Němý řečník - Stout Rex
Proč byl umlčen ředitel Cheney Boone a kdo ho zavraždil? Který z vlivných průmyslníků je do zločinu zapleten? S touto závažnou a smělou vraždou, spáchanou před výroční schůzí národní průmyslové asociace, se musí vypořádat Nero Wolfe, detektiv oblíbený nejen pro svou sečtělost a zálibu v jídle. Pomáhá mu jako vždy Archie Goodwin, příležitostný hráč pokeru a bonviván, který pro slovo nejde nikdy daleko (proto se stal vypravěčem Wolfových případů).
V tajném státě - McCrum Robert
Příběh ředitele tajného dokumentárního střediska, který při vysvětlování vraždy svého podžízeného odhaluje svět korupce a zneužívání důvěrných informací.
Hrdelní pře majora Zemana - Procházka Jiří
Sedm z Třiceti případů majora Zemana
Společné vydání knih Hon na lišku a Hrdelní pře.
Společné vydání knih Hon na lišku a Hrdelní pře.
Hon na lišku
Vrah se skrývá v poli
Konec osamělého střelce
Bílé linky
Klauni
Hrdelní pře
Studna
Kronika našich let
Obálku podle osnovy Pavla Broma navrhl Jiří Petráček.
Vydání 2., v Našem vojsku 1., Praha 1984.
1. vydání knihy Hon na lišku vyšlo 1978.
1. vydání knihy Hrdelní pře vyšlo 1978.
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p., v Praze jako svou 5415. publikaci, stran 400. Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych.
Odpovědný redaktor Petr Balajka. Výtvarný redaktor Jan Parkman. Technický redaktor Petr Husák.
K tisku schváleno 12.9.1984.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze.
AA 25,54. VA 26,15.
Náklad 100.000 výtisků. 28-125-84. 13/33. Brož 23 Kčs. 601/22/825.
R-PŘ
Smrt na kolejích - Slovin Leonid
Edice Saturn - Lidové nakladatelství.
26-043-82/13-34
Přeložil Jaroslav Piskáček ml.
Kčs 13,-
Originální název: Dopolniteľnyj pribyvajet na vtoroj puť, 1978.
Dva kriminální příběhy spojené hlavním hrdinou-kriminalistou a místem zločinu, oba se totiž odehrávají v rychlíku.
Ve vlaku 169: Moskva - Astrachaň, odjezd 26.srpna, vagon 11, zemřel neznámý muž na následky zranění...
Pět dní a ráno šestého - Slovin Leonid
-RPR-
Mrtvola sedmnáctileté dívky u trati. "Nesekej do živého, Brouku!"
Podezřelá parta. Kam zmizel Dima.
Láska až za hrob.
Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1984, Lidové nakladatelství, edice SATURN
Z ruského originálu: "Pjat’ dnej i utro šestogo" vydaného v časopise Smena, č. 9-13 (1979, Moskva) přeložil Jaroslav Piskáček.
Počet stran: 120.
Jazyk vydání: český
Edice: Saturn (Svět sovětů, Lidové nakladatelství) (128.)
Ilustrace/foto: Jiří Petráček
Autor obálky: Jaroslav Faigl
Odpovědná redaktorka Renata Vlčková. Výtvarný redaktor Pavel Hrach. Technická redaktorka Alena Bláhová.
Vazba knihy: měkká / brožovaná, vytiskl Mír, n.p. Václavské nám. 15, Praha 1.
AA 6,98; VA 7,59. 1. vydání.
ISBN: 26-021-84
Náklad: 75 000 ks
Cena 13 Kčs.
Krátká ukázka:
„Ať odejdou všichni z pátého a šestého nástupiště!
Nebo všecko zkazíte."
Operační důstojník se docela opravdově vylekal: „Z pátého a šestého nástupiště všichni odejít!
Hlídky pozor! Opakuji: z pátého a šestého nástupiště všichni odejít!"
Po chvíli KKK řekla:
„Vidím je v šestém vagónu. Sedí tu opilec, má u sebe kufr. Jsem na plošině sedmého."
Teď Děnisov pochopil, proč mladíci na zastávce Moskva-nákladové nádraží tak dlouho stáli a nechávali projíždět vlaky. Vyhlíželi si oběť.
„Rozumím," odpověděl Děnisov.
Vzdálenost mezi stanicí Moskva-nákladové nádraží a Astrachaňským nádražím je velice krátká, po nějakých dvou minutách už elektrický vlak vpustili na odlehlou neosvětlenou kolej, poblíž plotu, oddělujícího úsek poštovní dopravy od volné pláně.
Strojvedoucí stáhl pantografy, ve vagónech nastala tma. Několik cestujících prošlo kolem Děnisova směrem k nádražní budově, k metru.
„Jdu k tobě," řekl Děnisov, když zůstal sám. „Samozřejmě ne po nástupišti..."
„Samozřejmě. Mohli by tě vidět oknem."
Děnisov roztáhl křídla dveří na druhé straně plošiny (při stažených pantografech je pneumatické zařízení nedrželo při sobě), seskočil na násep a rozběhl se při plotu kupředu k volnému prostranství.
Ve třetím vagónu otevřela KKK dveře a stála v nich nyní na úrovni Děnisovovy hlavy.
„Ticho?" zeptal se Děnisov.
„Zkoušejí, nakolik je opilý."
Jednou rukou svírala Kolychalovová držadlo, druhou, jemnou a pevnou, podala Děnisovovi. Vyhoupl se do vozu.
Společně došli opatrně na spojovací plošinu. V matném světle uvnitř vagónu spatřil Děnisov dvě postavy sklánějící se nad třetí.
„Šacujou mu kapsy," zašeptala KKK, jako by to Děnisov na vlastní oči nemohl vidět. „Vytahují věci z kufru, házejí je pod sedadlo ..."
Děnisov nechal Kolychalovovou na můstku mezi vajóny, vrátil se na plošinu sousedního vozu a přehrnul si bundu přes hlavu: „Růže! Zde dvě stě jedna. Obsaď únikové cesty osmé koleje. Rychle! Jak jste rozuměli? Ti dva krátkých kožíšcích jsou ve vlaku!" „Rozumím!" vykřikl operační důstojník. Děnisov vypnul vysílačku. Už nestihl vrátit se na můstek mezi vagóny. Kolychalovová spěšně odskočila stranou. Děnisov zaslechl kroky — oba mladíci už byli tady. Procházeli soupravou směrem k Dubninovskému mostu.
Situace s Ankudinovovou a Gorjainovem, jak ji zapsal vyšetřovatel, se opakovala téměř do písmene, jen s tím rozdílem, že vlak tentokrát nebyl v pohybu. Stál bez hnutí ve vzdáleném, odlehlém koutě stanice. A znovu, jako v případě Gorjainova, se první, vysoký a silný mladík zeptal: „Nemáš cigaretu?"
Děnisov udeřil levou na hlavu, pravou do zubů. Mladík krátce vyhrkl, ale udržel se' na nohou, jen vteřinku zaváhal. Ale i ta stačila — Kira přiskočila ke dveřím. „Vyskoč!" křikl Děnisov. „Volej Růži!" Kolychalovová seskočila na koleje a rozplynula se lve tmě. Druhý mladík chtěl seskočit za ní, ale Děnisov ho popadl za kožíšek. Ozvalo se zapraskání — v ruce mu zůstal kus ovčí kožešiny. Škoda že tu není Anton, mihlo se Děnisovovi hlavou. Sehnul se pod paži prvního mladíka, chtěl ho chytit za předloktí a prudkým trhnutím si ho přehodit přes záda. Ale podlaha na plošině byla kluzká. Děnisov nenašel dostatečnou oporu a trhnutí nemělo patřičnou sílu. Mladík se zhroutil na podlahu a stahoval Děnisovi a na sebe.
Mladíci si navzájem překáželi. Ten, který podrážel Děnisovovi nohy, bránil druhému vyskočit do kolejiště, íde kousek odtud Kolychalovová hlasitě volala o pomoc.
„Utíkej!" Děnisovovi se podařilo vyprostit se. Stále ještě se bál, že k ní některý z mladíků zamíří.
Náhle pocítil silný úder, jen instinktivně si před ním kryl hlavu. Protivník v té chvíli zaúpěl — Děnisovovi se zřejmě podařilo zasáhnout ho špičkou boty do slabin.
Hledejte vlka! - Sapožnikov Leonid, Stěpanidin Georgij
-RPR-
Saturn svazek 130.
Z ruského originálu Iščitě volka, vydaného v časopise Junosť, č. 10-12/1980, Moskva, přeložila Milada Misárková. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráč-ka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1984 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 2140. publikaci. Výtvarný redaktor Pavel Hrách. Odpovědná redak-torka Alena Vlčková. Technická redaktorka Alena Bláhová. Vytiskl Mír, n. p., Václavské nám. 15, Praha 1. AA 9,83, VA 10,48. 168 stran. 13-34. Náklad 76 500 výtisků. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-034-84. Cena kart. 13 Kčs.
Krátká ukázka:
A vymlouval se přitom vždycky stejně že prý náhodou Na jednom soustředění někomu z účastníků odcizil košili z dovozu a nějakou exotickou kravatu Asi před rokem se začal blíže stýkat s jakýmsi Valentinem Petuchovem, který také boxoval za Spartak. Oba dvakrát porušili disciplínu, naneštěstí právě před důležitým utkáním. Zkrátka, napili se a do ringu nesměli Tím byly šance mužstva značně ohroženy. A pak tu byl ještě jeden případ, poslední. V listopadu se Kazakov popral se dvěma chlapy před kinem Plamen. Jednoho z nich, nějakého Michaila Usova, knokautoval a způsobil mu komplikovanou frakturu čelisti Proto ho vyloučili z oddílu. Měsíc nato vyrazili i Petuchova. Čertkov se domnívá, že to byl právě Petuchov, kdo měl na Kazakova neblahý vliv. Mám pocit, že bychom se na toho Petuchova měli podívat důkladněji."
„To bude taky vaše práce, soudruhu Gorjunove" přikývl jsem „Napište si Petuchovovu adresu."
„Adresu? Jeho adresu" Grigorjev vytřeštil překvapením oči. „Odkud.. "
„Odkud to víme?" usmál jsem se „To víte, ani my tu nelenošíme. Tak si tedy pište: Gogolova čtyřicet dva, byt číslo dvacet sedm Jeho rodiče odjeli přednedávnem do Norilska. Teď žije sám A ještě něco: zjistěte, zda nemá tetování. Pod palcem pravé ruky .. No a v pondělí dojděte za Mílou Sněgirjovovou Nikolaji Solenovovi a Felixi Protalinovi pošleme předvolání."
Gorjunovův pomocník Boris Pavlov zavolal až před půlnocí. To už jsme byli na odchodu. Dověděli jsme se, že se v listopadu minulého, tedy devětašedesátého roku, Ge-rard Kazakov opravdu popral u kina Plamen s osmnáctiletým Michailem Usovem. Další vyšetřování bylo zastaveno, neboť svědkové tvrdili, že 1 Usov udeřil Kazakova jako první a že se Gera vlastně jen bránil, a to hned dvěma útočníkům najednou. Usov je v sídlišti znám spíše pod přezdívkou Kanec a má záznam na bezpečnosti
Kanec! Tak jsme ho konečně našli! Chvíli jsem váhal bylo už přece jen pozdě, ale pak jsem se odhodlal a vytočil jsem číslo Kazakovových.
„Tady Bizin z kriminálky. Odpusťte, že vám volám tak pozdě, ale musím se vás na něco zeptat."
„To je samozřejmé. Ptejte se!" řekl Kazakov sevřeným hlasem.
„Víte o tom, že Geru vyloučili z oddílu?" „Jaký to má teď význam?" „Víte, proč k tomu došlo?" „Hm, loni měl Gera takový nepříjemný případ.. „Rvačka?"
Ano. Stalo se to poblíž kina Plamen." „Na jméno postiženého se nepamatujete?" „Ne..., to už si nevzpomenu." „Jmenuje se Usov. Michail Usov." „Máte pravdu, myslím, že se tak jmenoval." „Tehdy měl jít Gera před soud, že?" Zpočátku to tak vypadalo."
„Jenže k soudu nedošlo. Tehdy jste se do toho vložil vy osobně, že?"
„Proboha! Copak si myslíte,že to může teď někoho zajímat?" Hlas se mu zachvíval rozhořčením.
„Pane Kazakove, dnes jste mě spolu s vaší ženou ujišťoval, že jste ochoten při hledání vrahů vašeho syna spolupracovat."
„No ano, máte pravdu. Pokusil jsem se tehdy tu záležitost nějak urovnat. A úřady mi v tom vyšly vstříc."
„Jak dlouho ležel Usov v nemocnici?"
„Dva týdny, pokud vím."
„Dal jste mu tehdy číslo vašeho telefonu?"
„To Nina. Denně k Usovovi jezdila. Nosila mu ovoce a slepičí bujón a nakonec mu taky dala mou navštívenku."
„Volal vám potom často?"
„To už nevím. Několikrát volal určitě."
„Proč?"
„Požadoval finanční náhradu... Jakési bolestné." „No a co vy na to?"
„Pomysleli jsme si s manželkou, že na ni má koneckonců jistý nárok... No a tak jsem mu jednou zaplatil dvě stě rublů. Pak se s ním setkala ještě Nina a dala mu další stovku. Požadoval od nás dokonce něco jako rentu... Jednoho dne se sešel s Gerou ..."
„Kdy se to stalo?" skočil jsem mu do řeči, „a kde? U vás doma? Ostatně odkud to víte?"
„Usov tehdy zavolal a řekl, že k nám zajde, že si chce promluvit s Gerou."
„Kdy k tomu došlo?"
„Loni, tuším v prosinci. O čem spolu mluvili, to opravdu nevím, ale když Usov vycházel z Gerova pokoje, spokojeně se usmíval a plácal Geru po rameni. Mně tehdy řekl: Odpusťte, víckrát už vás otravovat nebudu. Gerovi jsem odpustil. Moje poklona... Poslyšte, nemyslíte si snad, že se mohl Usov Gerovi pomstít po tak dlouhé době?"
„Pane Kazakove, hledáme vrahy vašeho syna. Prověřujeme přitom pochopitelně nejrůznější verze případu. Zatím vám děkuji za vaši spolupráci. Dobrou noc..."
„No, rozhovor to byl velice zajímavý," ozval se Gorjunov.
„Podle všeho Geru zmlátila parta Michaila Usova."
„Ale jak si potom vysvětlujete jeho nanejvýš mírumilovné chování. Gerovým rodičům se tehdy dokonce omluvil ..."
„Není vyloučeno, že to jenom předstíral. A ve skutečnosti ..."
„A pak ta Gerova věta: V tom jste se oba zmýlili... Dala by se ještě pochopit, kdyby Usov i nadále vydíral Kazakovovy. Ale podle Kazakova Kanec přestal chtít peníze ... Hm, komplikuje se to. Ale fakta jsou fakta. Gerard Kazakov styky s Michailem Usovem udržoval. To je teď ze všeho nejdůležitější."
„Hotový kolotoč!... Ale ať už je to jak chce, Usova bychom měli vyhmátnout co nejrychleji."
„To je mi jasné," odpověděl Gorjunov důstojně.
V pondělí ráno si mě k sobě pozval Zorin. „Něco tady pro tebe mám... Na vem si to!" „Co je to?"
„Seznam chlapů ve věku od pětačtyřiceti do šedesáti, kteří byli odsouzeni v různých letech za loupežné přepadení a banditismus. Všichni si už svoje odseděli a v současné době žijí a pracují ve Volžansku. Máš tady taky jejich zaměstnání a domácí adresy... Mám pocit, že bychom měli začít Vlka hledat mezi nimi. Komu to svěříš?"
Povzdechl jsem si:
„Každý má práce až nad hlavu. Ale nejspíš to dám nadporučíku Maximovovi. Ten se teď o práci přímo rve. Náš Maximov se v poslední době hodně změnil."
„Možná taky, že ty... nebo že my jsme se změnili ve vztahu k němu." Zorin se mi podíval do očí. „Jo, abych nezapomněl. Už by bylo načase napsat návrh na Maximovovo povýšení. Tři hvězdičky už nosí nějak dlouho. Bude jen správné, když ho povýší."
„To určitě," řekl jsem a najednou se mi zničehonic ulevilo.
„Jo, volal Gorjunov. Zrovna mluví s Věrou Pimenovovou. A Petuchov by měl přijít každou chvíli."
Z PÍSEMNÉ VÝPOVĚDI ŽÁKYNĚ 10. TŘÍDY VĚRY PIMENOVOVÉ
Geru Kazakova jsem znala od páté třídy. Nějakou dobu se mi líbil. Ale přátelé jsme rozhodně nebyli. Rok od roku byl domýšlivější a hrubší. Když začal boxovat, nebylo to s ním už vůbec k vydržení. Ale přesto jsem ještě o něho měla zájem. Proto jsem se taky seznámila s jeho kamarády. Překvapilo mě, že každý z nich byl docela jiný. Ne zevnějškem, ale intelektuální úrovní. Gera v jejich středu vynikal. Nejhorším dojmem na mě zapůsobili dva — Sergej Rodin a Valerij Pachomov. Pachomov totiž koktá a ti jeho „kamarádi" se tomu smáli. Nejčastěji se mu vysmíval Gera a to mě hrozně rozčilovala Abych ho naštvala, začala jsem předstírat, že jsem se do Valery zamilovala. Byla jsem k němu pozorná, usmívala jsem se na něj a pořád se kolem něho točila. Tak jsem pořád víc a víc „štvala" Geru, až jsem si najednou uvědomila, že se mi Valera opravdu začíná líbit... On je takový tichý a nesmělý kluk. Jednoho dne mi řekl: „Se mnou je konec, Věrko. A východisko nemám žádné." Ptala jsem se ho, co to má znamenat, ale on na to řekl: „Já ti opravdu nemůžu nic říct, jinak to se mnou bude úplně na levačku." Takže ani nevím, co měl tehdy na mysli. Jednu dobu za mnou dolejzal Serjožka Rodin. V době, kdy jsem chodila s Gerou, si Rodin, který se Kazakova bál jako čert kříže, příliš nedovoloval. Ale jakmile zjistil, že jsme se s Gerou rozešli, začal otravovat znova. To už jsem ale věděla, že to válí s Milkou Sněgirjovovou. A tak jsem mu řekla: „Běž si za Miluškou a mě nech laskavě na pokoji." A on mi na to povídá: „Když budu chtít, budu chodit s Milkou i s tebou. A jestli nebudeš chtít, tak toho budeš zatraceně litovat." No a příštího dne jsem se dověděla, že se poprali s Valerou a Sergej že ho bodl nožem. Začalo se mluvit o tom, že se porvali kvůli mně. Ale copak já za to můžu? ... O smrti Kazakova jsem se dověděla v pátek. Ale to už věděli vlastně všichni. Nemluvilo se o ničem jiném. Někdo, už si opravdu nepamatuji přesně, kdo to byl, řekl, že Geru zastřelili bandité, se kterými se spřáhl. Prý to byla pomsta Tehdy jsem si vzpomněla, že jsem jednou viděla Geru s vysokým, postarším mužem ve větrovce. Bylo to u vchodu do parku kultury. Ten chlap měl zlý pohled a cosi Gerovi vyčítal. A Gera před ním stál se sklopenou hlavou a mlčel. Ten člověk měl opravdu takový těžký pohled, ze kterého šla hrůza, a tak jsem raději utekla, aby mě náhodou neviděli... To je všechno, co o tom vím. Věra Pimenovová.
Z MAGNETOFONOVÉHO ZÁZNAMU VÝSLECHU VALENTINA PETUCHOVA
Otázka: Vyhrožoval jste prodavačce obchodu číslo deset Saryčevové, když vám odmítla prodat vodku?
Odpověď: Co by sem jí vyhrožoval? Otázka: Mluvil jste s ní? Odpověď: A vo čem jako?
Otázka: Ptám se vás, zda jste se setkal se Saryčevovou?
Odpověď: A jak je ta mašle stará?
Otázka: Mohla být klidně vaše matka, Petuchove.
Odpověď: Tak to jsem ji sichr neviděl.
Otázka: Takže jste jí nevyhrožoval?
Odpověď: Depak!
Otázka: My ale máme poněkud jiné informace.
Odpověď: To mě teda moc mrzí. Vo co vám vlastně de?
Otázka: Chceme si s vámi promluvit.
Odpověď: A to vám nevadí ten generační rozdíl? Vo čem bysme tak asi mluvili?... Hele, já vám na to kašlu! Jestli proti mně něco máte, tak to vyklopte. A dyž ne, tak já teda du!
Otázka: Asi se budete muset chvíli zdržet, Petuchove.
Odpověď: No dyž teda jinak nedáte, tak co bysem se nezdržel. Tak vo co vám sakra de?
Otázka: Jak jste strávil večer sedmého srpna?
Odpověď: Vy ste srandista! Já si nevzpomenu, co sem dělal včera... To se mi rači zeptejte na něco lehčího.
Otázka: Byl jste toho večera na Mendělejevově ulici? Odpověď: Možná že jo a možná taky že ne. Otázka: Jel jste taxíkem?
Odpověď: Z vás by jeden umřel. Já jezdím taxíkem denně. Otázka: Máte sportovní košili? Takovou tu károvanou, kovbojskou?
Odpověď: Jo, a džíny mám taky. Jenom ten kolťák mi furt ještě chybí. Otázka: Z čeho žijete?
Odpověď: Z prachů, z čeho jinýho? Matička s tatíčkem se starají vo svýho synáčka. Otázka: Proč jste byl vyloučen z oddílu Spartaku? Odpověď: To sou kecy, vodešel jsem sám. Už mě to tam
štvalo.
Otázka: Co můžete říct o svém příteli Gerovi Kazakovovi?
Odpověď: Vo mrtvejch dycinky jenom to dobrý. Otázka: Odkud víte, že Kazakov je mrtev?
Odpověď: Ptáci nebeský vo tom švitořej. To už sakra ví každej, ne?
Náramně sympatický mladík, že? A to je mu teprve sedmnáct. Dokonalý cynik! A navíc vychytralý. V podstatě nám toho moc neřekl... Zato ve výpovědi Věry Pimenovové je jeden velmi zajímavý detail. Sdělila, že viděla Geru v parku kultury a oddechu s nějakým vysokým postarším mužem ve větrovce ... Vysoký chlap ve větrovce se přece objevil taky před hotelem Zarja, a zrovna toho dne, kdy se střílelo na Surina. Ve větrovce jednou zahlédl Maximov i Grigorije Astachova. Ale v tomhle bodě už máme jasno: Astachov nemohl být tehdy poblíž hotelu Zarja. Jezdil totiž v přesčase do skladu potravin daleko za městem, aby získal náhradní volno na cestu do Krasnodalska, kam se měl vydat po dohodě se Surinovým příbuzným Kureninem. Tohle už jsme měli dávno zjištěno, prověřeno a potvrzeno. Proto se také dostal Astachov domů až ráno. A hned nato odletěl do Krasnodalska, kde ho objevil poručík Vasjutin. Ostatně Grigorij byl toho večera oblečen docela jinak. Větrovku si vzal až ráno, když zaskočil na chvíli domů k Soně Kozyrjovové.
Jack na odstřel - Rankin, Ian
Čtvrtá kniha série Inspektor Rebus. Poslanec Gregor Jack byl přistižen v edinburghském bordelu ve společnosti prostitutky. Když se v důsledku toho na politika vrhnou sdělovací prostředky, jeho blízcí utvoří kolem ochranný val. Avšak tito přátelé, obzvláště seskupení kolem jeho ženy, sami nejsou tak úplně čistí a bez viny. Kriminální inspektor Rebus zpočátku s poslancem sympatizuje - kdo nakonec může říct, že nikdy neodolal lákadlu - avšak po následovném zmizení Jackovy ženy aureola, obklopující mladého dynamického muže, začíná dostávat povážlivé skvrny. Někdo se snaží Jacka odstřelit a Rebus chce vědět proč...
-RPR-
3x černý Harlem - Himes Chester
Tři detektivní novely:
Z lásky k Imabelle (přeložili Luba a Rudolf Pellarovi)
Jak přišla bavlna do Harlemu (Michael Žantovský)
Horký den, horká noc (přeložil Jaroslav Kořán)
spojuje svérázné prostředí newyorského Harlemu a dvojice černošských detektivů. Násilí, které autor vidí jako jediné možné řešení vztahu bílých a černých, je klíčovým motivem všech tří novel. Kromě hlavních dramatických zápletek zabírá každý z nich širokou paletu postav a postaviček, které se s větším či menším úspěchem snaží vylepšit svou nuznou existenci zločinem.
DETEKTIVKA JAKO ZPŮSOB POZNÁNÍ.
„Mrknete jednou, okradou vás, mrknete dvakrát a jste tuhej,“ komentují poměry ve svém domovském Harlemu Rakvoun Ed Johnson a Hrobař Jones, černí hrdinové detektivních románů Chestera Himese. Vyčouhlí, kostnatí, nahrbení, podobni „dvěma chovatelům prasat na nedělním výletě do velkoměsta“, ve svých černých neforemných kloboucích a v černých uválených šatech s výmluvnou boulí revolveru pod levým ramenem byli by takřka k nerozeznání, nebýt kyselinou znetvořené tváře Rakvounovy. Jejich mluva, vyšetřovací metody a zatýkací procedury jsou všem služebním předpisům na hony vzdálené a mnozí z jejich kolegů, zvláště ti bílí, na ně pohlížejí jako na pistolníky z Divokého západu, ale není pochyb, že oba své pappenheimské dobře znají, a jejich postupy se obvykle ukáží úspěšnými a v dané situaci jedině možnými.
Standardním úvodem jejich příběhů je překvapující, mnohdy až za vlasy přitažené otevření, kterému se ale v průběhu vyprávění dostane přiměřeného a víceméně hodnověrného opodstatnění. Tak například v románu Bláznivá smrt (The Crazy Kill, 1959) je z okna druhého patra vyhozen kazatel, šťastnou náhodou dopadne do koše s chlebem, a když se vrátí ke společnosti a vypravuje svůj neuvěřitelný příběh, pohled z osudného okna vyjeví, že v koši leží další tělo, tentokrát pro jistotu ubodané. Stařena, kterou na prvních stránkách knihy Všichni bradou vzhůru (All Shot Up, 1960) vzápětí po sobě srazí dvě auta, se ukáže být mladou ženou, ale ještě zevrubnější prohlídka odhalí, že jemné dámské prádlo pokrývá tělo muže. Ve Velkém zlatém snu (The Big Gold Dream, 1960) zase náboženská fana-tička upadne po napití právě posvěcené vody do transu vrcholícího zdánlivou smrtí, aby se na druhý den zjevila se zakrváceným nožem v ruce nad zproboda-nou mrtvolou (kterou mimochodem na svědomí nemá). Nastojte.
Takto odstartovaný základní příběh prolíná řada dalších, často komických epizod, jejichž protagonisty jsou další přestupnici zákona, větší i menší zloději a šíbři, falešní hráči a prorokové, sázkaři a žebráci, pasáci, prostitutky, homosexuálové. Jejich podpříběhy slouží autorovi jednak ke zmatení stop a pravé povahy ústředního zločinu, jednak k dotvoření místního koloritu a kaleidoskopického obrazu každodenního života harlemského policisty — jak to ostatně, byť z prostředí rasově pestřejšího, známe z isolských detektivek Eda McBaina. — „Co se to tu ksakru děje?“ stěžuje si poručík Anderson, přímý nadřízený obou detektivů. „Je teprv deset večer a podle hlášení je to stejný už od rána ... Muž ubil manželku sekyrou, protože mu připálila kotletu k snídani... muž zastřelil jiného muže, když mu předváděl přestřelku, které byl svědkem ... muž bodl jiného muže za to, že mu polil pivem nový oblek ... muž hrál v hospodě ruskou ruletu s revolverem ráže 32 a zastřelil se ... žena bodla manžela čtrnáctkrát do žaludku, důvod neuveden ... žena opařila sousedku hrncem vařící vody, protože ta se bavila s jejím manželem ... muž převlečený za Indiána kmene Čeroký rozpoltil bílému barmanovi lebku podomácku vyrobeným tomahavkem ... muž zatčený na Sedmé avenue, protože lovil s honícím psem a brokovnicí kočky... pětadvacet mužů zatčeno za to, že se pokoušeli vyhnat všechny bělochy z Harlemu ...“ (Jak přišla bavlna do Harlemu; Cotton Comes To Harlem, 1965.)
A pak je tu ovšem organizovaný zločin, z něhož se autorovi a potažmo jeho hrdinům kromě vraždy snad nejvíc příčí ty jeho formy, které nelítostně zneužívají přirozené lidské dobroty, lehkověrnosti, touhy po lepším životě nebo náboženského zanícení. Tehdy lze bez újmy na cti používat služeb práskačů, rozeštvávat lumpy proti sobě, udeřit ženu, bez váhání vystřelit a zabít. Teprve ve chvíli smrti se zdá Himes ke svým padouchům laskavější, shovívavější — smrt je pro ně nejednou vykoupením i rozhřešením zároveň. A když se i potom trest jeví příliš krutý a těch smrtí na jednu detektivku více než zdrávo, zlehčí závěr anekdotou jako v románu Jak přišla bavlna do Harlemu, když ponechá uloupené peníze (mezitím opět nahrazené, takže nikdo nepřijde zkrátka) fikanému hadrnikovi, který s nimi odletí do Afriky, aby si tam na stará kolena dopřával potěšení (sic!) mnohoženství.
Co je však na tomhle Himesově harlemském seriálu nejpozoruhodnější, je jeho široký záběr, to „velké plátno“ zabydlené vedle všech podvodníků, darebáků a zlosynů ještě bezpočtem prostých, bohabojných a zákona dbalých postav a postaviček, které také často přecházejí z příběhu do příběhu (majitel pohřebního ústavu s příznačným jménem H. Exodus Clay, jeho řidič a podomek Jackson, majitelka lidové jídelny máma Louise a další). Detailně prokreslený Harlem náhle nabývá konkrétních obrysů a čtenář se z „pouhé“ detektivky dozvídá o černé Americe víc než z řady knih literatury „vážné“, o poznáni zprostředkovaném masovými médii raději nemluvě. Nikoli náhodou se v této souvislosti vybavují slova Johna A. Williamse, který v šedesátých letech označil Himese za „jediného a největšího naturalistického spisovatele současné Ameriky". Značnou váhu, jak vyplývá i z předchozího, má v těchto příbězích humor, sympatický už tím, jak si autor dokáže tropit dobromyslnou, takřka poláčkovskou legraci ze svých černých spolubližních.
Chester Himes své prostředí, charaktery a svět zločinu vůbec dobře zná. Narozen 1909 prožil část dětstvi ve státě Missouri a později řadu let v newyorském Harlemu. Po několika semestrech na Ohijské univerzitě a krátkém intermezzu zaměstnání uklízeče v hotelu, kde si pádem do výtahové šachty způsobil vážný úraz páteře, zakotvil v devatenácti letech v další státní instituci — ve vězení, kde z původních dvaceti let za ozbrojenou loupež odseděl plných sedm. Ve vězení také začal psát a své první povídky v časopisech Abbott’s Monthly a Esquire publikoval s vězeňským číslem za svým jménem. Po propuštění se věnoval výhradně literatuře a vedle nikdy nevydané historie Clevelandu, vzniklé v rámci vládního stipendijního programu pro nezaměstnané, napsal vedle četných povidek asi patnáct románů a tři svazky autobiografie. Roku 1945 vyšel jeho první a na dlouhou dobu jeho jediný americký bestseller Pusťte ho, když řve (If He Hollers Let Him Go), považovaný dodnes za jeden z nej významnějších „protestních“ románů své doby. Následovaly čtyři další sociálně kritické romány Osamělé taženi (Lonely Crusade, 1947), Hoď prvním kamenem (Cast the First Stone, 1952), Třetí generace (The Third Generation, 1954) a Primitiv (The Primitive, 1955), z nichž dva poslední vyšly už v době jeho evropského exilu. Roku 1953 se totiž Himes vystěhoval do Francie, dle jedněch dobrovolně, z důvodů víceméně politických, dle druhých (ostatně i podle vlastních tajuplných narážek) z obav před následky svých trvajících styků s podsvětím. Druhé verzi přitakává i skutečnost, že takřka celých následujících deset let americká nakladatelství jeho knihy bojkotovala a většinu jich vydal nejprve ve francouzském překladu, případně v Anglii, což platí také o všech jeho detektivkách z prostředí Harlemu. Nepřehlédnutelný úspěch v Evropě pomohl koncem šedesátých let k návratu Himesových knih na americký komerční trh, který v něm uvítal „největší objev detektivky od času Raymonda Chandlera“. Značný zájem, třebaže nepoměrně menšího rozsahu, vyvolaly v téže době jeho provokativní eseje o černošské literatuře a postavení černých literátů ve Spojených státech, přetiskované a diskutované dodnes. Ačkoli se do vlasti ještě několikrát vrátil, natrvalo nezůstal; usadil se ve Španělsku, kde roku 1984 zemřel.
Je až s podivem, jak dlouho se tento autor, který je všeobecně pokládán — vedle Williama Attawaye, Ralpha Ellisona a Richarda Wrighta — za jednoho z nejvýznamnějších černošských spisovatelů starší generace, nacházel na periferii naší pozornosti. Jedním z důvodů byl zřejmě Himesův „naturalismus“, který svého času vyvolával námitky i v poměrně tolerantní Americe (jeho erotický román Růžové prstíky (Pinktoes], publikovaný v plném znění v Paříži roku 1961, byl v americkém vydání nakladatelství Putnam [1965] prokrácen o dvě desítky stránek). Kdeže loňské sněhy jsou. Co nám ještě před dvaceti lety připadalo brutální a šokující, neřkuli jako autorská schválnost, je dnes pohříchu jen přičesaným popisem skutečnosti, obdobou každodenních zpráv, a například nejedna z historek 87. revíru, když už jsme zde jejich autora připomněli, se svou otřesností popisu současného velkoměstského zločinu Himesovým harlemským příběhům nejen vyrovná, ale ještě je předčí. Zločin a násilí nejsou Chesteru Himesovi senzacetvornými prostředky, nikdy jich neužívá zbytečně. Možná nadbytečně — ale to už je otázka autorského záměru, názoru, který je v tomto případě zcela jednoznačný. „Násilí je v Americe odjakživa způsobem, jak řešit problémy... Jen si prohlédněte amerického policajta, jak tak stojí na chodníku — kdekoli v Americe — uvidíte nejnebezpečnější zvíře, jaké je na téhle zemi k vidění..." A když se poručík Anderson zoufale táže, kdo za to všechno může, kdo nebo co rozněcuje nesmyslnou anarchii pouličních bouří, Hrobař Jones lakonicky odpoví: „Kůže.“
Násilí se posléze stalo Chesteru Himesovi i jediným možným řešením problému vztahů černých a bílých, který je klíčovým motivem všech jeho románů, ostatně i jeho života mimoliterárniho. Jedinou naději začal vidět v ozbrojeném povstání, které by americkou vládu postavilo před alternativu skutečného osvobození černochů nebo jejich vyhlazení. „Postačí deset miliónů pušek použitých v jednu chvíli,“ volá Chester Himes a byl ochoten podporovat takovéto povstání i finančně. Bojovné nadšení však střídá skepse a smutek: „Kdyby většina mých bratrů měla tolik peněz co já, zabalili by to ... Většina z nich usiluje pouze o zlepšení daného stavu, nikoli o bezpodmínečnou rovnost.,.“ Není divu, že byl, a dosud je, v mnohém nepřijatelným pro obě strany pomyslné barikády.
Doslov napsal Jaroslav Kořán.
Návštěva u Mínotaura - Vajnerovi Arkadij a Georgij
Román, kombinující prvky literatury detektivní a životopisné, je dílem dvou úspěšných sovětských tvůrců. Současné pátrání po pachateli, který ukradl sovětskému houslistovi stradivárky, je prolínáno dramatickým životním příběhem největšího italského houslaře Antonia Stradivariho, příběhem zavádějícím do italské Cremony na přelomu 17. a 18. století.
Taková tichá dívka - Wittgen Tom
-RPR-
Detektivní román řešící násilnou smrt sekretářky obchodního domu, rozvíjí dramatický příběh dívky, která se v situaci beznadějné lásky k ženatému muži dostává na šikmou životní plochu.
Proč musela Aňa zemřít? Naivní mladá dívka - ženatý milenec - žárlivý soupeř. Nosí slečna Vogelová paruku? Dvakrát vystavené faktury. Neznámá blondýnka za volantem tmavě modré škodovky.
Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1977, Lidové nakladatelství
Originální název: Das sanfte Mädchen, 1975
Překlad: Jana Ondřejčková
Počet stran: 160
Jazyk vydání: český
Edice: Saturn (Svět sovětů, Lidové nakladatelství) (94.)
Ilustrace/foto: Jiří Petráček
Autor obálky: Jaroslav Fajgl
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 26-047-77
Náklad: 70 000 ks
Krátká ukázka:
Hostinský odpověděl záporně a Simoš vytáhl z kapsy Aninu fotografii. „Znáte tu dívku nebo viděl jste ji někdy ve společnosti pana Hopfera?“
„Pěkná,“ potvrdil hostinský, „ale pro Artura moc mladá. Ten drží spíš na kočky mezi třiceti a čtyřiceti. Bohužel, tuhle jsem nikdy neviděl.“
Simoš zastrčil Aninu fotografii zpátky do kapsy a položil na stůl jinou, s tváří Wilfrieda Rennhaaka. Hostinský se na ni pozorně zadíval a pak znovu zavrtěl hlavou. „Neznám.“
„Dík, to je všechno.“
Hostinský vstal. „Tak to máte šestkrát pivečko.“ Simoš zaplatil a řekl Rückertovi: „Zajdu teď do zdejší družstevní prodejny. Vy si vemte vůz a objeďte v okruhu šesti až osmi kilometrů všechny okolní vesnice. Na každé stanici autobusu mi zjistěte, dá-li se jet o půlnoci do města a časně ráno zpátky.“
„Tohle mi tedy ještě scházelo!“ ulevil si Rückert.
„No právě, a co schází, musí se udělat.“
Někde vzadu zazvonil telefon. Vzápětí se ozval ženský hlas: „Oto, jsou tady ještě ti dva z města?“
Simoš už byl zpátky u výčepu, když hostinský odpo-věděl: „Jo! Moment!“ Otevřel nadporučíkovi dveře do tmavé chodby. Na stolečku stál telefonní přístroj. Simoš se ohlásil.
„Tak už vstal,“ řekl kdosi na druhém konci, „a jede v trabantíku směrem na Birkenwalde.“
„Fajn. Až se tady objeví, uvidíme se. Pokud ne, snažte se mě sehnat buď na tomto čísle nebo na okrsku. Nechám tam vzkaz, kde budu. Dík!“ Zavěsil a řekl hostinskému: „Kdyby se někdo, kdo se nemůže prokázat jako policista, ptal po panu Hopferovi nebo po nás, pak prokažte čest vašemu vývěsnímu štítu!“
Hostinský se tiše zasmál a kývl na souhlas.
Simoš s Rückertem vyšli na ulici. Venku nadporučík řekl: ,Wilfried Rennhaak je na cestě do Birkenwalde.“
Na dveřích, jež byly pouze přivřeny, byl lísteček Vstup pouze dvě osoby najednou. Simoš nahlédl dovnitř, viděl, že je v krámku jen jediný zákazník, a vstoupil.
Žena za prodejním pultem byla vysoká, světlovlasá a skutečně kus. Simoš odhadoval, že nedávno překročila třicítku. Právě říkala zákazníkovi: „Bohužel vám nemůžu slíbit, že vápno bude. Ale zrovna jsme dostali čerstvou rašelinu a jde na odbyt lip než čerstvé housky! Tak berte, dokud je!“
Muž u pultu ujišťoval, že nemá zájem ani o rašelinu, ani o čerstvé housky, nýbrž pouze a jedině o vápno. Mluvil nesměle, téměř prosebně, nespouštěje přitom zrak z pěkné prodavačky.
Důvěrně se na něj usmála. „Koukejte, s tím vápnem to máte tak: kyselou půdu s tím můžete samozřejmě neutralizovat, jenže jako zahrádkář jistě taky víte, že fůra rostlin vápno nesnáší — je to tak?“
Muž byl opravdu zahrádkář a souhlasil. „Jenže, víte, já ... to vápno nechci na zahrádku, ale chtěl bych nabílit strop.“
„Jo tak! Vy tam máte taky domek?“
Horlivě přitakal.
„No výborně! Za šest až osm týdnů vápno určitě bude. Přijďte se občas zeptat. Ale do té doby přece nenecháte zahrádku jen tak!“
Jemná výčitka se muže zjevně dotkla. Zavrtěl roz-hodně hlavou.
„Zdravá půda, na které se všechno zelená a kvete a na podzim čistě obílený domeček — to bych pak sama ráda viděla!“ zatoužila.
„Opravdu?“ zaradoval se zákazník.
Přikývla a už psala účtenku. „Řekněme — pět pytlů? Tím byla pro ni celá záležitost vyřízena a prodavačka se obrátila k Simošovi. „A kolik smím napsat vám? zeptala se s očekáváním.
„Je ml líto,“ odpověděl pobaveně Simoš, „ale já jsem spíš z těch, co se nedají opít ani rašelinou, ani rohlíkem!“
Kousla se do spodního rtu a zvědavě se na něj zadí-vala. Po chvilce řekla: „Tak takového už jsem tady dlouho neviděla.“
„Ale teď jsem tady.“ Vytáhl služební průkaz.
Když pochopila, že je od policie, odstrčila se na židli a stiskla rty.
„No tak, to vám nesluší!“ pokáral ji s úsměvem.
Prudkým pohybem odhodila tužku na pokladní blok. „Neudělala jsem nic nezákonného! Rašelina musí pryč, potřebujeme místo ve skladu! Příští týden přijde konečně cement a ten jak známo nemůže ležet venku. A kromě toho je rašelina ... “
„V pořádku,“ přerušil ji Simoš, „vy prostě rozumíte svému řemeslu. Jenže mě nezajímá ani váš cement, ani vaše skladiště. Já jsem z komise pro vraždy.“
Opakovala nechápavě a s úžasem jeho poslední slova. „A to jdete za mnou?“ vypravila ze sebe konečně.
„Můžeme si tady spolu někde v klidu pohovořit?“ „Jistě.“ Vzala z regálu cedulku s nápisem „Přejímka zboží“ a pověsila ji na dveře.
„Není to trochu přehnané?“
„Chcete si přece se mnou v klidu pohovořit,“ řekla, „a kromě toho stejně za chvíli zavíráme.“ Odklopila desku pultu, aby mohl projít, a nabídla mu židli.
„Chtěl bych se od vás dovědět něco o panu Hopfero- vi,“ začal nadporučík.
„A to zajímá komisi pro vraždy?“ zeptala se udiveně Renáta Beierová. Náhle polekaně vyhrkla: „Stalo se mu něco?“
„Nebojte se, pan Hopfer žije. A teď vy!“
„Seznámili jsme se před třemi lety na jarní slavnosti, v hospodě U tichého Oty. Od té doby jsme přátelé.“
„V čem spočívá vaše přátelství? Totiž...
„Vždyť já vám rozumím. Heleďte se, já tady den za dnem prodávám kamení, rašelinu, vápno a večer pak doma na mě všechno padá. Pro svaz mládeže jsem už kapánek stará, na akce pro důchodce zas příliš mladá. Mám taky za sebou tři roky bezdětného manželství a nechci tady zkysnout. Na dovolenou jezdím do zahraničí, jenže to jsou jen tři neděle do roka. A jinak ... Když chci jít třeba do kina, musím do sousední vesnice. A najednou do tohohle hnízda zapadne Artur Hopfer, pinďa, šeredka, ale s naditou prkenicí, který se navíc přímo chorobně rád vytahuje. Zpočátku jsem se trochu žinýrovala, ale pak jsem si řekla, že malý muž ozdobou jest ženy velké, a přestala si všímat narážek. Vyplatilo se to. Artur je štědrý a v podstatě mě slušně vybavil. Jeho ženě ničeho neubírám, říkal, že jí dává dost.“
„On vám řekl, že je ženatý?“
„Proč ne? Říkáme si všechno otevřeně. On nepomýšlí na rozvod, já nepomýšlím na vdavky, takže spolu dobře vycházíme. Já dokonce vím, že má i jiné ženské, ale většinou jen tak, navenek. Proč by mi to mělo vadit? Přicházejí a odcházejí a naše přátelství trvá dál. Jen jedno nesnáší: když přijedu do města. To kvůli jeho ženě.“
„Společný čas trávíte tedy ve vašem bytě?“ zeptal se Simoš.
Zasmála se. „To by byla otrava! A co on by z toho měl? Artur Hopfer nechce ke mně do postele, on se chce se mnou ukazovat! Kdepak doma! On zavolá, řekne, kdy přijede, a čeká pak se svým vozem někde za vesnicí. Pak zajedeme někam do města a dáme si bene.“
„Jaký vůz má pan Hopfer?“
„Tmavě modrou škodovku.“
„Číslo taky jistě znáte, že?“
Řekla mu číslo vozu a Simoš si je zapsal do notýsku. Pak vstal a šel k telefonu. „Dovolíte?“
Rychle ho spojili a Simoš nařídil, aby okamžitě zjistili majitele uvedeného vozu a sdělili mu jeho jméno a adresu. Pak opět přisedl k mladé ženě.
„Tak nevím, jestli vám ještě vůbec něco řeknu,“ pravila. „Pan Hopfer se ke mně vždy choval slušně a velkoryse. Nemám zájem ho do něčeho namočit.“
„Do ničeho ho nenamáčíte, leda do vlastního bahna, v kterém stejně vězí až po krk. Vyprávěl vám někdy o své práci? O spolupracovnících, sekretářkách...“
Pohněvaně ho přerušila: „Vím jen, že je účetní tělem i duší! A jestli mi chcete snad namluvit, že má poměr s tou či onou, můžete si tu klidně ušetřit! Nezajímá mě to.“
„Ani to, že je starý mládenec?“
„Artur Hopfer?“ zeptala se nevěřícně. „Nesmysl! lo bychom se přece nemuseli tak schovávat!"
Pěkná holka po Hopferově boku, pomyslel si Simoš, to by poskytlo důvod k různým drbům, šuškání, dohadům. Tím by jeho nimbus vzorného, i když snad trochu zkostnatělého hlavního účetního utrpěl.
„O letošní jarní slavnosti tu byl taky vozem?
Pošťák vždycky zvoní dvakrát - Pojistka smrti - Cain, James M.
Detektivní román Pošťák vždycky zvoní dvakrát vyšel poprvé v roce 1934 v Bostonu a vzápětí byl zakázán pro přemíru násilí a erotiky. Přesto se jeho autor stal uznávaným prozaikem s osobitou vizí, popisující odvrácenou stranu Ameriky a románem Pošťák zvoní vždycky dvakrát se inspiroval Camus při psaní svého románu Cizinec.
-RPŘ-
Sekáč a pavouk - Creasey John
RPR-EK
© John Creasey, 1965
Z anglického originálu The Toff and the Spider vydaného nakladatelstvím Hodder and Stoughton přeložil Ladislav Smutek, 1969
Obálku a grafickou úpravu navrhla Markéta Prochová.
Odpovědná redaktorka Alena Vlčková.
152 stran.
Náklad 70.000 výtisků.
V roce 1969 vydalo jako svou 1304. publikaci Lidové nakladatelství v edici Saturn č. 49.
26-069-69 13-34
Cena kart. 9 Kčs
V londýnském parku je nalezena mrtvola neznámého muže. Scotland Yard nemůže identifikovat mrtvolu. Detektiv Rollison, zvaný Sekáč se náhodou zamíchá do pátrání a od toho okamžiku je neustále vystaven smrtelnému nebezpečí.
seznam.bat
Krátká ukázka:
Právě v době, kdy se policie ujala dívky v bílém, ani ne půl míle od Piccadillského náměstí seděl Richard Rollison (kterému se pro jeho detektivní i jiné schopnosti říkalo Sekáč) pohodlně ve svém velkém pokoji, který mu sloužil jako obývací pokoj, pracovna a síň trofejí. K pokoji rovněž patřila malá jídelna. Rollison odpočíval v pohodlném křesle. Jemný vánek z otevřeného okna mu laskal šíji.
Opálený obličej a mírně zarudlé oči prozrazovaly, že příliš užíval sluníčka. Skutečně dnes celý den hrál na hřišti kriket. Teď byl rád, že si může trochu odpočinout a trochu zapřemýšlet, neboť dospěl k prostému, byť trochu smutnému závěru, že už není zdaleka tak mlád, jak býval. Brzy přijde den, kdy bude musit ustoupit mladším ztřeštěncům ve flanelových kalhotách a udělat jim místo na kriketové ploše. Tato představa ho však nijak netrápila. Před chvíli se navečeřel. Teď si líně prohlížel stránky Evening News a občas se napil piva.
Jeden titulek na první stránce pravil:
BYL NALEZEN ZASTŘELENÝ MUŽ.
Zpráva pak zněla takto:
Dva školáci, kteří vybírali ptačí hnízda v Hampstead Heathu, nalezli dnes ráno mrtvolu neznámého muže. Oběť byla pravděpodobně zastřelena ranou zblízka do hrudi. Vrchní komisař Grice s dalšími detektivy ze Scotland Yardu se ihned dostavil na místo činu. Rovněž kriminální lékař dr. Horace Wall byl přítomen.
Rollison nalistoval poslední zprávy. Četl:
Zastřelený muž v Hamp. Heathu. Policie se domnívá, že jde o vraždu. Bylo použito pistole ráže 22.
Rollison se podíval nad velký psací stůl, kde většinou pracoval. Visely tam nesčetné suvenýry, přesněji řečeno trofeje z lovu, na který se už mnoho let specializoval: vražedné nástroje. Byly tam smrtící zbraně všeho druhu: pistole, nože, tupé předměty a jedy. Byly tam také předměty, které samy o sobě byly zcela neškodné a nikterak nebezpečné, jako například hedvábné punčochy, tkaničky od pyžama, peří z kuřat a mnoho dalších věcí, kterých vrahové dovedli s větším či menším důvtipem použít jako nástroje vraždy. Byla tam také drobná pistole ráže 22, šedivá a bachratá. Mohl z ní vystřelit muž i žena, jediná střela znamenala jistou smrt. Nevstal, aby si ji prohlédl. Přemýšlel, kde se asi povaluje zbraň, z níž dnes ráno neznámy pachatel vystřelil.
Má ji stále ještě u sebe nebo ji už někam odhodil?
Byl v pokušení zavolat Yard a zeptat se, ale neudělal to. Opravdu stěží kdy odolal nutkání, aby se zajímal o podrobnosti vraždy; vypadalo to, jako by ho každá vražda přímo hypnotizovala. Ale dnes se ho zmocnila letargická nálada. Dobrý přítel Grice toho má asi za celý den taky dost. A Rollison vynaložil za dnešek dost sil, než aby mohl plýtvat ještě dalšími. Nakonec se rozhodl, že na místo činu nepojede a že se ani nepodívá po okolí, kde byla vražda spáchána.
Dopil pivo a uslyšel, jak v zámku hlavních dveří zaharašil klíč. Vracel se sluha Jolly, který dnes měl volný den. Pak se objevil ve dveřích, v pravici držel černou buřinku a tiskl ji k vestě. Měl na sobě černé sako a proužkované kalhoty a kravatu. Vypadal upraveně jako ze škatulky.
„Dobrý večer, pane.“
„Nazdar, Jolly. Bavil ses dobře?“
„Bylo to zajímavé v mnoha směrech, pane.“
„To jsem rád. A co jsi viděl zajímavého?“
„A jak se dařilo vám, pane?“ zeptal se Jolly tak rychle, aby to vypadalo, že položil otázku současně s Rollisonem.
„Dobře,“ odpověděl Rollison.
„Slyšel jsem, že jste trefil dvě šestky ze sedmdesáti osmi bodů,“ pravil Jolly.
Rollison se ušklíbl.
„Tvojí zvědové ti opomněli sdělit, že jsem třikrát minul a že jsem měl být jednou vyřazen. Jak se daří tvé tetě?“
Jolly, který se už po dvacet let vydával za šedesátníka, měl osmdesátiletou tetu. Navštěvoval ji příležitostně, vždy když bylo hezké počasí. Bydlila v Saint John’s Wood u rodiny, ve které po celý život sloužila.
„Velmi dobře. Dnes se chtěla projet po Hampstead Heathu a vypít čaj v přírodě. Bylo to velmi příjemné.“ Jolly jezdil v malém austinu, druhém Rollisonově voze.
„Hampstead,“ opakoval Rollison nostalgicky.
„Velmi zajímavé, pane,“ řekl Jolly.
Po chvíli se Rollison zeptal: „Našli už tu pistoli?“
„Ne, pane.“
„Našli vůbec něco?“
„Pokud vím, jsou úplně bezradní. Celou noc budou hledat zbraň, protože má svítit úplněk. Pan Grice svěřil tento úkol detektivům z okrsku, ale bude s nimi neustále v kontaktu. Velice mě to bavilo dívat se na ně zpovzdálí a moje teta – ta byla přímo u vytržení.“
„To je hrozné,“ řekl Rollison. „Osmdesátnice by se neměly tak rozrušovat. Vědí už, kdo je ten zavražděný?“
„Ne, pane.“
„Viděls mrtvolu?“
„Ano, pane, ale jenom když ji dávali do vozu. Zahlédl jsem pouze temeno mužovy hlavy. Měl šedivé vlasy. Byla tam spousta lidí, přilákalo je hezké počasí a přirozeně policii překáželi v práci. Dověděl jsem se taky, že fotografie mrtvého muže byla zaslána novinám a že se snad objeví i v dnešních televizních zprávách.“
„Zapni televizor,“ nařídil Rollison.
Za chvíli tvář mrtvého muže uviděli. Byl to zajímavý obličej. Rollison měl dojem, že jde o vzdělaného člověka. Smrtelný zápas zanechal v jeho rysech pouze jakýsi melancholický nádech smutku. Hebké vlasy se mu trochu vlnily. Fotografie ho ukazovala z profilu, měl orlí nos a pevnou bradu.
„Má v sobě něco římského,“ poznamenal Rollison. „Myslím, že by podle toho mohla policie poznat, odkud je.“
Příštího rána v půl deváté si Rollison prohlížel patery noviny, které pravidelně odebíral. Jenom Times neuveřejnily fotografii zavražděného muže. V půl desáté telefonoval Rollison do New Scotland Yardu a žádal Grice.
3x seržant Cribb - Lovesey Peter
Tři detektivní příběhy zasazené dobově do pozdně viktoriánské doby a využívající charakteristického dobového koloritu a společenských vztahů:
1. Tři muži ve člunu (o mrtvole nemluvě);
2. Detektiv v lamé šortkách;
3. Voskové figuríny.
Doslov překladatele Miroslava jindry "O podivných třech mužích ve člunu, ilegálních pěstních zápasech, krásné travičce a samolibém katovi, ale vlastně o něčem zcela jiném" .
3x Lew Archer - McDonald Ross
Kniha obsahuje tři příběhy: Zamrazení – Rub dolaru – Pohřešovaný.
Originální název: The Chill, The Far Side of the Dollar, The Underground Man
Překlad: Tomáš Korbař, Jarmila Rosíková, Helena Nebelová
Edice: 3x - Třikrát (Odeon, Knižní klub)
Autoři obálky: Libor Fára, Hana Blažejová
Pokračujte v pátrání - Různí
Ze spisu federální kriminální ústředny.
Proč musela zemřít Jana Majerová?
Kdo odcizil zbraně na hrubém rohozci?
Kde končí stopa po Anně Mikušové?
Kdo zavraždil přeloučské důchodce?
Kam se podělo 1,5 kg platiny?
Jak zmizela Irina Hamplová?
Kdo utopil poštovní pytel se 172 000 Kčs?
Kdo ubodal pudřenku?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)