Třikrát Steve Carella a spol. - Ed McBain

 

Zinková cesta / Nikdo není vinen - Fiker Eduard

 R-PR

Ilustroval a graficky upravil Zdeněk Ziegler. 

Vydal Český spisovatel, a. s., v Praze roku 1993 jako svou 6262. publikaci. 

Odpovědný redaktor Jiří Korejčík. 

Výtvarný redaktor Pavel Hrách. 

Technický redaktor Václav Oulík. 

Vytiskly Tiskárny Vimperk, s. p. AA 18,74, (text 17,61, il. 1, 13), VA 19,27. 

Zinková cesta vydání čtvrté, v ČS první. 

Nikdo není vinen vydání třetí, v ČS první. 

Stran 304. 13/33. 22-031-93.

To je vražda, napsala V - Rozsudek smrti - Fletcherová Jessica & Bain Donald

 

Jessica Fletcherová cestuje z Cabot Cove do Bostonu pomoci příteli advokátovi Malcolmu McLoonu, který obhajuje boháče, obžalovaného z bratrovraždy. Na motivy televizního seriálu.

Na vraždu treba dvoch / Réžiu má mŕtvy / Neruš lepších ľudí - -ky

 

S dýkou v deštníku - I. M. Jedlička

 

R-PŘ

Dračí stopa - S. S. van Dine

 

Detektivní román Willarda Huntingtona Wrighta, tvořící pod pseudonymem S. S. Van Dine, který roku 1928 v časopise American Magazine zveřejnil Dvacet pravidel pro psaní detektivek (Twenty Rules For Writing Detectives Stories a tak de facto stanovil základní pravidla žánru.

Dokonce i v roce 1933 v New Yorku bylo Stammovo sídlo anomálií - panství v Inwoodu obklopené lesy. Jedné horké noci si jdou členové domácí párty zaplavat. Mladý muž se ponoří do bazénu - a zmizí. Stará paní Stammová je psychicky narušená, ale její opakovaná tvrzení, že v bazénu žije drak a je zodpovědný za smrt mladého muže, ostře rezonuje s ostatními v domě. Atmosférou narušuje i obvykle netečná policie. Pouze Philo Vance, přes všechny své řeči o dracích, je schopen proniknout do srdce tajemství.

Román byl adaptován do filmové verze v roce 1934, hlavní roli hrál Warren William jako Vance.

Překlad do češtiny: Běla Vrbová-Pavlousková

Vražda v divokém rytmu - Dočekal Boris

 

Den stvořený pro vraždu

Panika v chatařské osadě

Spory chtěl rozetnout sekyrou

Depresi léčil násilím

Vražda v hotelu Bílý lev

Zabij mě, řekl

Hodný kluk vraždil

Láska skončila vraždou

Panenka v růžovém

Zavraždil otce kvůli politice

Bez slitování

Podvodník s andělskýma očima

Konec přátelství dva plus jedna59

Chtěl zabít mrtvou63

Konec královské jízdy68

Nechtěl, aby žila s jiným

Smrt při svatebním veselí

Mrtvá ležela u dálnice

Vloupání mělo logiku

Stříhali dohola

Vraha prozradily náušnice

Vražda osamělého muže

Na začátku byly dopisy

Vrah s tváří hezkého kluka

Poslechl vnitřní hlas

Vražda kvůli dědictví

Vraha prozradil telefon

Barvité představy vedly k vraždě

Vražda v rytmu metalu

Smrt v prodejně kol

Vrah a čínská váza

Lucie zůstala otci

Vražda ve zkouškovém období

Dilema - Pitman Jenny

 

Chemická formule smrti - Marold Jiří

 

Kriminální případ z roku 1981.

Výsledky vědy, přinášející objevy velké důležitosti pro všeobecný rozvoj, se začasto stávají cílem nejrůznějších konkurenčních i nepřátelských kruhů. Boj je veden nesmiřitelně a nevybíravě. V sázce jsou totiž nejen velké peníze, ale i touha po získání prostředků pro případné vojenské zneužití.

Vraťme se ve vzpomínkách do doby o pár desetiletí vzdálené. Do časů embéček a trabantů, front na banány, do doby, kdy se policistům říkalo esenbáci a každý věděl, co znamenají pojmy devizový příslib a výjezdní doložka. I tehdy byly páchány zločiny, které bylo třeba objasnit…

Čas říci sbohem - Jedním dechem

 

Jedním dechem listopad 6/2018.

Obsah:

Roman Cílek - Čas říci sbohem
Ladislav Beran - Bobr se vrací
František Uher - V Portugalsku psy nejedí
Hana Doubková - Domek se špatnou pověstí 
Zora Beráková - Džob OK 
Jan J. Vaněk - Přesilovka 
Vladimír Šindelář - Lotynka 

Vydává:

Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3,130 00 Praha 3, www.pvsp.cz jako periodickou publikaci v edici krimi JEDNÍM DECHEM svazek 289 (6/2018), Redakce: Olšanská 54/3,130 00 Praha 3

Tisk: TRIANGL, a. s., Beranových 65, Praha 9, ČR

Grafická úprava a obálka: Vladimír Pfeifer

Distribuci pro prodejny tisku v ČR zajišťuje PNS, a. s., Praha.

Distribuci časopisu pro předplatitele v ČR zajišťuje v zastoupení vydavatele

Česká pošta, s. p., oddělení periodického tisku, Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

Příjem objednávek na www.periodik.cz nebo www.pvsp.cz, případně e-mail:

postabo.prstc@cpost.cz. Telefonický příjem objednávek, oznámení změn

v odběru a reklamací na bezplatné lince 800 300 302.

Objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. s r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9, tel.: 271 199 250, fax: 271 199 902, e-mail: kauerova@mediaservis.cz.

Příjem objednávek i starších výtisků: Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., tel./fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz, www.pvsp.cz, tel.: 222 718 046, fax: 222 718 046 nebo poštou na adrese PVS, P.O.Box 142, 130 37 Praha 3.

Nevyžádané rukopisy, fotografie a kresby se nevracejí.

ev. č.: MK ČR E 6309      ISSN 1212-7612 ISBN 978-80-7250-825-9

Cena výtisku včetně DPH: 49 Kč. pro předplatitele: 38 Kč (roční předplatné: 228 Kč, pololetní: 114 Kč).

Krátká ukázka:

Zátiší jsem si zamilovala od prvního pohledu. Přesně po takovém domku jsem toužila, přesně takový jsem si vysnila - přízemní, tudíž bez otravných a vzhledem k občas bolící páteři i obtížných schodů, s místnostmi tak akorát - žádný palácový komplex ani žádná krabička na sardinky.

Dvě ložnice, obývací pokoj, ze kterého byl přístup přímo na terasu, kuchyně se všemi moderními hejblátky, oddělená koupelna a toaleta, samostatná spíž - ideální bydlení pro dvě tři osoby, v mém případě teda nejmíň tři, měla jsem okamžitě jasno. Zatím jsem sice byla pořád ještě sama, ale to se mělo už brzy změnit. Martinův rozvod byl na spadnutí a až se mnou začne nový život, bude jen otázkou času, než se jedna z ložnic promění v dětský pokoj, usmívala jsem se v duchu. Ani moje milované autíčko nepřijde zkrátka, oblouková stříška ho před nepřízní počasí ochrání víc než dostatečně.

A celý tento zázrak včetně zahrady s geometrickou přesností rozdělenou na část okrasnou a část užitkovou je podle realitní kanceláře k mání za milion tři sta tisíc, žasla jsem ještě nyní a se smutkem, láskou i vděčností jsem vzpomněla na tragicky zesnulé rodiče, kteří rukou společnou a nerozdílnou platili vysokou životní pojistku, aby mě pro případ nouze finančně zabezpečili. Jenom díky jejich obětavosti si teď Zátiší můžu nejen koupit, ale i vybavit podle svého, protože ze starého nábytku jsem si chtěla ponechat jenom oblíbené maminčino křeslo, tatínkův starožitný stolek a prostornou třídílnou skříň se zrcadlovou aplikací. Sice mi toho na účtu moc nezůstane a tento domek, pokud má zůstat pořád stejně krásný, bude vyžadovat pravidelnou údržbu, ale s Martinem po boku by to neměl být problém. Slušně si vydělá, je šikovný, pracovitý, se spoustou věcí si dokáže poradit sám a kvůli Zátiší, jak jsem bezpečně věděla, bude ochoten cedit krev. A žádný div - vždyť pro něho představovalo splněný životní sen. Napřed se dlouhá léta dusil - stejně jako já - v panelákovém vězení, po sňatku s Mirkou se sice přestěhoval do celkem slušné vilky, ale...vždycky je nějaké „ale", a to Martinovo se zhmotnilo do panovačné tchyně a neméně panovačného tchána. I když měli svoji půlku vilky k dispozici, zakopával o ně na každém kroku, do všeho mu kafrali, nic jim nebylo vhod a husa Mirka, místo aby stála při něm, dokázala jenom pofňukávat „To máš těžký, Martínku, jsou to přeci jenom rodiče..."

Takže i kdybychom se nepotkali, stejně byl už nějakou dobu pevně rozhodnut z toho dusícího chomoutu se vyvléci a pokud by to nešlo jinak, klidně si ustlat třeba pod mostem. ...

Stěhováci přijeli a zase odjeli a já potom neúnavně a s veselým pobrukováním poletovala z místnosti do místnosti, čistila, leštila a zkrášlovala a už napřed si v duchu vychutnávala Martinův i Sonin obdiv.

V případě Soni, mé nejlepší kamarádky, jsem se nezklamala. „Teda, Pavlo, já nestačím zírat," vydechla s nefalšovaným nadšením, když mě po týdenní dovolené, kterou strávila u babičky v Táboře, přišla navštívit a všechno si dopodrobna prohlédla. „Vždyť ty jsi ze Zátiší udělala pohádku - fakt pohádku, teď už jenom najít nějakého toho prince", mrkla na mě spiklenecky, protože o mně a Martinovi věděla všechno.

Smrt přišla před nedělí - Kaštánek Jan

 

RPR

Kriminální román. Příběh, v němž poštovní doručovatelka spolu se správcovou domu objeví ubitého muže ve vlastním bytě a zřetelné stopy po zápasu, oznámí věc Veřejné bezpečnosti a rozbíhá se pátrání po pachateli. Řada svědectví o životě mrtvého muže, v povolání inženýra – architekta, umožňuje odhalit v něm rafinovaného intelektuálního vyděrače, který se snaží objevovat žalovatelné přestupky druhých a využívat jich k vydírání. Tato charakteristika pomůže spolu s jedním předmětem doličným odhalit i pachatele.

33-222-68

13 3 3 Kčs 7,-

22-601/861

Krátká ukázka:

Na chodbě starého malostranského domu vládlo takové syrové chladno, jako by venku za těžkými dubovými vraty ani nebylo parné léto, jako by ani na Kampě nevládl červenec.

Marii Čápovskou přesto zalila vlna horka. Zavřela dveře a nerozhodně se zastavila na kamenných dlaždicích chodby, prošlapaných už šesti generacemi. Rozpačitě potěžkala útlý obdélníkový balíček, hodila ho do listonošské brašny, teď před polednem už takřka prázdné, a rozběhla se po schodech dolů. V suterénu třikrát energicky stiskla tlačítko.

Zazvonění zastihlo správcovou nad těstem a miskou jahod. Anna Doušová něco nezdvořilého zamumlala, ale utřela si ruce do zástěry a šla otevřít. Nabručený výraz se jako kouzlem proměnil v úsměv, nasupené rty povolily.

„Tak pojď dál, holka zlatá. Copak mi neseš? Snad ne peníze?"

Doručovatelka ztěžka vydechla a opřela se o oprýskanou veřej.

„Dneska nic ... Andulo — asi se něco stalo!"

„Tady u nás?"

„No právě. Podívej, nesu Havelkovi do třetího štoku něco na dobírku Nejspíše knížka, dělá to dvaadvacet korun. —"

Správcová ji rázně přerušila.

„Tak to ne. Já za něj nic neplatím. Jednak nejsem zrovna při penězích a potom s ním mám svý zkušenosti. Tuhle mu přivezli vyčištěnej koberec, závozník měl plno řečí, že jako sem nepojede nadvakrát, tak jsem ten balík vzala k sobě a zaplatila skoro padesát korun. Měsíc jsem je pak musela z Havelky páčit... Pojď si

sednout do kuchyně, udělám trochu kafe."

Čápovská konečně nabrala dech.

„Ani pomyšlení, Andulo. Tam nahoře se muselo něco stát!"

„Kde zase?"

„U Havelky přece," Čápovská si unaveně nadhodila brašnu, měla už v nohou dopolední dávku schodů a kilometrů. „Nesu mu ten balíček, zazvoním, a ono nic. Říkám si, není divu, už dávno je v práci, jestli vůbec neodjel na dovolenou. Na souseda jsem nezvonila, má už plnou schránku novin, je teď někde v cizině. Vůbec je dům jako vykradený. Už sahám pro tužku, abych Havelkovi napsala doručenku, ale ještě jednou zmáčknu zvonek a pak — ani nevím, co to do mne vjelo, člověk má někdy pitomé nápady — vezmu za kliku. A představ si — bylo otevřeno!"

V domovnici se probudila dřímající zvědavost.

„Otevřeno? To není možný! Ze by zapomněl zamknout? Takovej pedant, to se mu přece vůbec nepodobá. Ledaže by šel ráno dřív do práca a nezamkla ta jeho módedáma."

„On má nějakou ..."

„Jo, několikrát jsem tu viděla takovou zrzavou frajli... A co dál? Není doma?"

Doručovatelka pokrčila rameny.

„Ne ... Otevřu dveře, strčím hlavu do předsíně a křiknu: Pane Havelka, pošta! A nic. Dál jsem si netroufala, to víš, kdyby se pak něco ztratilo, tak to svedou na mě ... Ale nemůžeme tu takhle stát. Musíme něco dělat! Zevnitř bylo cítit něco jako - no, zkrátka smrad ..."

Správcová sáhla do nákupní tašky pro klíče.

„Že by zapomněl zavřít plyn? Spíš mu tam něco hnije. Chlapi jsou nepořádný, a čím větší inteligent, tím horší čuně. Kdyby si místo ty amantky radši pozval uklízečku!... No, pojď, zajdeme se tam podívat."

Obě ženy se zastavily před masivními hnědými, ale už trochu oprýskanými dveřmi bytu číslo osm ve třetím poschodí. Na mosazné tabulce pod  zvonkem  bylo  vyraženo: ing. Ludvík Havelka.

Anna Doušová stiskla kliku a významně se na Čápovskou zahleděla — dveře skutečně povolily. Poněkud zaraženě a nejisté vstoupila do předsíně. Poštovní doručovatelka ji po krátkém zaváhání následovala.

„Pane Havelka!" správcová zavolala kamsi ke kuchyni.

Žádná odpověď.

Správcová prošla pootevřenými dveřmi do kuchyně a rozhlédla se.

„Na mou duši, opravdu je tu něco cítit," řekla tlumeně. „Ale plyn to není. Že by ten salám?"

Na odkládací desce kuchyňského příborníku   ležela   kulatá skleněná

mísa se studeným nářezem. Kolečka šunkového salámu už měla zelenavý nádech, okurky se svraštily.

„Samozřejmě!" pokračovala Doušová, stále ještě polohlasem. „V takovým horku není divu. Může to rovnou vyhodit... Doma určitě není, to by se už dávno ozval."

Listonoška nasála vzduch a uchopila správcovou za rameno.

„Andulo, já myslím, že to jde tam z toho pokoje..."

Doušová přistoupila ke dveřím s výplněmi z neprůhledného matového skla, které oddělovaly kuchyň od pokoje, a rázně je otevřela. Vzápětí zavrávorala a rychle couvla o krok nazpátek.

Otevřenými dveřmi se nahrnul do kuchyně podivný, nasládlý zápach.

Správcová se vzpamatovala první.

„Skoč do prvního patra k Bártům. Mají telefon a jsou zaručeně doma. Zavolej na komisařství. Já zatím počkám na chodbě. A nikam nechoď, musíme počkat, dokud nepřijede pátračka ... Jsme přece také nějaké úřední osoby!"

Sotva kapitán Brož nasedl do auta, přepadly ho zase ty staré pochybnosti. Nebyl si jist, jestli zavřel plynový kohoutek.

Brož se za tuhle mánii styděl, stokrát se už zapřísahal, že s ní skon cuje, ale po sto prvé se zase nervózně vracel od zastávky tramvaje, aby se na vlastní oči ubezpečil, že je vše chno v pořádku. A pokaždé to také v pořádku bylo.

Jenomže při náhlém odchodu z domova ho ta utkvělá představa popadla znovu ... Konečně, může odněkud zatelefonovat domovnici. Ačkoliv - ta přece nemá klíče od bytu! Musela by uzavřít plyn pro celý dům a Brož aby se pak v baráku několik

dní raději neukazoval, protože by kvůli němu ani jediná partaj neuvařila oběd.

Řidič služební volny prudce zabrzdil a Brož zahnal myšlenky na neviditelného škůdce, který se možná právě teď neurvale rozpíná po jeho bytě. Vystoupil a pozdravil se s mladším člověkem v plátěných kalhotách a v kostkované košili, který se vynořil vedle vozu.

„Co se děje, Emile?" zeptal se kapitán Brož mrzutě.

Na chodníku, rozpáleném dopoledním červencovým sluncem, nebylo živé duše, ale poručík Hladík se přesto k představenému naklonil a ztlumil hlas.

Mrtvola, soudruhu kapitáne. Pán v Nejlepších letech s dírou v hlavě. A vypadá to nějak podivně. Typoval bych to přinejmenším na zabití, ale možná i na vraždu."

Zabití nebo vražda," opakoval Brož a zamračil se. „Takový případ se obyčejně neobjasní za den a někdy ani za týden. Dnes je pondělí a v sobotu mám jít na dovolenou. Zbývá tedy pět dní. No, uvidíme."

„Je tady náš doktor, technik a dva pracovníci z obvodního oddělení," pokračoval Hladík. „Hned po prvním ohledání nás zavolali. A šéf chtěl, aby ti brnkli do bytu. Máš se toho ujmout."

„To mám hroznou radost. Pár dnů před dovolenou!"

Hladík zavedl Brože do třetího poschodí. V kuchyni, jejíž okna už byla dokořán, si překáželi tři muži, čtvrtý se objevil ve dveřích pokoje s fotoaparátem a bleskem v ruce.

Brož se krátkým pohledem přesvědčil, že ho nevolali zbytečně. Na podlaze pokoje ležel asi čtyřicetiletý muž. Byl oblečen v šedém obleku z velmi kvalitní vlněné látky, jako by se chystal někam do společnosti. Na parketách, těsně u jeho hlavy, se černala stužka zaschlé krve. Brož poklekl vedle mrtvého a zamyšleně se zahleděl do žlutého, posmrtnou křečí ztaženého obličeje.

Ten člověk může být už den, možná dva dny po smrti, uvažoval. Ošklivou ránu na temeni ve vlasech, ostatně už dost prořídlých, by si konec konců mohl způsobit sám, třeba pádem na nějakou hranu. Kdyby však přece jen volil tak obtížný a nespolehlivý způsob sebevraždy, určitě by se předtím nenatloukl do vlastního obličeje, ani by si nenatrhl klopu u saka a tady tu kapsu. Sebevražda tedy podle všeho nepřichází v úvahu. A nešťastná náhoda? Někteří lidé sice oplývají mimořádnou nešikovností, dovedou zakopnout o sirku, ale v tom případě Padají dopředu a rozbljou si obličej.

Nějaká závrať? Těžko. Hladík měl pravdu, nejspíše se tady jedná o zabití, snad dokonce o vraždu.

Kapitán vstal, vrátil se do kuchyně, s povděkem přijal nabídnutou cigaretu — nasládlý pach ještě z místnosti zcela nevyvětral — a cvakl zapalovačem.

„Tak povídejte!"

Nadporučík Tichý z obvodního oddělení se podíval do zápisníku.

„V jedenáct třicet volala k nám na oddělení    poštovní doručovatelka Marie Čápovská ..." začal a pokračoval stručnou zprávou o dosavadním šetření.

Kapitán Brož zamyšleně vyslechl celé hlášení.

„Ten člověk z vedlejšího pokoje," obrátil se k doktorovi, „je mrtev asi tak od soboty, že?"

Lékař se pootočil od dřezu, nad nímž si myl ruce. Namydlené dlaně se zastavily.

„Přesně vám to řeknou kolegové z Ústavu soudního lékařství po pitvě. Já to mohu odhadnout jen přibližně. V takovém vedru se tělo začíná brzo rozkládat, ale přece jen bych podle stupně posmrtné ztuhlosti předpokládal, že k exitu došlo v sobotu večer nebo v noci, nejpozději v neděli časně ráno." „A příčina smrti?" „Zatím to vypadá dost jednoznačně," pokračoval doktor. „Praskla lebeční kost po úderu těžkým předmětem. Rána směřovala na temeno hlavy. Následoval výron krve do mozku a tak dále. Patrně zemřel velmi brzo po úderu." „Myslíte tedy, že ho někdo udeřil?" „Bud  ho  udeřil,  nebo  na něco upadl." „A co ty rány na obličeji?" „Na tváři má stopy po rvačce, ale nejen na tváři. Nějaké oděrky jsem našel na rukou, je poškrábaný na krku, má modřinu na rameni a na holení kostí. Jako kdyby se právě vrátil z pořádné hospodské pranice."

Masožravé rostliny - Kačírková Eva

 

Jiné vydání z edice Kapka roku 1989.

-RPR-

Obsahuje šest detektivních povídek :

Konec semestru - studentka pátrá po pachateli vraždy

Smrt na inzerát - podivné machinace s prodejem rekreační chaty

Bojíte se doktora - pokus propašovat přes hranice zpěvačku

Masožravé rostliny - vypráví o bezohledné ženě,která zavinila smrt umělce

Dům bez oken - příběh dívky,která se nestarala,z jakých zdrojů jsou peníze na její režii

Směnka na život - spekulace s ukradenou směnkou

Ve znamení štíra - Slavčev Svetoslav

 

Příběhy ze staré Anglie - Christie Agatha

Dva detektivní příběhy odehrávající se na anglickém venkově: Nultá hodina a Sittafordská záhada.
V prvním příběhu, Nulté hodině, který se odehrává ve venkovském sídle, duševně nenormální vrah spáchá velmi rafinovanou vraždu tak, aby vina padla na někoho jiného.
Příběh druhý, Sittafordská záhada, pojednává o přepychovém sittafordském venkovském sídle, které navštíví duch a hned nato je spáchána vražda.

Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1983, Mladá fronta
Originální název: The Sittaford Mystery / Towards Zero, 1931
Překlad: Jan Zábrana
Počet stran: 344
Jazyk vydání: český
Edice: Smaragd (100.)
Ilustrace/foto: Vladimír Novák
Autoři obálky: Jaroslav Fišer, Vladimír Novák
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 23-031-83
Náklad: 100 000 ks

Muži žijí dvakrát - Jansa Pavel

 

Ilustrace a grafická úprava Václav Rytina.

Vydal Miloslav Švarc - Šulc a spol., Ondříčkova 6, Praha 3 roku 20041 jako svou 182. publikaci.

Vytiskla Česká typografie, a.s. Na Poříčí 30, Praha 1.

Vydání první, 13/33, Stran 280.

879-182-01.

Doporučená cena váz.  s DPH 135 Kč.

Případ naruby - Chandler Raymond

Z anglického originálu "Playback" přeložil František Jungwirth.

Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.

Vydalo nakladatelství Riopress Praha jako svou 145. publikaci.

Vedoucí redaktor Jaroslav Kalát.

Vytisklad BBS tiskárna Vimperk s r.o.

Doporučená prodejní cena 119,- Kč.

ISBN 80-86221-12-1

Krátká ukázka:

Hotel Casa del Poniente stál u okraje útesů, obklopený asi čtyřmi hektary trávníků a květinových záhonů, hlavní vnitřní dvůr byl na straně chráněné před počasím, stolky byly rozestavěny za skleněnou stěnou a uprostřed vedla ke vchodu korzová cesta, po obou stranách olemovaná drátěným plotem s popínavými rostlinami. Na jedné straně byl bar, na druhé kavárna a na jedné i na druhé straně budovy byla asfaltová parkoviště, skrytá částečně za rozkvetlým živým plotem, vysokým asi půl metru. Na parkovištích stály vozy. Ne každý host se obtěžoval tím, aby použil garáže v suterénu, třebaže tamější vlhký a slaný vzduch chrómu příliš neprospívá.

Zaparkoval jsem nedaleko vjezdu do garáže a hukot oceánu se ozýval z těsné blízkosti a člověk občas cítil jemnou spršku slané vody a její pach. Vystoupili jsme z vozu a došli jsme ke vchodu do garáže. Po straně rampy vedl úzký zvýšený chodníček. Uprostřed vchodu visela tabulka, na které stálo: Vjíždějte na první rychlost. Používejte klaksonu. "Půjdu halou. Jsem příliš unavená na to, abych lezla po těch schodech."

"Dobře. To zákon nezakazuje. Jaké máte číslo pokoje?"

"Dvanáct dvacet čtyři. Co budeme dělat, když nás chytnou?"

"Při čem nás chytnou?"

"Vždyť to víte. Jak -jak ho házíme přes zeď balkónu. Nebo někam jinam."

"Po mně by se svezli i kvůli krtčí hromádce. Co s vámi, to nevím. To záleží na tom, co o vás ještě vědí."

"Jak můžete takhle mluvit na lačný žaludek?"

Obrátila se a šla rychle pryč. Pustil jsem se po rampě dolů. Zahýbala jako všechny rampy, a pak jsem uviděl zasklenou kukaň s lampou, která visela se stropu. O kousek níž jsem mohl vidět, že v kanceláři nikdo není. Napínal jsem uši, jestli někoho neuslyším spravovat něco na voze nebo šumění tekoucí vody při mytí auta, nějaké kroky, pohvizdování, jakýkoli slabý zvuk, který by mi naznačil, kde je a co dělá noční hlídač. V suterénní garáži lze zaslechnout i ty nejtišší zvuky. Nezaslechl jsem nic.

Sestupoval jsem dál a byl jsem nyní téměř ve stejné úrovni se střechou kanceláře. Když jsem se sehnul, viděl jsem nízké schody vedoucí ke stanovišti zdviže. Na dveřích byla tabulka: KE ZDVIŽI. Skleněnými výplněmi dveří jsem viděl světlo, ale nic víc.

Sestoupil jsem po dalších třech schodech a zůstal jsem stát jako přikovaný. Noční hlídač hleděl přímo na mě. Seděl na zadním sedadle ohromného salonního packarda. Světlo mu svítilo do tváře a prudce se odráželo od jeho brýlí. Byl pohodlně opřený v koutě vozu. Stál jsem na místě a čekal tam, až se hlídač pohne. Nehýbal se. Hlavou se opíral o polštářování. Ústa měl otevřená. Musel jsem se přesvědčit, proč se nehýbe. Mohl se jen přetvařovat, že spí, a počkat, až zmizím z dohledu. Pak by se rozběhl k telefonu a zavolal nahoru do kanceláře.

Potom jsem si řekl, že to je hloupost. Hlídač nastoupil do služby patrně až večer a nemohl znát všechny hosty od vidění. Chodník vedle rampy sloužil k tomu, aby se po něm chodilo. Byly už skoro čtyři ráno. Asi za hodinu začne svítat. Takhle pozdě by se žádný hotelový zloděj nedával do práce.

Šel jsem rovnou k packardu a podíval jsem se na muže vevnitř. Dvířka vozu a okna byla dobře uzavřená. Muž se nepohnul. Sáhl jsem po klice dvířek a zkusil dveře otevřít tak tiše, abych neztropil hluk. Muž se nehnul ani teď. Vypadal jako barevný člověk s velmi světlou pletí. A rovněž se zdálo, že spí. Zaslechl jsem jeho chrápání ještě dříve, než se mi podařilo otevřít dvířka. A pak mě ten medový pach dobře fermentované marijuany udeřil rovnou do nosu. Ten chlápek byl mrtev pro svět, nalézal se v údolí míru, kde se čas zastavil a svět se skládal z barev a tónů. A za pár hodin bude bez místa, i když ho nesbalí poldíci a nestrčí do chládku.

Zavřel jsem opět dvířka vozu a vrátil jsem se ke dveřím se skleněnými výplněmi. Vstoupil jsem do malé, prázdné místnosti s betonovou podlahou a dvoukřídlými prázdnými dveřmi zdviže. Vedle nich vedly k požárnímu schodišti dveře, opatřené samočinným zavíracím zařízením. Překonal jsem odpor silného péra a začal jsem vystupovat po schodišti. Kráčel jsem pomalu. Ze suterénu do dvacátého patra je spousta schodů. Počítal jsem požární východy, protože nebyly označeny čísly. Všechny ty dveře byly bytelné a šedé jako ty betonové schody. Zpocený a udýchaný jsem ve dvanáctém patře otevřel dveře u chodby. Po špičkách jsem došel k pokoji 1224 a zkusil jsem kliku. Nepovolila, ale dveře se vzápětí otevřely, jako by za nimi na druhé straně čekala, prošel jsem kolem ní, svalil jsem se do křesla a čekal jsem, až zas popadnu dech. pokoj byl prostorný, vzdušný a měl křídlové okno, vedoucí na balkón. Dvojitá postel se zdála neustlaná, jako by v ní někdo spal, anebo aspoň byla narafičena, aby tak vypadala. Kusy šatů a prádla byly pohozené na židlích, na toaletním stolku ležely různé kosmetické potřeby, na podlaze stálo zavazadlo. Pro jednu osobu mohl takový pokoj stát asi dvacet dolarů denně.

Zaklapla zástrčku na dveřích. "Měl jste nějaké potíže?"

"Noční hlídač je zpitomělý z marijuany. Ten je neškodný jako koťátko."

Zvedl jsem se z křesla a vykročil jsem ke skleněným dveřím na balkón.

"Počkejte," řekla ostře. Podíval jsem se po ní. "Nemá to smysl," řekla. "Takovou věc nemůže udělat nikdo."

Zůstal jsem stát a čekal jsem.

"Radši zavolám policii," řekla. "I když to pro mne nebude příjemné."

"Báječný nápad," řekl jsem. "Jak to, že jste na to nepřišla už dřív?"

"Raději jděte pryč," řekla. "Není třeba, abyste do toho byl zamíchaný."

Neříkal jsem nic. Pozoroval jsem její oči. Měla co dělat, aby se jí nezavřely. Buď to způsobila opožděná reakce na nervový otřes nebo nějaké prášky. Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat.

"Spolkla jsem dvě tablety pro spaní," řekla, jako by četla moje myšlenky. "Dnes v noci bych už žádné další nepříjemnosti nesnesla. Prosím vás, jděte pryč. Až se probudím, zavolám pokojovou obsluhu a zařídím to nějak s číšníkem, aby se podíval na balkón. Najde tam to, co tam bude. A já o tom nebudu vědět ani ň." Slova se jí zadrhávala. Zavrtěla hlavou a masírovala si prsty spánky. "Lituji, že to s těmi penězi nevyšlo. Budete mi je muset vrátit, nemyslíte?"

Přistoupil jsem těsně k ní. "Protože kdybych vám je nevrátil, všechno byste jim pověděla."

"Musela bych," řekla ospale. "Co bych mohla dělat? Vytáhnou to ze mne. Já - já jsem příliš zmořená, než abych dokázala dál vzdorovat."

Uchopil jsem ji za paži a zatřásl jí. Hlava se jí zaklinkala. "Určitě jste si vzala jen dvě tablety?"

Zamrkala a otevřela oči. "Ano. Víc než dvě nikdy neberu."

"Tak poslouchejte. Půjdu se tam na něho podívat. Pak se vrátím na Rancho. Vaše peníze si ponechám. Také mám váš revolver. Snad se u mě nedá vystopovat, ale - Nespěte! poslouchejte!"

Hlava se jí zase sklonila na stranu. Prudce ji narovnala a otevřela oči, ale ty vypadaly mdle a bez lesku. "Poslouchejte. Jestli se jim ten revolver nepodaří vystopovat přes vás, určitě nezjistí, že ho mám já. Pracuji pro advokáta a mám vás na starosti. Ty cestovní šeky a ten revolver půjdou tam, kam patří. A celá historka, kterou povíte poldíkům, nebude mít cenu zlámané grešle. Pomůže vám jedině pod šibenici. Rozuměla jste tomu?"

"A-ano," řekla. "A j-je mi to vosk."

"To neříkáte vy. Mluví z vás prášky pro spaní."

Zhroutila se dopředu a já jsem ji chytil a odvedl k posteli. Svalila se na ni a zůstala ležet tak, jak padla. Vyzul jsem jí střevíčky, přehodil jsem přes ni deku a zabalil ji do ní. Okamžitě usnula. Začala chrápat. Vešel jsem do koupelny a šátral tam, až jsem na poličce našel lahvičku nembutalu. Byla skoro plná. Na štítku stálo číslo receptu a datum. Datum bylo skoro měsíc staré, lékárna měla baltimorskou adresu. Nasypal jsem ty žluté tablety do dlaně a počítal. Bylo jich čtyřicet sedm a lahvičku skoro naplnily. Ti, co se chtějí otrávit, vezmou všechny tablety - až na ty, které vysypou, a skoro pokaždé pár tablet vysypou. Dal jsem tablety zpátky do lahvičky a zastrčil ji do kapsy.

Vrátil jsem se do pokoje a znova na ni pohlédl. V pokoji bylo chladno. Pootevřel jsem trochu radiátor. A konečně jsem otevřel skleněné dveře a vyšel na balkón. Byla tam zima jako v pekle. Balkón byl pět metrů dlouhý a tři a půl metru široký, zepředu obehnaný tři čtvrtě metru vysokou zídkou, zakončenou nahoře nízkým železným zábradlím. Nebylo těžké seskočit dolů, ale nešťastnou náhodou odtud mohl člověk sotva spadnout. Na balkóně stály dvě hliníkové zahradní židle s polštářovanými sedadly a dvě lehátka téhož typu. Zídka nalevo vyčnívala ven tak, jak mi to Betty vylíčila. Pochyboval jsem, že by přes ni přelezl pokrývač bez lana. Zeď na protilehlé straně mířila strmě vzhůru, patrně k okraji střešní terasy.

Na lehátkách ani na podlaze, ani nikde na balkóně se žádná mrtvola nevyskytovala. Hledal jsem nějaké krvavé stopy. Nic. Na balkóně krev nebyla. Prohlédl jsem zabezpečovací zídku. Žádná krev. Nikde známka, že by přes zídku někdo něco přehazoval. Postavil jsem se ke zdi, přidržel se kovového zábradlí a vyklonil jsem se ven, co nejdál. Hleděl jsem přímo dolů, kde zeď vyrůstala ze země. Viděl jsem křoviny, pak úzký pruh trávníku, pak dlážděný chodníček pro pěší, další pruh trávy a pevný plot, u kterého rostly další křoviny. Odhadl jsem vzdálenost. Z té výšky to nebylo snadné, ale bylo to aspoň dobrých dvanáct metrů. Za plotem se mléčně zbarvené mořské vlny rozbíjely na nějakém napůl ponořeném úskalí.

Lany Mitchell byl asi o centimetr vyšší než já, ale odhadoval jsem, že váží zhruba o sedm kilo méně. Takový člověk se ještě nenarodil, který by dokázal osmdesát kilo těžké břemeno přehodit přes toto zábradlí dost daleko, aby padlo do vody. Byla tu chabá možnost, že tohle dívku nenapadlo, ale ta chabá možnost činila tak desetinu procenta.

Otevřel jsem skleněné dveře, vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou a postavil se k její posteli. Dívka dosud zdravě spala a chrápala. Hřbetem dlaně jsem se dotkl její tváře. Tvář byla vlhká. Spící se pohnula a něco zamumlala. Pak vzdechla a zavrtěla hlavou do polštáře. Oddechovala normálně - žádné nepravidelné či přerývané oddechování jsem neslyšel, nic nenasvědčovalo chorobnému spánku po požití nadměrné dávky prášků.

V tomto jediném bodě mi řekla pravdu, jinak mi jí prozradila proklatě málo.

V horní zásuvce toaletního stolku jsem našel její kabelku. Vzadu měla postranní kapsičku na zdrhovadlo. Než jsem tam zastrčil sešitek s cestovními šeky, podíval jsem se, co v ní je. Našel jsem pár složených šustivých bankovek, jízdní řád do Santa Fé, ochranné pouzdro na jízdenku s kontrolním útržkem cestovního lístku a místenky z pullmanu. byly vyplněny na lůžko E ve vagónu č. 19 z Washingtonu D. C. do San Diega - Kalifornie. Nenašel jsem žádný dopis, nic, coby mi prozrazovalo její totožnost. To má jistě zamčeno v zavazadle. Vnitřek kabelky obsahoval věci, které ženy s sebou obvykle nosí: rtěnku, pudřenku, tobolku na drobné s několika stříbrnými mincemi, pár klíčů na kroužku, na němž visela drobná bronzová tygří hlava. Krabička cigaret, která vypadala nedotčeně, ale byla načatá. Trhací zápalky -jedna papírová zápalka chyběla. Tři kapesníčky bez iniciál, svazeček smirkových proužků na doleštění nehtů, manikúrový nožík, maskara na obočí, hřeben v koženém pouzdře, malý kulatý kelímek s lakem na nehty, titěrný adresář. Vrhl jsem se po něm. Byl prázdný, nepopsaný. V kabelce rovněž byly brýle proti slunci s ozdobnou obrubou, v pouzdře neoznačeném jménem, plnicí pero, malá zlatá tužka, a to bylo všecko. Vrátil jsem kabelku tam, odkud jsem ji vzal. Šel jsem ke stolu, vzal jsem obálku a dopisní papír s hlavičkou hotelu.

Hotelovým perem jsem napsal: "Milá Betty, lituju, že jsem nezůstal mrtev. Vysvětlení podám zítra. Larry."

Vložil jsem vzkaz do obálky, zalepil jsem ji, napsal na ni Slečna Betty Mayfieldová a obálku jsem položil před práh na místo, kde by ležela, kdyby ji někdo podstrčil pod dveře.

Otevřel jsem dveře, vyšel jsem ven, zavřel jsem za sebou, namířil si to k požárnímu schodišti a pak jsem hlasitě řekl: "K čertu s tím," a zazvonil jsem na zdviž. Nepřicházela. Znova jsem zazvonil a podržel jsem prst na tlačítku. Konečně přijela nahoru a rozespalý mladý Mexičan otevřel dveře a zažíval na mě. Pak se na omluvu zazubil. Zazubil jsem se rovněž a neřekl jsem nic.

U recepčního pultu naproti zdviži nikdo nebyl. Mexičan se uvelebil v křesle a spal, než jsem ušel šest kroků. Kdekdo byl ospalý, jenom Marlowe ne. Ten pracuje od svítání do svítání a ani si to nedá zaplatit.

Odjel jsem zpátky na Rancho Descansado, nenašel tam nikoho vzhůru, pohlédl jsem toužebně na postel, ale sbalil jsem si zavazadlo - vespodu ležel Bettin revolver - dal jsem do obálky dvanáct dolarů a cestou zpátky jsem obálku i s klíči od pokoje hodil do otvoru ve dveřích recepce,

Odjel jsem do San Diega, vrátil jsem najatý vůz a v restauraci proti nádraží jsem snědl snídani. Ve čtvrt na osm jsem chytil expresní motorový vlak, sestavený ze dvou vagónů, který staví v L. A., kam přijíždí přesně v deset ráno.

Odjel jsem taxíkem domů, oholil jsem se, osprchoval, snědl jsem druhou snídani a prohlédl si ranní noviny. Táhlo k jedenácté, když jsem zavolal do kanceláře pana Clyde Umneye, toho advokáta.

Bral telefon osobně. Slečna Vermilyeaová snad nebyla dosud vzhůru.

"Tady je Marlowe. Jsem doma. Můžu k vám zaskočit?"

"Našel jste ji?"

"Jo. Volal jste Washington?"

"Kde je teď?"

"Radši vám to řeknu ústně. Volal jste Washington?"

"Radši bych nejdřív slyšel zprávy od vás. Čeká mě dnes spousta práce." Měl slabý hlas, kterému chyběl půvab.

"Za půl hodiny budu u vás." Rychle jsem zavěsil a zavolal garáž, kde jsem měl svůj vůz značky Olds.

Levné sešity detektivek 1998-01

 

Španělská garota - Jiří Daněk

Vetřelec - František Uher

Pomsta - Jiří Houser

Lupič s drzým čelem - Jan Vašek

Půlnoční malér - Josef Kratochvíl

Krvavé peníze - Jan J. Vaněk

Co odpoví Interpol - Miroslav Kučera

Umlčený svědek - Václav Švarc

Mé mrtvé mramoové srdce - Jaroslav Fencl

Levné sešity detektivek 1/98
Dvouměsíčník Vydavatelství Víkend Ročník VII.
Adresa, redakce: J. Seiferta 369, 260 65 Líbeznice 

Odpovědný redaktor: Mgr. Jiří Černý Redaktor: Jaroslav Kašpar
Obálka, ilustrace a grafická úprava: Miloslav Havlíček
Nevyžádané rukopisy se nevracejí, za původnost a správnost odpovídá autor
MK ČR 6310
Rozšiřují soukromé distribuční firmy a PNS, a. s. Informace o předplatném dají a objednávky přijímají každá administrace PNS, a. s., doručovatel tisku a předplatitelské středisko. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS, a. s., adm. tisku, Hvožďanská 5-7, 148 31 Praha 4-Roztyly. Tiskne Naše vojsko, Vlastina 23, Praha 6 Cena svazku 15 Kč © Vydavatelství Víkend 1998

Léon Clifton se vrací - I. M. Jedlička

 

Eduard Fiker

 Eduard Fiker (21.11. 1902 — 3.3. 1961), autor detektivních románů se narodil v Praze, kde vystudoval reálku a několik semestrů techniky. Po smrti svého otce z vysoké školy odešel a živil se sám. Vydělával si mj. jako houslista. V této době strávil také asi rok v Anglii, kde pracoval v Birminghamu. Posléze byl zaměstnán jako nakladatelský redaktor zábavných sešitových románů edice Rozruch, kterou vydával Melantrich. Knižnice byla roku 1942 zastavena a Eduard Fiker se stal spisovatelem z povolání. Lákal jej detektivní žánr, který v té době už prošel mnohými proměnami, od sbírek soudních příběhů a polohororových historek až ke klasické detektivce s pečlivě promyšlenou stavbou děje v uzavřeném okruhu prostoru i osob. Je to žánr, jehož čtenáři vděčně čekají na dovedně vymyšlené a nastražené léčky při hledání viníka a případ řeší současně s detektivem. Jejich požitek z knihy připomíná uspokojení z dobře vyřešené šachové partie či vyluštěné křížovky.

Eduard Fiker napsal od roku 1933, kdy vyšla jeho první kniha, úctyhodnou řadu detektivních i dobrodružných příběhů, knihy pro děti a mládež; pracoval také pro rozhlas jako dramatický autor. Jeho tvorba našla svůj ohlas v zahraničí, byla překládána do polštiny, maďarštiny, rumunštiny, největší úspěch zaznamenala v Německu. Po Karlu Čapkovi a Emilu Vachkovi náleží k průkopníkům detektivního žánru v české literatuře.

Několik Fikerových příběhů bylo zfilmováno — jako první Paklíč roku 1944. Třináctý revír z roku 1946 s původním názvem Zinková cesta patří dnes už ke klasickým ukázkám českého filmu tohoto období. Následovaly další: Strach s původním titulem Kilometr 19, Na kolejích čeká vrah (Série С — L), Krok do tmy, Na konci města a televizní seriál Fantom opery.

V době, kdy společnost Nationalfilm natáčela Paklíč, otiskla Kinorevue Fikerovo krédo:

„k psaní detektivek jsem se dostal tak, že jsem je nejdříve četl, a to od nejútlejšího mládí, a tak důkladně, že to dnes klidně mohu nazvat studiem. Podle mínění jistých kruhů bych měl být tedy dnes veskrze prolezlý špatností. Avšak místo toho, abych dnes před vámi stál jako individuum několikrát trestané, představuji se vám jako zastánce názoru, že lehká (a tedy i detektivní) četba je neodstranitelnou nutností a že tedy potřebuje tvůrčí pracovníky přinejmenším stejně svědomité a zdatné jako jiné druhy umělecké tvorby. Neboť opravdu málokde bylo napácháno tolik hříchů nakladatelských a spisovatelských. Vzal jsem na sebe dosti nesnadný úkol to napravit, to jest psát zábavnou knihu bez ohledu na heslo »umění pro umění«; knihu všem přístupnou a přece hodnotnou v takové míře, jaká je jí zdravá; nepřekultivovanou a přece zakotvenou na stupni literárnosti, a to ne výš ani ne níž, než kam patří; vtipnou v koncepci a přitom rozumnou; někdy snad záměrně zesílenou v originalitě zápletek, ale vždy logickou a za daných okolností povahových i technických možnou; zajímavou až napínavou, avšak přísně odpovědnou; chlapskou, ale ne vulgární; někdy hodně zvláštní v ději, ale vždycky s figurkami z masa a krve. A to všecko s úmyslem přimět čtenáře, aby se automaticky naučil opovrhovat skutečným brakem a požadovat úroveň. A aby věděl, i když to snad nevědí ti, kdož by to měli vědět, že lehká literatura neznamená totéž jako literatura odbytá, poněvadž se nesmí zapomínat na její silný vliv.

Mám-li ovšem svému úkolu dostát, musím být především důsledný a pilný, to je postavit do pole více než jednoho nebo několik málo vojáků. Jsem dávno přesvědčen, že rychlost podmíněná vytrvalostí a pílí neškodí tvůrčí práci, spíše naopak.

Další podmínkou pro splnění mého úkolu je zajisté věrnost k němu. Za léta mé činnosti již leckdo mi dal otázku, proč nejdu za úkoly vznešenějšími, jestliže mě sama kritika do nich pobízí. Domnívám se však, že nejvznešenější ze všeho je stát pevně na vykázaném místě. U nás se již vyskytli pracovníci, kteří projevili úspěšné porozumění pro tento druh literatury, ale o nichž není možno říci, že »správně míří stále výš« jen proto, že sobecky od něho utekli a zanechali po sobě mezeru ve chvíli, kdy poznali, že »dorostli na spisovatele«. V tom případě buď to přece jen nebyli ti praví, nebo se dopustili v jistém směru zpronevěry a nevděku. Někdo však přece jen musí zůstat na nebezpečném místě, totiž tam, kde nával bahna stále hrozí protrhnout hráze, ačkoliv literárnímu nebi může zůstat lhostejné, kdo se v tom utopí. Literární nebe sice vztahuje v dobré vůli dolů ruku ku pomoci, ale zapomíná, že ne každý je tak velký, aby této ruky dosáhl. V tom případě jsem ochoten nastavit vlastní hřbet, aby někdo — chce-li — použil ho jako stoličky. A směrem k nebi se dívám vlídně, i když oni tam by mi ukazovali tváře ledové. To už jsem také zažil." (Kinorevue X, 1943 — 44, str. 285 — 286).

Marie Krulichová

Z dalších děl:

Světlo z pekla
Noc na Arnwaysu
Dvanáct nemocných
Pán stínů
Nikdo není vinen
Zlatý úsměv
Ochránce nebohých
Voskový les
Zlatá čtyřka

Beach Lynn - Posedlá

 

Stopy hrůzy 1

Monika našla panenku a duch ji chce zpátky.

Máte dobré nervy? Monika Caseová se domnívala, že má. Pak našla panenku s planoucíma očima a nápisem na náhrdelníku "Všechna tvá přání". Moničina přání se plní, avšak s hrůznými následky. Zastaví Monika panenku ještě dřív, než zničí i ji samotnou? Nebo bude poslední obětí dívky posedlé ďáblem?

Z anglického originálu " The Evil One" vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeložila Daniela Richterová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný.

Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99.

Vydalo Studio dobré nálady - nakladatelství KREDIT v edici Buldok jako svou 13. publikaci.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum.

Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Praha 1992. Cena 25 Kčs

ISBN 80-85279-44-4

Krátká ukázka:

Zbytek dne prožila jak ve snu. I ve třídě, když odpovídala na otázky spolužáků, byla duchem stále nepřítomná.

Jsem opuštěná, úplně sama – až na Allegru.

Bylo jí tak příšerně, že ani nemohla jíst. U večeře pozorovala talíř se smaženým kuřetem a rýží, jako by byl neskutečný. Jednou kradmo pohlédla k Bridgetinu stolu. Čekala, že uvidí její uštěpačný úsměv. Ale Bridget byla plně zaujatá hovorem s přátelí.

Pomyslela si, že ona už nikdy nebude schopna se vesele bavit a žertovat. Odnesla podnos do jídelny a vlekla se do svého – Allegřina pokoje.

Zvedla zablácenou panenku z postele a posadila ji opět na prádelník. Vzpomínala na první šťastné dny v Údolí přízraků, které pokládala za nový domov. Vzpomněla si na svůj první dojem z pokoje, jak hřejivý a útulný se jí zdál.

Teď už pokoj tak hřejivě nevypadal. Zdál se nebezpečný, s ďáblem číhajícím v každém koutě.

Těžce se tu dýchá. Došla k oknu a otevřela ho dokořán. Pršelo a do pokoje zavanul chladný vzduch. V dálce za trávníkem se rýsovaly vysoké obrysy borovic. I les se nyní zdál plný nebezpečí.

Sedla si na postel a opřela se o polštář jako předtím panenka. Oči se jí zalily slzami. Zdálo se jí, že si ji panenka zlověstně měří, i když už měla svůj obvyklý namalovaný obličej. Snad se jí jenom zdálo, že se jí vysmívala. Pochopila, že klíčem k jejím problémům je panenka.

Musím vrátit panenku Allegře. Ale jak? Připadala si rozpolcená. Allegry se bála, ale přesto ji bude muset vyhledat. Jak se s ní ale setkat a panenku jí vrátit, když Allegra si přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Možná, kdyby trpělivě čekala, někdy se objeví. Ale čekat nechtěla. Chtěla to vyřídit hned.

Hleděla na panenku. Oči se jí zastavily na náhrdelníku. „Všechna tvá přání.“

Ovšem! Využije panenku. Jejím prostřednictvím přinutí Allegru, aby přišla. Původně tenhle nápad odmítla, ale teď se k němu upnula jako k poslední naději.

Bez ohledu na možné nebezpečí zvedla panenku z desky a pevně ji uchopila.

Přeji si, zavřela oči a soustředěně si v duchu přeříkávala, přeji si, aby Allegra přišla sem za mnou. Přeji si Allegru, přeji si…

Chvíli se nic nedělo. Pak se silně zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. Světla zablikala a zhasla. Otevřela oči a strnula. U skříně se objevilo podivné mihotavé světlo a zvolna se zformovalo do tvaru Allegry Chilleenové.

Byla krásná jako vždy. Tentokrát však v ruce držela hořící petrolejovou lampu a tvář jí hyzdil podivný pokřivený úsměv. Pomalu lampu pozdvihla výše, jako by jí Monice nabízela, jako by od ní něco očekávala.

S úděsem si Monika vzpomněla na novinový výstřižek popisující, jak pomocí petroleje Allegra podpálila rodný dům. Allegra vykročila směrem k ní a vybídla ji, aby lampu převzala. Oheň uvnitř plápolal jasněji a jasněji.

Ó ne. Chce to udělat znovu! Chce, abych jí pomohla podpálit školu. Nestačí jí, že vyvraždila celou svou rodinu. Je skutečně posedlá ďáblem!

Musím ji zastavit!

Allegra se zase o krok přiblížila. Už cítila žár plamene z její lampy. Oheň v lampě byl tedy skutečný. Byl dost skutečný na to, aby při požáru školy zahynula spousta nevinných osob.

„Ne“! šeptala a couvala k posteli.

Allegra se k ní přiblížila na krok a otevřela ústa. Monika poprvé uslyšela její přízračný hlas. Zdálo se, jako by vycházel z její vlastní hlavy.

„Pojď, Moniko,“ šeptala Allegra. „Pojď! Teď to uděláme. Teď je čas.“

„Čas na co?“

„Vždyť víš,“ odpověděla Allegra. „Víš, co se musí udělat.“

„Ne!“ Monika hlasitě vykřikla. V tu chvíli se opět zablesklo. Pokoj se zaplnil třpytivým světlem, které rozptýlilo až další zaburácení hromu. Potom se opět setmělo a ve tmě mámivě zářila lampa.

„Musíš,“ řekla Allegra Monice a donutila ji vzít lampu. „Nezvládnu to sama. Potřebuji tvou pomoc!“

Ne, zhrozila se Monika. Ne, to já neudělám! Nepodpálím školu. Je mi jedno, co se se mnou stane, ale neudělám to!

„Pojď,“ šeptala stále Allegra, která už nyní stála před Monikou. Z lampy sálalo intenzívní teplo. „Udělej to,“ šeptala Allegra. „Pomoz mi to udělat!“

Monika cítila, jak ji ruka ducha vede. Neschopna odporu zvedla ruce a sejmula cylindr. Nyní měl vzduch volný přístup k plameni.

Monika a Allegřin duch stály a hleděly na sebe. Allegřina tvář byla napjatá, jako by jediná věc na světě, na které záleží, bylo právě to, co mělo následovat.

Já to neudělám, pomyslela si opět Monika, ale její ruce se stále pohybovaly. Ne, prosím, ne, žadonila, ale paže ji neposlouchaly.

Jak to dopadne? ptala se v obavách.

Stále bojovala, ale spatřila své třesoucí se ruce blížit se k lampě, sledovala, jak se chápou smrtícího ohně. Ztratila nad nimi kontrolu. V beznaději pohlédla Allegře do očí. Očekávala, že uvidí šílenství – spatřila však smutek.

Náhle si všimla, že se její paže pohybují od lampy zpět k panence sedící na prádelníku. S větší silou, než jaké si kdy byla vědoma, obemkly panenku a zvedly ji k sálajícímu plameni.

Pokojem zaznělo děsivé kvílení. Držela panenku v plameni a cítila, jak v jejích rukou ožívá, kroutí se a svíjí jako had. Ale udržela ji.

Panenčiny vlasy se rozhořely, její kdysi hezký porcelánový obličej začal černat.

Venku se opět zablesklo. Pokojem otřásl hrom.

Celá panenka hořela, šaty i hlavu měla v plamenech. Podivné bylo, že Moničiny ruce, držící hořící panenku, zůstaly chladné. Klidná, jak již dlouho nebyla, Monika vyhodila panenku z okna. Dívala se, jak letí jako planoucí, padající hvězda.

Děsivé kvílení znělo stále Slaběji.

Fascinovaná i vystrašená se dívala dolů. To, co zůstalo z panenky, hořelo pod ní, až nezbylo nic než popel. Zaplavila ji úleva a prostoupil jí klid.

Rozhlédla se po ztichlém pokoji. Allegra tu už nebyla. Hebký vánek ji pohladil tváře. Zdaleka, ale zřetelně zaslechla hlas Allegry Chilleenové. Děkuji ti, Moniko. Osvobodila jsi nás obě. Nyní mám konečně klid…

 Zachvěla se. „Sbohem, Allegro,“ zašeptala s úsměvem.

 Bouře přešla. Stoupla si k oknu a vdechovala svěží vůni borového lesa.

 Naklonila se, aby uviděla místo, kam panenka dopadla.

 Vše, co po ní zůstalo, byla téměř neznatelná tmavá skvrna na trávníku.

 

Nebezpečí vchází bránou slz - Křížek Martin

 

Edice Magent 7/1982

Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS - ústřední expedice a dovoz tisku Praha, závod 01, administrace vývozu tisku, Kafkova 19,160 00 Praha 6. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs. 59-141-82

  

Krátká ukázka:

Mildle East Airlines ho neuspokojila a cizinec ve žlutém tričku se brzy poroučel. Vešel do vedlejšího Aeroflotu a zdálo se, že tady dostane spojení, které potřebuje. Zástupce aerolinek pozval dokonce světlovlasého muže do své soukromé kanceláře. Nejspíš na šálek ruského čaje, možná i na skleničku stoličné vodky.

- Nejsi nejskromnější, Jan, - řekl obtloustlý menší muž čistou ruštinou a upřené se na svého hosta zadíval.

- Nemám na vybranou.

- Vím. Dobrá, pomůžeme ti. Překládání provedou naši lidé. Nákladní auto se skříní... Hm, taky máme ... Zajímá mě to, věř mi, hochu, zajímá.

- Ani se nedivím, Sergeji.

- A rizika?

- Jako vždycky...

- To znamená velká, - řekl muž. - V každém případě je třeba vysílací středisko včas předat do provozu.

- Dík a na shledanou, Sergeji.

- Hodné štěstí, Jan!

Turista ve žlutém tričku vyšel z kanceláře letecké společnosti a s očividným uspokojením si prohlížel modročervenou letenku. Nejspíš kontroloval, zda všechna data souhlasí, protože člověk nikdy neví...

Toho dne už se nemělo nic zvláštního přihodit, a tak se cizinec vracel pomalu, rozvážným krokem do hotelu. Cestou znovu, po kolikáté už, zvažoval otázku rizika. Byl si vědom toho, že udělal všechno, aby riziko bylo co nejmenší a přesto se snažil prokombinovat celou akci ještě jednou a objevit možné skulinky, kterých by protivník mohl využít.

Bylo to horkem a nebo už vymyslel všechno, čeho byl schopen? Nenacházel žádnou další alternativu, žádnou lepší možnost. Riziko podstupuje člověk vždycky. Sedět nyní s rukama v klíně je totéž jako kdyby si říkali o malér. Ne, musí se to udělat takhle a musí se to podařit. Vzít iniciativu do svých rukou, nečekat, nenahrávat soupeři vlastní pasivitou. Předejít ho, překvapit...

Ačkoliv muži v žlutém tílku chybělo ke spokojenosti hodné, nedal to na sobě znát. V hotelové jídelně si objednal grilované kuře a lahvičku červeného vína. Číšník nejprve tomu přání nechtěl rozumět, ale nakonec se vypravil liftem do sklepa. Po dvaceti minutách přinesl láhev nedefinovatelného bordeaux a pokusil se ji otevřít vývrtkou, která byla nejspíš ruční prací středověkých kovářů.

Jan Fišer mu vývrtku odebral, opatrné napíchl zátku

uprostřed, zavrtal, naklonil mírně láhev, stiskl její útlé hrdlo, zatlačil, zatáhl a hladce zátku vytáhl. Burgundské by bylo lepší, pomyslel si a propustil číšníka, který se na něj tvářil ne právě pohostinně.

* * *

Nedovřenými okenicemi se do pokojíku dral hustý vzduch z ulice, prosycený kořeněnou vůní pečených ryb, bobové kaše, pražící se kávy a desítkami jiných opojných vůní, které vycházely z krámků obchodníků i obchodníčků v nejlidnatějši čtvrti Adenu, Crateru.

Tady bylo živo i po půlnoci, světla, petrolejové svítilny a ohniště pouličních kuchařů ozařovaly oprýskané zdi na sebe namačkaných dvoupatrových domů i matné postavy, míhající se bez cíle uličkami.

Fasáda hotelu Étoile byla stejně zašlá jako fasáda městské věznice či obrovské páchnoucí tržnice. Hotel Étoile byl útočištěm nejchudších, rozedraných hostů, kteří tady skončili svou pouť, když je nohy už dál nedonesly.

Za nedovřenými okenicemi malinkého pokoje, ve kterém stála jen rozvrzaná židle a v koutě ležela rohož s ušpiněným polštářkem, se neklidně pokoušel usnout Ali Hadži Belkadi. Rušil ho mumraj hlasů, pisklavá hudba, které jindy tak rád naslouchal, dráždily ho opojné vůně, dusil ho vzduch venkovního světa, ale především mu hrdlo svíral strach.

Hadžimu ležely před očima obrázky posledních dnů. Bílá žena, která se zlobí, mudír Mustafa mu dává poslední šanci... Jak se to zdálo zpočátku lehké, jak jednoduché. Dinárky, které padají z nebe, dinárky, jež potěší srdce každého obchodníka. A nakonec se hadži svěří takovému nezdárníkovi, takovému zrádci... Při vzpomínce na Muhammada, syna Saidova, se hadži otřásl hnusem i hrůzou. Muhammad ho zradil, Muham-mad ho oklamal, všechno zkazil a ještě ho teď pronásleduje i ve snu. Opuchlá fialová tvář utopeného rybáře, tvář Muhammada, syna Saidova, člověka vyzáblého, rybáře nehodného, tvář prašivého sluhy Alláhova ...

Pozdě odpoledne ho mudír Mustafa naložil doautaazavezl za Little Aden. Je tam poklidná zátočina, skrytá zvědavým očím. Zátočina nedaleko rybářské vesničky. Ali si dobře pamatoval, že tam Muhammad lovíval makrely, kingfiš, lobstry i malé langustiny.

Mudír Mustafa zavedl Aliho pár kroků od břehu na mělčinu, kde se pohupovala stará odřená loďka, jakoby právě přirazila ke břehu z lovu. Na jejím dně ležel Muhammad, syn Saidův, nehodný sluha Alláhův a civěl na Aliho Hadži Belkadiho mrtýma vypoulenýma očima.

Ošklivě civěl, tak strašně ošklivě, že se hadžimu najednou udělalo mdlo a mudir Mustafa ho musel podepřít, aby se starý muž nezhroutil.

- Tak končí všichni zrádci, milý Ali, - řekl mudír Mustafa medovým hlasem. - Alláh je spravedlivý, plavci z Brány slz jsou také spravedliví, i naši přátelé chtějí spravedlnost... - mudír Mustafa se odmlčel a šetrně odváděl Aliho zpátky na břeh. Na písečné pláži si nazuli sandály a usedli do auta.

- Dáme ti ještě příležitost. Nemusíš se bát... Dáme ti poslední příležitost. Poslední rozumíš? - Mudír Mustafa se pousmál a nastartoval.

- Zítra před letištěm bude stát auto a do něj lidé, které už znáš, naloží pět velkých beden. Rozumíš, Ali, pět beden Mustafa roztáhl prsty na jedné ruce. - Z těch beden nesmí zůstat ani prášek, rozumíš, Ali? Ani prášek ... Musíš to udělat právě tam. Až auto pojede, nesvedl bys to. A až přijedou na místo, bude pozdě, nepustili by tě tam nebo by to dopadlo stejně jako s Muhammadem. A to ty jistě nechceš. Rozumíš, vid?

Ali Hadži Belkadi poslušně přikyvoval a cítil, jak mu vlhnou dlaně.

- Bojíš se? - zeptal se posměšně mudír Mustafa. Ali zavrtěl hlavou.

- Tak je to správné, sluha Alláhův se nebojí smrti. Kdo nezradí Alláha, nemusí se bát smrti. Pomůžeme ti, přijede pro tebe auto, dobrý řidič, dobré auto ... Dáme ti vše potřebné. Stačí, když na okamžik zastaví a... - Mudír Mustafa se pousmál. Pak chvíli mlčeli. Vraceli se prašnou cestou zpět do města. Když projížděli kolem krámku s rybářskými potřebami, jehož otlučená roleta zůstala toho dne zatažená, Alimu se sevřelo srdce a úzkost mu stáhla hrdlo. To sevření do večera nepovolilo, napovolilo ani teď v noci a měl strach, že ho již nikdy neopustí.

Ali Hadži Belkadi se otočil na bok a snažil se uhodnout, co ho čeká zítra, co pozítří, za týden, za měsíc, za rok. Čeká ho vůbec něco? Dole na chodníku se usadili hráči domina. Hadži zřetelně slyšel jak klapou kostěné kameny o dřevěnou podložku a záviděl těm neznámým mužům bezstarostnou radost ze hry. Znovu se otočil, pevně zavřel oči a snažil se usnout. Trvalo to dlouho, než přišel nepokojný, sny přetrhávaný spánek.

Když si Jil Adamsová jako každodenně uběhla liduprázdnou ulicí své tři kilometry, mírně se zapotila. Tak je to správné. Tak to radila příručka, kterou si spolu s růžovou soupravou

zakoupila na singapurském letišti. Po návratu do vily shodila propocený úbor, osprchovala se a přistoupila k lednici. Nalila si sklenici pomerančového džusu.

Pak se rychle ustrojila, nalíčila, zabouchla za sebou domovní dveře a nasedla do své oranžové obludy. Zapjala air condition, magnetofon a nastartovala.

Mladá, samostatná, energická a krásná žena ujížděla do své kanceláře, kde bude psát dopisy, zvedat telefon a vařit sobě i šéfovi kávu.

Kancelář neměla klimatizační zařízení, jen u stropu se otáčela obrovská vrtule, která jakž takž napomáhala proudění vzduchu. Z oken bylo vidět na adenský přístav, kde kotvilo denně na dvacet nákladních lodí. Byl to hezký výhled a Jil v těch nekonečných chvílích, kdy tu musela vysedávat i když neměla co na práci, pozorovala lodě, mírně se pohupující na hladině.

V šéfově pracovně našla Jil lísteček s lakonickým vzkazem: Jsem v terénu.

Tak prosím, pomyslela si. Den, dva, možná tři budu sama. Kávu jen sobě, telefony jen sobě, sama svou paní... Když je šéf pryč, stejně nikdo nezavolá, nikdo nepřijde.

Uvařila si tedy kávu, pohlédla na hodinky a přistoupila k oknu. Z modrého bezmračného nebe nad přístavem se snášelo stříbrné letadlo. Jil se znovu podívala na hodinky. Bylo za pět minut deset. Jsou přesní, pomyslela si a přešla kancelář. Na zdi vedle jejího psacího stolu visel trhací kalendář, který firma o vánocích posílala svým dobrým zákazníkům. Už byl hodně zesláblý, vždyť do konce roku scházelo tak málo. Utrhla lístek s včerejším označením pondělí. Objevil se další, na něm veliká číslice" modrý nápis úterý a červené, drobnějšími písmeny heslo dne: I když dnes neuspěješ, nenech se odradit a šlapej do toho!

No prosím, pomyslela si Jil, přešla k oknu a vyhlédla ven na oblohu. Letadlo zmizelo na Chumaksarském letišti a na obloze po něm zůstala jen bílá šmouha.

Ta bílá šmouha jí připomněla sen, který se j í v noci zdál. Bylo to kdesi u nich doma, v obrovském rozsáhlém lesoparku. Z nebe, střídavě modrého a šedivého, jemně pršelo, chvílemi probleskovalo letní slunce a vymalovalo skrze vodní clonu nádhernou duhu. Klenula se nad sytou zelení luk a věkovitých stromů. Jil stála pod starým dubem, pod paží schovávala tenisovou raketu, pozorovala déšť, duhu, hru slunce a vody a myslela na štěstí. Pak se probudila a bylo ji líto, že to byl jenom sen.

Konec žlutých vikomtů - Jiří Marold

 

-RPR-

Vydalo vydavatelství MAGNET n. p. Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, Jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Pavel Frček. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce: Praha 6 -Liboc, Vlastina 710, tel. 368 836. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet — administrace, Praha 1, Vladislavova 26.

Vytiskla tiskárna Naše vojsko závod 08, Praha. Cena výtisku 8,— Kčs. - 45 510 -

 

Krátká ukázka:

Podporučík Bušek položil před Martina zmuchlanou vstupenku. Před chvílí se oba vrátili z prohlídky místa činu. Martin se nedozvěděl nic víc, než dosud zjistil Bušek.

  „Jak se tam vrah mohl dostat?“ uvažoval Martin.

  „Zámek neporušen, okno zavřeno zevnitř, zvenku žádné otisky, že by měl klíče? A odkud by je vzal?“

Přišel podporučík Ulrich. „Tak už máme pitevní zprávu. Šlo to fofrem.“ Položil papír na stůl.

Bušek do něj se zájmem nahlédl. „Doktor měl pravdu. Oběť byla dopována. Fenmetrák a ždibec LSD.“

 Martin zakroutil hlavou. Smrt nastala asi o půl třetí ráno. Tolerance plus minus hodina. Známky posmrtné ztuhlosti spolu s dalšími znaky to potvrzují. Naposledy jedl asi v deset. V žaludku bramborový salát a kousek ryby. Asi filé. Smrt nastala okamžitě. Ostrý, dlouhý předmět. Nůž, dýka, nebo něco takového. Stav nervových buněk nezvratně dokazuje, že oběť užívala drogy pravidelně a značně dlouho. Nejméně už rok.

 Martin odložil pitevní nález.

 „Oběť musela vraha dobře znát. Pokud pachatel nevnikl do bytu klíčovou dírkou, jsou jen dvě možnosti.“

 „Buď přišli společně, nebo oběť vrahovi klidně otevřela,“ doplnil Ulrich dedukci poručíka Ditricha.

 Nový nemocniční pavilón ze směsi betonu a namodralého skla se tyčil mezi bloky budov jako košíkářský pivotman mezi průměrně vzrostlými hráči.

 Vrátný u vjezdu do areálu hleděl přísně ze své kukaně a neměl se k tomu, aby zvedl závoru. Považoval příchozí za některou z pohodlných návštěv, které je zatěžko odstavit vůz na parkovišti a projít pár desítek metrů.

 Řidič se vysunul z okénka. Pohled na uniformu dodal vrátného ruce kýžený impuls k tomu, aby stiskla tlačítko.

 Závora loudavě stoupala vzhůru.

 Vozidlo zamířilo k novému pavilónu.

 Martin Ditrich vystoupil, zkusil rychlým tempem pár kroků, s úlevou konstatoval, že noha dala na chvíli pokoj. Otevřel skleněné dveře s nápisem PSYCHIATRIE, ukázal vrátné odznak Kriminální služby a dal se vyvézt do třetího patra.

 Teď seděl v lékařském pokoji, na jehož dveřích visela cedulka: MUDr. Alois Senefelder, a s povděkem vítal šálek vroucí kávy.

 „Kolik kostek?“ zeptal se příjemným barytonem lékař.

 Nečekal na odpověď, sám si vhodil do šálku tabletku cukerínu a nechal hosta, aby si posloužil.

 „Dvě,“ poprosil Martin.

 „Diabetes,“ usmál se omluvně lékař a nervózně míchal, podle Martinova názoru zcela zbytečně, mikroskopickou tabletku. „A navíc jsem se nastydl. Představte si, v létě a člověk aby nosil teplý kabát.“

 Měl pravdu, nepřeháněl. Na věšáku visel módní flaušák.

 „Promiňte, jistě máte málo času, nechci vás zdržovat, ptejte se, prosím,“ začal úslužně lékař.

 „Překvapilo mě, že není na záchytce,“ řekl poručík po prvním doušku kávy.

 „To se stává… hned ráno nám ho sem kolega poslal…“ Lékař sáhl po složce s nápisem MILOŠ ŽULDA a lehce po deskách bubnoval štíhlými prsty. „Ta opilost nebyla tím nejhorším, nakonec krevní zkouška neukázala zas tolik, 1,34 promile. Jenže u Apolináře zjistili ještě něco jiného…“

 „Copak?“

 „Hysterické stigmaty.“

 „Můžete mi to nějak blíž vysvětlit? Jak se projevují?“

 „Podívejte, soudruhu, hysterikové jsou sugestibilní zvláštním, specifickým způsobem. Není snadné je léčit, jsou spíše vděčnějšími typy pro takzvané zázračné lékaře, pro graduované už hůř. Dochází u nich k fingovaným sebevražedným pokusům, k záchvatům s pády na zem, prudkým dýcháním, stenáním. Trpí úzkostmi, strachem, v noci často volávají lékařskou pomoc. Potrpí si na živé představy, které nemají daleko k halucinacím, mají vize příšerných postav, starců a stařen, divých žen a podobně. Měl jsem pacienta, který neustále viděl svůj pohřeb…“

 „Zajímavé,“ divil se Martin. „Ale konkrétně náš, chci říci váš pacient?“

 Doktor se zachmuřil „Bájivá lhavost. Také jeden ze symptomů. Tahle vlastnost vede občas k neuvěřitelným historiím. Nadpřirozeným, detektivním i třeba špionážním.“

 „Prosím?“ Martin se nechápavě usmál.

 „Nebojte se, to chci jen připomenout historku s jednou naší pacientkou. Tvrdila, že je pronásledována diverzantem, který jí ukládá úkoly a když mu nechce vyhovět, poškrábe ji ve tváři. A to jen proto, že ona prý má známost s jistým plukovníkem. Ten plukovník ovšem vůbec neexistoval, jak se později zjistilo. Jenže já ty její výmysly musel hlásit a zdržoval jsem tak Bezpečnost i sebe od vlastní práce.“

 „Kdo pronásleduje Miloše Žuldu?“

 „Vůbec nikdo. Předstírá třesy, zrychlené dýchání, kroutí končetinami, škube hlavou. A přitom je už prakticky střízlivý.“

 „To je také hysterický symptom?“

 „Jsou to evidentní hysterické znaky tak zvaného funkčního plus, soudruhu. U toho chlapce přímo vzorové. Budu si ho tady muset nějaký čas nechat. I když mezi námi – hysterická psychopatie je prakticky vrozený stav, nikoli choroba. Jde v podstatě o změny mozkových funkcí.“

 „Potřebuji s ním mluvit,“ oznámil poručík.

 Lékař pokrčil rameny. „Obávám se, že to nepůjde tak lehce.“ Podíval se na hodinky. „Povolím vám pět minut, jistě chápete…“

 Martin rychle dopil kávu a vstal.

 Lékař ho vedl dlouhou chodbou.

 Pacient ležel v pokoji sám. Když oba vstoupili, nepřirozeně začal kroutit hlavou. Lékař k němu přistoupil a vzal ho lehce za zápěstí. „Tep se zklidnil,“ pravil spokojeně, „prosím…“ Pokynul Martinovi a vyšel na chodbu.

 „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Martin vlídně.

 „To víte, ne?“

 „Bolí tě něco?“

 „Všechno se ve mně kroutí.“

 „Tvůj kamarád je mrtev.“

 „Jaký?“ vykřikl.

 „Karel. Srnec. Ten, cos mu chtěl namlátit v Besídce.“

 Mladík na lůžku se dal do hysterického, přerývaného smíchu. Kroutil se při tom, jako by ležel na žhavých uhlících. „To je dobrý… a prachy mi dluží…“

 „Za co?“

 „Pučil sem mu, no…“

 „V občance máš napsáno studující, ale z výtvarničiny tě vyhodili. Nechodils tam. Proč?“

 „Dejte mi pokoj, jo?“

 „Víš něco o starých zbraních?“

 „Ne.“

 „Řekls, že je feťák. Jaks to věděl?“

 „Chlubil se. No a co? Já se koksem necpu.“

 „Kdo je doktor?“

 „Jakej?“

 „DOKTOR MU DÁ! Tohles křičel na celou ulici. Tak co?“

 Mládenec se vzepřel na loktech. „Feťáky léčej doktoři. Myslel ste, že někdo jinej?“ Jeho hrudník pod pruhovaným pyžamem se začal otřásat návaly nepřirozeného smíchu.

 Otevřely se dveře. Na tváři doktora Senefeldera přelétl mráček nespokojenosti. 

 „Tak to by stačilo,“ pravil nesmlouvavě.

 Martin se otočil a bezeslova vyšel na chodbu. Z pokoje zazníval hysterický smích. Za chvíli se objevil lékař.

 „Promiňte, viděl jste sám…“

 „Kdy s ním budu moci déle mluvit?“ zeptal se poručík tiše.

 „Nejdřív za dva dny. Jinak si to nevezmu na odpovědnost. Pokud byste si přál vědět, jak se mu daří, můžete mi zavolat. I domu.“ Chvatně načrtl na kus papírku, který vyňal z kapsičky pláště, telefonní číslo. Začínalo trojkou.

 „Asi budeme sousedi,“ poznamenal Martin. „Taky bydlíte na Petřinách?“

 „Ano. Ve vilové čtvrti.“

 „Znám,“ odtušil poručík. „Je odtamtud krásný výhled na město.“

 Lékař se potěšeně usmál.

 Z kapsy bílého pláště mu vyčnívala podivná krabička.

 Martin ji se zájmem zaregistroval. Lékař si všiml jeho pohledu a bezbarvě pravil:

 „Vysílačka. V moderních nemocnicích nepostradatelná pomůcka. V případě potřeby se personál nemusí shánět běháním a telefony. Beztak pořád nefungují.“

 „A na ty vysílačky je spolehnutí?“ zajímal se poručík.

 „Stoprocentní.“

 Martin Ditrich se kvapně rozloučil. Když nasedl do auta, zhluboka se nadechl. Řidič vyčkával.

 „Víte, kde pracuje moje žena?“ zeptal se Martin. Řidič přikývl. Auto se kvílivě rozjelo k východu.

   Martin přivřel oči. Cítil se unaven jako po vyčerpávajícím závodě, kterému předcházelo úmorné a nekonečné síto rozběhů a meziběhů. Svaly ztuhnou, hlava se najednou ocitne jako mezi čelistmi svěráku, který utahuje neuvěřitelně silná ruka.

 „Ksakru,“ ulevil si polohlasně. Řidič se pootočil. „Je vám něco?“ zeptal se starostlivě.

 „Nic.“

 „Nedělejte si starosti. Nožičku vám pěkně vykuchají a ještě do olympiády vám přijdu na Strahov zafandit.“

 Martin mlčel. Starožitnou zbraň, kterou nalezli v kufru mrtvého, odhadli na cenný kousek. Škoda, že na ní zůstaly jen jedny otisky. Patřily Karlu Srncovi, který příliš důvěřoval noční návštěvě a šalebnému kouzlu omamných prášků. Fenmetrazin se ještě horko těžko dá opatřit.

 Ale kde přišel k LSD? Tenhle uzel, který má rozmotat, je proti jeho gordickému předchůdci zašmodrchán drobet důmyslněji.

 Samozřejmě, stačilo se podívat na seznam ukradených zbraní z posledních loupeží. Pistole pochází z hořínské sbírky. Pěkná ukázka puškařského mistrovství Matěje Nowotného z Litoměřic, cenný sběratelský kousek a exemplář z navýsost proslulé dílny, pracující v Čechách do roku 1837. Bušek se ve svém odhadu stáří moc nezmýlil.

 Písmeno g na hlavni jasně dokládá, že se jedná o zbraň z párové soupravy, cestovní nebo jezdecké.