Nežádoucí důkaz - Schuster Rudolf
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko; n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Josef Gajda.
Odpovědný redaktor Jiří Pražák.
Obálka a ilustrace Miloslav Havlíček.
Grafická úprava Irena Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6 -Liboc, tel. 36 88 36.
Rozšiřuje PNS.
Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p„ závod 08, Praha.
Cena výtisku 8,- Kčs. 59-372-87 TS 13/33
Krátká: ukázka:
„Protože je trouba, nafoukanej na tu svou poslaneckou funkci," vykřikovala Kristýna.
„Počkej, co ti vlastně řekl?"
„Zesměšnil nás, že chodíme jako holubi nakupovat zeleni-nu na trh od soukromníků."
Toto sdělení ho nepříjemně překvapilo. „Tak vidíš . . . A já mu tady doslova zachraňuju kůži.. . právě měl v provozu pěknou havárku."
„Doufám, že mu to vrátíš i s úroky . . . Nic jiného si nezaslouží."
„Kristýno, mně se tomu pořád nechce věřit. Jano to určitě nemyslel zle . . . " pokoušel se
znovu ženu uklidnit.
„Cože?! Ty mi nevěříš!?"
„ . . . Věřím, ale
.. ."
„Jaképak ale! Jseš jeho šéf nebo ne? Tak ho setři!"
„Kristýno, to nejde jen tak . . . "
„Co nejde? Ukázal se jako pěknej kamarád: A ty ho zatím taháš z nějakýho průšvihu."
„Kristýno, pochop .. . "
„Já nemám co chápat!"
„Kristýno . . .
" Chtěl pokračovat v uklidňování, avšak manželka mu položila sluchátko.
Bylo mu trapně.
Rozhlédl se po velínu, kde stáli Fero, Karol i Mišo a tvářili se nezúčastněně.
„Stalo se doma něco, soudruhu vedoucí?" odhodlal se Karol.
Otázka ho zmátla, rychle se však opanoval a zatvářil se, jako by všechno bylo v nejlepším
pořádku.
„Ani ne .. . Kde má soudruh Kořeň tu veřejnou schůzi?"
„V osvětové besedě."
„Když je havárie, má být tady."
„Hlavně, že už je nebezpečí zažehnaný," snažil se Mišo uklidnit vedoucího provozu. Vytušil,
že Veselý chce Jana Kořeně odvolat z veřejné schůze.
„Musí se dostavit, bez pardónu! Zavolejte ho!" nařídil Veselý. Michal šel k telefonu, který
se v tu chvíli už pokolikáté rozezněl.
„Co jste vyváděli s tou vodou?" ozval se přísný hlas vedoucího závodu Energetika.
„Dělali jsme, co jsme mohli ..
„A výsledek? Osm zničených forem . . . Je u vás vedoucí provozu Veselý?"
„Je. Moment, hned ho předám," poděšeně odpověděl Michal. „Soudruhu inženýre, volá vedoucí
závodu soudruh inženýr Ďurica."
Veselý se ohlásil jménem.
„Jak se to mohlo stát?" chtěl vědět inženýr Ďurica.
„Nezabrala zpětná klapka."
„To je ale lajdáctví! Tam se přece nemá co pokazit."
„Taky mně to bylo divné. Ještě štěstí, že jsem byl právě v té době nablízku, na závodním výboru.
Jinak by snad bylo po pecích . . . " neopomněl zdůraznit Veselý.
„Jak to, že inženýr
Kořeň není na pracovišti?"
„Bohužel. To víš, soudruhu, poslanecké povinnosti mu občas neumožňují být na místě, když je to třeba.
Po téhle poznámce všichni Janovi spolupracovníci jako na povel otočili hlavy a překvapeně
pohlédli na Veselého. Věděli, že Janovi křivdí. Odvrátil se od nich, jakoby se ho vyčítavé pohledy netýkaly.
„Ve výkonu poslanecké funkce Koreňovi nebráníme, ale povinnosti na pracovišti musí
plnit," hřímal inženýr Ďurica.
„Jsem téhož názoru, soudruhu vedoucí."
„Tak ho zavolej a řekni mu to."
„Ano, soudruhu vedoucí."
„Současně tě jmenuji předsedou tříčlenné komise pro vyšetření a zjištění příčiny havárie,
protože z toho nic dobrého nekouká. Dalšími členy jsou po dohodě s hlavním inženýrem podnikový vodohospodář inženýr Matěj a směnový mistr z vysokých pecí inženýr Kraus. Jasné?"
„Provedu!" odpověděl po vojensku Veselý a téměř se postavil do pozoru.
„A začněte s šetřením hned ráno. Čest," končil inženýr Ďurica.
„Čest práci, soudruhu vedoucí," vychrlil do sluchátka Veselý a na jeho tváři se zračila
spokojenost. Těšilo ho, že to bude právě on, kdo rozhodne o Janovi. Hned ho také napadlo, že jmenování náležitě využije, aby si udobřil ženu.
Otočil se, podíval se po Janových spolupracovnících, kteří vycítili z jeho chování cosi nedobrého
a nařídil: „Zavolejte svého vedoucího, a to hned!"
Michal šel k telefonu a s nepříjemným pocitem začal vytáčet číslo. Jelikož veřejná schůze
byla v plném proudu, nechtěli poslance odvolat, dokud Michal nesdělil důvod.
Informace o mimořádné události se tak dostala okamžitě mezi občany.
Jan Kořeň hovořil v referátě o tom, co připravuje v nejbližší době zabezpečit ve volebním obvodě.
Když mu pošeptali, že se má okamžitě dostavit do závodu kvůli nějaké havárii, zbledl.
Omluvil se lidem v sále a požádal předsedu občanského výboru, aby převzal řízení schůze.
*
„Co se stalo, Milane?" byla jeho první otázka, když vstoupil do velínu.
„Máš havárii na pecích. Zrovna když jsi tu nebyl."
„Hned tam letím ... "
„Letět už nemusíš, protože jsem za tebe nebezpečí šťastně zažehnal," odpověděl odměřeně
Veselý.
„Díky," vydechl si Jano.
„Kamarádi si přece mají pomáhat, nemyslíš?
„Já musel být opravdu na té schůzi, Milane.
„ . . . a z Kristýny si nic nedělej," učinil Veselý narážku.
„Ale vždyť . . . "
„Jaképak - vždyť!?
Urazil jsi ji."
„Já to přece nemyslel zle!
„Nic ti nevyčítám . . . "
„Co se stalo u vysokých pecí?"
„Shořelo několik forem pro nedostatek vody, odpověděl klidným hlasem Milan.
Když v minulosti došlo k podobné události, shořely nejvýše dvě formy. Několik - to znamená více.
Nejlepší detektivní povídky roku 1994 - Různí
-RPR-
Eduard Martin – Smrt na golfu
Eduard Martin – Smrt na golfu
Eva Kačírková – Noční strach
Jaroslav Kuťák – Rytířská inspirace
Ladislav Beran – Šupina
Milena Brůhová – Otázka důvěry
Radek Hala – Pohádka o červené Karkulce
Antonín Jirotka – Zázračnej svět
Lydie Junková – Stopy
Jiří Kohout – Sáhnout si na život je tak snadné
Kamil Šimon – Ďáblův advokát
Martin Kužel – Ostří noci
Bohumil Lipert - Chladná černá spoušť
Lubomír Macháček – Cikánova růže
Jitka Poledníková-Sani:
Roztržený papírek
Viktor Šlajchrt – Suché víno starců
Jaroslav Štrunc – Zpronevěra měsíčního svitu
Jan J. Vaněk – Aktovka
Oldřich Železný – Klasický případ
Tři detektivní příběhy Eduarda Fikera - Fiker Eduard
Nikdo není vinen
Zinková cesta
Kilometr devatenáct
Akce Nový rok - German Jurij
Špionážní příběh.
Jak se připravuje únos ředitele výzvědné školy?
Proč se Greife a Chorvat bojí legendárního generála Lokotkoffa?
Kdo byli tři důstojníci, kteří navštívili waffenschule?
Jak skončila akce Nový rok?
Edice SATURN svazek 17.
Z ruského originálu Operacija „S Novým godom", vydaného v časopise Niva, č. 9 z r. 1964, přeložil Bedřich Lukeš. Verše F. I. Tutčeva na str. 34 a 35 přel. Jiří Mulač. Obálku navrhl a graficky upravil Jaromír Valoušek. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1067. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Barbaš. Písmem Primus vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 7,87, VA 8,43. 136 stran. D-04 50373.
Náklad 40 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.
Rozšiřuje PNS
26-002-66 13-34
Cena kart. 5,50 Kčs
Krátká ukázka:
„Buďme přesní. To je celkem naivní metoda, Greife," už nechdával mister, začínal s obersturmbannführerem jednat jako se svým sekretářem, nebo dokonce lokajem. „Buďme upřímní. Vaše agentura teď už není tak kvalitní jako dřív. Pouhý strach před trestem je málo, přece vám to nemusím vysvětlovat. Polovinu, ale co polovinu, dvě třetiny vašich agentů můžeme odepsat už teď. V nejlepším případě zůstane třetina. Třetina průměrných pracovníků, ubohých vrahů, kteří nemají žádnou vůdčí myšlenku. Třicet ze stovky."
„No no, mister Stein...," urazil se Greife.
„Tak nakolik je ceníte?" zeptal se Švýcar obchodní hantýrkou, jako by vůbec nepozoroval jiskřivé oči omládlého Greifa. „Zač je jich deset, tucet, zač je kus — nebo jak se budeme dohadovat?"
Kdesi hodně blízko, za jejich zády zapraskala suchá větev, Greife se ohlédl a poznal svého šoféra Sonnen-berga. Procházel se a prozpěvoval si.
„Dobrá," řekl Greife a povstal, „ještě se uvidíme..."
„Jenom se nepokoušejte vystrašit mě," odpověděl Mallwin G. Stein a zůstal sedět na lavici. „Kdybyste chtěl zapomenout, že je mezi námi džentlmenská dohoda, mohu si postěžovat v Berlíně. Mám styky i tam, třebaže se tomu budete divit. A rozjedou-li se kolečka, je s vámi amen. Ve vaší sympatické zemi lítají hlavy dost rychle, nebo nemám pravdu?"
Podal Greifovi ruku a zeptal se na rozloučenou:
„A jak je to s tím ruským generálem čekistů Lokotkoffem? Když jsme byli naposledy spolu, říkal jste, že je s ním konec. Potvrdilo se to?"
„Nepotvrdilo," odpověděl drsně Greife. „Nemám ještě žádnou zprávu. Tady to není tak jednoduché, mister Stein, není to vůbec tak jednoduché, jak se může zdát občanu neutrálního státu. Někteří Američané to dobře vyzkoušeli na vlastní kůži, dnes už jsou staří. Možná že znáte dobrodružství generála Grewse. To bylo v prvních letech existence sovětského státu. Američané tenkrát poznali, co to je, dobývat Rusko."
„Je to těžké, viďte?" zasmál se škodolibě Švýcar. „Hodně těžké. Ale vy jste se jistě poučili z chyb hloupých Amerikánů. Vy přece bojujete jinak?"
Za tohoto smíchu Greife odcházel.
„Čím dřív mi je dodáte, tím líp," volal za ním ještě Mallwin G. Stein. „Přijdu sem po Novém roce, později nemám zájem. K tomuto termínu bude už zboží připraveno, nebo ne?"
„Heil Hitler!" pozdravil Greife a otočil se.
„Heil, heil," odpověděl Greifův host se smíchem, „však přijedu a vyhledám vás. Jenom jestli tady ještě budete."
„A kde bych měl být?" zeptal se obersturmbannführer stroze. „Kde bych měl být?"
„Bože můj, dál na východ!" zvolal švýcarský občan. „Samozřejmě, že na východ. Zeppellin je pro ruskou otázku, to znamená, že jeho místo je v Moskvě..."
A tak se rozešli.
Greife usedl do vozu a utřel si šátkem čelo. Sonnenberg se na něho zkoumavě díval, ještě zkoumavěji než jindy.
„Do Assari!" řekl šéf. „A nechoďte za mnou, když vás o to nežádám."
„Pan obersturmbannführer zapomněl, že jsem jeho ochrana, když vás neprovázejí samopalníci," řekl řidič. „To patří k mým služebním povinnostem. Já za vás zodpovídám."
Greife najednou pocítil únavu. Sedý prášek vykonal své. Teď musí pykat. Nebo si má vzít ještě jeden?
Vyšetřování s teroristy Ionovem a jeho pomocníky Šerým a Kozačkovem dál prováděl Igor. Lokotkovovi připadalo nějak nevhodné vyšetřovat takovou pitomou záležitost, jak říkal.
Bylo to opravdu k smíchu i k zlosti.
Jednou, když Igor vyslýchal Ionova, nahlédl do zemljanky vousatý děda Trofim. Potřeboval od velitele nějakou radu ohledně lovu. Když ho Ionov uviděl, zbledl, uskočil a zády se přitiskl k písčité zdi zemljanky.
„Pobíhá tu pořádný los," řekl děda Trofim. „Je to nějaký zuřivec, není tak plachý jako zdejší srnky. Byloby dobře sebrat partu a zastřelit ho... Bude hodně masa i sádla ..."
„Dobrá, přijďte později," odpověděl mu Igor.
Když odešel, Ionov ještě celý vylekaný zašeptal:
„To je on, to je určitě on."
„Kdo, on?"
„Generál Lokotkov. Tak nám ho pan Greife popsal. Plnovous se sotva znatelnou šedinou, hustá čupřina, mluví prostě ..."
Igor stěží utajil smích a pokračoval ve výslechu. Bylo vidět, že v Zeppelinu o veliteli zvláštního oddělení nic pořádného nevědí, a když vyslýchali zajatce, ti si vymýšleli vousatého generála.
„Ať si jdou k čertu," řekl dobromyslně Lokotkov, když mu Igor vyprávěl komickou příhodu s dědem Trofimem. „Podívej se, Igorku, pošli je za linii fronty. Máme tu důležitější případy."
A dal svému zástupci balíček cigaret Severní palmíra ze zásilky od Rjachičeva a také módní poloceluloidový límeček do vojenské blůzy, druhý schovával pro Lazarjova. Ať tu ještě na poslední chvíli dělá trochu šviháka. Jemu dal také balíček cigaret a Inze lahvičku voňavky a tabulku čokolády — ať si zamlsá, až se bude procházet se Sašou.
Ale Saša si límeček do blůzy nezašil a cigarety nevykouřil. Všechno to si schoval. Ženisti mu dali německou kytaru a zpíval sentimentální romanci, kterou si v těchto dnech oblíbil.
Zpíval dojímavě, ale přitom jako by se vysmíval sladkým slovům a tklivé hudbě i svým smutným a dojatým posluchačům.
„Měl bys omladit svůj repertoár," řekl děda Trofim. „K nám do Pskova přijížděli také všelijací estrádní umělci, ale takové pitomosti ještě nikdo nezpíval..."
„Zpívej, Alexandře, neposlouchej dědu," říkal Zlatoustov, „ten se tak vyzná v umění."
Večer Lazarjov seděl na zápraží s Ingou a tiše vyprávěl:
„Že tloukli, to nic nebylo, to se dá vydržet, ale používali prý i jiných metod; třeba naši organizovali skupinový útěk nebo ilegální organizace. Nemohli nikoho dopadnout, protože nikdo nikoho nejmenoval. V takových případech přivezli z jiného tábora ženu a dítě a mučili je před očima muže, aby promluvil. Ani to nepomohlo. Žádný nepromluvil. A fašisti z toho mají zábavu."
„To je strašné, nemluvte už o tom!"
„Ano, není to nic pro slabé nervy," souhlasil Lazarjov a jeho oči ve tmě najednou zajiskřily. „Víte co, Ingo, tak si myslím, že válka skončí, oslaví se vítězství a na tohle všechno se zapomene. Třeba někdo řekne, že i tihle mizerové měli ženy a děti a museli uposlechnout rozkaz. A budou je chtít pochopit a prominout jim. Ale co když já, Alexandr Ivanovic Lazarjov, je nechci pochopit? Nevím, jak se na to díváte vy, ale já si myslím, že bychom je všechny měli pobít bez milosti."
Inga položila svou teplou ruku na jeho zápěstí, podíval se na ni se strany, jako by nechápal, kdo vedle něho sedí, vstal a řekl nepochopitelně:
„Promiňte."
„Kam to běžíte?" podivila se Inga. „Ještě je brzy."
Ale Lazarjov neodpověděl a odešel.
Asi dva týdny se neukázal. Lokotkov se Inze zmínil, že Saša je v jiném táboře. Pak ho zase uviděla. Za tu dobu si nechal narůst kotlety a knírek, jeho obličej tím dostal výraz mizerného okresního hejska z minulého století.
„Proč jste to udělal?" podivila se Saninová. Saša v jejím hlase poznal, že se zlobí. „Copak mi to nesluší?" „Vy myslíte, že ano?"
„Dokonce jsem o tom přesvědčen," odpověděl Lazarjov. „Každá dámička se do mě zblázní..."
„Nevěděla jsem, že jste tak banální!" podivila se Inga a rty se jí zatřásly, jako by se užuž chtěla rozbrečet.
„Jsem banální hanebník," ukázal bílé zuby Saša. „V životě žijeme jenom jednou ..."
Když Inga odešla, řekl mu Lokotkov:
„Proč jsi ji zarmoutil?"
„Copak jsem ji zarmoutil?" znepokojil se Lazarjov. Podle nového Lazarjovova zevnějšku Lokotkov změnil jeho životopis — teď z něho udělal leningradského předměstského obchodního zaměstnance, který byl v Toskově odsouzen pro velké manko v prodejně.
Penalta smrti - Joneš Alois
-RPR-EK-
Krátká ukázka:
Ale vem čert
prostituci, k té nebylo nikdy zapotřebí mnoho kumštu
a obešlo se to bez velkého
nebezpečí. Mnohem horší
situace je v drogách. V drogách,
kde jsme hromadili obrovský majetek.
Proto se o těchto problémech zmíním poněkud
podrobněji. Drogy sloužily
lidstvu odjakživa. Zabýval
jsem se historií těchto
látek, kterým se dnes říká, bohužel v pejorativním slova
smyslu, drogy. Je nejapné, že
prudérní
ochránci lidských
ctností nazvali věk
našich pradědečků věkem
drog. Drogy totiž sloužily
jak primitivním, tak starým kulturním národům od těch
dob, co se lidstvo smí nazývat lidstvem. Pomáhaly celým
skupinám, rodům a později i jednotlivcům překonávat těžké životní
krize, pomáhaly vytvořit
nejvznešenější umělecká díla, jakými se lidstvo může pyšnit! Právě tak bych mohl hovořit o jejich
úloze ve válkách nebo ve vrcholovém sportu. A
totéž platí
pro milostný život.
Kde by byli
trpící nemocní, odsouzení k pomalému umírání v hrozných bolestech, bez drog!
To všechno nechtějí dnešní
mocní této
planety slyšet. Drogy byly a jsou odsuzovány a odsouzeny. Bohužel, pánové. Lidé
mají strach dopřát si chvilku rozkoše, chvilku omámení, úniku z dnešního přetechnizovaného světa, který
nedokázal vyřešit své krize. Drug dependence, jak
definovala komise znalců v šedesátých letech minulého století návyk nebo závislost na
drogách, prakticky mizí. Ne však proto, že by lidé po drogách netoužili.
Spíše proto, že
je stále obtížnější drogy si obstarat. Je to tak, přátelé. Přiznávám, že
naše velkolepá
distribuční síť stojí
před zánikem.
A přesto, až se
chytí protidrogoví
bojovníci za nos, počet
sebevražd stoupá.
Jak vysvětlí ti
pánové
tento jev? Nemohou a nechtějí jej vysvětlit!
Sebevraždy stoupají
totiž právě proto, že drog je nedostatek. Naše velkolepé plantáže na Blízkém východě jsou zničeny.
Nevlastníme už
ani píď půdy
v zemích střední Ameriky a naše plantáže v Jižní
Americe musíme rok co rok měnit. Jedině díky Zlatému trojúhelníku se držíme nad vodou. Ale na jak dlouho?”
Carpano se
odmlčel, teatrálně vzdychl, napil se koňaku, otřel si pot z čela a pokračoval.
„Zatím jsem se zmínil pouze o jediném prvku,
který nám brání v rozvíjení obchodu.
Jistě i vám je
zřejmé, že dosažitelnost
drogy se stala velmi obtížnou pro značnou většinu
potenciálních
spotřebitelů.
Další faktory se rovněž
vyvíjejí
velmi nepříznivě. Mám na mysli prostředí, které ovlivňuje
zájem o naše
zboží. Je to především rodina. Děti, které se nám dříve
snadno podařilo získat
pro konzumaci drog, jsou pod silným vlivem
rodičů. A ti dnes naopak žijí pod obrovským nátlakem společnosti. U mladých lidí platí totéž:
vliv part, vrstevníků a
spolužáků. Ti všichni
ve snaze získat zajímavé místo a postavení ve společnosti se obávají drog. Ano, jdou na to chytře! Nabízejí mládeži sportovní a
společenské vyžití v takové
formě, že
pro normálního
mladého člověka je velmi lákavé. A pokud nepozná, jakou
rozkoš nebo úlevu
mu může poskytnout droga, ani ji neshání, nehledě k
tomu, že nemá
prostředky na to, aby si ji opatřil.
Výraznou složku našich zákazníků tvořila dříve
takzvaná riziková
povolání. Náchylnost beatových hudebníků, jazzmanů,
malířů, spisovatelů a
dalších umělců byla všeobecně známá. A právě tehdy vznikaly kulturní
skvosty minulého století.
To platí i o takových
osobnostech, jako byl Picasso, Salvátor Dali,
ale i jejich předchůdcích, například Modiglianim, jehož plátno mám čest vlastnit.”
Vrah dostal Goncourta - Gamarra Pierre
L´assasin a le Prix Goncourt, Les Editeurs Français Réunis. 1963
Případ třetí stopařky - Havlíček Karel
-RPR-
Edice magnet 11/1978.
Vydalo vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 26. tel. 26 15 51, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a Ilustrace Miroslav Havlíček. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce: Praha 6 – Liboc, Vlastina 710, tel. 368 836. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet – administrace, Praha 1, Vladislavova 26 Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha. Cena výtlskuv8,– Kčs.
– 45 510 –
Krátká ukázka:
Třetí případ páchl na sto honů brutalitou, nekoordinovaným násilím a hanbou, že vůbec něco podobného může člověk udělat. Mladá žena na fotografických snímcích mohla být hezká a přitažlivá. Ovšem ještě předtím, než ji objektiv fotoaparátu zachytil, jak leží bezmocně a nehybně na jehličí, posázeném bílými tabulkami s čísly, označujícími polohu předmětů na místě nálezu.
Podle všeho bylo místo nálezu i místem činu. Nasvědčovala tomu na několika místech rozrytá lesní půda. Také na kmeni nejbližšího stromu bylo identifikováno několik markant, které pravděpodobně pocházely od rvačky pachatele s obětí.
Žena byla oblečena do světlých vycházkových šatů, silně potrhaných hlavně na pravém rameni. Krk, ruce i stehna oběti byly posety oděrkami. Podle názoru lékaře jen některé z nich vznikly ještě za života poškozené, kdežto ostatní byly způsobeny již po smrti. Pravděpodobně bylo příčinou jejich vzniku vlečení mrtvoly, čemuž odpovídal i jejich pruhovitý tvar. To ovšem do jisté míry odporovalo názoru, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly. Šaty ženy, jakož i poloha těla svědčily pro sexuální vraždu. Na zemi vedle mrtvé ležela prázdná bílá dámská kabelka s utrženým řemínkem a pod tělem se našlo kapesní zrcátko, které patrně vypadlo oběti z kabelky během zápasu. Několik kroků od mrtvého těla byl pohozen zánovní flaušový kabát. Nebyly nalezeny žádné peníze, legitimace, klíče či jiné předměty, které by také mohly usnadnit identifikací oběti a které podle všech předpokladů měly tvořit obsah kabelky. Daktyloskopické zkoušky byly neúspěšné.
Mrtvou objevil v pět hodin ráno dělník, který si krátil cestu z domova ke stanici trolejbusu. Naštěstí šlo o duchapřítomného člověka, který z nejbližší budky zalarmoval Bezpečnost a mezitím se postaral, aby žádní čumilové nezničili to minimum stop, které po nočním dešti na místě nálezu zůstaly zachovány. A mezi těmito stopami byla jediná, která opravdu stála za to. V měkké lesní půdě se zachoval sotva dva metry od mrtvoly obrys pneumatiky. Podle názoru techniků musel vzniknout nedlouho před nálezem oběti. Zkoušky prokázaly, že jde o pneumatiku nákladního vozu, pravděpodobně typu Garant. Technici určili tonáž vozidla, vyznačili několik poměrně zřetelných markant, jež bylo možno na odlitku stopy sledovat.
„Tohle tedy vedlo k názoru, že se zase jedná o stopařku?“ zeptal jsem se Běleše.
„Nejen to,“ mávl poručík rukou. „Nasvědčuje tomu i řada dalších okolností. Především – tu ženu se zatím nepodařilo identifikovat. V nejbližším okolí není nikdo takový pohřešován. Za druhé – lesík, v němž byla nalezena, leží tady,“ píchl prstem do nástěnné podrobné mapy.
„A tady je také místo na výpadovce, kde se nejlépe chytá stop. Sám jsem tamtudy několikrát jel a skoro vždycky tam někdo stopoval. Za třetí – stejně jako v obou předchozích dodneška neobjasněných případech se kolem věci motá náklaďák, zase jde o mladou osamělou ženu. K trestnému činu došlo podle lékaře mezi jedenáctou a jednou v noci z 11. na 12. listopadu. I to odpovídá přibližně době, kdy byly spáchány předchozí pokusy nebo dokonané trestné činy – to vlastně ani nevíme. Zase na výpadovce v těsném sousedství lesa a velmi blízko od města.“
„Mně se to moc nezdá,“ zavrtěl jsem hlavou. ‚Jak to, že mu najednou takhle ujela ruka a vraždil? Kde je ta záhadná ztráta vědomí, jakmile oběť nasedne do vozu? To mu přece v prvních dvou případech zjednodušilo situaci a zmírnilo komplikace na minimum. Jestli ovšem ty dvě živé nefantazírují…“
„Tak si to promysli,“ odporoval Běleš.
„První oběť je ženská jako kyrysar. To není legrace zvládnout ji, i když je v bezvědomí. Když viděl, že nic nepořídí, vyhodil ji z vozu a ujel. Druhá je naopak mladá, štíhlá, drobná dívenka. Vůbec neví, co se s ní dělo, ale možná, že se v polovědomí aspoň trochu bránila. Tomu by nasvědčovaly i ty potrhané šaty. Ale pachatel nemohl být žádný silák, když mu i takováhle oběť dala tolik práce. A pak narazí na třetí. Ta třeba nechce do kabiny nastoupit. Chlap vyleze a napadne ji. Oběť se brání a protože útočník vidí, že by toho mnoho nesvedl, rozzuří se – nebo taky dostane strach – a praští ji něčím do hlavy.“ „Jenže to by mu mohlo stačit. A podívej se na charakter zranění. Já se sice moc nevyznám v histochemii, ale řada těch ran s nerovnými okraji a tupými úhly musela podle názoru lékařů vzniknout už po smrti. Vrah se nejspíš rozzuřil při pohledu na krev.“ V dálce nad městem se rozlehl hvizd lokomotivy a nárazy posunovaných vagónů na nádraží. Semafory bezcílně blikaly oranžovýma očima a ztichlými ulicemi jen sem tam přehučel poloprázdný trolejbus.
Mrtvý vypovídá - Joneš Alois
-RPŘ-EK-
Vydalo Naše Vojsko, edice Magnet 11/1986.
Grafická úprava a návrh obálky: Jiřina Palková
Počet stran: 128
59-112-86
Krátká ukázka:
Ale kapitán Václavík odhadl, že
tento člověk
je již delší
dobu mrtev. Vrátil se do předsíně,
kde čekala s příslušníkem Bezpečnosti
vystrašená penzistka. ,,Ještě minutku, paní Grébová.“ ,,Mládenci,
obrátil se k technikům,
,,dejte se do práce”.
Když technici provedli ofotografování a zajištění stop, konstatoval lékař při
zběžné
prohlídce, že smrt doktora Prouzy mohla nastat
přibližně před týdnem. Na stolku u pohovky ležela
použitá, jednorázová injekční stříkačka a prázdná ampulka s gumovou zátkou. Na
pravém předloktí mrtvého bylo vidět několik
vpichů. Co o tom soudíte, doktore?”, ptal se Václavík. Lékař,
doktor Kubala, byl příliš zkušený praktik, než aby se
ukvapil s úsudkem. Raději ne, kapitáne, nerad
bych se mýlil. Týden
je příliš
dlouhá doba. Zatím
mohu pouze usuzovat, že ten muž si
pravidelně píchal
injekce. Inzulín to rozhodně nebyl. Uvidíme … Vpichy jsou na pravém předloktí, doktore,”
ozval se poručík Rybář.
Doktor pokýval hlavou. Ano, všiml jsem si.
Ale to nemusí nic znamenat. Třeba byl levák. Z pitevního
protokolu se jistě dozvíte více. Zatím na shledanou.” Václavík pokynul staré
paní.
„Paní Grébová, pojďte se mnou, ale nelekněte se, prosím. Na
pohovce v pokoji je mrtvý člověk. Musím vás poprosit, abyste nám ho pomohla
identifikovat.” Penzistka se nechala vést do pokoje. Přikročila k pohovce a
ulekaně ucouvla. Je to on?” zeptal se
Václavík. „Ano,” polkla nasucho a hlas se jí
zadrhnul, je to doktor Prouza.”
Kapitán Václavík se rozhlížel po
Prouzově garsonce. Sestávala
z velkého obývacího pokoje, který zřejmě sloužil
i jako ložnice, malé kuchyňky,
koupelny, klosetu a úzké předsíně s
vestavěnými skříněmi.
V obývacím pokoji stála pohovka s dvěma pohodlnými křesly a módním skleněným stolkem, který sám o sobě mohl stát dost peněz. Na moderním psacím stole, umístěném pod oknem, byly pečlivě srovnány odborné časopisy. Secesní knihovna obsahovala převážně medicínskou literaturu. V koutě pokoje se krčil obstarožní ušák. V protějším rohu umístil majitel garsonky skříňku se zabudovaným televizorem a vysoce kvalitním přehrávačem japonské výroby. Podlaha byla pokryta dosti prošlapaným kobercem s klasickým vzorem. Když poručík Rybář otevřel dveře další nízké skříňky, nezdržel se významného hvízdnutí. „Podívej se,“ ukázal kapitánovi. Skříňka byla doslova přeplněna nejrůznějšími destiláty renomovaných zahraničních značek. Kapitán Václavík pokrčil rameny. „Víš, co mne napadá? Ten doktor si nežil špatně! Ale zdá se, jakoby teprve před nedávném začal vyměňovat a také doplňovat vybavení bytu.” „Na tom není nic divného. Já to dělám taky tak. Postupně vyměňuju a doplňuju.” „Já vím,“ souhlasil Václavík. „Jenomže si myslím, že bys dříve koupil nový koberec, potom nový ušák, možná chladničku, a teprve když by ti zbylo, tuhle japonskou supertechniku.” Prohlídka, kterou specialisté provedli opravdu důkladně, přinesla několik zajímavých faktů. V kovových nohách konferenčního stolku, vyrobených z chromovaných trubek, našli rovných sedm tisíc západoněmeckých marek. Na dně zásuvky psacího stolu objevili několik stránek strojopisu v němčině, v jednom ze sak, visících ve skříni, dvě pomačkané vstupenky do baru Parkhotelu, tašku s penězi a Prouzovými osobními doklady, včetně jeho služebního cestovního pasu. Kromě prázdné ampulky, ležící na koberci vedle injekční stříkačky, objevili dvě další, navlas stejné a rovněž prázdné, v odpadkovém koši. V domácím baru ležela tuba s několika tabletami Niamidu. Tělo mrtvého už bylo odneseno, příslušníci výjezdové skupiny rovněž opustili byt.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)