Stránky

Zapadlá ulička - Karelin Lazar


-RPR-


Lazar Karelin - ZAPADLÁ ULIČKA

Z ruského originálu Poslednij pereulok, vydaného nakladatelstvím Chudožestvěnnaja litěratura v časopise Moskva, č. 11 v roce 1984, přeložil Jaroslav Piskáček. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráč- ka navrhl a graficky upravil Jaroslav Falgl. V roce 1987 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 2300. publikaci. Výtvarný redaktor Milan Erazim. Odpovědná redaktorka Kamila Kostková. Technická redaktor- ka Eva Hálková.
Vytiskl Mír, n. p., závod 1, Václavské nám. 15, Praha 1.
AA 10,07, VA 10,72. 168 stran. Náklad 88 000 výtisků. 13—34. 1. vydání. Rozšiřuje PNS
26-018-87 Cena kart. 13 Kčs


Krátká ukázka:

„Zajděte si tam vy," řekl Gennadij a cítil, uvědomoval si, že tohle jen tak hladce neprojde, že rozechvění, které se mu rozlévá po těle, je předzvěstí, která nepřichází bezdůvodně.'
„Ty palice pitomá," řekl jeden z tria vlídným tónem, „kdybysme na beton věděli, že jeho barák není hlídanej, neobraceli bysme se na tebe a šli bysme tam sami. Ale Bělkin říká, že tam chodíváš na návštěvy, navíc tady blízko bydlíš, pro tebe je to snazší. Vejdeš dovnitř — na to jsou všichni zvyklí, vyjdeš ven — nikdo neřekne ani popel. Už tomu rozumíš? Řek jsem to dost jasně? Tak utíkej!"
„Ale proč?" zeptal se Gennadij. „Nač potřebujete Kočergina?"
V tu chvíli vstoupili do kavárny Dima, Slavik a Kol- ka. Skvělí, báječní, nádherní chlapci! Už jsou tu! Přišli včas! Jako by vycítili, že je potřebuje. Kamarádi jsou proto kamarády, že vědí, kdy je jich potřeba. A podívejme, Zina je s nimi. Ech, ty drobečku! Ech, ty roztomilý mrkváči!
Usedli k protějšímu stolku. Gennadije si ani nevšimli. Zina vesele zavolala na barmanku:
„Prosím tě, dej nám kafíčko a sladké bublinky."
„Tak půjdeš?" zeptal se Gennadije kterýsi z tria a slova mu výhrůžně zabublala v hrdle.
„Aspoň mi kloudně vysvětlete, nač ho potřebujetel" řekl Gennadij nahlas.
„Ale, je nám dlužnej. Měli jsme jeden kšeftík s Koblížkem, ale ten se odkutálel ... A my teď musíme rychle odjet. Už to chápeš?"
„Ne!" prohlásil Gennadij zase hodně nahlas. „Připadá mi to nesmyslné. Vaše záležitosti se mě netýkají. A ten váš Koblížek se neodkutálel, ale odvezli ho v poutech!"
„Buď zticha!" zděsil se Bělkin.
„Co blbne? Kdo to vlastně je?" zeptal se Bělkina šeptem jeden z tria. „Říkal jsi, že je to Kočerginův člověk."
„Sám nevím, kdo to je. Přilepil se. Něco jako poslíček."
„Přilepil se... Něco jako... Ke komu jsi nás to při
vedl? Našel sis akorát chvíli na srandičkyl Jdi, chlapče, my jsme hodný, ale ..."
„Jděte sami, nejsem Kočerginův poslíček. A váš už vůbec ne!“
„Buď ztichal" zasyčel jeden z tria. „To schválně takhle hulákáš?"
Ti u protějšího stolku si jich vůbec nevšímali. Potichu si povídali o něčem svém, popíjeli kafíčko a sladké bublinky. Jen Zina tam občas zašilhala, měla obavy. Nevěděla, jak se v takových případech zachovat. Ale chlapci to vědí. Moment... Moment... Moment ...
„Pochop, Geno, pochop to, my musíme rychle mluvit s Remem Stěpanovičem!“ přemlouval Gennadije Bělkin šeptem. „Bezpodmínečně musímel Mládenci, já mu to vysvětlím, když se zdráhá, on už ledacos ví, potom se to stejně dozví, sám Kočergin mu to řekne. Moc teď žvaní."
„Tak dělej, vysvětli mu to, ale rychle," svolil kterýsi z tria. „Kdyby byla jiná situace, já bych ti ukázal vysvětlování ..."
„Geno, věc se má tak..." Bělkin ztišil hlas do téměř neslyšného šepotu, rty se mu lehce pohybovaly a Gennadij musel slova spíš jen odhadovat. „Věc se má tak ... že ... Pavel Šorochov ... umřel."
„Na bodnutí nožem?" zeptal se Gennadij zvonivým hlasem.
Tak vida, Pavel Šorochov zemřel! Tenkrát ho zabílil Tohle je to jasno, které Kočerginovi chybělo. Myslel si, že se mu Pavel Šorochov, živý Pavel Šorochov, mstí, jenže ten už nežije, zemřel, zabili ho.
„Ty hulákáš schválně?" zeptal se kterýsi z tria. „Nechceš nás náhodou prásknout? Takovej se ještě nenarodil ..."
Pavla šorochova zabili! Jeden z nich, tady z těch tří, ho bodl nožem a šorochov zemřel. Někdo říkal, že žije, někdo říkal, že je mrtev. Ano, je mrtev! Zabili ho! A hned je jasno. Tohle jsou vrazi!
„Zabít Šorochova vás poslal Kočergin?" zeptal se Gennadij hlasitě, tak hlasitě, že se jeho kamarádi otočili. „Který z vás ho bodnul nožem? Ty? Nebo ty? Nebo ty?"
Jeden z tria vytáhl lopatovitou ruku a vyrazil s ní proti Gennadijovu obličeji.
Už je to tul Tak se přece dočkali Aňo, za tebe, za tebe se biju, vykřiklo v něm všechno.
Aniž povstal, stejně nebyl čas, vymrštil před sebe Gennadij Storožev pěst jako ocelovou páku a přesně umístil ránu do rypákovitého lívance před sebou. Pěst dopadla správně, zuby zacvakaly.
Trio vybuchlo, stolek odletěl, rozletěla se křesílka, do vzduchu se vznesly mohutné pěsti. Jakmile dopadnou, zůstane po tom pitomečkovi ve vojenské uniformě jenom mastný flek.
Pěsti však nedopadly, všechno skončilo nějak jinak, něco se jim postavilo do cesty, vložila se do toho jiná síla. To Dima, Slavik a Kolka přispěchali na pomoc. Jejich stolek taky odletěl, rozletěla se křesílka. A už před těmi vrahy a tím popelovým človíčkem nestojí sám opuštěný voják, ale stojí tu čtyři chlapi bok po boku. Chlapi ze Sretěnky. Z jednoho klubu. Že jsou jiná váha? Šlachovití zase mají větší ránu.
Chlapi pochopili, okamžitě věděli, jací kluci tu před nimi stojí. Jeden z nich zamířil rukou k opasku pod bundou, tam hlouběji, kde se může ukrýt i kudlička. Bystrý Slavik však jeho pohyb postřehl — šup, a už má kudličku v ruce, takovou neškodnou, doma dělanou, ale s pérkem. V mžiku vystřelila uzoučká čepel.
„Tak co?"
„O-o-o,“ zaječela barmanka. „Holka, utíkej pro milici! Oni chtějí zabíjet! O-o-o!"
„Tak co?"
Ne, Zina neběžela pro milici. Postavila se vedle svých chlapců. Co na tom, že je maličká, co na tom, že je žena? Ona neustoupí, nelekne se, dokud bude dýchat. Děvče ze Sretěnky.
Najednou zapískala milicionářská píšťalka, za zaprášeným oknem se mihli muži v milicionářských uniformách a stanuli ve dveřích. Tak přece přišli včas.
V jejich čele stál Gennadijův známý nadporučík. V tuto chvíli se neusmíval a vypadalo to, že se tenhle člověk vůbec usmívat neumí. Přistoupil blíž, popadl Jednoho z tria za ruku, obratně mu ji zkroutil, popadl druhého, cosi potichu cvaklo a — ramenatý břicháč měl pouta. Přiskočil další milicionář, po něm ještě jeden. Není to snadná služba, byli trochu zadýchaní, ale zvládli to rychle. Cvak, cvok — a celé trio bylo spoutané. Bělkinovi pouta nenasadili. Ten za to nestál. Ve svém pytlovitém obleku se najednou tak scvrkl, schoulil se a zvadl, že to vzbuzovalo pochybnost, má-li vůbec nějaké kosti.
„Kudličku odevzdáš potom,", řekl nadporučík Slavíkovi přísně. „Tak vidíš, kamaráde, takhle to vypadá," utrousil ke Gennadijoví a pokusil se o úsměv, ale nešlo to, rty měl slepené. „Ty sis to představoval bůhvíjak. Tohle jsou vrahové!"
„Pochopil jsem to," řekl Gennadij a olizoval si z prstů krev. Poranil si ruku a Byl na to hrdý. Pyšně ukázal Zině své podlitiny.
„Všechno jsi ještě nepochopil. Jdi ven, projdi se uličkou. Dojde ti i to ostatní..."

Vrahy v poutech a šedivý pytel jménem Bělkin vyvedli na Sretěnku a hned s nimi zahnuli za roh, do Zapadlé uličky, vedli je na osmnáctý okrsek milice. Jen krátký okamžik se zdrželi na lidnaté Sretěnce, bylo to pouze podivné, dokonce záhadné mihnutí, jak vedli vrahy, ale už si jich lidé všimli a začali se sbíhat. Všimli si toho hlavně proto, že tenhle průvod lidí v poutech obklopených přísnými, napjatými milicionáři byl zvláštní, dokonce neuvěřitelný. A trio, to bylo taky v šoku, v těžkém knockdownu. Ringový rozhodčí je ještě odpočí-tával, vztyčoval prsty stále blíž k desítce. A oni zne- hybněli, zhypontizovaní tím počítáním. Jestli se nevzpamatují, přijde k. o. A vypadalo to, že se nevzpamatují, že jsou vyřízení, třebaže ještě pohybují nohama, jdou, kam jsou vedeni, potom pojedou, kam je povezou. Ale jsou vyřízení. Bělkin je taky vyřízený. Potichoučku pofňukává, nepláče, nic neříká, jen kňučí a choulí se do sebe.
Gennadij vyšel z bistra, chtěl trio dohnat, aby se podíval, jaká stopa zůstala v obličeji toho tlamatého, kam dopadla jeho pěst. Začaly mu rychle otékat prsty.

Zločin naruby - Dvořák Jan

 

Zločin naruby - Dvořák Jan

-RPR-


Vydáno: 1967, Kruh (Hradec Králové)
Počet stran: 121
Jazyk vydání: český
Edice: Okamžiky - portréty


Obálka a grafická úprava Jiří Poličky - Fotografie Jiří Fiala - Vydalo Nakladatelství Kruh v Hradci Králové 1967 - Edice Okamžiky - Odpovědný redak-tor Miroslav Rampa - Vytiskl Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov - 1. vydání -Náklad 33.200 - Stran 124-AA 6,04 (text 5, - AA, ilustrace 1,04 AA), VA 6,58 -N-13*71059, škol/4140/67, 601/ /22/8.5, 46-007-67 . Tem. sk. 13 - Cena 8,50 Kčs.

Jan Dvořák se ve své knize pokouší o netradiční zpracování detektivního příběhu. Dopadením pachatele celý příběh začíná, příběh, který se nesnaží objasnit zločin, ale to, co k němu pachatele vedlo. Novela Jana Dvořáka je zpracovaná podle skutečné události.


    Pachatel stále uniká. Hledají se souvislosti. Shromažďují detaily. Vypovídají lidé. Zdlouhavá, promyšlená práce mnoha dnů. Kombinace však nikdy nemohou být nekonečné; fakta vedou k závěru. Pátrání je uzavřeno. A píše se protokol ...
    Tímto okamžikem však případ" nekončí. Vstupuje do jiného, leckdy dramatičtějšího, stadia, které obvykle uniká naši pozornosti. Vyšetřování. Musí se při něm proniknout do života člověka, do jeho složitých osudů. Kdo však tentokrát může se vši odpovědností „vypovídat"? Lidé, kteří ho obklopovali? Znali ho vůbec? Nebyl pro ně jen někým, kdo „prochází mimo"? Zde se již nedá pracovat s předpoklady. „Jasnost" mizí vina není prokazatelná. Snad je v tom trochu paradoxu, ale „případ" začíná ještě dávno před tím, než dojde ke zločinu. Upozornit na oba tyto aspekty je smyslem knihy Jana Dvořáka Zločin naruby, která vznikla rekonstrukcí skutečné události a skutečného lidského osudu.



Krátká ukázka:

    V roce 1963 napsal Michal Hanuš za celou tu dlouhou dobu dopis, který nebyl adresován jeho rodičům, jediným občasným příjemcům.
    Dostala ho Věra Hanáková, zdravotní sestra. Její manžel, ANTONÍN HANÁK, byl Hanušovým spoluvězněm.
    — Není vůbec pravda, že bychom byli nějakými velkými kamarády. Prostě jsme spolu seděli, tak to říkejme. Člověk v tom prostředí na žádné přítelíčkování ani nepomyslí. Aspoň já rozhodně ne. A Hanuš, vidíte, ostatním jsem říkal jenom křestním jménem, jemu jedinému příjmením; byl spíš podivín, ne samotář, podivín. Ale jinak to byl poctivý chlap, opravdu poctivý, nestalo se, že by vám něco odmítl půjčit, i když, pravda, moc toho neměl. V dolech často dřel i za mě. To víte, já na tom se zdravím nejsem bůhvíjak, musel jsem si dělat delší pauzy, a tím bych zdržoval ostatní. Vyfasoval jsem ke všemu takovou směšnou partu, představte si — byli v ní samí zloději, ale hnali to, aby měli velké výdělky. Jako by si to venku nedovedli ukrást! Když jsem vždycky posedával, ostatní na mě většinou řvali, jen Hanuš mlčel — a díval se na mě tak nějak lítostivě jako buzerant. Dráždilo mě to; když jsem později ty pohledy přestal snášet, šel jsem vždycky raděj pryč. V duchu jsem se tomu ovšem chechtal. A ženě psal, že už ji ani nepotřebuju, že mám „manželíčka" — nebo aspoň „chůvičku". Pak že se nečtou dopisy, vím dobře, že Hanuše vzali na nějaké vyšetření, ale nic nezjistili. Snad mu něco řekli — nebo se to jinak dozvěděl — ale od té doby na mě nepromluvil ani ty běžné blbinky jako obvykle. Bylo to nepříjemné, člověk se v takovém prostředí spíš snaží s každým vyjít, když ho máte na očích, a utéct není kam. No, vydržel jsem to. 
    Ne, on nezačal mé ženě psát. Mluvil jsem o ní, jako se obvykle o ženských mluví, ale on k tomu byl netečný, stejně jako když hovořili ostatní. Začala mu psát sama, vím to bezpečně. Snad ji tehdy zaujalo to slovo „chůvička", já si to tak myslím. Ona má totiž ráda samé charitativní případy. Sama je totiž taková ubohoučká, angina pectoris, píchá si injekce, pravda, ale to není hlavní, i kdyby jí nic nebylo, určitě by si vymyslela. Vyžaduje péči, kdybyste věděl — jakou péči. Stále si stěžuje, od rána do večera si stěžuje, a vy jí to musíte vymlouvat. Když přestanete, je zle.
    Později jsem se dozvěděl, že se Hanuše v dopise ptala, kolik jsem si vydělal v kriminále, že jsem jí dlouho nic nedal, že se povaluji, trápím ji atakdále, atakdále. Vybrala si Hanuše, ale byl to jen nový v řadě, kterému si začala stěžovat. Odpověď jsem už četl. Ani nebyla tak „suchá", jak jsem čekal. No nic — její výlevy by snad dojaly mrtvolu. V prvé části jí psal, jak to se mnou bylo, že jsem si často poseděl, prý se musí pořádně zabrat, když tam chce člověk něco mít. Pak několik dalších povšechností o naší práci. Řeknu vám, zvláštní dopis to byl. Sice samá fakta, ale někde vespod jako bych četl, že jsem padouch. Nedovedu vám říct, proč. Celé to bylo uzavřeno tím, kolik on si už zhruba vydělal. Asi pro názornost.
    Hrozně mě to ponížilo, urazilo. Dal jsem jí pár facek a třásl se vzteky. Ale stalo se, co sem nečekal. Nezabrečela, jen stála, jako by byla duchem nepřítomná, a pak odešla. Starý se na mě rozeřval, co si to dovoluji sahat na jeho dceru, ale už jsem ho nevnímal. On i ona, její matka, mi nadávali skoro nepřetržitě, až jsem otupěl. Ale ty nadávky mně příliš nevadily, nejsou v tomto směru ani moc původní. Vynalézali si ovšem rafinovanější prostředky, jak mě vydráždit. Stalo se třeba, že jsem celou neděli přestavoval nábytek, dělával jsem to často, nemám rád, aby byly věci dlouho na svých místech, mlčeli k tomu, ale když jsem v pondělí přišel z práce, bylo zase všechno při starém. Nevím, proč to dělali. A ona se mě nikdy nezastala. Úplně jim ve všem podléhala. Když jsme byli u sebe ještě poměrně krátkou dobu, vždycky jsme se na něčem domluvili, ona s tím souhlasila, dokonce se i radovala, ale stačilo, aby přišla tchyně, všechno to shodila — a hned šla na její stranu. Víte, je to takový nepříjemný pocit, když je vám jasné, že si nejste doma svým pánem, že si nemůžete dělat, co chcete. Nemáte vlastně nikde žádné soukromí. Abych se bál trochu si v neděli přispat, už mi vyčítali, že se pořád jenom flákám, zatímco oni pracují. Ale — jak pracují! Stále se motají kolem dokola; pečlivě složí prádlo, ale hned ho rozházejí a skládají znovu. A nevykládejte mi něco o tom, že aspoň děti v tom mnoho změní. Nejdřív jesle, pak školka, celý den jsem je skoro neviděl. Někdo vám to neřekne, ale já jo, nic neskrývám, ani jsem k nim mnoho necítil. Vždycky na mě večer křičely, co jsem jim přinesl a hrozně si vzájemně záviděly. Mě skoro nerespektovaly. Pochopitelně, chtěl jsem je nějak získat. Ale jak? Děda jim donekonečna něco vykládal, byly to ukrutné nesmysly, ale bavilo je to. Tchyně se s nimi zase mazlila. No — a na mě zbyly „povely". Pozoroval jsem, že se mě bojí. A tak jsem na ně přestával mluvit. Moc jsem si jich nevšímal.
    Když se večer po té scéně vrátila, řekla, že si bude psát, s kým chce a o čem chce, že se aspoň dozví úplnou pravdu. Věděl jsem, že teď to určitě uskuteční, kdyby pro nic jiného — tedy jenom ze vzdoru. Dopisovali si zhruba jednou za měsíc, potom častěji. Nikdy ty listy neschovávala, naopak, schválně mi je nechávala na očích. Nevím, co tím sledovala. Snad mě chtěla ještě víc podráždit. Byly to krátké dopisy, spousty různých maličkostí. Teprve později se to stávalo všechno trochu srdečnější, dokonce jí napsal, že by si přál, kdyby ho navštívila. Vždycky jsem se divil, jak je možné, že si s ní byl ochoten dopisovat. Nevěřil bych, když jsem s ním seděl, že ho někdo a něco může zaujmout. A dopisy zvlášť!
    Dělal jsem, že o ničem nevím, že mě to prostě nezajímá. Už jsme spolu vlastně ani moc nemluvili. Víte, někdy jsem se na ni tak díval, usilovně chtěl něco říct, ale nemohl jsem, nedokázal bych pokračovat v hovoru. Nevěděl jsem, čím to je. I když se v manželství lidi sebevíc sekají, aspoň občas něco prohodí o večeři, o prádle, o děckách a tak. My ne. Mlčeli jsme. 

Smrtihlav - Bálek František

 




-RPR-


Detektivní novela SMRTIHLAV je už sedmou rozsáhlejší literární prací Františka Bálka. Zálibu našel v detektivním žánru. Jeho kriminální příběhy nejsou však jen zábavnou a poutavou četbou bez hlubšího smyslu. Lze je přirovnat k napínavému hledání min, které klade, jako časované nástrahy, ustupující poražená armáda. Německý fašismus ve své smrtelné křeči zanechal na růz-ných místech a v různých vrstvách lidské společnosti nespočet takových časovaných bomb. Kdy vybuchnou, kdy rozruší lidské vztahy, kolik si vyžádají obětí ještě nyní, dlouhá léta po válce? Zkázonosný pozůstatek „smrtihlavů" zůstal rovněž na jednom zámku v západních Čechách. Jeho první obětí je učitel Kaut, který záhadně zmizel z pokoje zevnitř uzamčeného. Kriminalisté narážejí na řadu dalších záhad. Proč zmizela fotografie hrabě-cí rodiny Klendorfů? S jakým posláním přijíždí tajemný taunus? Co se děje ve sklepení zámku? Stopa vede do černé minulosti bývalých zámeckých pánů, kteří ve druhé světové válce pomáhali fašistům ukrýt uloupené zlato. O léta ukrývaný poklad vedou mezi sebou nevybíravý boj lidé, zasvěcení do jeho otřesné historie. Touží po bohatství a neštítí se nejhorších zločinů. Vždyť dodnes je jejich znamením SMRTIHLAV.

Obálka a ilustrace Josef Jícha.

Vydalo Západočeské nakladatelství jako svou 276. publikaci v roce 1972. 

Odpovědný redaktor Václav B r a š n a.

Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod Vimperk. AA 11,10 (10,30 text, 0,80 ilustrace). VA 11,35. ZKNV-kult.-276/72. 44—276—72. TS 13/33. 601/22.8.6. Náklad 20 000 výtisků. Vydání první.

Cena váz. výtisku 18 Kčs.


Krátká ukázka:

   „Na marodce se oslavuje," řekl jsem. „Můžeme tam zajít. Pan učitel Herych oslavuje svůj návrat. Buď ujištěn, že nás tentokrát nepozvou."

    Hans udělal takový divný posuněk, z něhož jsem vyrozuměl, že i jemu může učitel Herych vlézt přinejmenším na záda. Plně jsem s ním v té chvíli souhlasil.

    Vyšli jsme z budovy. Večer byl tmavý a nezvykle tichý. Obloha byla plná hvězd. Dole u jezírka někdo hrál na harmoniku a několik dívčích hlasů zpívalo táhlou milostnou písničku. Prošli jsme kolem muzikantů i zpěvaček jako dva mlčenlivě stíny. Děvčata nás poznala. Přestala zpívat a hlasitě popřála dobrého večera. Jen harmonikář místo pozdravu stiskl harmoniku až bolestně zakvičela.

    „Pane," dotkla se mého rukávu blondýnka z kuchyně. Překvapeně jsem se obrátil, zatímco sbor za jejími zády se pokoušel nasadit k písničce o Máně, kterou nakonec přece jen lízli.

    Děvče se začalo hlasitě smát a poslalo do tmy několik veselých slov, aby dali pokoj, že se hned vrátí.

    „V té tmě jsem vás nepoznal," řekl jsem.

    „Neříkejte," usmála se a začala německy i na Hanse.

    „Elektroměr se už zase točil jako šílený," řekla mi v přestávce mezi německou konverzací s Hansem. „Vím o tom," přiznal jsem. „Díval jste se?" Řekl jsem, že ano. „Co chcete dělat?" zajímala se.

    „K ránu vytočíme pojistky. Uvidíme, kdo se ozve," řekl jsem. „Ale nikomu ani slovo ..."

    Ujistila mě, že bude mlčet jako hrob a hned zase koketovala s Hansem. Smáli se dost hlučně a harmonika jim ve tmě odpovídala hvízdavými akordy nebo zase dunivým hučením. Slyšel jsem, jak Hans chválil blondýnku za její kuchařské umění a přitom ji pozval tolikrát do Německé demokratické republiky, že by si musela vzít nejméně tříletou dovolenou, aby všem těm jeho pozváním mohla vyhovět. Škoda, že se musela vrátit. Harmonika i zpěvačky dost vehementně urgovaly její návrat.

    Vydali jsme se s Hansem lesní úžlabinou až na její konec. Tady jsme se dostali na silnici a velkým obloukem jsme se vraceli k zámku. Zářil z dálky mezi stromy do nadcházející noci rozsvícenými okny a hlučel desítkami mladých hlasů.

    Minuli jsme výhled na zámek a po naší levici se objevily ve svahu trosky polorozbořeného zámeckého pivovaru. Zvolna jsme se k němu blížili.

    „Snad tam teď nechceš jít?" zeptal jsem se překvapeně Hanse, když jsem viděl, jak přeskakuje nepříliš široký příkop vedle silnice.

    „Jak vidíš, tak ano," řekl mi, ale to už byl za tím potůčkem a mířil k jednomu z tmavých vchodů do bývalého pivovarského sklepa.

    „Co tam chceš v té tmě vidět?" poslal jsem za ním.

    Otočil se. „Mám baterku," řekl.

    Nezbylo mi, než abych ho následoval. Objekt pivovaru byl značně rozlehlý a většina jeho budov už od války chátrala. Postupem času je lidé začali rozebírat na cihly a našel se i podnikavec, který chtěl na zbořeništi zbudovat restauraci. Věřil, že zámek i zřícenina starého hradu na skále budou dostatečným magnetem pro turisty. Ale nakonec odešel s nepořízenou a tak obludné zříceniny dál po nocích děsily osamělé chodce.

    Přeskočil jsem potůček a pustil jsem se za Hansem. Stál už u tmavého vchodu do sklepa. Zářící kotouč jeho baterky dopadl na masivní sloupy uvnitř, mihl se na vlhkých zdech zčásti sekaných ve skále, zčásti zděných z velkých červených cihel, a nakonec se utopil v hloubce tmavého prostoru. Zdál se být nekonečný.

    Opatrně jsme vstoupili. Všude kolem byly spousty kamenů, prken, trámů i zborceného zdiva. Postupovali jsme stále hlouběji. Odněkud z černého prostoru sklepa vanul chladný vzduch přinášející s sebou pach ztuchliny.

    „Připadám si jako v pasti," šeptl jsem Hansovi, kterýšel dva tři kroky přede mnou. Kotouč světla před námi těkal z místa na místo jako bludička vedoucí nešťastníky do hlubin zatracení. Pokoušel jsem se nějak orientovat a podle značně primitivního odhadu jsme ušli dobrých dvacet nebo pětadvacet metrů a měli bychom být někde pod zámkem.

    Sklep skončil náhle. Světlo sklouzlo po hladké stěně z červených cihel. Šli jsme podél té stěny několik metrů a narazili na úzkou úžlabinu, začínající sotva půldruhého metru od podlahy.
    „Vezmi si baterku, já tu počkám," navrhl mi Hans.
    Opatrně jsem se do té štěrbiny vsoukal. Sotva jsem byl uvnitř, nezdála se být tak docela úzká, ba naopak, připadalo mi, že přede mnou je jakési zašlé schodiště vytesané do skály. Schody však byly vlhké a kluzké.

    Hans čekal na dně sklepa.
    „Co tam je?" šeptal se mnou. Bylo zajímavé, že jsem ho stále dobře slyšel, i když tam dole šeptal.
    „Schody. Vytesané do skály. Vedou někam vzhůru ..."
    „Nechoď daleko. Vrať se. Zítra to prozkoumáme," radil Hans a pak jsem najednou začal mít dojem, že někam odchází.
    „Kam jdeš?" sykl jsem.
    „Nikam..." zaslechl jsem ho a otočil se, abych se podíval dolů.

    Hans tam byl. Ozářen divným světlem, jež mu svítilo do zad. V té tmě mi připadalo nesmírně prudké. Kdosi křikl neurvalým hlasem, aby se Hans nepokoušel hýbat a zůstal obrácen ke zdi, jak je.
To bylo zlé. V té pasti jsme se nakonec přece jen ocitli. Sklouzl jsem na kolena a sunul se vlhkou skalní průrvou zpátky. Noha mi náhle sklouzla. Odněkud odskočil kamínek a v tom tichu bylo slyšet, jak padá dolů a strhává s sebou ještě další.
    Prudké světlo ozařující Hansovu postavu vklouzlo do průrvy. Přitiskl jsem se ke skále, vytáhl zbraň a do toho zářícího bodu střelil.
    Rána jako z kanónu zesílená ozvěnou. Kdesi za mnou se uvolnily další zvětralé kameny. Rachotily mi pod nohama.
    Světlo rázem zhaslo a ozval se strašlivý výkřik. Stěny sklepení ho ozvěnou zopakovaly a znásobily.
Ten zlomek vteřiny Hansovi stačil, aby přestal být živoucím terčem. Uvolněné kameny teď dopadaly na podlahu sklepa, kde ještě před několika okamžiky stál.
    „Hansi," šeptl jsem do tmy, která zase všechno přikryla.
    Ticho.

  Takové divné ticho, které člověk prožije jen málokdy. Nabité napětím, z něhož může každým okamžikem vylétnout smrtící blesk. Ticho, v němž na sebe číhají dva protivníci, rozhodnuti zvítězit jeden nad druhým. Vítězství jednoho znamená smrt druhého.

    „Hansi!" opakoval jsem do ticha, tmy a hloubky pod sebou.

    „Co je?" ozval se konečně.

    „Kde jsi?"

    „Tady dole ..."

    „Jdu k tobě," řekl jsem.

    „Opatrně ..."

    Po tmě jsem se snažil sestoupit dolů a dostat se zpátky na dno sklepa. Pomáhal jsem si hmatem a po hladkých slizkých kamenných schodech sestupoval centimetr po centimetru. Všude kolem jen tma a ticho.
    Konečně jsem se ocitl na kraji skalní rozsedliny. Odvážil jsem se bliknout baterkou. Metr pode mnou už byla jen podlaha sklepa.
    Skočil jsem a sotva jsem dopadl, projelo mi z kotníku do celého těla tisíce badajících jehel. Svezl jsem se bolestí na zem.

    „Kde jsi?" syčel na mne odněkud Hans.

    „Kotník..." zavrčel jsem a pokusil se vstát. Podařilo se mi to. Čert mi byl tohle dlužen! Pronikavá bolest vystřelovala své bodliny do celého těla jako mrzutý dikobraz. Hans se odněkud ze tmy blížil.

Vrah zůstal sám - Arkadij a Georgij Vajnerovi

 
Anotace:

Kriminálně detektivní román ze sovětského prostředí, ve kterém pátrání po vrahovi neznámého muže na krymské dálnici přivádí na další zločiny stále unikajícího vraha. Autoři románu, bratři, kteří patří k výrazným zjevům v sovětské kriminální literatuře, a z nichž Arkadij působil v moskevské kriminální službě jako vyšetřovatel, spojují zde beletristické prvky s literaturou faktu.

Údaje o titulu:

Originální název: Ja , sledovatel, 1969
Překlad: Alena Vlčková
Počet stran: 142
Edice Magnet 1971/09

Krátká ukázka:

 Přímo na krajnici, 25 cm od asfaltového povrchu byla zjištěna stopa po pneumatikách dlouhá 70 cm a široká 18 cm. O 38 metrů dál na téže dálnici ve směru na Sudak, rovněž na krajnici, byly nalezeny dvě podobné stopy po pneumatikách dlouhé 82 cm a 20 cm a široké 18 cm. V jejich okolí byly nalezeny ještě tři špačky s oním charakteristickým skousnutím. Stopy po pneumatikách byly odlity do sádry a ofotografovány. Nedaleko od mrtvoly a podél dálnice se našly účetní doklady, z kterých je patrné, že patří trastu Krymstav.
 Mrtvola byla ofotografována v celkovém pohledu, v detailu obličeje, z profilu i z týlu, byly ji sejmuty otisku prstu a mrtvola byla poslána na lékařskou expertizu. Ohledání místa Činu skončeno v 16.50...
  Když jsme končili, začalo pršet. A pršelo potom mnoho dní a nocí. Vypadalo to, jako by už déšť nikdy neměl skončit.

[4. str. spisu č. 4212]

 Především je třeba zjistit, kdo je onen zavražděný. Existuje pro to moc hezký výraz - zjištění totožnosti oběti. Bez toho se nepohneme dopředu.
 Dorazili jsme na okresní oddělení Bezpečnosti, kde mně přidělili maličkou zaplivanou místnost se zrezivělými mřížemi na okně a mdle svítící žárovkou bez stínítka.
  Na odřeném a poškrábaném stole kdosi neznámý napsal fialovým inkoustem: Kosjakin je vůl. Zatím se mi zdálo, že ten vůl jsem spíš já, a ne Kosjakin. S případem nepohnu ani o kousek, nejenže nevím, kdo vraždil, ale ani koho to vlastně zabili. Je docela pravděpodobné, že zavražděný byl dobrý člověk, ale stejné tak to mohl být pořádný darebák. Po pravdě řečeno, tohle mě tehdy ani trochu nezajímalo. Potřeboval jsem především vědět jeho jméno a příjmení, adresu a zaměstnání.

 Za mými zády nesměle zakašlal Klimov. Otočil jsem se k němu: „Fotografie zavražděného už jste dostal, že?" Klimov kývl.

 „Máte před sebou těžký úkol, budete muset obejít všechny domy ve vesnici." Hlášení

 Dotazem u místních občanu bylo zjištěno, že zavražděného muže, který byl nalezen u dálnice, neznají ani ve vesnici Slunečná, ani v okolních osadách. Zavražděný v těchto místech nebydlel a není nikomu znám.    Operativní pracovník Klimov.

[5. str. spisu č. 4212]

  Často mě napadá, že se zamotané kriminální případy podobají knihám bez začátku a bez konce. Něco se stalo, něco strašně důležitého, byla v tom láska, touha a bolest i nenávist - a končí to tragédií. Já znám všehovšudy jen několik stránek a na nich je napsáno pouze tolik, že zabili člověka. Proč a kdo a kdy? A koho vlastně zabili? Co to bylo za člověka?
 Mým úkolem je dopsat ten příběh do konce, jenže abych to mohl udělat, musím napřed najít první stránky tohoto příběhu. Přede mnou začnou vyvstávat jména, která pro mě zpočátku nebudou nic znamenat, lidi, které uvidím poprvé, události, které se nikdy nikdo neměl dozvědět.
Zatímco jsem tak přemítal, přišel Klimov.

„Na negativu se začíná rýsovat první osoba," řekl významně. „Kdopak to je?" zajímám se opatrně. „Jurka Prokudin, chuligán a flákač."

Hlášení.

 Hlásím, že občan Jurij Prokudin, bytem ve vesnici Slunečná, prodal podle sdělení sousedů včera na trhu v Jaltě nové světlé sako zahraniční výroby a hnědou sportovní bundu rovněž zahraniční výroby.
Prokudin má špatnou povést, nechodí pořádné do práce, pije a chová se jako chuligán. Podle neověřených zpráv může mít u sebe zbraň.
 Navrhuji: zajistit občana Prokudina jako osobu podezřelou z vraždy.

Operativní pracovník Klimov


[6. str. spisu č. 4212]


 „Kriminalista musí vymýšlet různé verze, musí složit celkový obraz uplynulé skutečnosti z jednotlivých fakt. Tato vlastnost mu musí být dána od boha. Navíc musí umět utřídit shromážděná fakta, musí jim dát patřičnou souvislost a musí mít bohatou představivost."

 Tato slova jsem si napsal před mnoha lety na přednášce profesora kriminalistik)' Adamoviče. Tehdy jsem byl k sobě mnohem přísnější než dnes a nepochyboval jsem, že tyto vlastnosti mi byly dány.

 Ale tentokrát se zřejmě nechovám jako pořádný kriminalista, protože nemám žádnou verzi. Jak by řekla moje manželka, samé shromažďování faktů, ale naprostý nedostatek fantazie.

Zapamatoval jsem si, že zavražděný byl jen v košili bez saka a že měl na sobě všechno z ciziny Kromě toho ještě vím, že jistý Jurij Prokudin, kterého neznám, prodával sako a bundu zahraniční výroby.

 Pak mi najednou podhodili anonym. Podhodili - to je ten správný výraz. Oknem do pracovny, když jsem si na chvilku odskočil. Na podlaze ležela špinavá obálka bez známky, s nadpisem: K rukám vyšetřovatele.

Doličný předmět č. 1

 Hledáte blbě! Chci vám pomoct. Fedka Astaševú pil včera s ňákým frajerem v hospodě, měl plno babek. Potom šli na dálnici a Fedka ho zmáčknul. Prašule rozkutálel s Nonkou v Koktebelu. Jak sa menuju, vám nenapíšu, kdyby se to dozvěděl Fedka, zabil by mě.

[7. str. spisu č. 4212]

V listoví šuměl déšť a ve vzduchu ostře voněly podzimní květy a přezrálé dýně. Naproti mému oknu, na lavičce pod rozložitým akátem, téměř neviditelní v houstnoucím šeru, seděli dvě dívky a chlapec. Děvčata se chichotala, chlapec shovívavé odpovídal:

 „Jen si řekněte, já vám to zahraju."

Stál jsem u okna, s bradou opřenou o mříže a vzpomínal na Natašu. Pozoroval jsem omladinu a strašně jim záviděl. Jedna z dívek si mě všimla a strčila do přítelkyně: „Hele, támhle je někdo zavřenej."

 Druhá se zasmála:

 „Ty hloupá, to je nějaký chlapík z města. Na vlastní oči jsem ho viděla, jak ráno přijel v černý volze."

Ustoupil jsem od okna a oni na mě hned zapomněli, protože chlapec začal hrát na kytaru a přitom tichým hlasem zpíval...

No, to není špatná perspektiva. Jurij Prokudin, který na trhu prodával zahraniční oblečení a kterého nemůže Klimov pořád najít. Fedka Astašev, který „v hospodě pil s ňákým frajerem" a pro kterého už jel okrskář. A co ty účetní doklady z trastu Krymstav pohozené na dálnici na místě vraždy? Kdo psal ten anonym? Chtěl nám pomoci nebo přivést na falešnou stopu? Nebo je to obyčejný grafoman? Nemám rád anonymy, ale možná že je to přece jenom stopa.

Teď jsi na řadě ty, miláčku - Cheyney Peter

 

Teď jsi na řadě ty, miláčku - Cheyney Peter

-RPR-

Anotace:

Někdy v době, kdy nacistická luftwaffe rozpoutala bitvu o Anglii, přijíždí na britské ostrovy detektiv FBI Lemmy Caution (čtenářům Magnetu známý už ze špionážního příběhu „Ovšem že řekla ano"), aby zde pátral po zmizelém vynálezci Elmeru Whitakerovi, který pracoval na novém typu hloubkového bom-bardovacího letounu. Sotva se Caution rozjede do Londýna, nastraží na něho neznámí pachatelé léčku a taktak že vyvázne životem. Od té chvíle se ocitá uprostřed dramatických událostí, které vrcholí soubojem s bandou gangsterů, odhodlaných zmocnit se stůj co stůj Whitakerova vynálezu a prodat jej nacistům. Jenže Caution nepatří k těm, co se jen tak vzdávají: poslední trumf vynese nakonec on a zločince zneškodní. Špionážně detektivní příběh Petera Cheyneye „Teď jsi na řadě ty, miláčku" má všechno, co milovníci napínavé četby hledají: vzrušující děj s překvapivým rozuzlením, vyprávěný humorně a vtipně, detektiva, který užívá mozku k myšlení a dovede si poradit v každé situaci. Co si přát o dovolené víc?

Údaje o titulu:

Magnet — periodická řada. Vydává vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 28, tel. 26 08 51. Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24, tel. 28 15 51, linka 480. Řídí redakční rada. Redigovala Božena Bednářová. Z anglického originálu Your Deal, My Lovely, vydaného nakladatelstvím Collins, Fontana Books, Londýn 1957, přeložil Eduard Maška. Obálku navrhl a Ilustroval ]an Kubíček. Grafická úprava Antonín Dvořák. Rozšiřuje PNS; v Jednotkách ozbrojených sil administrace vydavatelství Magnet, Vladislavova 28, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku. Tiskne Naše vojsko, n. p., Praha; závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu. Ročník sedmý, Číslo 8/71. Cena 8 Kčs.  Počet stran: 146.

Krátká ukázka:

Máte chlapíky, že nevydrží len tak poposedávat a čekat, až se něco přihodí. Mně to nevadí. Dává mi to čas k přemýšlení o věcech a o slečnách. Myslet na slečny, to byl odjakživa můj koníček. Dobře se to provádí a není to tak riskantní, jako se s nima tahat.

V pokoji hoří jasný oheň, je sedm hodin a režná mi báječně chutná. Sedím v křesle a dumám o dámičkách, co se v týhle práci vyskytly.

Carleta byla vořech, jedna z těch, co se jich kolem gangsterskejch tlup jen rojí. Měla holt smůlu. Ale stejně nemyslím, že by ji Panzetti nechal dlouho na živu. Není vyloučený, že by počkal, až se vrátí do Států, a pak by ji zhasl. Mohl by si myslet, že toho moc ví a ledacos se dohaduje. Takže by ji to stejně čekalo.

Myšlenky mě přenášejí k Montaně. Je to buchta, co má něco do sebe. Fešanda, hezky vostrá a myslí jí to. Patři k těm, co dokážou táhnout s Panzettim za jeden provaz a přece si nedat podříznout krk. Panzetti ji sem poslal, aby dohlídla na věci všeobecně, ale moc se do nich nehrabala. Provádění úkolů má zřejmě na starosti Willie Kritsch. Kdežto Zokka, Frisco, jeho bratr Giullo Paolo a Fratti – ten chlápek, co měl vyhodit do vzduchu barák v Hampsteadu – samý drobný ryby. Krátkodechý gangsterčíci, co si o sobě mysií, že se vypracujou na velký šéfy, ale co to nikdy nedotáhnou dál než na obyčejný poskoky.

A pak je tu Geralda. Ani nepozoruju, že se usmívám, když na ni vzpomenu. Vsadím se, že Geralda umí roztočit mozkový závity. Je sice trochu blázen do Whitakera, ala všechny slušný dámičky bejvají do někoho nebo něčeho trop. Geralda si myslí, že Whitaker je génius. Slečny už jsou takový. Jenže Geralda si neuvědomuje, že kdyby s ním měla bejt dýl pohromadě, už by do něho takovej blázen nebyla. Zrovna teď je pro ni tak trochu hrdina, ale s tím se dlouho nevydrží. Chlap musí mít něco víc, než že ovládá Einsteinovu teorii, aby se pořádná ženská kolem něho točila a aby se jí to líbilo. Vynálezci jsou oukej, když jde o zhodnocení tíže, zátěže a prouděni, ale k čemu je zemská tíže, když chce dámička dělat přemety, a k čemu je všechno proudění, když to není v sezóně na Floridě nebo na Riviéře… No ne?

Natáhnu ruku po láhvi s režnou, když v tu ránu začne řinčet telefon. Jdu k němu. Je to Montana. Volá a její hlas je jako šlehačka s jahodama. „Jsi to ty, Lemmy?“

„Nikdo jinej než já. Čím ti můžu posloužit, drahoušku?“

„No, jde o tu maličkost, jak jsme o ní hovořili předtím. Chtěl ses přece setkat s přítelem. Podařilo se mi to dát dohromady.“

„Fajn,“ říkám. „Kam mám jet?“

Slyším, jak se směje.

„Ty nikam,“ pravím. „Ten tvůj přítelíček je moc opatrnej chlapík. Nechce, aby o jeho adrese štěbetali vrabci, víš? Říká, že by bylo nejlepší, kdybys přišel sem a vyzvedl si mě a pak bychom mohli jít za ním, ovšem za předpokladu, že se za námi nebude nikdo z čiré zvědavosti ploužit.“

„Jsem pro,“ povídám. „Přijdu k tobě. Kdy?“

„Kolem deváté. Moc to totiž spěchá. Ani nevíš, jak jsem vzrušená, že tě zase uvidím.“

„Budu u tebe přesně. Nashle, Montano!“

Zavěsila.

Chvíli čekám a pak vytočím Scotland Yard. Ozve se Herrick.

„Jářku, kamaráde,“ říkám mu, „to batole mě zrovna zavolalo. Zdá se, že to chtějí sfouknout co nejdřív, jste u vás už připraveni?“

„Dokonale, Lemmy. A mám tu pro tebe malou informaci. Dostali jsme odpověď na telefonickou zprávu. Přečtu ti ji:

‚L. H. Cautionovi,

t. č. policejní komisařství Londýn

Scotland Yard, Anglie.

Panzetti zatčen na základě federálních zákonů a s pohrůžkou, že bude souzen v tajném zasedání a popraven, bude-li uznán vinným. Odevzdal neúplnou sadu Whitakerových výkresů. Zatím držen v samovazbě a bez možnosti styku s obhájcem až do další zprávy od vás. Ředitel FBI, ministerstvo spravedlností, Washington.‘“

„Báječný, Herricku!“ povídám. „A u mě to vypadá takhle: V devět hodin jsem u Montany. Počítám, že tak kolem desátý se někde setkám s Kristchem. Montana mi naznačuje, že Kritsch by tu záležitost nerad protahoval. Vypadá to, že chce co nejdřív zdrhnout. Máš prachy po ruce?“

Říká, že jo.

„Oukej,“ povídám, „tak je všechno v pořádku. Buď pohotově, zavolám tě později. Doufám aspoň.“

Říká, že taky doufá. Zavěšuju. Dopřávám si slušnou dávku režný, abych se vyzbrojil proti nastuzení, cigaretu a velkej úsměv.


Vrah a srdcová dáma - Vavřincová Fan

 Vrah a srdcová dáma - Vavřincová Fan


-RPR-

Detektivka situovaná do penziónu na ostrově uprostřed jezera. Do poklidné společnosti pravidelných hostů penziónu vpadne nenadále známá zpěvačka a způsobí ve vzájemných vztazích, zejména mezi muži a ženami,napětí. Toto napětí vyvrcholí její vraždou a pak ještě záhadnou smrtí jednoho z členů společnosti.


Krátká ukázka:

"Ne, poslední byl pan Marek. Já jsem pila první; ale nedokázala jsem to vypít naráz. Vždycky to tak dělám. Všichni už mají dávno vypito, jen já ne. Proto si beru první. Viděla jsem, jak pan Marek pije poslední a vypil naráz, zatímco mně ještě chyběla polovina."

„A co na tom?" řekla slečna Donátová. Její mírné, hnědé oči byly teď jako led. „Co na tom, kdo pil poslední? Důležité je, kdo dal jed do sklenky doktora Jindřicha."

Co se to tady děje? pomyslela si Edita dívajíc se z jedné na druhou. Co jsem to neviděla celou tu dobu? Pohlédla na Annu, ale ta se na ni nedívala. I ona se dívala na Kateřinu a i její oči byly jako led.

„Opravdu nezáleží na tom, kdo pil poslední," řekla pomalu. „Poslední už nemohl nič dělat. Musel to udělat někdo, kdo měl čas manipulovat se sklenkami, dokud byly ještě všechny na podnose. Nejvíc možností měl ten, kdo si bral první."

Kateřina se prudce obrátila. Zúženýma očima se dívala na Annu a rychle oddychovala. V této chvíli byla jasná její podobnost s paní Ainarovou, podobnost, které si nikdy nikdo nevšiml; Tytéž úzké rty, sevřené v krutou linku, tentýž hubený, dravci obličej.

„Co tím myslíte?" zasyčela. Odhrnula si vzteklým pohybem vlasy z čela a naklonila se trochu kupředu, jako divoká malá šelma připravená ke skoku.

„Maminko! Kateřino!" řekl Tom nešťastně.

Anna na něho rychle pohlédla a slabý výraz lítosti jí přeběhl obličej.

^Nemyslela jsem to tak," řekla po malé chvilce. „Nemyslela jsem tím vás."

„Kateřino!" opakoval Tom.

Napětí v Kateřinině tváři povolilo. Narovnala se, zaťaté ruce se uvolnily a byla to zase ta holčička, kterou všichni znali.

"Dobrá," řekla. "Dobrá."

„Takhle se nikam nedostaneme. Někdo musel mít možnost manipulovat se sklenkami!"

Jistěže: Někdo musel také zabít Martinu," řekla Edita. „To už všichni víme. A co dál?"

„To nemá smysl takhle mluvit," řekla paní Ainarova. „Musíme najít vraha, protože je mezi námi, a mohl by zabíjet dál. Mohl by nás zabít všechny, jednoho po druhém."

„Místa je dost," zašeptala Kateřina. „Tam v té - umrlčí komoře!"

„Nesmysl," řekl Tomáš. „Všechno je to nesmysl. Musí být nějaké jiné vysvětlení."

„Ano," řekl Marek chvatně. „Souhlasím s tebou. Shoda nešťastných náhod. Snad se nějakým strašným omylem dostal jed do kuchyně a do sklenice."

„A nůž do srdce slečny Galové," řekl náčelník. „Zajisté. Takové hloupé náhody se stávají."

„Nůž do srdce?' slečna Donátová povstala a vytřeštila oči na náčelníka. „Jaký nůž? Slečna Galova přece spadla se schodů?"

„To je nějaký nový trik na nás," řekla Edita bledými rty. „Všichni jsme ji přece viděli, nikde nebyl žádný nůž."

„Žádný trik. Byla zabita nožem nebo dýkou, kterou se nám dosud nepodařilo nalézt. Pitva to prokázala naprosto přesně."

„To je příšerné," zaúpěla Edita. „To není možné!" rozhlédla se divoce po přítomných, jako by z jejich tváří chtěla vyčíst jméno vraha. „Kdo by mohl," zarazila se a přitiskla si ruku k ústům.

„Ne," řekla slečna Donátová pevným hlasem. Mluvila ke všem, ale dívala se upřeně na Editu. „Ne, neudělal to nikdťťz nás. Nevěřte tomu. Musel to být někdo cizí, někdo, kdo si sem přišel vyřídit účty s Martinou Galovou, kdo ji sledoval až sem."

Všichni se na ni zadívali jako zhypnotizováni.

„Ano," řekl Marek pomalu. „Tak to bylo. Co víme o jejím životě? My nic. Nikdo z nás ji neviděl za posledních dvacet let a není pochyb, že její život byl bouřlivý, Snad kdyby ji nebyli Tom a Kateřina přivezli, byla by — byl by ji její osud stihl na jezeře a my jsme toho všeho byli ušetřeni. Vrah ji následoval sem, dostal se sem v noci a zabil ji."

Nebezpečná hranice - Frýda František

Nebezpečná hranice - Frýda František

 
-RPR-

Hraniční čára byla odjakživa místem, kde se odehrávaly příhody plné vzruchu, dobrodružství a romantiky.
To všechn nechybí ani v příběhu Farntiška Frýdy, i když jeho ladění je vážnější, protože vážná byla i doba, v níž se stal. Psal se rok 1937. Státní hranice kdesi v severních Čechách, jejímiž skrytými pěšinkami přecházeli za noci donedávna jen pašeráci, skrývající se před zraky finančníků, ožila náhle lidmi mnohem nebezpečnějšími agenty rozpínajícího se hitlerovského Německa. A právbě jim vyhlásil neúprosný boj jeden z hlavních hrdinů příběhu, bývalý pašerák Hans Hesse, jehož na hranici vyhnala hospodářská krize. Proto se rozhodne vrátit ke starému řemeslu a společně se zkušeným Josefem Kretschmerem a jeho dcerou Mariechen se vydává znovu na hranici. Píše se však rok 1937 a situace nabývá na vážnosti, neboť za čárou začíná území rozpínajícího se hitlerovského Německa. Vylíčením životních osudů Hanse Hesseho, nebezpečných přechodů hranice, hlavně při převádění německých antifašistů, a současně vylíčením sociálních poměrů proletářských vrstev sudetských Němců a jejich vztahů k Čechům vytváří autor dramatický obraz situace v sudetském pohraničí na sklonku předmnichovské republiky. 

STOPA
Edice Českého svazu protifašistických bojovníků Svazek 17
Nebezpečná HRANICE
František Frýda
Obálku a protititul navrhl Václav Rytina Vydání 1., Praha 1978
Pro Český svaz protifašistických bojovníků vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih n. p. v Praze, jako svou 4647. publikaci, stran 224 Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych Odpovědná redaktorka Alena Kašparová Výtvarný redaktor Otakar Karlas Technický redaktor Miroslav Hruška K tisku schváleno 3. 3. 1978
Vytiskla Státní tiskárna, n. p., Praha 1, Karmelitská 6 AA 13,34 (z toho obr. 0,25), VA 13,78. Náklad 30 000 výtisků.
28/52 - 071 - 78
13/33   brož. 17,— Kčs 601/22/826

Krátká ukázka:

    „Jdeme, kamaráde!" vyskočil vrchní, hodil termosku do brašny, popadl karabinu a klusal po hraniční pěšince ve směru výstřelů.
    „Pane vrchní, pusťte mě napřed! Umím běhat!" volal za ním Kučera.
    „Zůstaň se mnou!" vrčel Karban. „Zodpovídám za tebe."
    Les duněl střelbou a oba muži klusali podle hranice.
    Jakmile zazněl první výstřel, dívka polekaně vyskočila. V prvním okamžiku ji napadlo, že hajný vystřelil po škodné, ale za chvilku zadrnčela automatická zbraň. Ozvěna, která se odrazila od svahu Waldberku, zahučela v lese jako bouře. Mariechen zůstala stát jako přimražena. Zmocnila se jí úzkost. Tam někde byl táta i Hans. Kdosi po nich střílel, kdosi je pronásledoval. Proč nepřišli za tmy? Proč si zpáteční cestu nechali na den, kdy je v lukách každý viděl?
Toužebně se podívala na českou stranu. Přála si, aby se mezi stromy ukázaly uniformy finančníků, ale v lese se nic nepohnulo. Nedaleko dívky se posadil zajíc, vyplašený střelbou. Nedůvěřivě zavětřil, podíval se kulatýma očima na dívku a pak pelášil na českou stranu. Střelba zmlkla, les oněměl. Dívka se stále chvěla úzkostí. Zavalil ji pocit strašlivé bezmocnosti. Co může dělat? Jen čekat, stále jen čekat.
    „Karle!" zavolala proti lesnatým svahům Waldberku.
    „Karle! Karle!"
    Hlas se chvěl a ztrácel mezi stromy. Waldberk odpověděl ozvěnou. Ptáci se na okamžik odmlčeli, jako by byli překvapení jejím hlasem, a pak se novou silou rozkřičeli. Zavolala ještě jednou a znovu jí odpověděla jen ozvěna. Na hraniční cestičce se pohnuly větve smrčku. Ne, to nic nebylo. Rozkýval je pták, poplašený jejím voláním. Nikdo nejde na pomoc, nikdo se neozývá, aby ji uklidnil. Karel je sice někde ve službě, ale úsek, který oddělení z Kirchberku střeží, je příliš veliký. Ne, Karel je už asi doma. Ranní službu končívá v osm třicet. Ale v osm nastupuje Pavlík, který ji včera zastavil a dobíral si ji. Nabízel se, že s ní půjde do lesa na procházku, aby jednou měla nějakou změnu. Chodit pořád s jedním, to je otrava! Pošetilými řečmi ji přiváděl do rozpaků. Proč nepřijde aspoň on? Střelba je slyšet daleko. Snad až k celnímu úřadu. Proč nikdo nejde? Proč se nikdo neozývá?
    Vteřiny prchaly a dívčina úzkost vzrůstala. Přes hranici nesmí za nic na světě. Karel by se zlobil. Karel jí to zakázal. Na druhé straně hranice však je její táta, ten starý milovaný táta. Možná že potřebuje pomoc. Ne, to je nesmysl! Jak by mohla pomoci pašerákům, za nimiž běží policisté nebo hlídky grenzwache? Její přítomnost tam na druhé straně by celou věc jen komplikovala. Bože, co má tedy dělat? Aspoň by se měla podívat, co se děje. Kdo to vlastně střílí? Proč a na koho? Mohla by jít tiše lesem, houštím, tak, aby ji nikdo neviděl. Zjistí-li, že střelba nic neznamená, že tam není Hans ani táta, mohla by se vrátit. Umí chodit tiše jako plachá zvěř. Nikdo ji určitě nezahlédne.
    Rychle se rozhodla a překročila hranici. Vklouzla do houštin, větve smrčí jí uhodily do tváře, bránily jí v běhu, prala se s nimi tiše, úporně. Neběžela po pěšince. V houštinách se mohla snadno ukrýt, padnout na zem a tiše se odplížit. Dovedla to. V těchto místech byl porost tak hustý, že se jen stěží prodírala kupředu. Pěšinku však neztratila z dohledu.
    Kdesi před ní znovu třeskl výstřel. Dívka se na okamžik zastavila a poděšeně hleděla do zelených hlubin lesa. Prodrala se k cestičce. Byla prázdná. Neozývaly se na ní kroky ani hlasy lidí. Les strnul v napjatém očekávání. Vteřiny rychle ubíhaly, dívka si uvědomovala, jak jí poplašeně bije srdce, jak má hruď sevřenou strachem, takže stěží může dýchat. Náhle si vzpomněla, že je podzim. V neděli byl v Kirchberku velký hon, příští týden jsou lovci pozváni do Waldmühle. Ano, je doba lovu. Bylo vžitým zvykem, že se majitelé revírů navzájem zvali, aby se pochlubili hojností zvěře. Bože, dej, ať je to pravda! Ať to jsou skutečně lovci. Možná že je táta doma, že už spí, a až se vrátí domů, vynadá jí, že se brzy spouští, když už teď spí celou noc se svým chlapcem. Náhle si uvědomila, že v lese střílela nějaká automatická zbraň, která drnčela jako kulomet. Ne, to lovci nebyli. Zmocnil se jí hrozný strach, začala tiše plakat. Byla vyčerpaná a unavená, ačkoliv se prodírala houštím sotva čtvrt hodiny. Vyšla na cestičku. Nemělo smysl jít do Německa. Pomalu se vracela zpátky.
    Za ní třeskl výstřel. Zaslechla volání, pak výkřik plný bolesti. Znovu někdo vystřelil.




Mokrá hrobka - Huth Eduard

 


-RPR-

Magnet 09/88

Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1. Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet (magnet '88), šéfredaktor Josef Gajda. 

Odpovědný redaktor Jiří Pražák. 

Obálka a ilustrace J. Jarešová. 

Grafická úprava Irena Vršecká. 

Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6 -Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. 

Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Počet stran: 128.

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08, Praha. 

Cena výtisku 8 Kčs. 59-156-88 TS 13/33.


Krátká ukázka:


„Tak proč se neodstěhuješ? Kdybys žil jenom sám s manželkou, určitě by se všechno vyřešilo. Každý rok nám nějaké byty přidělují. Určitě bys přiměřený kvartýr dostal."

„Já to nemám jednoduchý. Když je po nějaké bouřce s tchyní, tak i manželka se mnou souhlasí, že se odstěhujeme. Sotva bouřka odezní, nechce o stěhování ani slyšet. Měl bys ji slyšet: ty jsi celé dny a noci ve službě a já zůstávám na všechno sama. Maminka mi pomůže aspoň s dětmi, když jsou nemocné. Na tebe není spolehnutí. Celý domek jednou bude náš. Máme tu pohodlí a nemusíme platit činži. Maminka je taky často nemocná, nemůžu ji přece nechat samotnou bez pomoci. No a teď, co jí na to mám říct?"

Dosud svobodného kapitána Pechana přivedlo vysvětlení mladšího kolegy Svobody do rozpaků. Teoreticky by problém vyřešil jednoduše a principiálně, ale sám cítil, že v životní praxi by jeho teoretická představa vyzněla trapně. Od nutnosti odpovědět ho osvobodil zvonek telefonu.

Do místnosti přivedla služba sebevědomou, přísně vyhlížející, v obličeji jakoby podobanou ženu, vypadající na poctivých padesát roků. Pevné rysy rtů svědčily o tvrdé povaze. Teď se jí rty poněkud chvěly.

„Našla jsem svoji sestru Karolinu Pasekovou utopenou ve vaně," formulovala svoje oznámení Kateřina Jelínková. Pechan jí nabídl židli a kávu. Obojí přijala s povděkem. Cigaretu pohrdavě odmítla.

„Šla jsem sestru navštívit. Zvonila jsem už u branky, ale nikdo se neozval a tak jsem si branku sama otevřela. Domnívala jsem se, že Karolina někam odběhla a proto jsem se rozhodla, že na ni počkám uvnitř."

„Máte klíče od jejího bytu?"

„Klíče od vilky mám řadu let, ale nepoužívám je. Když jdu sestru navštívit, což je tak dvakrát, třikrát do roka, obyčejně na vánoce, velikonoce nebo na její narozeniny, zazvoním a čekám, dokud mi sama neotevře. Dnes je strašné horko a proto jsem nechtěla čekat venku."

„Takže jste si odemkla rezervními klíči?"

„Právě, že neodemkla. Pokoušela jsem se strčit klíč do zámku, ale zasunula jsem jej dovnitř tak ze dvou třetin a dál nešel. Vyšla jsem před vilku a všimla jsem si, že v patře jsou otevřeny dveře na balkón. Kdyby Karolina odešla, určitě by je zavřela. Znovu jsem zkoušela otevřít a zvonit. Pak se mi to zdálo divné a rozhodla jsem se, že vylezu nahoru. Vzala jsem žebřík, který je vždy uložen mezi zdí kůlny a plotem zahrady. Vylezla jsem na balkón a vešla dovnitř. Pak jsem ji našla. Bylo to hrozné." „Hýbala jste s něčím v bytě?"

„Ne, jenom jsem zevnitř odemkla dveře a spěchám vám to oznámit, protože ve vile není telefon." „Proč jste nevolala lékaře?"

„Té by už nemohl žádný lékař pomoci. To přece poznám."

„Proč jste právě dnes přišla za sestrou?"

,,V týdnu mi volala do školy. Myslím, že to bylo v úterý. Byla jsem zrovna ve sborovně sama. Zvala mé, abych v neděli odpoledne přišla, že se mnou potřebuje nutné mluvit. Stále hovořila o ceně všech těch věcí, co má kolem sebe. Starožitný nábytek, porcelán, sklo, obrazy. Obklopovala se tím stále víc. Ve své hrabivosti byla až nenormální. Neměla ráda, když se mnou k ní jezdily moje děti. Bála se, že jí na něco budou sahat, a že by mohly nějakou její vzácnost rozbít. Ani si nevšimla, že moje holky už vyrostly."

„Kdo je vlastníkem té vilky, paní Jelínková?"

„Patřila Karolíně."

XXX

Kriminalisté výjezdové skupiny přijeli do vilky Karoliny Pasekové. Při vstupu zůstali udiveni. Interiér připomínal zámecké muzeum. Celá vilka byla zařízená pouze starožitným nábytkem. Vitríny plné vzácného skla a porcelánu. Na stěnách obrazy z minulých století. V knihovně množství starých knih a prvotisků.

„Kde vzala vaše sestra tolik starožitností?" obrátil se kapitán Pechan na sestru Pasekové.

„Něco je po rodičích, část si Karolina sama koupila z různých výprodejů na zámcích."

„Chybí zde něco od vaší poslední návštěvy?"

„Mám dojem, že od poslední návštěvy spíš něco přibylo."

„Měla vaše sestra nějaké šperky, vkladní knížky a peníze na hotovosti?"

„Nevím. Nesvěřovala se mi. Neprohlížela jsem zde nic, ale v prvním patře dali už rodiče ve zdi zabudovat trezorek."

„Klíč od trezorku máte?"

"Nikoli".



Tajemství růžového kódu - Pašek Petr

 

Tajemství růžového kódu - Pašek Petr



Reportážní rekonstrukce Tajemství růžového kódu o špionážním, diplomatickém a politickém zákulisí přepadení americké Tichomořské flotily v přístavu Pearl Harbor.

Historická reportáž sledem zajímavých záběrů rekonstruuje události, které předcházely japonskému útoku na Pearl Harbor, realizovanému 7. prosince 1941. Pokouší se vrhnout světlo na příčiny, jež tento útok způsobily a krutým způsobem se zasloužily o probuzení Spojených států, o jejich vstup do druhé světové války. Dějové pásmo se odvíjí střídavě v japonském, německém a americkém politickém i špionážním zákulisí, je zachycováno od r. 1935 a navíc opatřeno dovětkem o japonské kapitulaci r. 1945 a některými pamětními dozvuky na přepadení americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru po 25 letech.

Vlak z Paddingtonu - Christie Agatha

 


Z anglického originálu 4.50 from Paddington (Pan Books Ltd, London) přeložila Eva Ruxová.
Kresba na obálce a ilustrace Jiří Moček. 
Obálka a grafická úprava Rostislav Vaněk. 
Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1982 jako svou 4774. publikaci. 
Odpovědná redaktorka Hana Mullerová. 
Výtvarný redaktor Bohuslav Holý. 
Technický redaktor Václav Oulík.
Vytiskla Severografia, n. p„ závod 7, Most AA 12,22 (text 11,72, il. 0,50), VA 12,69. 
Vydání první. 13/34. Stran 256. 
Náklad 70 000 výtisků. 22-009-82.
Kčs 26,-


Agatha Christieová, nejvýznamnější spisovatelka současného detektivního románu, napsala za svůj dlouhý život řadu knih, jejichž počet se téměř blíží stu, počítáme-li v to i její romány nedetektivní z počátku její tvorby. O jejím díle lze říci to, co neplatí o díle některých jiných stejně plodných autorů tohoto žánru, totiž že je ve své kvalitě celkem vyrovnané a má málo slabších míst. Agatha Christieová za to vděčí především své velké znalosti lidských povah, kterou projevuje v umění charakteristiky. Je výbornou pozoroyatelkou, se shovívavým, pobaveným úsměvem \hledí na drobné lidské slabosti, ale dovede se dívat i kriticky a demaskovat závažné morální a sociální nedostatky svých postav. Vytváří poutavou atmosféru anglické vesnice a maloměsta, na jejímž pozadí charaktery nabývají ještě většívýraznosti. Bohatá, léty nevysychající invence, která je zárukou vtipné zápletky a napínavého děje, patří rovněž, k výsnauinýni rysům její tvorby. 

Vlak z Paddingtonu má všechny tyto klady. Vyšel poprvé v roce 1957 a o něco později byl zfilmován a u nás uveden pod názvem „To je vražda, řekla". Detektivem je zde slečna Marplová, která vyřeší záhadu zločinu zahlédnutého v kupé míjejícího vlaku. Děj zavádí čtenáře do ponurého měšťanského domu, v němž touha po majetku vytváří příznivou situaci pro pachatele.

Ukázka:

 Paní McGillicuddyová se ze svého okna dívala do oken kupé souběžně jedoucího vlaku. Většina rolet byla stažena, ale občas bylo v některých kupé cestující vidět. Tento vlak nebyl příliš plný a mnoho kupé bylo prázdných.
 V jednu chvíli, kdy oba vlaky budily zdání, že stojí, vylétla v jednom kupé s cvaknutím nahoru roleta. Paní McGillicuddyová pohlédla do osvětleného kupé první třídy, které bylo od ní vzdáleno sotva půldruhého metru.
 Pak zalapala po dechu a napolo vstala.
Zády k oknu a k ní stál muž. Jeho ruce svíraly hrdlo ženy stojící proti němu; pomalu a nemilosrdně ji škrtil. Oči jí vylézaly z důlků, obličej měla brunátný, křečovitě stažený. A jak se na ně paní McGillicuddyová jako uhranutá dívala, nastal konec; ženino tělo umdlelo a zhroutilo se v mužových rukou.
 Zároveň vlak paní McGillicuddyové zase zpomalil a druhý vlak začal nabírat rychlost. Přejel kolem a za několik minut zmizel z dohledu.
 Téměř automaticky ruka paní McGillicuddyové vylétla k záchranné brzdě, ale pak se nerozhodně zastavila. Koneckonců k čemu by to bylo zatáhnout za brzdu ve vlaku, v kterém jede ona? Hrůza z toho, co viděla tak zblízka a za tak neobyčejných okolností, ji ochromila. Bylo třeba něco okamžitě udělat — ale co?
 Dveře jejího kupé se otevřely a průvodčí řekl: „Jízdenku, prosím."
 Paní McGillicuddyová se k němu prudce obrátila.
 „Nějaká žena byla uškrcena," řekla. „V tom vlaku, co právě projel kolem. Viděla jsem to."
 „Co prosím, paní?"
 „Nějaký muž uškrtil ženu! Ve vlaku. Viděla jsem to — tímhle oknem." Ukázala na okno.
Průvodčí vypadal nesmírně pochybovačně.

Tajemná dáma - Patterson Richard North

 


ISBN 80-7257-906-1
Nakladatelství BB art e-mail: bbart@bbart.cz www.bbart.cz
9 V88072ll57906811 Doporučená prodejní cena 79 Kč
9788072579068

Ukázka:

I když se snažilo budit právě opačné zdání, to město na břehu jezera Erie páchlo politickou korupcí po celém americkém Středozápadu...

Navenek je všechno v pořádku. Steelton vzkvétá, jeho političtí předáci budí zdání, že pečují o jeho rozvoj. Jejich poslední projekt však zavání nejen megalomanií, ale i marnotratností: ve Steeltonu má za více než čtvrt miliardy dolarů vyrůst ohromný baseballový stadion.

Arthur Bright je ve Steeltonu okresním žalobcem. Způsob, jakým radnice vede město, a zvlášť projekt stadionu tam, kde by se měly stavět obytné domy, školy a starat se o bezpečnost ulic, jej přivede k rozhodnutí kandidovat na starostu. Má bezvýhradnou podporu své asistentky Stelly Marzové, která v případě jeho vítězství převezme jeho dosavadní funkci. Obhájci z ní mají hrůzu už teď a vidina, že se stane ještě mocnější, děsí patrně nejen je.

První zemře Tommy Fielding, šéf projektu výstavby stadionu. Najdou jej mrtvého, předávkovaného heroinem v objetí ze stejného důvodu zemřelé prostitutky. Jenže fakt, že Fielding byl homosexuál a na drogy nikdy nesáhl, napovídá, že něco není zcela v pořádku. A smrt se blíží tichým krokem: další obětí je bývalý Stellin milenec, místní advokát a významný přispěvatel na Brightovu volební kampaň.
Stella i Bright začínají chápat, že udeří-li ještě jednou, bude terčem jeden z nich.


Levné sešity detektivek 2004/06


RPR
Speciál 80 stran.

Alexandr Placar - Tyran za mříže
Vaněk Jan J. - Dítě štěstěny
Jan Stach - Fantom vlastního strachu
Ladislav Svoboda - Pozvánka pro vraha
Kristýna Pivodová - Smrt starého šmíráka
Aleš Pivoda - Pomněkově modré oči
Kristýna Pivodová - Jsou naše peníze v bezpečí?
Kristýna Pivodová - Kdo zavraždil Francouzku Josette D.?
Jiří Bílek - Jablko nepadá daleko od stromu
Jan Vašek - S cizí ženou v cizím pokoji
Maryša po sto letech
Křížovka
Krimitest
 

Ďábelské kouzlo - Beachová Lynn

 



Mikki Merrilová ví, že by si s magií neměla zahrávat. Ale když její spolubydlící Diana je po všech stránkách tak dokonalá – krásná, chytrá a protivná. Mikki by ji ráda vytrestala. Zkusí proto malé, celkem neškodné kouzlo. Nic hrozného, bolestivého, ani něco, co by se nedalo odvolat, to ne. Ale chudák Mikki musí zažít na vlastní kůži, že není malých, celkem neškodných kouzel. Alespoň ne v Údolí přízraků.


Stopy hrůzy 17

Ze seriálu Údolí přízraků.

Z anglického originálu The Spell, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992,

přeložila Eva Franklinová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 48. publikaci, Praha 1993.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání

1. vydání.

ISBN: 80-85279-80-0

Vazba brožovaná, 126. stran. 


Krátká ukázka:

Mikki zkameněla hrůzou. Bez hnutí pozorovala, jak se na ni z hluboké noci řítí obrovský nákladní vůz.

Když ji řidič spatřil, nalehl celým tělem na klakson. Zavytí klaksonu projelo nocí a vytrhlo Mikki z hypnotického spánku. Instinktivně se vrhla na stranu a dopadla na kraj vozovky. Náklaďák se s řevem přehnal a tlak vzduchu ji srazil až do příkopu.

Zůstala tam bez dechu ležet, dokud úděs z toho, co právě prožila, nezeslábl. Pomalu se rozhlédla kolem sebe – byla na silverbellské silnici.

Jak se sem dostala? Copak jsem náměsíčná? V životě se jí něco podobného nestalo.

Ještě celá roztřesená se zvedla a teprve teď si všimla, že je v noční košili. Dala se na zpáteční cestu ke škole. Po chvilce něco před ní vyskočilo ze tmy a zakňučelo. Mikki zaječela.

Byla to Hepčí, kočka paní Wembleyové. Neměla o tom nejmenší pochyby, Hepčí byla nezaměnitelná s jakoukoliv jinou kočkou.

„Hepčí,“ zavolala na ni rozechvěle. Kočka nahrbila hřbet a vztekle na Mikki prskla. Pak se rozběhla opačným směrem k Silverbellu.

Mikki se chvíli za ní dívala a horečně přemýšlela. Ta potvora ji musela Špehovat. To znamená, že se nějakým způsobem dozvěděla, že Mikki bude tady – na silverbellské silnici. A to mohlo znamenat jen jedno: že všechny její problémy mají něco společného s paní Wembleyovou.


Naštěstí se brzy dostala na cestu vedoucí ke škole. V noci tu nikdy nebyla, proto nevěděla, jak černý a strašidelný může být noční les. Slyšela houkání sovy a vytí kojota. Po obou stranách cesty se ozývalo praskání, jako by ji někdo sledoval. Zrychlila krok. Nestraš sama sebe, Mikki… je~ to jenom les… jsou to jenom zvířata.

Najednou zaslechla hlasité prasknutí a hned po něm temné zavrčení. Co to bylo? Puma? Medvěd? Nebo něco ještě horšího? Muselo to být přímo před ní. Na okamžik se jí zdálo, že ze tmy zablýskly žluté oči. Nikdy nevěřila strašidelným historkám o Údolí přízraků, ale tehdy nevěřila ani v magii. Teď ten temný, hrdelní zvuk zazněl znovu. Mikki se dala do běhu. Když dorazila k velkému trávníku před školou, byla úplně vyčerpaná a bez dechu.

Veranda už byla na dosah, když jí něco tmavého přeletělo nad hlavou. Než se vzpamatovala, to černé něco se spustilo střemhlav dolů. Hrůzou vykřikla a se zbytkem sil se snažila doběhnout k verandě. Kroužilo jí to nad hlavou a vydávalo podivný pískavý zvuk. Teprve tehdy, když zvuk začal slábnout, odvážila se zdvihnout hlavu a s úlevou zjistila, že to byl netopýr, který asi lovil hmyz.

Ještě pár kroků a stiskla kliku u hlavních dveří. Sláva, bylo odemčeno. Uvnitř zůstala chvilku stát, opřela se zády o těžké dveře a čekala, až chytne dech. Teď už jen proklouznout do pokoje, aniž by ji někdo viděl. V chodbě ani v klubovně nikdo nebyl – starý Fernandez se asi potuloval někde venku.

Přes všechnu únavu Mikki nemohla usnout. Pořád před sebou viděla ten hrozný náklaďák. Mohla jsem beji mrtvá nebo přinejmenším těžce zraněná. I když se té myšlence bránila, byla si skoro jistá, že za tím vším nějak je paní Wembleyová. Příští den byl jedním z těch, kdy ji pravidelně navštěvovala. Rozhodla se, že se jí zeptá přímo, ať to dopadne, jak chce.


„Dobrý den, paní Wembleyová, vypadáte dneska ohromně.“

„Ale jděte,“ řekla potěšené Wembleyová. „To myslíte vážně?“

„Je z vás úplná mladice,“ řekla Mikki po pravdě. Stařenin obličej byl skoro bez vrásek a vlasy jí ztmavly. Je tak zdravá a plná energie, pravý opak mě, smutně si pomyslela Mikki.

„A jak se máte vy? Pořád ještě unavená?“

„Kdyby jen unavená, to by nebylo tak zlý… musím s vámi mluvit o něčem opravdu vážným.

„Ale, děvenko,“ řekla stařena chlácholivě, „nechrne to na později.“

„Ne, radši ne,“ Mikki se zhluboka nadechla a začala. „Paní Wembleyová, poslední dobou se se mnou dějou podivný a nevysvětlitelný věci.“

„Snad už zase nevyvádí ta vaše spolubydlící?“

„Ne, s Dianou to nemá co dělat. Vy přece víte, že mi nebylo dobře. Předevčírem jsem měla podivnou nehodu na zkoušce a včera v noci mě na silverbellský silnici málem přejel náklaďák.“

„Propánakrále, to snad není možný!“ divila se paní Wembleyová.

Mikki se snažila zůstat klidná, když vyprávěla o tom, co se dělo minulou noc. Nevynechala ani to, že viděla Hepčí. Zdálo se, že ji stařena poslouchá jen na půl ucha.

„To musela být noční můra,“ suše poznamenala stará žena. „Vždyť se vám přece nic nestalo.“

„Žádná noční můra! Podívejte se na můj loket!“ trvala Mikki na svém. Odřela se do krve, když ji v poslední vteřině proud vzduchu srazil do příkopu.

„Vy máte ale fantazii,“ řekla Wembleyová s úsměvem. „Jak jste mohla vidět mou kočku? Přece víte, že ji nepouštím ven.“

Jako by chtěla potvrdit slova své paní, Hepčí, která se rozvalovala na knihovně, hlasitě zapředla.

„Ale…“ Mikki nevěděla, co na tohle. říct. Ještě před chvílí byla skálopevně přesvědčená, že v tom všem má prsty paní Wembleyová. Ale teď se jí zase zmocnily pochybnosti. Možná, že má stařena pravdu… možná, že jsem fantazírovala… možná, že začínám ztrácet zdravý rozum.

„Pořád si myslím, že jste si toho nabrala moc. To mi nevymluvíte. Kdybyste se tolik nehonila, měla byste čas někdy postát třeba u růží, přivonět k nim…“

Vždyť já už na ty kytky ani nevidím, pomyslela si smutně Mikki. Paní Wembleyová má asi pravdu. Zkusím víc odpočívat. „Nemám vám přečíst zase něco o upírech?“ zeptala se stařeny.

„To víte, že ano. Můžete ale minutku počkat? Chtěla bych si jen skočit do kanceláře pro poštu. Dneska by mi měla přijít penze.“

„Jistě,“ souhlasila Mikki. Pozorovala stařenu, jak přešla pružným krokem zarostlé prostranství. Ze zkušenosti věděla, že kdykoliv šla paní Wembleyová do kanceláře, nevrátila se dříve než za patnáct minut, které obvykle proklábosila se správcovou. Mikki chvíli okouněla a pak jí padly oči na knihovnu. Vzpomněla si, že na nejvyšší polici měla Wembleyová knihu kouzel. Možná, že bych našla nějaký zaříkávání, který by mi pomohlo. Vylezla na štafličky a natáhla ruku. Ale po knize tam zůstala jen prázdná díra.

Asi ji ještě potřebuje, kdepak by mohla bejt? Podívala se po stolcích a poličkách, ale nikde nic. Bude asi v ložnici, usoudila. Ložnice byla tak malá, že se do ní nevešlo víc než úzká postel s nočním stolkem a police s rodinnými fotografiemi. Na nočním stolku byly keramické figurky, které ji fascinovaly. Jednorožci, okřídlené opice a dráčci. Opatrně zdvihla jednu z nich a zblízka si ji prohlížela. Obdivovala barvy a detailní práci – odkud asi byla tahle zvláštní keramika? Už se málem vrátila do obýváku, když něco třpytivého na okně zaujalo její pozornost. Na parapetu ležela křišťálová koule.

Nahnula se přes postel, aby na ni líp viděla. Zjistila při tom, že mezi postelí a zdí je mezera, ve které jsou nějaké věci. Vylovila odtamtud pár papírových kapesníků a zlomený hřeben. Na dně se něco červenalo. Poznala knihu kouzel. Byla ráda, že ji konečně našla. Hbitě ji vytáhla a sedla si s ní na okraj postele. Kniha se otevřela v místě, kde byla háčkovaná záložka. Mikki musela použít lupu z nočního stolku, aby mohla přečíst drobný tisk.

Kapitola měla titul ‚Mládí’. Sotva se dostala přes pár úvodních vět, rozbušilo se jí srdce. ‚Aby kouzlo účinkovalo,’ četla, ‚je nutno získat spolupráci subjektu, nejlépe pomocí nějakého triku. Příprava: vezměte špetku mletého zubu ptáka Noha a smíchejte s jedním vlasem dotyčného subjektu. Takto upravený vlas vložte pod polštář a spěte na něm jednu noc. V rozmezí jednoho týdne musí subjekt vstoupit do přímého měsíčního světla, přesně v 11.11…’

Mikki rychle očima přelétla zbytek návodu. To bylo přece to kouzlo, které dostala od paní Wembleyové pro Dianu. Na konci kapitoly bylo proloženě vytištěno: ‚Účinky.’

‚Je-li kouzlo provedeno přesně podle návodu, je velmi účinné. V několika okamžicích pocítí subjekt mravenčení po celém těle a krátce po tom se proces stárnutí rapidně zrychlí. Iniciátor kouzla by měl současně prožívat postupný návrat mládí. V případě, že…’

Mikki najednou zaslechla nějaký šramot a trhla sebou. Ale byla to jen Hepčí, která vyskočila na hromadu papírů. Mikki tomu nemohla uvěřit. Kouzlo mělo sloužit k tomu, aby vysálo energii z mladého člověka a přeneslo ji na starou osobu. Wembleyová ji podvedla! Že chtěla taky Dianiny vlasy, byl jen trik.

To vysvětluje všechno – proč jsem se cítila tak mizerně, proč mám vlasy a kůži jako troud, proč vidím tak…

Byla tak ohromena tím odhalením, že úplně zapomněla na Wembleyovou. Dveře karavanu se s bouchnutím otevřely. Mikki ve zmatku vyskočila a kniha se jí svezla z klína. Než ji mohla zvednout, stařena stála ve dveřích.

„Mikki!“ vykřikla stařena. „Co tu děláš?!“