Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet.
Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Pavel Meheš. Grafická úprava I. Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Uboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta a doručovatel.
Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS — ústřední expedice a dovoz tisku Praha, závod 01, administrace vývozu tisku, Kafkova 19, 160 00 Praha 6.
Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-142-82
TS 13/33
Krátká ukázka:
Když se nad tím zamyslel, byli mu lhostejní vlastně všichni, kromě otce. S matkou si nikdy nerozuměl, nebo spíš nerozuměla, podle jeho názoru, ona jemu. Květu považoval za vychytralou děvenku, která otce dokázala zblbnout a ještě na tom vytřískat co se dalo.
Obejít se bez ní ale zatím nejde, pomyslel si hořce. Zbýval otec, který mu vždy imponoval.
Uměl se v životě orientovat, dokázal odhadnout, co doba a situace přináší a přizpůsobit se.
Petr se nejednou přistihl, že se snaží otce napodobovat, vypůjčil si jeho gesta, způsob řeči, myšlení. Jediné, co otci vyčítal, bylo, že do VELKÉHO PLÁNU zasvětil Květu. Když nad tím teď rozjímal, musel přiznat, že i v tom byl kus otcovy prozíravosti. Když nic jiného, byla Květa nucena držet jazyk
za zuby. A třebaže Petrovu nynější situaci nemohl otec předvídat, připravil mu v osobě Květy společníka.
Po chodbě dál korzovali odsouzení a Lanc se vzdal původního rozhodnutí, pokusit se o rozhovor se strážným. Musel chtě nechtě vyčkat na
jinou příležitost. Zastavil se u okna a zahleděl se na nádvoří nápravného zařízení. Utápělo se v kalužích. Zalétl pohledem až ke kotelně a skládce uhlí, pár desítek metrů za dvojitým plotem. Pozorný průzkum terénu ukončil na zdi vedlejší budovy. Zakrývala mu výhled dál do kopcovitého kraje. Jen tak, pro sebe,
se usmál. Dobře věděl, že za domem, v němž sídlila správa nápravného zařízení, je výběžek lesa a za ním pole, rozříznuté klikatou čárou řeky, která se ve směru po proudu, od Boru, nezadržitelně valí rázovitou krajinou k sousednímu Mostu.
Lanc se odlepil od okenní tabulky a vydal se zpět na světnici. U stolu uviděl sklíčeného Sejčka, zalezlí v rohu místnosti o čemsi diskutovali Béďovi kumpáni.
„Neděle jsou tady hrozný, jak pomalu utíkaj, viď?“ přisedl si Lanc k Sejčkovi, protože i on potřeboval zabít čas, než ruch na chodbách přece jenom utichne.
Sejček s hlavou dál zabořenou ve dlaních jen neznatelně přisvědčil.
„Tak jsem měl návštěvu,“ hlesl po chvíli. „Jak já se na mámu těšil a ona mi přinese takový zprávy.“
To jsem si vybral společnost, pomyslel si Lanc, ještě se rozbrečí.
„Představ si, Maruna si do bytu nastěhovala toho frajera a chce se nechat rozvést,“ řekl zničeně Sejček.
„A cos čekal?“ pověděl Lanc. „Stejně bys požádal o rozvod, přece nebudeš s takovou ženskou žít, ne?“
Sejček chvíli mlčel.
„To máš těžký, když jsou děti,“ usoudil nakonec. „Tohle Marie dětem neměla dělat, tohle ne. Možná bysme to mezi sebou nějak urovnali, vždyť ona to nebyla zase tak špatná ženská. Vařit uměla, o děti se postarala…“
„A mužský si zvala do pelechu,“ doplnil ho Lanc, „tebe dostala do kriminálu.“
„To jsem si zavinil sám, neměl jsem toho fráju zmlátit,“ ohradil se Sejček.
Lanc nevěřícně zakroutil hlavou a zvedl se ze židle.
„Ty si nezasloužíš lítost, ty ne,“ řekl a zamířil na chodbu.
Sejček za ním ani nevzhlédl.
Vyhlásili kontrolní nástup. Návštěvy skončily a odsouzení se shromáždili na světnicích.
„Kdo má povolenou televizi, seřadí se na chodbě a strážný Hýs odvede odsouzené do klubovny. Ostatní pokračují podle denního řádu,“ přikázal mladičký strážmistr a přečetl jména těch, kteří televizní výhodu požívali.
Jméno Petra Lance bylo mezi nimi.
„Kluci, pořádně se koukejte, abyste nám nepochybné vítězství Sparty mohli vylíčit,“ nabádal odměněné odsouzené Mlíko a bylo cítit, jak ho štve, že fotbalový přenos neuvidí.
Strážný Hýs nechal odsouzené seřadit do dvojstupu, přepočítal je a zavelel k odchodu. Když se rozsadili v klubovně, zeptal se přítomných neformálně: „Jak to tipujete?“
Několik mužů spustilo své úvahy a Lancovi neušlo, že Hýs, který patřil ke starším a ostříleným členům personálu nápravného zařízení, je v dobré náladě. Uvažoval, jak by se s ním dal navázat hovor. Fotbalový zápas Lance pramálo zajímal, takhle nějaký dobrodružný film, kdyby dávali. Úkosem sledoval strážného, jak prožívá herní situace pražského derby.
Lanc vycítil, že je Hýs fanouškem letenských a už proto si přál, aby Slávie prohrála a Hýse dobrá nálada neopustila. Do ruky mu nahrál samotný Hýs. Když Sparta završila hubené vítězství, televizní přenos skončil a odsouzení se hrnuli na chodbu, zeptal se strážný:
„Máme dobrovolníka na úklid? Je třeba srovnat židle a vyvětrat.“
„Já to zkusím,“ nabídl se Lanc a podbarvil ta slova ne příliš nadšeným tónem.
„Dobře, odvedu ostatní a vrátím se pro vás,“ řekl Hýs a vyšel na chodbu, odkud se za okamžik ozvaly rázné povely.
Lanc rychle otevřel okna a v několika minutách zařezávaly řady židlí jako na přehlídce.
Hýs se vrátil, přelétl očima uklizenou klubovnu a vyzval Lance, aby okna zase zavřel. Lanc splnil jeho příkaz a cítil, že se chvěje vzrušením.
Teď nic nepokazit, přikázal si a odhodlaně vykročil ke strážnému.
„Mohl bych vás minutku, dvě zdržet?“ zeptal se a Hýs na odsouzeného se zájmem pohlédl.
„Prosím, máte nějakou žádost?“
„Žádost ani ne,“ nejistě začal Lanc a působil dojmem ustrašeného člověka. „Já bych se jenom nerad dostal do nějaké nepříjemnosti.“
„Do jaké nepříjemnosti?“ otázal se nechápavě strážný.
„To já zatím nevím,“ nastrojil omluvnou grimasu Lanc. „Já jenom,že se mě někteří odsouzení snaží zatáhnout do něčeho nedovoleného a já mám strach, abych se nedostal do nepříjemností,“ rozváděl zmateně Lanc a ve tváři se mu rozeběhly chmury.
„Mluvte konkrétně.“
„Vyhledal mě odsouzený Bedřich Jansa,“ pokračoval pomalu Lanc, „a taky Beneš, co mu říkají Mlíko.“
Hýs pokýval hlavou: „Známé firmy …“
„… a naznačili mi, že bych měl na pracovišti od někoho převzít nějakej balíček.“
„Od koho?“ zeptal se věcně Hýs.
„Jo, to nevím. Béďa, tedy Jansa, povídal, že se všechno včas dozvím. Já samozřejmě odmítl, ale oni mi vyhrožovali, že si to se mnou vyříděj jinak. Chtěl jsem, ať si vyberou druhýho parťáka, ale oni tvrdili, že to nemůže nikdo jinej zprostředkovat, a tak mi došlo, že to bude souviset s mým pracovním
zařazením.“
„Kde děláte?“
„Na stavbě, však tam taky jezdíte s námi. U betonáže,“ vysvětlil
Lanc.
„Při ukládáni betonu?“
„Ano.“
„Tak to je jasný,“ usmál se Hýs, „sčuchli se s některým z řidičů.“
„O tom mi nic neřekli.“
Strážný se zamyslel, nato se otázal: „Co máte podle nich dělat pak?“
„Mluvili v hádankách, akorát prý přeberu, až mi daj vědět balíček, ukryju ho a potom jim ho mám v přestávce nepozorovaně předat. Víc prý není moje starost.“
Hýs přikývl a chvíli mlčel.
„Kdybychom na ně vyrukovali teď, všechno zatlučou, znám je. A taky by jim došlo, odkud to vím.“
„No právě,“ hrál dál roli ustrašence Lanc.
„Pro ně platí jediný důkaz, chytit je při činu,“ usoudil zkušeně strážný a pohledem zrentgenoval Lance. „Nejlepší bude, když na jejich návrhy přistoupíte a v okamžiku, kdy jim ten balíček předáte, nenápadně mě uvědomíte.
Nebojte se,“ všiml si Hýs Lancovy roztržitosti, „uděláme osobní prohlídku u všech, nebudete v podezření.“
„A co když mě do toho při vyšetřování namočí?“ otázal se Lanc, spokojený s vývojem rozhovoru, neboť byl přesvědčen, že v tom okamžiku se už nezúčastní žádného vyšetřování.
„Nemějte strach. Jak je znám, cennější pro ně bude neprozradit kanál, než někoho potopit a prozradit spojení ven. A vás necháme na stejném pracovišti, budete pro ně nadále jediným, kdo může zprostředkovat styk s řidičem.
A toho chlápka od volantu si samozřejmě podáme. Vy budete tvrdit, že odmítá spolupráci a podezření padne na řidiče.“
Lanc horlivě přitakával.
„Celý příští týden mám dozor na stavbě, nemusíte mít obavy,“ uzavřel Hýs.
„To jsem opravdu rád.“ Lanc předstíral obrovskou úlevu. „Víte dostal jsem se sem pro blbost a pořád se nemohu smířit s tím, že bych měl v budoucnu žít tak, jako někteří tady.“
Hýs uzamkl klubovnu a odváděl odsouzeného na světnici. Nemohl tušit, co se odehrává v Lancově hlavě.
~
Petr Lanc byl spokojen. První část plánu vyšla přesně podle předpokladů. Roli ublížence a vzorného odsouzeného sehrál dokonale. Ovšem ještě neměl vyhráno. Čekal ho další důležitý rozhovor, s Béďou. Neprokoukne jeho taktiku?
Ta otázka ho zaměstnávala, když večeřel kolečko salámu a dvě vajíčka na tvrdo. V neděli večer se v nápravném zařízení nevydávala teplá strava. Sotva spolykal poslední sousta a odnesl zbytky do koše na odpadky, zastoupil mu Béďa cestu.
„Tak pudem, mladej,“ rozkázal a měl se ke dveřím.
Zezadu ho postrčili Mlíko a ještě jeden z Béďových kumpánů, který zpravidla za svého šéfa vyřizoval „špinavou“ práci. To bylo zlé znamení. Lanc si uvědomil, že se na něho chystají zostra, chtějí ho zastrašit. Zároveň mu blesklo hlavou, že jim na akci asi hodně záleží. V tom byla zase jeho šance.
Na umývárně se opakoval ceremoniál s puštěnými kohoutky. S tím rozdílem, že Lance přitlačili mezi sebe k odtokovému žlabu. Z jedné strany Béďa, z druhé jeho kumpán. Mlíko hlídal.
„Tak spusť, mladej, chci slyšet tvý slovo,“ začal Béďa.
