Výbuch v podzemním jezeře - Kafka František

 

magnet — periodická řada. Vydává Vydavatelství časopisů MNO, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, telefon 234355—7. 

Šéfredaktor Jaromír Hořec, zástupce Gustav Hajčík. 

Redakce: Jungmannova 24, Praha 1, telefon 234355—8. 

Obálku navrhl Miroslav Houska. 

Grafická úprava Antonín Dvořák. 

Vychází ve spolupráci se Svazarmem, Svazem protifašistických bojovníků a ministerstvem vnitra. 

Rozšiřuje PNS, v jednotkách ozbrojených sil VC MNO-administrace: Vladislavova 26, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku. 

Tiskne Naše vojsko, n. p., Praha, závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu. Ročník pátý. Cena 8 Kčs.

Poutavá reportáž o odvážném útoku norských vlastenců - parašutstů - na elektrárnu v Rjukanu,kde nacisté za války vyráběli strategickou surovinu - těžkou vodu. Autor se však nesoustřeďuje na tuto jedinou událost - i když proslulou a známou i naší veřejnosti, naposledy z filmu Hrdinové z Telemarku.  V dramatické zkratce se snaží zachytit obraz okupačních let v Norsku a dává tak nahlédnout našemu čtenáři poprvé do zákulisí osudových diplomatických a vojenských akcí, které v promyšleném plánu připravovala Hitlerova třetí říše proti počtem nevelkému, ale strategicky významnému království na severu Evropy. A vypráví i o událostech kolem vzniku první atomové pumy,v nichž hráli významnou roli nejen fyzikové,ale i špionážní ústředny mnoha zemí.

Vyznavači ohně - Železný Oldřich

 

Vydalo vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Grafická úprava a obálka Miroslav Březina. 

Pro fotografickou přílohu použito snímků Jaromíra Komárka. 

Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24. 

Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet - administrace, Praha 1, Vladislavova 26. 

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha. 

Cena výt, 8,— Kčs.

Krátká ukázka:

Dýchavičná lokomotiva vypustila obrovský oblak nažloutlého, hustého dýmu, hlasitě zasípala v průduškách a ulehčené vypískla, když se z průseku lesa před ní objevilo malé horské venkovské nádražíčko.

Brzdy zaskřípěly, zacvakaly o sebe nárazníky starých vysloužilých vagónů, které pamatovaly zcela určitě ještě c. a k. mocnářství, a konečně se ozvalo i vítězné vypuštění páry, ohlašující zcela jednoznačně: zdolali jsme to!

Vláček se zastavil.

Bylo to typické horské nádražíčko na Šumavě, malé, opuštěné a ospalé, s vysokým štítem, sroubeným tlustých sosnových polen a s příkrou břidlicovou střechou, aby sníh nemohl příliš zatěžkat krovy a snadněji sjel z hřebenu.

Vítr v tomhle předjarním čase hučel v korunách nedalekých jeřabin a hnal přes hornatou a zalesněnou krajinu těžké, mokrým sněhem napité mraky směrem k blízkým pohraničním oblastem.

Nic dosud nesvědčilo o blížícím se jaru. Jen sněhu bylo neobyčejně málo, skoro žádný, jako celou tuto zimu. Dřevěné truhlíky pod okny nádražní budovy byly dosud pusté, zem v nich stará a našedlá a teprve čekající na barevnou záplavu tradičních řeřichových květů, svítících do dálky jako nejostřejší anilínové barvy.

Z posledního vagónu vystoupil jako jediný cestující mladý muž. V ruce držel odřený černý vojenský kufřík, který také už musel mnohé pamatovat, brigadýrku měl nasazenu hluboko do čela, aby mu ji zlomyslný vítr náhodou nesebral, oblečen byl ve staré četnické uniformě, vylepšené vysokými, skoro novými černými holínkami. Otevřený dlouhý plášť mu zavlál ve větru, a tak si jej raději zapjal.

Rozhlédl se po pustém peróně.

Nebyl tu ani výpravčí.

Ze dveří prvního vagónu teď vyhlédl průvodčí, přejel očima celou lokálku a pak krásně zatroubil na malou zlatou trubku, již měl pověšenu na červené šňůrce na krku.

Odpočinutá obstarožní lokomotiva mohutně zafuněla jako malý býček, puštěný ze řetězu, její kola zabrala a několikrát se naprázdno protočila na hladkých, do stříbrna vyleštěných kolejnicích, a pak se celá ta stará paráda dala do pohybu a za ní se táhl chvost těžkého žlutého čpavého dýmu, jaký vzniká z nekvalitního hnědého uhlí a zbytků mouru.

Vítr se okamžitě téhle nové hračky chopil, začal dým cupovat bleskurychle na drobné cáry a vesele si do té ničitelské rošťárny hvízdal v korunách stromů.

Jan Zeman – tak se jmenoval onen mladý muž – prošel otevřenou brankou v laťkovém plotě, ohrazujícím perón a zahrádku nádražíčka. Ocitl se na rozšířeném silničním prostoru před nádražní budovou. Rozhlédl se. Na protější straně vozovky u krajnice stála oprýskaná tabule, na niž kdosi tuší napsal: KATEŘINSKÁ HORA a k tomu nakreslil zakřivenou šipku, ukazující směr doprava.

Jan Zeman už už vykročil tím směrem, když náhle pudově pocítil, že ho někdo upřeně pozoruje.

  Ohlédl se.

U vchodu do čekárny stál muž, oblečený v prošívanou vojenskou vestu, staré manšestrové kalhoty, dole sepnuté sponou pro jízdu na kole, turistická bagančata. Na hlavě měl klobouk s klopenou krempou, poněkud připomínající myslivecký. Kolem krku měl omotánu tlustou šedivou šálu, skrývající i značnou část obličeje.

V okamžiku, kdy Zeman na něj pohlédl, muž uhnul očima, chytil staré jízdní kolo, nasedl a rozjel se opačným směrem, než kterým měl namířeno Zeman.

Chvíli za ním překvapeně hleděl, protože ten chlapík určitě z vlaku nevystoupil. Snad tu čekal na někoho, kdo nepřijel? Pak nad tím vším mávl rukou a odhodlaně se vydal po silnici, táhnoucí se od nádraží vzhůru do kopce.

Šel rázně, ale přitom hluboce předkloněn, aby se mohl lépe prodírat proti tomu neodbytnému větru, který jako by si z člověka dělal jen samou legraci a co nejdříve ho měl v úmyslu povalit někam do strouhy.

Před Zemanem se nyní otevřela dlouhá náhorní planina, posetá šedivou, prožloutlou vyschlou travou a nízkou horskou klečí.

Zastavil se.

Pravičkou si podržel štítek brigadýrky a zahleděl se před sebe na silnici. Podle mapy, kterou si prohlédl ještě ve vlaku, měl před sebou do Kateřinské Hory ještě dobrých sedm či osm kilometrů. Pak si uvědomil, že na silnici před ním se cosi děje. Musel si zastínit a protřít oči, slzící v tom silném větru.

Nemýlil se.

Asi tři sta metrů před ním stál na vozovce šedivý, opelichaný a oprýskaný německý bojový vůz KDF. Kapotu měl otevřenou a nad motorem se skláněl muž v pískově nažloutlé uniformě německého afrika – korpsu, doplněné krásnými žlutými semišovými holínkami a čepicí horských myslivců s předlouhým slunečním štítkem. Přes safari košili měl přetažen zelený americký armádní límcový svetr z dodávek UNRRA.

Muž zdvihl hlavu od motoru a zahleděl se na Zemana. Pak se vztyčil a jadrně zaklel: „Hrom do toho krámu uhoď!“

Zdvihl ruku k ústům a začal profukovat trysku karburátoru, kterou držel v prstech, ušpiněných od motorového oleje. To už stál Zeman skoro u něho.

Muž se zazubil. „Nazdárek! Prošvih‘ jsem tě, kamaráde, ale za to může tenhle zatracenej germánskej šmejd. Furt se to zanáší, potvora. Von i ten benzín stojí dneska za bačkoru.“ Muž na důkaz svého opovržení kopl do pneumatiky auta, znovu se sklonil nad motorem a začal šroubovat trysku do karburace.

Poněkud překvapený Zeman se nerozhodně zastavil nad zdviženou kapotou. Muž pracoval neobyčejně rychle a obratně, musel mít v této činnosti značnou rutinu. Když se Zeman znovu podíval na jeho utrmácený a vysloužilý vůz, vůbec se nedivil.

„Hod si kufr dozadu, pak mě roztlačíš, baterka je totiž taky v čudu, kapišto?“ zasmál se znovu ten chlapík a pak zaklapl víko kapoty a znovu s gustem nakopl pneumatiku, která chudák už ani nepamatovala, že někdy mívala vzorek. „Je to totiž zlomyslnej německej šmejd,“ dodal nevybíravě. Mluvil pražským žargonem, samozřejmě, sebevědomě a halasně jako každý chlápek, který se vyzná v tlačenici. Znovu se usmál. Jeho úsměv nebyl nesympatický; ten muž, kterému bylo asi pětatřicet, byl určitě znamenitý společník a dobrý kumpán v každé hospodě a v každé společnosti a rysy jeho tváře i chytré oči prozrazovaly dávku přirozené inteligence.

„Ty se jmenuješ Zeman, viď? A jak dál? Franta? Véna? Lojzík? Ladík? Jakpak ti říkala maminka?“ utíral si muž ruce do špinavého hadru.

Zeman se trochu zamračil. Neměl rád tenhle nezávazný vtíravý tón a už vůbec neměl rád, když se k němu hned při prvním seznámení někdo choval jako starý kamarád, s nímž snad kdysi pásal krávy. Odpověděl možná odměřeněji a příkřeji, než původně chtěl. „Jsem Jan Zeman, čekatel SNB, a jedu…“

Ale chlapíka se to vůbec nedotklo. Mávnutím ruky hodil špinavý hadr kamsi do škarpy a přerušil Zemana.

„To je mi prosím jasný, všechno vím, všechno znám, bylo mi tajný jenom to, jak ti říkala maminka, tak se neštěť, tolik jsem snad neřek‘… Honzo!“ To konečné oslovení vyznělo skoro jako bodré a milé pokárání. A zase ten docela milý úsměv. Musel o tom vědět, ten chlapík, že s takovýmhle úsměvem získá mnoho lidí docela zadarmo. I Zeman se za svou příkrost poněkud zastyděl, ale neměl čas cokoli říct, protože chlapík už zase pokračoval.

„Tvůj novej starej, strážmistr Vydra, mě totiž, jak jsi už asi pochopil, poslal, abych tě přivez‘ i s kufrem. No a vidíš, jak to ta stará herka pěkně zvorala,“ šťouchl, teď najednou docela přátelsky, loktem do auta, až plech v jeho útrobách zaharašil. Pak podal Zemanovi na přivítanou loket, jak se to dělává při špinavé práci. „A já jsem nějakej Velenský, Ludva. Dali mi tady do národní správy zdejší pivovar. A taky dělám správního referenta v místní správní komisi. A taky všechno možný jiný,“ rozesměje se, „takže přitom všem jsme koneckonců vlastně tak trochu kolegové, ne?“

Zeman se konečně také usmál. Stiskl Velenského loket a rázně hodil kufr na zadní sedadlo vozu. „Tak jo. A kolik je vás vůbec celkem tady v Kateřinský Hoře?“

„Šestasedmdesát novejch lidí z vnitrozemí, teď vlastně o jednoho víc,“ uculí se na Zemana, „a sedm set třicet šest hakenkrajclerů. Přesně. No nejev se, to nejni tak moc, tohle nebejvala žádná zapadlá díra. Zaplaťpámbu, že se bejvalej Katherinensberg takhle pořádně smrsknul,“ odplivl si, bravurně přeskočil dvířka vozu a dopadl na sedadlo řidiče. Pak se znovu otočil na Zemana.

„Tak se do toho verku opři, prosím tě. Až to blafne, skoč sem ke mně a tradá domů! Můžeš!“ uvolnil Velenský ruční brzdu.

Zeman se opřel o zadek vozu a automobil se začal pomalu rozjíždět.

Velenský zasunul rychlost, vůz se zarazil v pohybu, pak škytl a konečně se z výfuku za docela slušné detonace vyvalil oblak černého dýmu ze spáleného oleje. Vůz se rozjel.

Zeman přeběhl k boku auta, naskočil podobným stylem, jaký viděl u Velenského, a usadil se na předním sedadle vedle řidiče. Velenský na něho uznale mrkl, zasmál se a vesele zanotoval: „Na tu svatů Kateřinu, Katerinskú nedělu, verbovali šohajíčka na vojnu…“

Zeman neodolal a přidal se.

Prudké poryvy větru nesly tu veselou písničku až kamsi k oněm černým pohraničním lesům. Ale zdejší vítr asi neměl tuto písničku příliš v lásce, protože jeho poryvy sílily, začaly vztekle cloumat celým vozem a ohrožovaly i Zemanovu brigadýrku, takže ji musel sejmout z hlavy.

A pak se v údolí před nimi objevilo malebné městečko: Kateřinská Hora.

Prípad námesačníkovej netere - Gardner Erle Stanley

 

Perry Mason I.

Prípad námesačníkovej netere / Prípad chromého Kanárika / Prípad s hracími kostkami

Z ANGLICKÝCH ORIGINÁLOV ERLE STANLEY GARDNER. THE CASE OF THE SLEEP WALKERS NIECE, THE CASE OF THE LAME CANARY. THE CASE OF THE ROLLING BONES, KTORÉ VYŠLI V NAKLADATELSTVE POCKET BOOKS, INC. NEW YORK PŘELOŽILI VIKTOR  KŘUPA A VIERA PAWLIKOVA

VYDAL SLOVENSKÝ SPISOVATEL, V BRATISLAVĚ ROKU 1971. ZODPOVĚDNÉ REDAKTORKY VLASTA BAŠTOVÁ A VIERA HEGEROVÁ KORIGOVALI MARGITA VYSKOČILOVÁ A MAGDA HAMADOVÁ TECHNICKÁ REDAKTORKA KVETA CHYTILÍKO-VÁ  OBÁLKU A FRONTISPICE NAVRHOL JÁN MEISNER

TEM SKUP 301/13 ČlSLO PUBLIKÁCIE 1506 PRVÉ VYDANIE 50 000 VÝTLAČKOV AH 33.82 VH 34.62 VYTLAČILI VÝCHODOSLOVENSKÉ TLAČIARNE. N. P., KOŠICE   STRÁŇ 544

13 - 72 - 017 - 71

602/22/8.6

Viaz. Kčs 35.— Brož  Kčs 30.70

Krátká ukázka:

„Potom budete bojovať . . . Ona bude tvrdiť, že som pomätený."

„Prečo si to myslíte?"

„Ked som odchádzal z Chicaga, trpel som námesačnosťou." „To neznamená, že ste pomätený."

„Zobral som nóž a pokúšal som sa dostať do jej spálne." „Kedy to bolo?" „Cosi vyše roka."

„Teraz ste už zdravý?" opýtal sa Mason.

„Ano, okrem tohto nervového tiku a záchvatov nervozity."

„Kedy mám prísť k vám?"

„Dnes večer o ósmej. Privedte aj nějakého dobrého lekára, ktorý by vyhlásil, že nie som pomätený. Neter vraví, že podla hviezd by to bol dobrý ťah."

Mason pomaly prikývol. „Vaša neteř," poznamenal, „má zrejme velký vplyv — na hviezdy."

„Ona ich len vysvětluje. Je velmi bystrá."

„Máte ešte nějakých příbuzných?" opýtal sa Mason.

„Áno, nevlastného brata. Volá sa Philip Rease a býva u mňa. Mimochodom, chcem mu odkázať prakticky celý svoj majetok."

„A čo vaša neter?" opýtal sa Mason.

„Moja neter to nebude potrebovať. Jej budúci manžel má dosť peňazí pre obidvoch. V skutečnosti ten nový testament bola jeho myšlienka Viete, Edna je trošinku rozmaznaná. Harris, jej snúbenec, si vzal do hlavy, že bude mať lepšie vyhliadky na šťastné manželstvo, ak bude on gazdovať s peniazmi."

„A čo ak nebudes Harissom vychádzať?" namietol Mason.

„Potom by som mohol zmeniť svoj závět."

„Len aby nebolo neskoro," utrúsil advokát.

Kent sa zamračil a povedal: „Hm, chápem. Už som aj ja o tom rozmýšlal. Nemóžeme spísať závět, podla ktorého by som svoj majetok odovzdal pod správu?"

„Prečo nie, to móžeme urobiť," prikývol Mason.

„Tak to urobíme. Helen Warringtonovej, svojej sekretárke, odkazem dvadsaťpáťtisíc dolárov. Bola mi věrná a nechcem, aby musela pracovať, ked  ma už nebude.  Potom móžeme 

ustanoviť správu a všetky dóchodky sa budu vyplácať mójmu nevlastnému bratovi, dokial bude Edna vydatá za Geralda Harrisa. Ked sa rozvedie, bude sa podielať na dóchodku." „Vie váš nevlastný brat, že mu odkazujete majetok?" "Ano "

„Nebude sklamaný, ked to zmeníte na správu?" opýtal sa

,Nie, kdeže. Ja by som mu odkázal iba dóchodok," chytro doložil Keni   „Nevie dobre investovať." „Prečo? Pije?"

„Ale nie, o to nejde. Je trochu čudný." „Myslíte duševně?"

„No, je to taký neurotický typ, večne sa obává o svoje zdravie. Ktorýsi lekár mi povedal, že je hypochonder."

„Mal vóbec dakedy vlastné peniaze?" opýtal sa Mason.

Keni prikývol a povedal: „Áno, mal dosť nešťastné skúsenosti s peniazmi a velmi zatrpkol — viete, stal sa z neho taký radikál. Jeho investície neboli šťastné a zdá sa, že ho dráždia úspěchy iných l'udí."

„Vaše úspěchy ho nedráždia, či áno?" usmial sa Mason.

„Strašne," přiznal sa Kent.

„Napriek tomu, že z nich získá vďaka vášmu závetu?" „Vy ho nepoznáte," odvětil Kent s úsmevom. „Je to dosť čudná povaha

Mason si pohrával s ceruzkou. Zamyšlené sa zahladel na Kenta a povedal: „A čo vaša budúca žena?"

„Tá nedostane ani cent," odpovedal Kent. „Mohli by ste napísať zmluvu v tejto veci, jednu, ktorú podpise pred sobášom, a druhú, ktorú podpíše po sobáši To je jediný spósob, ako sa presvedčiť, či si ma neberie pre peniaze. Mimochodom, (ona přišla s touto myšlienkou. Vraj sa za mňa nevydá, kým nezarídim veci tak, aby nedostala ani cent z mójho majetku, či už v alimentoch alebo z dedičstva, keby som zomrel."

Mason zdvihol obrvy a Kent sa rozosmial. „Len tak medzi námi, pán poradca, ked podpíše tie zmluvy, ktorými sa podla zákona zrieka mojich peňazí, darujem jej úctyhodnú čiastku v hotovosti."

„Rozumiem," poznamenal Mason. „Vraťme sa k tej dohode, podľa ktorej by Edna dostala samostatný dôchodok v prípade, že by sa rozviedla s Harrisom. To by mohlo viesť presne k tomu výsledku, ktorému by sa chcel Harris vyhnúť."

„Viem, ako to myslíte," prikývol Kent. „Myslím, že sa budem musieť o veci znovu porozprávať s Harrisom Ak mám byť úprimný, Ednu úporne prenasledovali lovci majetkov, ale som ich hnal preč, len čo sa tu zjavili. Potom prišiel Harris a hned na začiatku mi povedal, na čom trvá . . . 

Dnes večer sa s ním zoznámite. Závet môže niekoľko dní počkať, pán poradca, ale tie majetkové zmluvy pre moju budúcu ženu zostavte a doneste ich večer ku mne. Slovom, bude to čosi ako skúška. Ak bude ochotná vzdať sa všetkých dedičských nárokov na môj majetok, potom budem vedieť, že sa za mňa vydáva z lásky."

„Chápem," prikývol Mason.

„Môžete večer priniesť tie zmluvy?"

„Myslím, že áno "

Kent vytiahol z vrecka šekovú knižku, rýchlymi a nervóznymi pohybmi, takými príznačnými preňho, načarbal sumu, vytrhol šek z knižky a poznamenal: „Vysušte to pijavým papierom. To je honorár." Ledva dopovedal, zvrtol sa a vyšiel z kancelárie Perry Mason vystrúhal grimasu a povedal Delle Streetovej: „To je odmena za to, že sa pokúšam byť etický a chcem zabrániť vražde — dostal som rozvod, hoci rozvody neznášam, čaká ma porada s pokútnym advokátom, hoci ide o bežný postup, akým opovrhujem, a mám zostaviť majetkovú zmluvu, hoci je s tým pekelná robota!"

Sekretárka chladne vystrela hybkú ruku, vzala šek a podotkla: „Vidím šek na päťtisíc dolárov a také na stromoch nerastú."

Mason sa uškrnul a doložil: „No, Kent je pohotový gentleman, to sa musí nechať. Uložte ten šek do banky, kým si to nerozmyslím a nepošlem ho za iným advokátom. Spojte ma s doktorom Keltenom, pošlite sem Jacksona a zavolajte Paulovi Drakeovi z Drakeovej detektívnej agentúry a oznámte, mu, že mám preňho robotu."

„Chcete si najať detektíva?" opýtala sa.

„Na pani Doris Sully-Kentovú," odpovedal, „a budeme veľkorysí. Keď ide o dojednávanie alimentov so sobášnymi vydieračmi, gram informácií vydá za kilo rozhovoru." Della Streetová si pritiahla k sebe telefónny zoznam. Pre jej pohyby bola príznačná nenáhlivá výkonnosť, ktorá je zárukou úspechu. Perry Mason pristúpil k oknu a zamyslene hladel dolu do ulice. Odrazu sa obrátil, otvoril zásuvku svojim stola a vytiahol odtiaľ ďalekohtad. Ĺávou rukou otvoril okno, priložil si ďalekohľad k očiam a vyklonil sa von.

Delia Streetová pokojne zavesila slúchadlo počas rozhovoru a čakala s ceruzkou nad zápisníkom.

Mason neodtrhol oči od ďalekohľadu a zvolal: „9 R 8397." Dellina ceruzka zapísala číslo do zápisníka. Mason odložil ďalekohľad a zavrel okno. „Máte to, Della?"

„Áno Čo je to?"

„Poznávacia značka zeleného cadillacu s otvorenou strechou. Vedie ho žena v belasých šatách a odváža nášho klienta Petra B. Kenta. Nevidel som jej do tváre, ale ak jej nohy neklamú, má výrazné proporcie."

Maigretov zlodej / Maigret a telo bez hlavy / Maigretove pamäti - Simenon Georges

 

Slovenský Spisovateľ (1969)

Komisár Maigret III. svazok

Originální název: Maigret et le Clochard / Maigret et le corps sans téte / Les memoires de Maigret.

Z francouzského originálu přeložili:

Viera Millerová, Vladimír Žabkay 

Zväzok obsahuje dva kriminálne prípady a Maigretove pamäti. V prvom príbehu (Maigretov zlodej) vyšetruje slávny komisár vraždu mladej ženy, ktorá sa pohybovala v bohémskej spoločnosti modeliek, maliarov, hercov a filmárov. V druhom (Telo bez hlavy) má komisár zistiť totožnosť mŕtvoly vylovenej z kanála – a ktorej chýba hlava. Maigretove pamäti sú vlastne jeho životopis, v ktorom hrá nemalú úlohu aj zoznámenie sa so spisovateľom Simenonom…

Cena: viaz, 29 Kčs, brož,: 24,70 Kčs.

ISBN: 13-72-054-69.

Abchazský med - Kačírková Eva

 

Jeden klame, druhý hynie / Prefíkaný trik / Tvár démona - Rendellová Ruth

 

Rediguje ADRIANA ORAVCOVÁ

Z anglických originálov Ruth Rendell: Some Lie and Some Die, Put On By Cunning, A Démon in My View, ktoré vyšli vo vydavatelstve Arrow Books 1973,1976 a Hutchinson 1981, přeložili Anna Ilčíková, Ludmila Chmelíčková a Erika Mináriková

Přebal, vazba a ilustrácie Svetozár Mýdlo

Vydal Slovenský spisovatel, Bratislava 1990

Zodpovědná redaktorka Adriana Oravcová Jazyková redaktorka Magda Hamadová Výtvarný redaktor Dušan Grečner Technická redaktorka Hana Pavlásková

Tem. skup. 301/13. Číslo publikácie 3766. Vydáme prvé. Náklad 95 000 výtlačkov. AH 30,46 (text 29,56, il. 0,90), VH 31,03. Vytlačili Tlačiarne SNP, š. p., závod Neografia, Martin Stráň 480

ISBN 80-220-0235-6

Kčs 49,-605/22/85.6

Pátranie, Mŕtvy v snehu, Obliehanie - Torjussen David

 

DAVID TORJUSSEN

Pátranie • Mrtvy v sněhu • Obliehanie

Rediguje Gabriela Hanáková

Z norských originálov David Torjussen: Etterforskning págár, Kriminalpolitiet etterlyser, Beleiring, ktoré vyšli vo vydavatelstve Gyldendal Norsk forlag, Oslo 1973, 1974, 1976 přeložil Jaroslav Kaňa.

Vydal Slovenský spisovatel', Bratislava 1981. Zodpovědné redaktorky Terézia Černá a Vlasta Baštová. Korigovala Erika Mináriková. Přebal, vazbu a ilustrácie Cubomír Longauer.Výtvarná redaktorka Gabriela Gottpreisová. Technická redak-torka Hana Pavlásková.

Tem. skup. 301/13. Číslo publikácie 2657. Vydanie prvé. AH 33,28, VH 33,91. Vytlačili Tlačiarne SNP, n. p., závod Xeografia, Martin. Stráň 528.

Viaz. Kčs 45,— Brož. Kčs 39,80 13-72-009-81

605/22/85.6

Na stopě pašeráků - Klíma Josef

 

Třikrát Steve Carella a spol. - Ed McBain

 

Zinková cesta / Nikdo není vinen - Fiker Eduard

 R-PR

Ilustroval a graficky upravil Zdeněk Ziegler. 

Vydal Český spisovatel, a. s., v Praze roku 1993 jako svou 6262. publikaci. 

Odpovědný redaktor Jiří Korejčík. 

Výtvarný redaktor Pavel Hrách. 

Technický redaktor Václav Oulík. 

Vytiskly Tiskárny Vimperk, s. p. AA 18,74, (text 17,61, il. 1, 13), VA 19,27. 

Zinková cesta vydání čtvrté, v ČS první. 

Nikdo není vinen vydání třetí, v ČS první. 

Stran 304. 13/33. 22-031-93.

To je vražda, napsala V - Rozsudek smrti - Fletcherová Jessica & Bain Donald

 

Jessica Fletcherová cestuje z Cabot Cove do Bostonu pomoci příteli advokátovi Malcolmu McLoonu, který obhajuje boháče, obžalovaného z bratrovraždy. Na motivy televizního seriálu.

Na vraždu treba dvoch / Réžiu má mŕtvy / Neruš lepších ľudí - -ky

 

S dýkou v deštníku - I. M. Jedlička

 

R-PŘ

Dračí stopa - S. S. van Dine

 

Detektivní román Willarda Huntingtona Wrighta, tvořící pod pseudonymem S. S. Van Dine, který roku 1928 v časopise American Magazine zveřejnil Dvacet pravidel pro psaní detektivek (Twenty Rules For Writing Detectives Stories a tak de facto stanovil základní pravidla žánru.

Dokonce i v roce 1933 v New Yorku bylo Stammovo sídlo anomálií - panství v Inwoodu obklopené lesy. Jedné horké noci si jdou členové domácí párty zaplavat. Mladý muž se ponoří do bazénu - a zmizí. Stará paní Stammová je psychicky narušená, ale její opakovaná tvrzení, že v bazénu žije drak a je zodpovědný za smrt mladého muže, ostře rezonuje s ostatními v domě. Atmosférou narušuje i obvykle netečná policie. Pouze Philo Vance, přes všechny své řeči o dracích, je schopen proniknout do srdce tajemství.

Román byl adaptován do filmové verze v roce 1934, hlavní roli hrál Warren William jako Vance.

Překlad do češtiny: Běla Vrbová-Pavlousková

Vražda v divokém rytmu - Dočekal Boris

 

Den stvořený pro vraždu

Panika v chatařské osadě

Spory chtěl rozetnout sekyrou

Depresi léčil násilím

Vražda v hotelu Bílý lev

Zabij mě, řekl

Hodný kluk vraždil

Láska skončila vraždou

Panenka v růžovém

Zavraždil otce kvůli politice

Bez slitování

Podvodník s andělskýma očima

Konec přátelství dva plus jedna59

Chtěl zabít mrtvou63

Konec královské jízdy68

Nechtěl, aby žila s jiným

Smrt při svatebním veselí

Mrtvá ležela u dálnice

Vloupání mělo logiku

Stříhali dohola

Vraha prozradily náušnice

Vražda osamělého muže

Na začátku byly dopisy

Vrah s tváří hezkého kluka

Poslechl vnitřní hlas

Vražda kvůli dědictví

Vraha prozradil telefon

Barvité představy vedly k vraždě

Vražda v rytmu metalu

Smrt v prodejně kol

Vrah a čínská váza

Lucie zůstala otci

Vražda ve zkouškovém období

Dilema - Pitman Jenny

 

Chemická formule smrti - Marold Jiří

 

Kriminální případ z roku 1981.

Výsledky vědy, přinášející objevy velké důležitosti pro všeobecný rozvoj, se začasto stávají cílem nejrůznějších konkurenčních i nepřátelských kruhů. Boj je veden nesmiřitelně a nevybíravě. V sázce jsou totiž nejen velké peníze, ale i touha po získání prostředků pro případné vojenské zneužití.

Vraťme se ve vzpomínkách do doby o pár desetiletí vzdálené. Do časů embéček a trabantů, front na banány, do doby, kdy se policistům říkalo esenbáci a každý věděl, co znamenají pojmy devizový příslib a výjezdní doložka. I tehdy byly páchány zločiny, které bylo třeba objasnit…

Čas říci sbohem - Jedním dechem

 

Jedním dechem listopad 6/2018.

Obsah:

Roman Cílek - Čas říci sbohem
Ladislav Beran - Bobr se vrací
František Uher - V Portugalsku psy nejedí
Hana Doubková - Domek se špatnou pověstí 
Zora Beráková - Džob OK 
Jan J. Vaněk - Přesilovka 
Vladimír Šindelář - Lotynka 

Vydává:

Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3,130 00 Praha 3, www.pvsp.cz jako periodickou publikaci v edici krimi JEDNÍM DECHEM svazek 289 (6/2018), Redakce: Olšanská 54/3,130 00 Praha 3

Tisk: TRIANGL, a. s., Beranových 65, Praha 9, ČR

Grafická úprava a obálka: Vladimír Pfeifer

Distribuci pro prodejny tisku v ČR zajišťuje PNS, a. s., Praha.

Distribuci časopisu pro předplatitele v ČR zajišťuje v zastoupení vydavatele

Česká pošta, s. p., oddělení periodického tisku, Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

Příjem objednávek na www.periodik.cz nebo www.pvsp.cz, případně e-mail:

postabo.prstc@cpost.cz. Telefonický příjem objednávek, oznámení změn

v odběru a reklamací na bezplatné lince 800 300 302.

Objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. s r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9, tel.: 271 199 250, fax: 271 199 902, e-mail: kauerova@mediaservis.cz.

Příjem objednávek i starších výtisků: Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., tel./fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz, www.pvsp.cz, tel.: 222 718 046, fax: 222 718 046 nebo poštou na adrese PVS, P.O.Box 142, 130 37 Praha 3.

Nevyžádané rukopisy, fotografie a kresby se nevracejí.

ev. č.: MK ČR E 6309      ISSN 1212-7612 ISBN 978-80-7250-825-9

Cena výtisku včetně DPH: 49 Kč. pro předplatitele: 38 Kč (roční předplatné: 228 Kč, pololetní: 114 Kč).

Krátká ukázka:

Zátiší jsem si zamilovala od prvního pohledu. Přesně po takovém domku jsem toužila, přesně takový jsem si vysnila - přízemní, tudíž bez otravných a vzhledem k občas bolící páteři i obtížných schodů, s místnostmi tak akorát - žádný palácový komplex ani žádná krabička na sardinky.

Dvě ložnice, obývací pokoj, ze kterého byl přístup přímo na terasu, kuchyně se všemi moderními hejblátky, oddělená koupelna a toaleta, samostatná spíž - ideální bydlení pro dvě tři osoby, v mém případě teda nejmíň tři, měla jsem okamžitě jasno. Zatím jsem sice byla pořád ještě sama, ale to se mělo už brzy změnit. Martinův rozvod byl na spadnutí a až se mnou začne nový život, bude jen otázkou času, než se jedna z ložnic promění v dětský pokoj, usmívala jsem se v duchu. Ani moje milované autíčko nepřijde zkrátka, oblouková stříška ho před nepřízní počasí ochrání víc než dostatečně.

A celý tento zázrak včetně zahrady s geometrickou přesností rozdělenou na část okrasnou a část užitkovou je podle realitní kanceláře k mání za milion tři sta tisíc, žasla jsem ještě nyní a se smutkem, láskou i vděčností jsem vzpomněla na tragicky zesnulé rodiče, kteří rukou společnou a nerozdílnou platili vysokou životní pojistku, aby mě pro případ nouze finančně zabezpečili. Jenom díky jejich obětavosti si teď Zátiší můžu nejen koupit, ale i vybavit podle svého, protože ze starého nábytku jsem si chtěla ponechat jenom oblíbené maminčino křeslo, tatínkův starožitný stolek a prostornou třídílnou skříň se zrcadlovou aplikací. Sice mi toho na účtu moc nezůstane a tento domek, pokud má zůstat pořád stejně krásný, bude vyžadovat pravidelnou údržbu, ale s Martinem po boku by to neměl být problém. Slušně si vydělá, je šikovný, pracovitý, se spoustou věcí si dokáže poradit sám a kvůli Zátiší, jak jsem bezpečně věděla, bude ochoten cedit krev. A žádný div - vždyť pro něho představovalo splněný životní sen. Napřed se dlouhá léta dusil - stejně jako já - v panelákovém vězení, po sňatku s Mirkou se sice přestěhoval do celkem slušné vilky, ale...vždycky je nějaké „ale", a to Martinovo se zhmotnilo do panovačné tchyně a neméně panovačného tchána. I když měli svoji půlku vilky k dispozici, zakopával o ně na každém kroku, do všeho mu kafrali, nic jim nebylo vhod a husa Mirka, místo aby stála při něm, dokázala jenom pofňukávat „To máš těžký, Martínku, jsou to přeci jenom rodiče..."

Takže i kdybychom se nepotkali, stejně byl už nějakou dobu pevně rozhodnut z toho dusícího chomoutu se vyvléci a pokud by to nešlo jinak, klidně si ustlat třeba pod mostem. ...

Stěhováci přijeli a zase odjeli a já potom neúnavně a s veselým pobrukováním poletovala z místnosti do místnosti, čistila, leštila a zkrášlovala a už napřed si v duchu vychutnávala Martinův i Sonin obdiv.

V případě Soni, mé nejlepší kamarádky, jsem se nezklamala. „Teda, Pavlo, já nestačím zírat," vydechla s nefalšovaným nadšením, když mě po týdenní dovolené, kterou strávila u babičky v Táboře, přišla navštívit a všechno si dopodrobna prohlédla. „Vždyť ty jsi ze Zátiší udělala pohádku - fakt pohádku, teď už jenom najít nějakého toho prince", mrkla na mě spiklenecky, protože o mně a Martinovi věděla všechno.

Smrt přišla před nedělí - Kaštánek Jan

 

RPR

Kriminální román. Příběh, v němž poštovní doručovatelka spolu se správcovou domu objeví ubitého muže ve vlastním bytě a zřetelné stopy po zápasu, oznámí věc Veřejné bezpečnosti a rozbíhá se pátrání po pachateli. Řada svědectví o životě mrtvého muže, v povolání inženýra – architekta, umožňuje odhalit v něm rafinovaného intelektuálního vyděrače, který se snaží objevovat žalovatelné přestupky druhých a využívat jich k vydírání. Tato charakteristika pomůže spolu s jedním předmětem doličným odhalit i pachatele.

33-222-68

13 3 3 Kčs 7,-

22-601/861

Krátká ukázka:

Na chodbě starého malostranského domu vládlo takové syrové chladno, jako by venku za těžkými dubovými vraty ani nebylo parné léto, jako by ani na Kampě nevládl červenec.

Marii Čápovskou přesto zalila vlna horka. Zavřela dveře a nerozhodně se zastavila na kamenných dlaždicích chodby, prošlapaných už šesti generacemi. Rozpačitě potěžkala útlý obdélníkový balíček, hodila ho do listonošské brašny, teď před polednem už takřka prázdné, a rozběhla se po schodech dolů. V suterénu třikrát energicky stiskla tlačítko.

Zazvonění zastihlo správcovou nad těstem a miskou jahod. Anna Doušová něco nezdvořilého zamumlala, ale utřela si ruce do zástěry a šla otevřít. Nabručený výraz se jako kouzlem proměnil v úsměv, nasupené rty povolily.

„Tak pojď dál, holka zlatá. Copak mi neseš? Snad ne peníze?"

Doručovatelka ztěžka vydechla a opřela se o oprýskanou veřej.

„Dneska nic ... Andulo — asi se něco stalo!"

„Tady u nás?"

„No právě. Podívej, nesu Havelkovi do třetího štoku něco na dobírku Nejspíše knížka, dělá to dvaadvacet korun. —"

Správcová ji rázně přerušila.

„Tak to ne. Já za něj nic neplatím. Jednak nejsem zrovna při penězích a potom s ním mám svý zkušenosti. Tuhle mu přivezli vyčištěnej koberec, závozník měl plno řečí, že jako sem nepojede nadvakrát, tak jsem ten balík vzala k sobě a zaplatila skoro padesát korun. Měsíc jsem je pak musela z Havelky páčit... Pojď si

sednout do kuchyně, udělám trochu kafe."

Čápovská konečně nabrala dech.

„Ani pomyšlení, Andulo. Tam nahoře se muselo něco stát!"

„Kde zase?"

„U Havelky přece," Čápovská si unaveně nadhodila brašnu, měla už v nohou dopolední dávku schodů a kilometrů. „Nesu mu ten balíček, zazvoním, a ono nic. Říkám si, není divu, už dávno je v práci, jestli vůbec neodjel na dovolenou. Na souseda jsem nezvonila, má už plnou schránku novin, je teď někde v cizině. Vůbec je dům jako vykradený. Už sahám pro tužku, abych Havelkovi napsala doručenku, ale ještě jednou zmáčknu zvonek a pak — ani nevím, co to do mne vjelo, člověk má někdy pitomé nápady — vezmu za kliku. A představ si — bylo otevřeno!"

V domovnici se probudila dřímající zvědavost.

„Otevřeno? To není možný! Ze by zapomněl zamknout? Takovej pedant, to se mu přece vůbec nepodobá. Ledaže by šel ráno dřív do práca a nezamkla ta jeho módedáma."

„On má nějakou ..."

„Jo, několikrát jsem tu viděla takovou zrzavou frajli... A co dál? Není doma?"

Doručovatelka pokrčila rameny.

„Ne ... Otevřu dveře, strčím hlavu do předsíně a křiknu: Pane Havelka, pošta! A nic. Dál jsem si netroufala, to víš, kdyby se pak něco ztratilo, tak to svedou na mě ... Ale nemůžeme tu takhle stát. Musíme něco dělat! Zevnitř bylo cítit něco jako - no, zkrátka smrad ..."

Správcová sáhla do nákupní tašky pro klíče.

„Že by zapomněl zavřít plyn? Spíš mu tam něco hnije. Chlapi jsou nepořádný, a čím větší inteligent, tím horší čuně. Kdyby si místo ty amantky radši pozval uklízečku!... No, pojď, zajdeme se tam podívat."

Obě ženy se zastavily před masivními hnědými, ale už trochu oprýskanými dveřmi bytu číslo osm ve třetím poschodí. Na mosazné tabulce pod  zvonkem  bylo  vyraženo: ing. Ludvík Havelka.

Anna Doušová stiskla kliku a významně se na Čápovskou zahleděla — dveře skutečně povolily. Poněkud zaraženě a nejisté vstoupila do předsíně. Poštovní doručovatelka ji po krátkém zaváhání následovala.

„Pane Havelka!" správcová zavolala kamsi ke kuchyni.

Žádná odpověď.

Správcová prošla pootevřenými dveřmi do kuchyně a rozhlédla se.

„Na mou duši, opravdu je tu něco cítit," řekla tlumeně. „Ale plyn to není. Že by ten salám?"

Na odkládací desce kuchyňského příborníku   ležela   kulatá skleněná

mísa se studeným nářezem. Kolečka šunkového salámu už měla zelenavý nádech, okurky se svraštily.

„Samozřejmě!" pokračovala Doušová, stále ještě polohlasem. „V takovým horku není divu. Může to rovnou vyhodit... Doma určitě není, to by se už dávno ozval."

Listonoška nasála vzduch a uchopila správcovou za rameno.

„Andulo, já myslím, že to jde tam z toho pokoje..."

Doušová přistoupila ke dveřím s výplněmi z neprůhledného matového skla, které oddělovaly kuchyň od pokoje, a rázně je otevřela. Vzápětí zavrávorala a rychle couvla o krok nazpátek.

Otevřenými dveřmi se nahrnul do kuchyně podivný, nasládlý zápach.

Správcová se vzpamatovala první.

„Skoč do prvního patra k Bártům. Mají telefon a jsou zaručeně doma. Zavolej na komisařství. Já zatím počkám na chodbě. A nikam nechoď, musíme počkat, dokud nepřijede pátračka ... Jsme přece také nějaké úřední osoby!"

Sotva kapitán Brož nasedl do auta, přepadly ho zase ty staré pochybnosti. Nebyl si jist, jestli zavřel plynový kohoutek.

Brož se za tuhle mánii styděl, stokrát se už zapřísahal, že s ní skon cuje, ale po sto prvé se zase nervózně vracel od zastávky tramvaje, aby se na vlastní oči ubezpečil, že je vše chno v pořádku. A pokaždé to také v pořádku bylo.

Jenomže při náhlém odchodu z domova ho ta utkvělá představa popadla znovu ... Konečně, může odněkud zatelefonovat domovnici. Ačkoliv - ta přece nemá klíče od bytu! Musela by uzavřít plyn pro celý dům a Brož aby se pak v baráku několik

dní raději neukazoval, protože by kvůli němu ani jediná partaj neuvařila oběd.

Řidič služební volny prudce zabrzdil a Brož zahnal myšlenky na neviditelného škůdce, který se možná právě teď neurvale rozpíná po jeho bytě. Vystoupil a pozdravil se s mladším člověkem v plátěných kalhotách a v kostkované košili, který se vynořil vedle vozu.

„Co se děje, Emile?" zeptal se kapitán Brož mrzutě.

Na chodníku, rozpáleném dopoledním červencovým sluncem, nebylo živé duše, ale poručík Hladík se přesto k představenému naklonil a ztlumil hlas.

Mrtvola, soudruhu kapitáne. Pán v Nejlepších letech s dírou v hlavě. A vypadá to nějak podivně. Typoval bych to přinejmenším na zabití, ale možná i na vraždu."

Zabití nebo vražda," opakoval Brož a zamračil se. „Takový případ se obyčejně neobjasní za den a někdy ani za týden. Dnes je pondělí a v sobotu mám jít na dovolenou. Zbývá tedy pět dní. No, uvidíme."

„Je tady náš doktor, technik a dva pracovníci z obvodního oddělení," pokračoval Hladík. „Hned po prvním ohledání nás zavolali. A šéf chtěl, aby ti brnkli do bytu. Máš se toho ujmout."

„To mám hroznou radost. Pár dnů před dovolenou!"

Hladík zavedl Brože do třetího poschodí. V kuchyni, jejíž okna už byla dokořán, si překáželi tři muži, čtvrtý se objevil ve dveřích pokoje s fotoaparátem a bleskem v ruce.

Brož se krátkým pohledem přesvědčil, že ho nevolali zbytečně. Na podlaze pokoje ležel asi čtyřicetiletý muž. Byl oblečen v šedém obleku z velmi kvalitní vlněné látky, jako by se chystal někam do společnosti. Na parketách, těsně u jeho hlavy, se černala stužka zaschlé krve. Brož poklekl vedle mrtvého a zamyšleně se zahleděl do žlutého, posmrtnou křečí ztaženého obličeje.

Ten člověk může být už den, možná dva dny po smrti, uvažoval. Ošklivou ránu na temeni ve vlasech, ostatně už dost prořídlých, by si konec konců mohl způsobit sám, třeba pádem na nějakou hranu. Kdyby však přece jen volil tak obtížný a nespolehlivý způsob sebevraždy, určitě by se předtím nenatloukl do vlastního obličeje, ani by si nenatrhl klopu u saka a tady tu kapsu. Sebevražda tedy podle všeho nepřichází v úvahu. A nešťastná náhoda? Někteří lidé sice oplývají mimořádnou nešikovností, dovedou zakopnout o sirku, ale v tom případě Padají dopředu a rozbljou si obličej.

Nějaká závrať? Těžko. Hladík měl pravdu, nejspíše se tady jedná o zabití, snad dokonce o vraždu.

Kapitán vstal, vrátil se do kuchyně, s povděkem přijal nabídnutou cigaretu — nasládlý pach ještě z místnosti zcela nevyvětral — a cvakl zapalovačem.

„Tak povídejte!"

Nadporučík Tichý z obvodního oddělení se podíval do zápisníku.

„V jedenáct třicet volala k nám na oddělení    poštovní doručovatelka Marie Čápovská ..." začal a pokračoval stručnou zprávou o dosavadním šetření.

Kapitán Brož zamyšleně vyslechl celé hlášení.

„Ten člověk z vedlejšího pokoje," obrátil se k doktorovi, „je mrtev asi tak od soboty, že?"

Lékař se pootočil od dřezu, nad nímž si myl ruce. Namydlené dlaně se zastavily.

„Přesně vám to řeknou kolegové z Ústavu soudního lékařství po pitvě. Já to mohu odhadnout jen přibližně. V takovém vedru se tělo začíná brzo rozkládat, ale přece jen bych podle stupně posmrtné ztuhlosti předpokládal, že k exitu došlo v sobotu večer nebo v noci, nejpozději v neděli časně ráno." „A příčina smrti?" „Zatím to vypadá dost jednoznačně," pokračoval doktor. „Praskla lebeční kost po úderu těžkým předmětem. Rána směřovala na temeno hlavy. Následoval výron krve do mozku a tak dále. Patrně zemřel velmi brzo po úderu." „Myslíte tedy, že ho někdo udeřil?" „Bud  ho  udeřil,  nebo  na něco upadl." „A co ty rány na obličeji?" „Na tváři má stopy po rvačce, ale nejen na tváři. Nějaké oděrky jsem našel na rukou, je poškrábaný na krku, má modřinu na rameni a na holení kostí. Jako kdyby se právě vrátil z pořádné hospodské pranice."

Masožravé rostliny - Kačírková Eva

 

Jiné vydání z edice Kapka roku 1989.

-RPR-

Obsahuje šest detektivních povídek :

Konec semestru - studentka pátrá po pachateli vraždy

Smrt na inzerát - podivné machinace s prodejem rekreační chaty

Bojíte se doktora - pokus propašovat přes hranice zpěvačku

Masožravé rostliny - vypráví o bezohledné ženě,která zavinila smrt umělce

Dům bez oken - příběh dívky,která se nestarala,z jakých zdrojů jsou peníze na její režii

Směnka na život - spekulace s ukradenou směnkou

Ve znamení štíra - Slavčev Svetoslav

 

Příběhy ze staré Anglie - Christie Agatha

Dva detektivní příběhy odehrávající se na anglickém venkově: Nultá hodina a Sittafordská záhada.

V prvním příběhu, Nulté hodině, který se odehrává ve venkovském sídle, duševně nenormální vrah spáchá velmi rafinovanou vraždu tak, aby vina padla na někoho jiného.

Příběh druhý, Sittafordská záhada, pojednává o přepychovém sittafordském venkovském sídle, které navštíví duch a hned nato je spáchána vražda.

Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1983, Mladá fronta
Originální název: The Sittaford Mystery / Towards Zero, 1931
Překlad: Jan Zábrana
Počet stran: 344
Jazyk vydání: český
Edice: Smaragd (100.)
Ilustrace/foto: Vladimír Novák
Autoři obálky: Jaroslav Fišer, Vladimír Novák
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 23-031-83
Náklad: 100 000 ks

Muži žijí dvakrát - Jansa Pavel

 

Ilustrace a grafická úprava Václav Rytina.

Vydal Miloslav Švarc - Šulc a spol., Ondříčkova 6, Praha 3 roku 20041 jako svou 182. publikaci.

Vytiskla Česká typografie, a.s. Na Poříčí 30, Praha 1.

Vydání první, 13/33, Stran 280.

879-182-01.

Doporučená cena váz.  s DPH 135 Kč.

Případ naruby - Chandler Raymond

Z anglického originálu "Playback" přeložil František Jungwirth.

Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.

Vydalo nakladatelství Riopress Praha jako svou 145. publikaci.

Vedoucí redaktor Jaroslav Kalát.

Vytisklad BBS tiskárna Vimperk s r.o.

Doporučená prodejní cena 119,- Kč.

ISBN 80-86221-12-1

Krátká ukázka:

Hotel Casa del Poniente stál u okraje útesů, obklopený asi čtyřmi hektary trávníků a květinových záhonů, hlavní vnitřní dvůr byl na straně chráněné před počasím, stolky byly rozestavěny za skleněnou stěnou a uprostřed vedla ke vchodu korzová cesta, po obou stranách olemovaná drátěným plotem s popínavými rostlinami. Na jedné straně byl bar, na druhé kavárna a na jedné i na druhé straně budovy byla asfaltová parkoviště, skrytá částečně za rozkvetlým živým plotem, vysokým asi půl metru. Na parkovištích stály vozy. Ne každý host se obtěžoval tím, aby použil garáže v suterénu, třebaže tamější vlhký a slaný vzduch chrómu příliš neprospívá.

Zaparkoval jsem nedaleko vjezdu do garáže a hukot oceánu se ozýval z těsné blízkosti a člověk občas cítil jemnou spršku slané vody a její pach. Vystoupili jsme z vozu a došli jsme ke vchodu do garáže. Po straně rampy vedl úzký zvýšený chodníček. Uprostřed vchodu visela tabulka, na které stálo: Vjíždějte na první rychlost. Používejte klaksonu. "Půjdu halou. Jsem příliš unavená na to, abych lezla po těch schodech."

"Dobře. To zákon nezakazuje. Jaké máte číslo pokoje?"

"Dvanáct dvacet čtyři. Co budeme dělat, když nás chytnou?"

"Při čem nás chytnou?"

"Vždyť to víte. Jak -jak ho házíme přes zeď balkónu. Nebo někam jinam."

"Po mně by se svezli i kvůli krtčí hromádce. Co s vámi, to nevím. To záleží na tom, co o vás ještě vědí."

"Jak můžete takhle mluvit na lačný žaludek?"

Obrátila se a šla rychle pryč. Pustil jsem se po rampě dolů. Zahýbala jako všechny rampy, a pak jsem uviděl zasklenou kukaň s lampou, která visela se stropu. O kousek níž jsem mohl vidět, že v kanceláři nikdo není. Napínal jsem uši, jestli někoho neuslyším spravovat něco na voze nebo šumění tekoucí vody při mytí auta, nějaké kroky, pohvizdování, jakýkoli slabý zvuk, který by mi naznačil, kde je a co dělá noční hlídač. V suterénní garáži lze zaslechnout i ty nejtišší zvuky. Nezaslechl jsem nic.

Sestupoval jsem dál a byl jsem nyní téměř ve stejné úrovni se střechou kanceláře. Když jsem se sehnul, viděl jsem nízké schody vedoucí ke stanovišti zdviže. Na dveřích byla tabulka: KE ZDVIŽI. Skleněnými výplněmi dveří jsem viděl světlo, ale nic víc.

Sestoupil jsem po dalších třech schodech a zůstal jsem stát jako přikovaný. Noční hlídač hleděl přímo na mě. Seděl na zadním sedadle ohromného salonního packarda. Světlo mu svítilo do tváře a prudce se odráželo od jeho brýlí. Byl pohodlně opřený v koutě vozu. Stál jsem na místě a čekal tam, až se hlídač pohne. Nehýbal se. Hlavou se opíral o polštářování. Ústa měl otevřená. Musel jsem se přesvědčit, proč se nehýbe. Mohl se jen přetvařovat, že spí, a počkat, až zmizím z dohledu. Pak by se rozběhl k telefonu a zavolal nahoru do kanceláře.

Potom jsem si řekl, že to je hloupost. Hlídač nastoupil do služby patrně až večer a nemohl znát všechny hosty od vidění. Chodník vedle rampy sloužil k tomu, aby se po něm chodilo. Byly už skoro čtyři ráno. Asi za hodinu začne svítat. Takhle pozdě by se žádný hotelový zloděj nedával do práce.

Šel jsem rovnou k packardu a podíval jsem se na muže vevnitř. Dvířka vozu a okna byla dobře uzavřená. Muž se nepohnul. Sáhl jsem po klice dvířek a zkusil dveře otevřít tak tiše, abych neztropil hluk. Muž se nehnul ani teď. Vypadal jako barevný člověk s velmi světlou pletí. A rovněž se zdálo, že spí. Zaslechl jsem jeho chrápání ještě dříve, než se mi podařilo otevřít dvířka. A pak mě ten medový pach dobře fermentované marijuany udeřil rovnou do nosu. Ten chlápek byl mrtev pro svět, nalézal se v údolí míru, kde se čas zastavil a svět se skládal z barev a tónů. A za pár hodin bude bez místa, i když ho nesbalí poldíci a nestrčí do chládku.

Zavřel jsem opět dvířka vozu a vrátil jsem se ke dveřím se skleněnými výplněmi. Vstoupil jsem do malé, prázdné místnosti s betonovou podlahou a dvoukřídlými prázdnými dveřmi zdviže. Vedle nich vedly k požárnímu schodišti dveře, opatřené samočinným zavíracím zařízením. Překonal jsem odpor silného péra a začal jsem vystupovat po schodišti. Kráčel jsem pomalu. Ze suterénu do dvacátého patra je spousta schodů. Počítal jsem požární východy, protože nebyly označeny čísly. Všechny ty dveře byly bytelné a šedé jako ty betonové schody. Zpocený a udýchaný jsem ve dvanáctém patře otevřel dveře u chodby. Po špičkách jsem došel k pokoji 1224 a zkusil jsem kliku. Nepovolila, ale dveře se vzápětí otevřely, jako by za nimi na druhé straně čekala, prošel jsem kolem ní, svalil jsem se do křesla a čekal jsem, až zas popadnu dech. pokoj byl prostorný, vzdušný a měl křídlové okno, vedoucí na balkón. Dvojitá postel se zdála neustlaná, jako by v ní někdo spal, anebo aspoň byla narafičena, aby tak vypadala. Kusy šatů a prádla byly pohozené na židlích, na toaletním stolku ležely různé kosmetické potřeby, na podlaze stálo zavazadlo. Pro jednu osobu mohl takový pokoj stát asi dvacet dolarů denně.

Zaklapla zástrčku na dveřích. "Měl jste nějaké potíže?"

"Noční hlídač je zpitomělý z marijuany. Ten je neškodný jako koťátko."

Zvedl jsem se z křesla a vykročil jsem ke skleněným dveřím na balkón.

"Počkejte," řekla ostře. Podíval jsem se po ní. "Nemá to smysl," řekla. "Takovou věc nemůže udělat nikdo."

Zůstal jsem stát a čekal jsem.

"Radši zavolám policii," řekla. "I když to pro mne nebude příjemné."

"Báječný nápad," řekl jsem. "Jak to, že jste na to nepřišla už dřív?"

"Raději jděte pryč," řekla. "Není třeba, abyste do toho byl zamíchaný."

Neříkal jsem nic. Pozoroval jsem její oči. Měla co dělat, aby se jí nezavřely. Buď to způsobila opožděná reakce na nervový otřes nebo nějaké prášky. Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat.

"Spolkla jsem dvě tablety pro spaní," řekla, jako by četla moje myšlenky. "Dnes v noci bych už žádné další nepříjemnosti nesnesla. Prosím vás, jděte pryč. Až se probudím, zavolám pokojovou obsluhu a zařídím to nějak s číšníkem, aby se podíval na balkón. Najde tam to, co tam bude. A já o tom nebudu vědět ani ň." Slova se jí zadrhávala. Zavrtěla hlavou a masírovala si prsty spánky. "Lituji, že to s těmi penězi nevyšlo. Budete mi je muset vrátit, nemyslíte?"

Přistoupil jsem těsně k ní. "Protože kdybych vám je nevrátil, všechno byste jim pověděla."

"Musela bych," řekla ospale. "Co bych mohla dělat? Vytáhnou to ze mne. Já - já jsem příliš zmořená, než abych dokázala dál vzdorovat."

Uchopil jsem ji za paži a zatřásl jí. Hlava se jí zaklinkala. "Určitě jste si vzala jen dvě tablety?"

Zamrkala a otevřela oči. "Ano. Víc než dvě nikdy neberu."

"Tak poslouchejte. Půjdu se tam na něho podívat. Pak se vrátím na Rancho. Vaše peníze si ponechám. Také mám váš revolver. Snad se u mě nedá vystopovat, ale - Nespěte! poslouchejte!"

Hlava se jí zase sklonila na stranu. Prudce ji narovnala a otevřela oči, ale ty vypadaly mdle a bez lesku. "Poslouchejte. Jestli se jim ten revolver nepodaří vystopovat přes vás, určitě nezjistí, že ho mám já. Pracuji pro advokáta a mám vás na starosti. Ty cestovní šeky a ten revolver půjdou tam, kam patří. A celá historka, kterou povíte poldíkům, nebude mít cenu zlámané grešle. Pomůže vám jedině pod šibenici. Rozuměla jste tomu?"

"A-ano," řekla. "A j-je mi to vosk."

"To neříkáte vy. Mluví z vás prášky pro spaní."

Zhroutila se dopředu a já jsem ji chytil a odvedl k posteli. Svalila se na ni a zůstala ležet tak, jak padla. Vyzul jsem jí střevíčky, přehodil jsem přes ni deku a zabalil ji do ní. Okamžitě usnula. Začala chrápat. Vešel jsem do koupelny a šátral tam, až jsem na poličce našel lahvičku nembutalu. Byla skoro plná. Na štítku stálo číslo receptu a datum. Datum bylo skoro měsíc staré, lékárna měla baltimorskou adresu. Nasypal jsem ty žluté tablety do dlaně a počítal. Bylo jich čtyřicet sedm a lahvičku skoro naplnily. Ti, co se chtějí otrávit, vezmou všechny tablety - až na ty, které vysypou, a skoro pokaždé pár tablet vysypou. Dal jsem tablety zpátky do lahvičky a zastrčil ji do kapsy.

Vrátil jsem se do pokoje a znova na ni pohlédl. V pokoji bylo chladno. Pootevřel jsem trochu radiátor. A konečně jsem otevřel skleněné dveře a vyšel na balkón. Byla tam zima jako v pekle. Balkón byl pět metrů dlouhý a tři a půl metru široký, zepředu obehnaný tři čtvrtě metru vysokou zídkou, zakončenou nahoře nízkým železným zábradlím. Nebylo těžké seskočit dolů, ale nešťastnou náhodou odtud mohl člověk sotva spadnout. Na balkóně stály dvě hliníkové zahradní židle s polštářovanými sedadly a dvě lehátka téhož typu. Zídka nalevo vyčnívala ven tak, jak mi to Betty vylíčila. Pochyboval jsem, že by přes ni přelezl pokrývač bez lana. Zeď na protilehlé straně mířila strmě vzhůru, patrně k okraji střešní terasy.

Na lehátkách ani na podlaze, ani nikde na balkóně se žádná mrtvola nevyskytovala. Hledal jsem nějaké krvavé stopy. Nic. Na balkóně krev nebyla. Prohlédl jsem zabezpečovací zídku. Žádná krev. Nikde známka, že by přes zídku někdo něco přehazoval. Postavil jsem se ke zdi, přidržel se kovového zábradlí a vyklonil jsem se ven, co nejdál. Hleděl jsem přímo dolů, kde zeď vyrůstala ze země. Viděl jsem křoviny, pak úzký pruh trávníku, pak dlážděný chodníček pro pěší, další pruh trávy a pevný plot, u kterého rostly další křoviny. Odhadl jsem vzdálenost. Z té výšky to nebylo snadné, ale bylo to aspoň dobrých dvanáct metrů. Za plotem se mléčně zbarvené mořské vlny rozbíjely na nějakém napůl ponořeném úskalí.

Lany Mitchell byl asi o centimetr vyšší než já, ale odhadoval jsem, že váží zhruba o sedm kilo méně. Takový člověk se ještě nenarodil, který by dokázal osmdesát kilo těžké břemeno přehodit přes toto zábradlí dost daleko, aby padlo do vody. Byla tu chabá možnost, že tohle dívku nenapadlo, ale ta chabá možnost činila tak desetinu procenta.

Otevřel jsem skleněné dveře, vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou a postavil se k její posteli. Dívka dosud zdravě spala a chrápala. Hřbetem dlaně jsem se dotkl její tváře. Tvář byla vlhká. Spící se pohnula a něco zamumlala. Pak vzdechla a zavrtěla hlavou do polštáře. Oddechovala normálně - žádné nepravidelné či přerývané oddechování jsem neslyšel, nic nenasvědčovalo chorobnému spánku po požití nadměrné dávky prášků.

V tomto jediném bodě mi řekla pravdu, jinak mi jí prozradila proklatě málo.

V horní zásuvce toaletního stolku jsem našel její kabelku. Vzadu měla postranní kapsičku na zdrhovadlo. Než jsem tam zastrčil sešitek s cestovními šeky, podíval jsem se, co v ní je. Našel jsem pár složených šustivých bankovek, jízdní řád do Santa Fé, ochranné pouzdro na jízdenku s kontrolním útržkem cestovního lístku a místenky z pullmanu. byly vyplněny na lůžko E ve vagónu č. 19 z Washingtonu D. C. do San Diega - Kalifornie. Nenašel jsem žádný dopis, nic, coby mi prozrazovalo její totožnost. To má jistě zamčeno v zavazadle. Vnitřek kabelky obsahoval věci, které ženy s sebou obvykle nosí: rtěnku, pudřenku, tobolku na drobné s několika stříbrnými mincemi, pár klíčů na kroužku, na němž visela drobná bronzová tygří hlava. Krabička cigaret, která vypadala nedotčeně, ale byla načatá. Trhací zápalky -jedna papírová zápalka chyběla. Tři kapesníčky bez iniciál, svazeček smirkových proužků na doleštění nehtů, manikúrový nožík, maskara na obočí, hřeben v koženém pouzdře, malý kulatý kelímek s lakem na nehty, titěrný adresář. Vrhl jsem se po něm. Byl prázdný, nepopsaný. V kabelce rovněž byly brýle proti slunci s ozdobnou obrubou, v pouzdře neoznačeném jménem, plnicí pero, malá zlatá tužka, a to bylo všecko. Vrátil jsem kabelku tam, odkud jsem ji vzal. Šel jsem ke stolu, vzal jsem obálku a dopisní papír s hlavičkou hotelu.

Hotelovým perem jsem napsal: "Milá Betty, lituju, že jsem nezůstal mrtev. Vysvětlení podám zítra. Larry."

Vložil jsem vzkaz do obálky, zalepil jsem ji, napsal na ni Slečna Betty Mayfieldová a obálku jsem položil před práh na místo, kde by ležela, kdyby ji někdo podstrčil pod dveře.

Otevřel jsem dveře, vyšel jsem ven, zavřel jsem za sebou, namířil si to k požárnímu schodišti a pak jsem hlasitě řekl: "K čertu s tím," a zazvonil jsem na zdviž. Nepřicházela. Znova jsem zazvonil a podržel jsem prst na tlačítku. Konečně přijela nahoru a rozespalý mladý Mexičan otevřel dveře a zažíval na mě. Pak se na omluvu zazubil. Zazubil jsem se rovněž a neřekl jsem nic.

U recepčního pultu naproti zdviži nikdo nebyl. Mexičan se uvelebil v křesle a spal, než jsem ušel šest kroků. Kdekdo byl ospalý, jenom Marlowe ne. Ten pracuje od svítání do svítání a ani si to nedá zaplatit.

Odjel jsem zpátky na Rancho Descansado, nenašel tam nikoho vzhůru, pohlédl jsem toužebně na postel, ale sbalil jsem si zavazadlo - vespodu ležel Bettin revolver - dal jsem do obálky dvanáct dolarů a cestou zpátky jsem obálku i s klíči od pokoje hodil do otvoru ve dveřích recepce,

Odjel jsem do San Diega, vrátil jsem najatý vůz a v restauraci proti nádraží jsem snědl snídani. Ve čtvrt na osm jsem chytil expresní motorový vlak, sestavený ze dvou vagónů, který staví v L. A., kam přijíždí přesně v deset ráno.

Odjel jsem taxíkem domů, oholil jsem se, osprchoval, snědl jsem druhou snídani a prohlédl si ranní noviny. Táhlo k jedenácté, když jsem zavolal do kanceláře pana Clyde Umneye, toho advokáta.

Bral telefon osobně. Slečna Vermilyeaová snad nebyla dosud vzhůru.

"Tady je Marlowe. Jsem doma. Můžu k vám zaskočit?"

"Našel jste ji?"

"Jo. Volal jste Washington?"

"Kde je teď?"

"Radši vám to řeknu ústně. Volal jste Washington?"

"Radši bych nejdřív slyšel zprávy od vás. Čeká mě dnes spousta práce." Měl slabý hlas, kterému chyběl půvab.

"Za půl hodiny budu u vás." Rychle jsem zavěsil a zavolal garáž, kde jsem měl svůj vůz značky Olds.

Levné sešity detektivek 1998-01

 

Španělská garota - Jiří Daněk

Vetřelec - František Uher

Pomsta - Jiří Houser

Lupič s drzým čelem - Jan Vašek

Půlnoční malér - Josef Kratochvíl

Krvavé peníze - Jan J. Vaněk

Co odpoví Interpol - Miroslav Kučera

Umlčený svědek - Václav Švarc

Mé mrtvé mramoové srdce - Jaroslav Fencl

Levné sešity detektivek 1/98
Dvouměsíčník Vydavatelství Víkend Ročník VII.
Adresa, redakce: J. Seiferta 369, 260 65 Líbeznice 

Odpovědný redaktor: Mgr. Jiří Černý Redaktor: Jaroslav Kašpar
Obálka, ilustrace a grafická úprava: Miloslav Havlíček
Nevyžádané rukopisy se nevracejí, za původnost a správnost odpovídá autor
MK ČR 6310
Rozšiřují soukromé distribuční firmy a PNS, a. s. Informace o předplatném dají a objednávky přijímají každá administrace PNS, a. s., doručovatel tisku a předplatitelské středisko. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS, a. s., adm. tisku, Hvožďanská 5-7, 148 31 Praha 4-Roztyly. Tiskne Naše vojsko, Vlastina 23, Praha 6 Cena svazku 15 Kč © Vydavatelství Víkend 1998

Léon Clifton se vrací - I. M. Jedlička