Detektivky prof. Chrobáka

Slavní detektivové - Symons Julian

Sedmero původních pátrání. Dodatečné povídky představují dosud neznámé detaily ze života sedmi nejznámějších detektivů. Předmluvou doplnil Lubomír Dorůžka. Bibliografii českých překladů sestavil František Jungwirth. Ilustrace z originálu 1981. Povídky: Zas, chvějné postavy, mě oblétáte (předmluva Lubomíra Dorůžky), Jak byl poustevník vyrušen ve svém ústraní, O slečně Marplové a o městečku St. Mary Mead, Archie Goodwin vzpomíná, Vysvětlení záhady Ellery Queenů, O Maigretovi a ukradených dokumentech, Život Hercula Poirota (Založeno na poznámkach kapitána Arthura Hastingse), O zrodu Philipa Marloway. Obsahuje též bibliografii českých překladů slavných detektivů po roce 1945.

Dáma ve člunu - Kristóf Attila

Vrah zemřel první.... - Wurmser André

Práce pro vraha - Slovin Leonid

Dvojí život Theofrasta Longueta - Leroux Gaston

Vražda s reprízou - Císařovský Michal

Silnice - Různí

RPR

Příběhy z archivů bezpečnosti. 160 stran, vazba měkká.

Detektiv vzpomíná - Bubník Zdeněk

Příliš mnoho blonďáků - Junková Lydie

Život a smrt Harryho Oakese - Bocca Geoffrey

Sólo pro virtuosa - Bernard Václav, Voldán Jan

RPR

Eroticky podezřelá - Princ Karel

Levné sešity detektivek 1993-06 - Různí

Opuštěný dům
Dokonalá pomsta galerky
Ráj zlodějů a lupiči
Pobožní hoši
Zlá nemoc puberta

Vražda na zpáteční cestě - Pacovský Jiří

Dravci - Saul John Ralston

Komisař Péri zasahuje - Addams Peter

-RPR-

Detektivní román německého spisovatele, vytěžený z francouzského prostředí. Příběh, v němž se ze zdánlivé silniční nehody vyklube rafinovaná vražda a v němž pátrání po vrahovi přivádí na stopu mocného gangu, obchodujícího skradenými originály obrazů a zejména pak s omamnými drogami. Napětí vrcholí, když se s tímto gangem, rovnajícím se malé armádě banditů, pustí do souboje úspěšný detektiv a každou akcí riskuje existenci a život.

Program na neděli - Santarová Alena

Tady bezpečnost - Janský Rudolf

Jméno autora Rudolf Janský je pseudonym spisovatele Rudolfa Kalčíka.

Ultimátum - Blahota Jiří, Strnad Jiří

Tetovaný vrah a jiné povídky - Různí

Vysoká hra - Deiss Jay

Živá odtud nevyjdeš - Různí

Tři a půl mrtvých - Tatcher Timothy

Zabiják - McBain Ed

-RPR-

Během jediného týdne jsou střelou zblízka zabiti dva policisté z 87. revíru: Mike Reardon a David Foster. Dvě úkladné vraždy bez zjevného motivu. Rozjíždí se zátah na propuštěné vězně, kteří by mohli mít se sedmaosmdesátkou nevyřízené účty, ale všichni mají skálopevné alibi. A revolver ráže 45 mm vystřelí znovu. Z tkání nalezených za nehty třetího zavražděného policisty, Hanka Bushe, vyčtou odborníci lecjaké údaje o vrahově postavě, zaměstnání, zvycích.

Detektiv Steve Carella začíná tušit, odkud vane vítr. Udělá však osudnou chybu – svěří se se svým podezřením jednomu senzacechtivému žurnalistovi, a ten jeho informace zneužije.

Vrah po přečtení novin pochopí: musí Carellu odstranit. A tak neopatrný Steve Carella ohrozil nejen vlastní život, smrtelné nebezpečí číhá především na jeho snoubenku, hluchoněmou Teddy Franklinovou...

Poslední večeře - Bělohradská Hana

Ďábelská kráska - Flemingová Joan

Pozdní doznání - Vernberg Maximilian

-RPR-

Detektivka autora scénáře filmu Poslední svědek, jenž se i u nás těšil mimořádné pozornosti. Uvádí znovu na scénu sympatického obhájce dr. Foxe a nechá jej řešit případ vraždy, v němž odhalí pachatele v dokonale zakukleném válečném zločinci a vrátí čest vyšetřovacím i soudním aparátem mechanicky a nelítostně drcenému lékaři.

Vydání z roku 1970.

Měsíc s dýmkou - Prošková Hana

Škorpion a král - Kaucký František

Únos dr. Stajného - Nizurkski Edmund

Tráva a vítr - Sedlmayerová Anna

Vypůjčená tvář - Addams Peter

Tajemství E 225 - Joneš Alois

-RPR-

Anotace:

Odehrává se za války a těsně po osvobození. Jejím protagonistou je badatel Eduard Lichner, který jeden čas pracoval na výzkumech v oblasti virologie. Němci ho unesou a vydírají, aby ho získali ke spolupráci na výrobě biologické zbraně nového typu.

Údaje o titulu:

Edice Magnet 2/1984. Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Březina. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 880/23,160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. -administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs. Počet stran: 128

59-400-83

TS 13/33

Krátká ukázka:

Koncem března měl Lichner noční službu. Po půlnoci si dopřál cigaretu. Sotva si zapálil, rozezněly se sirény.

Vzal z police silnou baterku a vsunul ji do kapsy.

Chystal se opustit laboratoř, když uslyšel palbu protiletadlových děl. A pak dosud neznámý hvízdavý zvuk. Hned nato otřásl zdmi budovy mohutný výbuch.

Pospíchal k východu. Palba protiletadlových děl houstla, ale přehlušovaly ji dunivé detonace bomb.

Strážný stál u vchodu a posunky naznačoval Lichnerovi, aby jej následoval do bytu.

Tmavé nebe prořezávaly paprsky světlometů. Vedlejší budova hořela. Přijížděl k ní požární vůz a hned za ním i náklaďák, z kterého ještě za jízdy vyskakovali vojáci. Bomby dopadaly v bezprostřední blízkosti tábora. Vysoko na nebi se ozval výbuch, vyšlehl plamen a dolů se řítil zasažený letoun jako kometa.

Strážný pobídl Lichnera do běhu. Utíkali.

V tom zaslechl Lichner svist letící pumy. Dopadla blízko. Tlaková vlna ho odhodila. Zmateně vstával. Ohlížel se po strážném, ale toho nebylo vidět. Hořící budova dostala další zásah.

Lichner se rozběhl směrem ke krytu. Míjel objekt, odkud jednou v noci, jak zpozoroval, odváželi rakve.

Vchod neexistoval. Přední stěna se zhroutila. Lichner se zastavil, protože v několika vteřinách ticha, které nastalo mezi palbou flaků a výbuchem bomb, uslyšel zoufalý křik.

Přelezl hromadu sutě a vstoupil dovnitř. Podobně jako v jejich laboratoři byla budova rozdělena dlouhou chodbou.

Světla nesvítila.

Lichner vytáhl z kapsy baterku a spěchal chodbou dál. Po levé straně náhle přešla chodba ve skleněnou stěnu. Za ní spatřil ve svitu baterky klece. Od skleněné stěny byly přehrazeny silným drátěným pletivem. A právě odtud se ozýval křik a nářek. Skleněná stěna byla na několika místech roztříštěna.

A pak uviděl hrůzný obraz.

V kleci byli dva muži.

Pobíhali beze smyslů, naráželi do ocelových mříží klece a vraceli se. Jeden druhého zřejmě nevnímal. Byli nazí, neholení a nestříhaní. Jeden z nich reagoval na kužel světla. Otočil se k Lichnerovi, vyrážel neartikulované skřeky, potom se otočil a schoulil v koutě klece.

Pro Lichnera to byl šok. Jeho podezření bylo oprávněné. V další kleci uviděl samotnou ženu. Nedovedl odhadnout ve světle baterky její věk. Lezla po kolenou, ruce jí bezvládně visely podél těla.

Připadalo mu, že se ocitl v pekle.

Chtěl se vrátit, utéci před pohledem, který se mu naskytl, ale něco ho nutilo jít dále.

Zahlédl v jiné z klecí staršího muže, který chodil pozpátku.

Udeřil se o mříž, klesl k zemi, znovu se zvedl a pokračoval ve své podivné chůzi.

Lichner přistoupil blíž. Zavolal jediné slovo, které jej v tom okamžiku napadlo: „Haló!" Muž drmolil cosi neuvěřitelné rychlou frekvencí řeči. Lichner nemohl postřehnout jediné slovo.

Viděl dosti To už přestali být lidé, lidské bytosti. Pouhé trosky, odsouzené k hrůznému umírání. Pokusné oběti.

Udělalo se mu nevolno. Vracel se klopýtaje chodbou zpátky k východu.

Vyšel z objektu ven. Několik okolních budov hořelo. Nádvoří zůstalo prázdné, možná že nálet mezitím skončil a lidé jsou dosud v krytech. Bylo ticho. Ale v tom okamžiku se znovu ozval hukot další vlny nalétávajících letadel, prudká palba a opět začaly dopadat pumy.

Lichnerovi blesklo hlavou, aby se pokusil o útěk. Utéci za každou cenu! Po tom, co uviděl, věděl naprosto jisté, že by už déle nemohl na výzkumu pracovat. Ať ho raději zastřelí na útěku, v té chvíli mu to bylo jedno.

Zamířil k hlavní bráně, vzdálené necelý kilometr. Strážní věž už neexistovala. Zásah bomby ji smetl ze země. Těžká železná vrata byla vytržena z betonových sloupů a zprohýbána.

Nikdo ze strážných nebyl v dohledu. Jen kdesi vzadu za sebou slyšel zmatené povely a výkřiky.

Ocitl se necelých deset metrů od brány. Rozběhl se. Zaslechl hvízdavý zvuk. Už ho znal, vrhl se na zem a zůstal ležet. Ucítil tupý náraz do hlavy a pak už nevnímal nic.

* * *

Z hlubin vědomí se dral podivný hukot. Blížil se a zase vzdaloval. Pojednou sílil, bodal do uší. Letadla, napadlo jej. Budou shazovat bomby. Trhl sebou. Musí utéci. Musí pryč. Namísto toho jen pootevřel oči.

Oslnilo jej světlo. Zase oči zamhouřil. Hukot v uších se zmírnil, teď už tolik nebolel. Pozvolna si uvědomoval, že to nejsou letadla...

A potom se mátožně probral k vědomí. Uvědomil si, že leží na posteli. Nad sebou viděl bílý strop. Pokusil se pootočit hlavu, ale prudce ho v ní zabolelo.

Uviděl skříň, dveře a umyvadlo. Za jeho hlavou proudilo do místnosti světlo. Mělo by tam být okno.

Kde to jsem? Co se se mnou stalo?

Klíč k záhadě - Jindra Karel

Vyděrač - Talaš Vlastimil

Případ OK-XTU - Marný Tibor

Tichý krok strachu - Andrejs Jaroslav

Gang smrtících snů - Cimický Jan

Příliš mnoho mercedesů - Lipert Bohumil

921 - start povolen - Jurášek Josef

Krátká ukázka:

Výbuch.

Tento případ se stal v době, kdy nebylo ještě nic známo o proudových letounech. Používané typy měly vpředu vrtuli a jejich motory běhaly na čistý letecký benzín, nikoli na petrolej.

Technikům se v té době dávala přezdívka šmírácl. Nevznikla náhodou. Technický personál nebyl tenkrát tak dobře vybaven pracovními oděvy jako dnes a nosil většinou značné promaštěné kombinézy. Když stupeň znečištění dosáhl neúnosné hranice, nastala nutnost kombinézu vyprat. Ženatým to obstarala doma manželka, svobodní volili jednoduchý a osvědčený prostředek přímo na pracovišti. Natočili z cisterny kbelík leteckého benzínu, kombinézu do něj namočili, několikrát promnuli, vyždímali a pověsili na sluníčko proschnout. Za hodinku měli vypráno, i když se čistý pracovní háv značně odlišoval barevným odstínem od původního.

Případ, o kterém budu vyprávět, nijak nevybočil z tehdejšího rámce vžitých návyků. Kdosi vymáchal špinavou kombinézu v kbelíku benzínu a použitý prací prostředek vylil do klozetu v přístavku hangáru. Bývalo sice pravidlem vylitý benzín spláchnout, ale v tomto případě se takto nestalo a již se nepodaří zjistit proč.

Staří mazáci splachovali při použití klozetu pro jistotu obvykle dvakrát. Poprvé při příchodu a podruhé před odchodem. Přišel tam však jeden zbrusu nový technik, neznalý místních zvyklostí. Usedl ve WC na prkénko a oddal se sladkému snění. Po chvíli dostal chuť na cigaretu. Sáhl do kapsy, vyklepal z balíčku jednu, škrtl sirkou, zapálil si a labužnicky vyfoukl první kouř. Hořící zápalku stále ještě držel v prstech a chystal se ji sfouknout. Pak si to však z nepochopitelných důvodů rozmyslel a pustil ji mezerou mezi koleny do klozetu.

A tady vlastně příběh končí. Co následovalo, seběhlo se tak rychle, že se to dá jen stěží popsat. K výbuchu v pravém slova smyslu naštěstí nedošlo, protože místnůstka byla celkem obstojně větraná. Z klozetové mísy se však rázem stala sopka. Postižený nedostatečně oblečen s výkřikem proběhl zavřenými dveřmi a vrhl se do sudu s vodou, který tu stál opodál jako hasicí zařízení pro případ požáru.

Případ skončil menšími popáleninami na choulostivých částech těla a nebyl ani hlášen jako mimořádná událost.

Velitel, který se o tom dověděl teprve později, vydal přísný zákaz praní v benzínu.

Když se řekne kufr.

Kdo nezná leteckou terminologii a hantýrku, ten by si mohl myslet, že bude řeč o kufru jako zavazadle v souvislosti s dovolenou, služební cestou, stěhováním a podobně. Ale chyba lávky. Pojem KUFR má u letectva zcela specifický a zvláštní význam a znamená tolik jako ztráta orientace, neznalost polohy, zabloudění.

Zabloudit se dá i na zemi, třeba v lese. Zabloudit v letadle za letu však je něco zcela jiného a tomu se právě říká chytit kufr. Původ tohoto termínu se snad již ani nedá zjistit, ale to neni důležité. Důležitější je, aby se takovému kufru každý pilot vyhnul a pokud k němu někdy náhodou dojde, aby věděl, jak si má počínat. V letadle při ztrátě orientace, neboli při kufru často pilot v prvnf chvíli zpanikaří a to může být důvodem k tomu, aby provedl další nepředloženosti. Proto se v pravidlech při zakufrování na prvním mfstě říká — zachovat klid. Dále je při kufru důležitý čas, nebo spfš zbytek času, který má pilot k dispozici, aby se našel a přistál na některém nejbližšim letišti dříve, než mu dojde palivo.

Dnes jsou předpoklady ke kufrování mnohem menší než tomu bývalo dříve, protože jak v letounu samotném, tak na zemi sloužf celá řada speciálnfch radionavigačních zařízení k tomu, aby pilot znal svoji polohu a bez problémů našel své letiště nebo bojový cil a to třeba za špatného počasí nebo v noci. Ale přesto I dnes se dá zakufrovat. Za minulých dob museli piloti spoléhat jen na takzvanou srovnávací orientaci. To se udělala v mapě čára kam se poleti, změřil se kurs letu a vzdálenost mezi výchozím bodem, obvykle vlastním letištěm a cílem, kam se chceme dostat. Podle rychlosti letu se pak spočítal i potřebný čas. Trať letu se dále rozdělila na úseky po jedné minutě letu, prostudovaly se podle mapy význačné orientační body na trati, např. řeky, větší města, rybníky atd. A pak se letělo. Pilot sledoval terén pod sebou a srovnával jej s mapou. Pokud přípravu neodbyl, obyčejně doletěl v pořádku tam, kam měl určeno. Stávaly se však případy, kdy tomu bylo úplně jinak. A pak nastal kufr. Když se někdo za letu ztratil, čili chytil kufr, musel zase sám sebe najit. Na rozdíl od dneška, kdy stačí zavolat rádiový zaměřovač, nebo velitelské stanoviště a vyžádat si zaměřeni, případně se zeptat na polohu. Kdysi jednou z posledních možnosti, jak obnovit orientaci, bylo nalétnout na nejbližši nádraží a přečíst si jeho název. Stalo se jednou, že mladý pilot zakufrovat v prostoru jižní Moravy. Létal sem a tam, potil se strachem a paliva v nádržích pomalu ubývalo. Když si již nevěděl rady a pomalu si začal obhlížet pole, kam s tou mašinou sedne, spatřil jako na zavolanou koleje. Zajásal, protože železniční trať vede většinou od města k městu. A tak se jí chytil a sledoval ji. Po chvíli objevil nádraží. Oddychl si. Provede průlet, přečte název, zorientuje se a zamíří domů.

Šikovně si nalétl podél kolejí a nízkým průletem to vzal kolem nádražní budovy, aby si mohl přečíst staniční nápis. Písmena však byla malá a tak jen zjistil, že jsou to dvě slova a že je to česky, takže v Rakousku nebyl. Než přeslablkoval celý nápis, musel provést ještě několik průletů. Nakonec to přece jen zvládl. Jmenovalo se to tam KOSTEL PODIVÍN. Pilotovi název stanice nic neříkal, takové divné jméno v životě neslyšel. Jedině ho potěšilo, že to opravdu zní česky. Teď již zbývalo jen jedno. Nastoupat výšku, přiznat se rádiem, že neví kde je a požádat letovou kontrolu, aby mu poradila. Když se mu konečně podařilo domluvit se, dostal osvědčenou odpověď: .čekejte'. Mezi tím nastal na letové kontrole poplach a každý kdo měl nějakou mapu, hledal železniční stanici se záhadným názvem KOSTEL PODIVÍN. Po několika minutách se konečně někomu podařilo zjistit, kde to je a pak již bylo otázkou času změřit kurs na letiště, předat ho rádiem pilotovi, který zatím ukázněně kroužil nad tímto význačným orientačním bodem. Návrat na letiště byl pak již otázkou několika minut letu.

Jiný kufr se odehrál při manévrech v roce 1949 v prostoru západních Čech. Letectvo se zúčastnilo v plném počtu, část jako strana .červená' a část jako strana .modrá'. Protože při manévrech docházelo pravidelně k většímu nasazení různých druhů vojsk a tedy i letectva, nebylo o různé mimořádné příhody nouze. Na straně .modrých', kteří měli letiště blíže ke státní hranici došlo k případu, o němž bude řeč. Letka modrých stíhačů zajišťovala podporu pozemních vojsk v prostoru bojové činnosti a po splnění úkolu se vracela na mateřské letiště. Bylo již navečer, sluníčko stálo nízko nad obzorem a dohlednost se zvláště proti slunci poněkud zhoršila. Kdyby se bývala navigační příprava provedla podle předpisu, nic by se nestalo. Ale ta právě nebyla řádně provedena.

Velitel letky nasadil kurs domů částečně zpaměti, částečně podle orientačních bílých šipek, vytyčených v terénu na bojišti. Kontrola doby letu se zdála být zbytečným přepychem, vždyť na vzdálenost mizerných 100 km se nedá udělat tak velká chyba a toho dne to byl již pátý let do stejného prostoru a zpět, tak co by se mohlo stát. Ale jak se dále ukázalo, stát se mohlo a také se stalo. Při všech nepřesnostech se nelze divit tomu, že i na tak krátké vzdálenosti došlo k odchylce od plánované trati letu, skupina minula o pár kilometrů vlastní letiště a pokračovala směrem na severozápad, tedy. ke státní hranici, ležící nedaleko. Když se již některým pilotům začalo zdát, že letí příliš dlouho, přišel povel velitele letky Roje stupňovitě vpravo, což bylo neklamným znamením, že je všechno v pořádku a velitel zřejmě ví, co dělá. A skutečně se po dalších dvou až třech minutách letu objevilo v dohledu letiště. Piloti zaujali sestavu. Každý se vklínil za svého vedoucího, div mu vrtulí nesekal do křidélka, aby na zemi viděli, že v mašinách nesedí žádní začátečníci. A již tu byl povel vedoucího — rozchod. Skupina provedla ukázkový vějíř a rozešla se jednotlivě do okruhu. Každý si hlídal letoun před sebou, aby ho neztratil z dohledu. Bylo vidět, že je to sehraná parta, v níž každý má letoun pevně v rukou. Po větru ohlásili piloti jednotlivě vysunutí podvozku, ale letová kontrola mlčela. Patrně zákaz korespondence kvůli nepříteli, odborně nazývaný rádiový klid. Mezi tím již velitel letky dotáčel zkráceným okruhem čtvrtou zatáčku a chystal se vysunout plné přistávací klapky. Ještě jednou obhlédl čelním sklem celou letištní plochu a strnul. Kde se tam vzal černobíle šachovaný hangár? Téměř současně se ozval v rádiu výkřik některého z pilotů: „To není naše letiště." Velitel letky neztratil duchapřítomnost. Dal plný plyn, až motor zaburácel na maximální výkon, stiskl tlačítko zavírání podvozku a zavelel: „Opakovat okruh, točím doleva, zařaďte se do skupiny." A bojovou zatáčkou nasadil opačný kurs, tentokrát opravdu domů. Protože se sluníčkem v zádech byla dohlednost mnohem lepší, dostala se celá skupina asi po 10 minutách letu v pořádku domů jen s tím rozdílem, že přilétla z opačné strany než obvykle. Ale toho si na zemi nikdo nevšimnul. Po přistání nastalo mezi piloty tajné dohadování, kde to vlastně byli a jak se vše seběhlo. Myslím, že se na tom ještě dodnes nedohodli. Zajímavé však bylo, že se to kromě přímých účastníků nikdo jiný nedozvěděl, ani stížnost odnikud nepřišla.

-RPŘ-

Stránky