Lazar Karelin - ZAPADLÁ ULIČKA
Z ruského originálu Poslednij pereulok, vydaného nakladatelstvím Chudožestvěnnaja litěratura v časopise Moskva, č. 11 v roce 1984, přeložil Jaroslav Piskáček. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráč- ka navrhl a graficky upravil Jaroslav Falgl. V roce 1987 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 2300. publikaci. Výtvarný redaktor Milan Erazim. Odpovědná redaktorka Kamila Kostková. Technická redaktor- ka Eva Hálková.
Vytiskl Mír, n. p., závod 1, Václavské nám. 15, Praha 1.
AA 10,07, VA 10,72. 168 stran. Náklad 88 000 výtisků. 13—34. 1. vydání. Rozšiřuje PNS
26-018-87 Cena kart. 13 Kčs
Krátká ukázka:
„Zajděte si tam vy," řekl Gennadij a cítil, uvědomoval si, že tohle jen tak hladce neprojde, že rozechvění, které se mu rozlévá po těle, je předzvěstí, která nepřichází bezdůvodně.'
„Ty palice pitomá," řekl jeden z tria vlídným tónem, „kdybysme na beton věděli, že jeho barák není hlídanej, neobraceli bysme se na tebe a šli bysme tam sami. Ale Bělkin říká, že tam chodíváš na návštěvy, navíc tady blízko bydlíš, pro tebe je to snazší. Vejdeš dovnitř — na to jsou všichni zvyklí, vyjdeš ven — nikdo neřekne ani popel. Už tomu rozumíš? Řek jsem to dost jasně? Tak utíkej!"
„Ale proč?" zeptal se Gennadij. „Nač potřebujete Kočergina?"
V tu chvíli vstoupili do kavárny Dima, Slavik a Kol- ka. Skvělí, báječní, nádherní chlapci! Už jsou tu! Přišli včas! Jako by vycítili, že je potřebuje. Kamarádi jsou proto kamarády, že vědí, kdy je jich potřeba. A podívejme, Zina je s nimi. Ech, ty drobečku! Ech, ty roztomilý mrkváči!
Usedli k protějšímu stolku. Gennadije si ani nevšimli. Zina vesele zavolala na barmanku:
„Prosím tě, dej nám kafíčko a sladké bublinky."
„Tak půjdeš?" zeptal se Gennadije kterýsi z tria a slova mu výhrůžně zabublala v hrdle.
„Aspoň mi kloudně vysvětlete, nač ho potřebujetel" řekl Gennadij nahlas.
„Ale, je nám dlužnej. Měli jsme jeden kšeftík s Koblížkem, ale ten se odkutálel ... A my teď musíme rychle odjet. Už to chápeš?"
„Ne!" prohlásil Gennadij zase hodně nahlas. „Připadá mi to nesmyslné. Vaše záležitosti se mě netýkají. A ten váš Koblížek se neodkutálel, ale odvezli ho v poutech!"
„Buď zticha!" zděsil se Bělkin.
„Co blbne? Kdo to vlastně je?" zeptal se Bělkina šeptem jeden z tria. „Říkal jsi, že je to Kočerginův člověk."
„Sám nevím, kdo to je. Přilepil se. Něco jako poslíček."
„Přilepil se... Něco jako... Ke komu jsi nás to při
vedl? Našel sis akorát chvíli na srandičkyl Jdi, chlapče, my jsme hodný, ale ..."
„Jděte sami, nejsem Kočerginův poslíček. A váš už vůbec ne!“
„Buď ztichal" zasyčel jeden z tria. „To schválně takhle hulákáš?"
Ti u protějšího stolku si jich vůbec nevšímali. Potichu si povídali o něčem svém, popíjeli kafíčko a sladké bublinky. Jen Zina tam občas zašilhala, měla obavy. Nevěděla, jak se v takových případech zachovat. Ale chlapci to vědí. Moment... Moment... Moment ...
„Pochop, Geno, pochop to, my musíme rychle mluvit s Remem Stěpanovičem!“ přemlouval Gennadije Bělkin šeptem. „Bezpodmínečně musímel Mládenci, já mu to vysvětlím, když se zdráhá, on už ledacos ví, potom se to stejně dozví, sám Kočergin mu to řekne. Moc teď žvaní."
„Tak dělej, vysvětli mu to, ale rychle," svolil kterýsi z tria. „Kdyby byla jiná situace, já bych ti ukázal vysvětlování ..."
„Geno, věc se má tak..." Bělkin ztišil hlas do téměř neslyšného šepotu, rty se mu lehce pohybovaly a Gennadij musel slova spíš jen odhadovat. „Věc se má tak ... že ... Pavel Šorochov ... umřel."
„Na bodnutí nožem?" zeptal se Gennadij zvonivým hlasem.
Tak vida, Pavel Šorochov zemřel! Tenkrát ho zabílil Tohle je to jasno, které Kočerginovi chybělo. Myslel si, že se mu Pavel Šorochov, živý Pavel Šorochov, mstí, jenže ten už nežije, zemřel, zabili ho.
„Ty hulákáš schválně?" zeptal se kterýsi z tria. „Nechceš nás náhodou prásknout? Takovej se ještě nenarodil ..."
Pavla šorochova zabili! Jeden z nich, tady z těch tří, ho bodl nožem a šorochov zemřel. Někdo říkal, že žije, někdo říkal, že je mrtev. Ano, je mrtev! Zabili ho! A hned je jasno. Tohle jsou vrazi!
„Zabít Šorochova vás poslal Kočergin?" zeptal se Gennadij hlasitě, tak hlasitě, že se jeho kamarádi otočili. „Který z vás ho bodnul nožem? Ty? Nebo ty? Nebo ty?"
Jeden z tria vytáhl lopatovitou ruku a vyrazil s ní proti Gennadijovu obličeji.
Už je to tul Tak se přece dočkali Aňo, za tebe, za tebe se biju, vykřiklo v něm všechno.
Aniž povstal, stejně nebyl čas, vymrštil před sebe Gennadij Storožev pěst jako ocelovou páku a přesně umístil ránu do rypákovitého lívance před sebou. Pěst dopadla správně, zuby zacvakaly.
Trio vybuchlo, stolek odletěl, rozletěla se křesílka, do vzduchu se vznesly mohutné pěsti. Jakmile dopadnou, zůstane po tom pitomečkovi ve vojenské uniformě jenom mastný flek.
Pěsti však nedopadly, všechno skončilo nějak jinak, něco se jim postavilo do cesty, vložila se do toho jiná síla. To Dima, Slavik a Kolka přispěchali na pomoc. Jejich stolek taky odletěl, rozletěla se křesílka. A už před těmi vrahy a tím popelovým človíčkem nestojí sám opuštěný voják, ale stojí tu čtyři chlapi bok po boku. Chlapi ze Sretěnky. Z jednoho klubu. Že jsou jiná váha? Šlachovití zase mají větší ránu.
Chlapi pochopili, okamžitě věděli, jací kluci tu před nimi stojí. Jeden z nich zamířil rukou k opasku pod bundou, tam hlouběji, kde se může ukrýt i kudlička. Bystrý Slavik však jeho pohyb postřehl — šup, a už má kudličku v ruce, takovou neškodnou, doma dělanou, ale s pérkem. V mžiku vystřelila uzoučká čepel.
„Tak co?"
„O-o-o,“ zaječela barmanka. „Holka, utíkej pro milici! Oni chtějí zabíjet! O-o-o!"
„Tak co?"
Ne, Zina neběžela pro milici. Postavila se vedle svých chlapců. Co na tom, že je maličká, co na tom, že je žena? Ona neustoupí, nelekne se, dokud bude dýchat. Děvče ze Sretěnky.
Najednou zapískala milicionářská píšťalka, za zaprášeným oknem se mihli muži v milicionářských uniformách a stanuli ve dveřích. Tak přece přišli včas.
V jejich čele stál Gennadijův známý nadporučík. V tuto chvíli se neusmíval a vypadalo to, že se tenhle člověk vůbec usmívat neumí. Přistoupil blíž, popadl Jednoho z tria za ruku, obratně mu ji zkroutil, popadl druhého, cosi potichu cvaklo a — ramenatý břicháč měl pouta. Přiskočil další milicionář, po něm ještě jeden. Není to snadná služba, byli trochu zadýchaní, ale zvládli to rychle. Cvak, cvok — a celé trio bylo spoutané. Bělkinovi pouta nenasadili. Ten za to nestál. Ve svém pytlovitém obleku se najednou tak scvrkl, schoulil se a zvadl, že to vzbuzovalo pochybnost, má-li vůbec nějaké kosti.
„Kudličku odevzdáš potom,", řekl nadporučík Slavíkovi přísně. „Tak vidíš, kamaráde, takhle to vypadá," utrousil ke Gennadijoví a pokusil se o úsměv, ale nešlo to, rty měl slepené. „Ty sis to představoval bůhvíjak. Tohle jsou vrahové!"
„Pochopil jsem to," řekl Gennadij a olizoval si z prstů krev. Poranil si ruku a Byl na to hrdý. Pyšně ukázal Zině své podlitiny.
„Všechno jsi ještě nepochopil. Jdi ven, projdi se uličkou. Dojde ti i to ostatní..."
Vrahy v poutech a šedivý pytel jménem Bělkin vyvedli na Sretěnku a hned s nimi zahnuli za roh, do Zapadlé uličky, vedli je na osmnáctý okrsek milice. Jen krátký okamžik se zdrželi na lidnaté Sretěnce, bylo to pouze podivné, dokonce záhadné mihnutí, jak vedli vrahy, ale už si jich lidé všimli a začali se sbíhat. Všimli si toho hlavně proto, že tenhle průvod lidí v poutech obklopených přísnými, napjatými milicionáři byl zvláštní, dokonce neuvěřitelný. A trio, to bylo taky v šoku, v těžkém knockdownu. Ringový rozhodčí je ještě odpočí-tával, vztyčoval prsty stále blíž k desítce. A oni zne- hybněli, zhypontizovaní tím počítáním. Jestli se nevzpamatují, přijde k. o. A vypadalo to, že se nevzpamatují, že jsou vyřízení, třebaže ještě pohybují nohama, jdou, kam jsou vedeni, potom pojedou, kam je povezou. Ale jsou vyřízení. Bělkin je taky vyřízený. Potichoučku pofňukává, nepláče, nic neříká, jen kňučí a choulí se do sebe.
Gennadij vyšel z bistra, chtěl trio dohnat, aby se podíval, jaká stopa zůstala v obličeji toho tlamatého, kam dopadla jeho pěst. Začaly mu rychle otékat prsty.
