.
— Ale vždyť jste ještě nic nenašla.
— Taky nehledám dlouho. Kolik mohl mít skrýší v takoVincenc přede mnou neměl tajností.
— Až na toho Buddhu — řekl Krasl. Vzal si kabát a chystal se ke dveřím.
— Kam jdete?
— K Ehrenbergům..., řekl a vykročil do tmy jako hrdina. Tak docela tma už nebylo. Začínalo svítat. Zívl. — Já už se tu asi nevyspím..., pomyslel si.
A nevěděl ani, jak blízko je pravdě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)