Zapadlá ulička - Karelin Lazar
Zločin naruby - Dvořák Jan
Vydáno: 1967, Kruh (Hradec Králové)
Počet stran: 121
Jazyk vydání: český
Edice: Okamžiky - portréty
Smrtihlav - Bálek František
-RPR-
Detektivní novela SMRTIHLAV je už sedmou rozsáhlejší literární prací Františka Bálka. Zálibu našel v detektivním žánru. Jeho kriminální příběhy nejsou však jen zábavnou a poutavou četbou bez hlubšího smyslu. Lze je přirovnat k napínavému hledání min, které klade, jako časované nástrahy, ustupující poražená armáda. Německý fašismus ve své smrtelné křeči zanechal na růz-ných místech a v různých vrstvách lidské společnosti nespočet takových časovaných bomb. Kdy vybuchnou, kdy rozruší lidské vztahy, kolik si vyžádají obětí ještě nyní, dlouhá léta po válce? Zkázonosný pozůstatek „smrtihlavů" zůstal rovněž na jednom zámku v západních Čechách. Jeho první obětí je učitel Kaut, který záhadně zmizel z pokoje zevnitř uzamčeného. Kriminalisté narážejí na řadu dalších záhad. Proč zmizela fotografie hrabě-cí rodiny Klendorfů? S jakým posláním přijíždí tajemný taunus? Co se děje ve sklepení zámku? Stopa vede do černé minulosti bývalých zámeckých pánů, kteří ve druhé světové válce pomáhali fašistům ukrýt uloupené zlato. O léta ukrývaný poklad vedou mezi sebou nevybíravý boj lidé, zasvěcení do jeho otřesné historie. Touží po bohatství a neštítí se nejhorších zločinů. Vždyť dodnes je jejich znamením SMRTIHLAV.
Obálka a ilustrace Josef Jícha.
Vydalo Západočeské nakladatelství jako svou 276. publikaci v roce 1972.
Odpovědný redaktor Václav B r a š n a.
Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod Vimperk. AA 11,10 (10,30 text, 0,80 ilustrace). VA 11,35. ZKNV-kult.-276/72. 44—276—72. TS 13/33. 601/22.8.6. Náklad 20 000 výtisků. Vydání první.
Cena váz. výtisku 18 Kčs.
Krátká ukázka:
„Na marodce se oslavuje," řekl jsem. „Můžeme tam zajít. Pan učitel Herych oslavuje svůj návrat. Buď ujištěn, že nás tentokrát nepozvou."
Hans udělal takový divný posuněk, z něhož jsem vyrozuměl, že i jemu může učitel Herych vlézt přinejmenším na záda. Plně jsem s ním v té chvíli souhlasil.
Vyšli jsme z budovy. Večer byl tmavý a nezvykle tichý. Obloha byla plná hvězd. Dole u jezírka někdo hrál na harmoniku a několik dívčích hlasů zpívalo táhlou milostnou písničku. Prošli jsme kolem muzikantů i zpěvaček jako dva mlčenlivě stíny. Děvčata nás poznala. Přestala zpívat a hlasitě popřála dobrého večera. Jen harmonikář místo pozdravu stiskl harmoniku až bolestně zakvičela.
„Pane," dotkla se mého rukávu blondýnka z kuchyně. Překvapeně jsem se obrátil, zatímco sbor za jejími zády se pokoušel nasadit k písničce o Máně, kterou nakonec přece jen lízli.
Děvče se začalo hlasitě smát a poslalo do tmy několik veselých slov, aby dali pokoj, že se hned vrátí.
„V té tmě jsem vás nepoznal," řekl jsem.
„Neříkejte," usmála se a začala německy i na Hanse.
„Elektroměr se už zase točil jako šílený," řekla mi v přestávce mezi německou konverzací s Hansem. „Vím o tom," přiznal jsem. „Díval jste se?" Řekl jsem, že ano. „Co chcete dělat?" zajímala se.
„K ránu vytočíme pojistky. Uvidíme, kdo se ozve," řekl jsem. „Ale nikomu ani slovo ..."
Ujistila mě, že bude mlčet jako hrob a hned zase koketovala s Hansem. Smáli se dost hlučně a harmonika jim ve tmě odpovídala hvízdavými akordy nebo zase dunivým hučením. Slyšel jsem, jak Hans chválil blondýnku za její kuchařské umění a přitom ji pozval tolikrát do Německé demokratické republiky, že by si musela vzít nejméně tříletou dovolenou, aby všem těm jeho pozváním mohla vyhovět. Škoda, že se musela vrátit. Harmonika i zpěvačky dost vehementně urgovaly její návrat.
Vydali jsme se s Hansem lesní úžlabinou až na její konec. Tady jsme se dostali na silnici a velkým obloukem jsme se vraceli k zámku. Zářil z dálky mezi stromy do nadcházející noci rozsvícenými okny a hlučel desítkami mladých hlasů.
Minuli jsme výhled na zámek a po naší levici se objevily ve svahu trosky polorozbořeného zámeckého pivovaru. Zvolna jsme se k němu blížili.
„Snad tam teď nechceš jít?" zeptal jsem se překvapeně Hanse, když jsem viděl, jak přeskakuje nepříliš široký příkop vedle silnice.
„Jak vidíš, tak ano," řekl mi, ale to už byl za tím potůčkem a mířil k jednomu z tmavých vchodů do bývalého pivovarského sklepa.
„Co tam chceš v té tmě vidět?" poslal jsem za ním.
Otočil se. „Mám baterku," řekl.
Nezbylo mi, než abych ho následoval. Objekt pivovaru byl značně rozlehlý a většina jeho budov už od války chátrala. Postupem času je lidé začali rozebírat na cihly a našel se i podnikavec, který chtěl na zbořeništi zbudovat restauraci. Věřil, že zámek i zřícenina starého hradu na skále budou dostatečným magnetem pro turisty. Ale nakonec odešel s nepořízenou a tak obludné zříceniny dál po nocích děsily osamělé chodce.
Přeskočil jsem potůček a pustil jsem se za Hansem. Stál už u tmavého vchodu do sklepa. Zářící kotouč jeho baterky dopadl na masivní sloupy uvnitř, mihl se na vlhkých zdech zčásti sekaných ve skále, zčásti zděných z velkých červených cihel, a nakonec se utopil v hloubce tmavého prostoru. Zdál se být nekonečný.
Opatrně jsme vstoupili. Všude kolem byly spousty kamenů, prken, trámů i zborceného zdiva. Postupovali jsme stále hlouběji. Odněkud z černého prostoru sklepa vanul chladný vzduch přinášející s sebou pach ztuchliny.
Vrah zůstal sám - Arkadij a Georgij Vajnerovi
Anotace:
Kriminálně detektivní román ze sovětského prostředí, ve kterém pátrání po vrahovi neznámého muže na krymské dálnici přivádí na další zločiny stále unikajícího vraha. Autoři románu, bratři, kteří patří k výrazným zjevům v sovětské kriminální literatuře, a z nichž Arkadij působil v moskevské kriminální službě jako vyšetřovatel, spojují zde beletristické prvky s literaturou faktu.
Údaje o titulu:
Překlad: Alena Vlčková
Počet stran: 142
Za mými zády nesměle zakašlal Klimov. Otočil jsem se k němu: „Fotografie zavražděného už jste dostal, že?" Klimov kývl.
„Máte před sebou těžký úkol, budete muset obejít všechny domy ve vesnici." Hlášení
Dotazem u místních občanu bylo zjištěno, že zavražděného muže, který byl nalezen u dálnice, neznají ani ve vesnici Slunečná, ani v okolních osadách. Zavražděný v těchto místech nebydlel a není nikomu znám. Operativní pracovník Klimov.
Operativní pracovník Klimov
[6. str. spisu č. 4212]
„Kriminalista musí vymýšlet různé verze, musí složit celkový obraz uplynulé skutečnosti z jednotlivých fakt. Tato vlastnost mu musí být dána od boha. Navíc musí umět utřídit shromážděná fakta, musí jim dát patřičnou souvislost a musí mít bohatou představivost."
Tato slova jsem si napsal před mnoha lety na přednášce profesora kriminalistik)' Adamoviče. Tehdy jsem byl k sobě mnohem přísnější než dnes a nepochyboval jsem, že tyto vlastnosti mi byly dány.
Ale tentokrát se zřejmě nechovám jako pořádný kriminalista, protože nemám žádnou verzi. Jak by řekla moje manželka, samé shromažďování faktů, ale naprostý nedostatek fantazie.
Zapamatoval jsem si, že zavražděný byl jen v košili bez saka a že měl na sobě všechno z ciziny Kromě toho ještě vím, že jistý Jurij Prokudin, kterého neznám, prodával sako a bundu zahraniční výroby.
Pak mi najednou podhodili anonym. Podhodili - to je ten správný výraz. Oknem do pracovny, když jsem si na chvilku odskočil. Na podlaze ležela špinavá obálka bez známky, s nadpisem: K rukám vyšetřovatele.
Doličný předmět č. 1
Hledáte blbě! Chci vám pomoct. Fedka Astaševú pil včera s ňákým frajerem v hospodě, měl plno babek. Potom šli na dálnici a Fedka ho zmáčknul. Prašule rozkutálel s Nonkou v Koktebelu. Jak sa menuju, vám nenapíšu, kdyby se to dozvěděl Fedka, zabil by mě.
[7. str. spisu č. 4212]
V listoví šuměl déšť a ve vzduchu ostře voněly podzimní květy a přezrálé dýně. Naproti mému oknu, na lavičce pod rozložitým akátem, téměř neviditelní v houstnoucím šeru, seděli dvě dívky a chlapec. Děvčata se chichotala, chlapec shovívavé odpovídal:
„Jen si řekněte, já vám to zahraju."
Stál jsem u okna, s bradou opřenou o mříže a vzpomínal na Natašu. Pozoroval jsem omladinu a strašně jim záviděl. Jedna z dívek si mě všimla a strčila do přítelkyně: „Hele, támhle je někdo zavřenej."
Druhá se zasmála:
„Ty hloupá, to je nějaký chlapík z města. Na vlastní oči jsem ho viděla, jak ráno přijel v černý volze."
Ustoupil jsem od okna a oni na mě hned zapomněli, protože chlapec začal hrát na kytaru a přitom tichým hlasem zpíval...
No, to není špatná perspektiva. Jurij Prokudin, který na trhu prodával zahraniční oblečení a kterého nemůže Klimov pořád najít. Fedka Astašev, který „v hospodě pil s ňákým frajerem" a pro kterého už jel okrskář. A co ty účetní doklady z trastu Krymstav pohozené na dálnici na místě vraždy? Kdo psal ten anonym? Chtěl nám pomoci nebo přivést na falešnou stopu? Nebo je to obyčejný grafoman? Nemám rád anonymy, ale možná že je to přece jenom stopa.
Teď jsi na řadě ty, miláčku - Cheyney Peter
-RPR-
Anotace:
Někdy v době, kdy nacistická luftwaffe rozpoutala bitvu o Anglii, přijíždí na britské ostrovy detektiv FBI Lemmy Caution (čtenářům Magnetu známý už ze špionážního příběhu „Ovšem že řekla ano"), aby zde pátral po zmizelém vynálezci Elmeru Whitakerovi, který pracoval na novém typu hloubkového bom-bardovacího letounu. Sotva se Caution rozjede do Londýna, nastraží na něho neznámí pachatelé léčku a taktak že vyvázne životem. Od té chvíle se ocitá uprostřed dramatických událostí, které vrcholí soubojem s bandou gangsterů, odhodlaných zmocnit se stůj co stůj Whitakerova vynálezu a prodat jej nacistům. Jenže Caution nepatří k těm, co se jen tak vzdávají: poslední trumf vynese nakonec on a zločince zneškodní. Špionážně detektivní příběh Petera Cheyneye „Teď jsi na řadě ty, miláčku" má všechno, co milovníci napínavé četby hledají: vzrušující děj s překvapivým rozuzlením, vyprávěný humorně a vtipně, detektiva, který užívá mozku k myšlení a dovede si poradit v každé situaci. Co si přát o dovolené víc?
Údaje o titulu:
Magnet — periodická řada. Vydává vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 28, tel. 26 08 51. Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24, tel. 28 15 51, linka 480. Řídí redakční rada. Redigovala Božena Bednářová. Z anglického originálu Your Deal, My Lovely, vydaného nakladatelstvím Collins, Fontana Books, Londýn 1957, přeložil Eduard Maška. Obálku navrhl a Ilustroval ]an Kubíček. Grafická úprava Antonín Dvořák. Rozšiřuje PNS; v Jednotkách ozbrojených sil administrace vydavatelství Magnet, Vladislavova 28, Praha 1. Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku. Tiskne Naše vojsko, n. p., Praha; závod 02 textovou část, závod 03 obálku a obrazovou přílohu. Ročník sedmý, Číslo 8/71. Cena 8 Kčs. Počet stran: 146.
Krátká ukázka:
Máte chlapíky, že nevydrží len tak poposedávat a čekat, až se něco přihodí. Mně to nevadí. Dává mi to čas k přemýšlení o věcech a o slečnách. Myslet na slečny, to byl odjakživa můj koníček. Dobře se to provádí a není to tak riskantní, jako se s nima tahat.
V pokoji hoří jasný oheň, je sedm hodin a režná mi báječně chutná. Sedím v křesle a dumám o dámičkách, co se v týhle práci vyskytly.
Carleta byla vořech, jedna z těch, co se jich kolem gangsterskejch tlup jen rojí. Měla holt smůlu. Ale stejně nemyslím, že by ji Panzetti nechal dlouho na živu. Není vyloučený, že by počkal, až se vrátí do Států, a pak by ji zhasl. Mohl by si myslet, že toho moc ví a ledacos se dohaduje. Takže by ji to stejně čekalo.
Myšlenky mě přenášejí k Montaně. Je to buchta, co má něco do sebe. Fešanda, hezky vostrá a myslí jí to. Patři k těm, co dokážou táhnout s Panzettim za jeden provaz a přece si nedat podříznout krk. Panzetti ji sem poslal, aby dohlídla na věci všeobecně, ale moc se do nich nehrabala. Provádění úkolů má zřejmě na starosti Willie Kritsch. Kdežto Zokka, Frisco, jeho bratr Giullo Paolo a Fratti – ten chlápek, co měl vyhodit do vzduchu barák v Hampsteadu – samý drobný ryby. Krátkodechý gangsterčíci, co si o sobě mysií, že se vypracujou na velký šéfy, ale co to nikdy nedotáhnou dál než na obyčejný poskoky.
A pak je tu Geralda. Ani nepozoruju, že se usmívám, když na ni vzpomenu. Vsadím se, že Geralda umí roztočit mozkový závity. Je sice trochu blázen do Whitakera, ala všechny slušný dámičky bejvají do někoho nebo něčeho trop. Geralda si myslí, že Whitaker je génius. Slečny už jsou takový. Jenže Geralda si neuvědomuje, že kdyby s ním měla bejt dýl pohromadě, už by do něho takovej blázen nebyla. Zrovna teď je pro ni tak trochu hrdina, ale s tím se dlouho nevydrží. Chlap musí mít něco víc, než že ovládá Einsteinovu teorii, aby se pořádná ženská kolem něho točila a aby se jí to líbilo. Vynálezci jsou oukej, když jde o zhodnocení tíže, zátěže a prouděni, ale k čemu je zemská tíže, když chce dámička dělat přemety, a k čemu je všechno proudění, když to není v sezóně na Floridě nebo na Riviéře… No ne?
Natáhnu ruku po láhvi s režnou, když v tu ránu začne řinčet telefon. Jdu k němu. Je to Montana. Volá a její hlas je jako šlehačka s jahodama. „Jsi to ty, Lemmy?“
„Nikdo jinej než já. Čím ti můžu posloužit, drahoušku?“
„No, jde o tu maličkost, jak jsme o ní hovořili předtím. Chtěl ses přece setkat s přítelem. Podařilo se mi to dát dohromady.“
„Fajn,“ říkám. „Kam mám jet?“
Slyším, jak se směje.
„Ty nikam,“ pravím. „Ten tvůj přítelíček je moc opatrnej chlapík. Nechce, aby o jeho adrese štěbetali vrabci, víš? Říká, že by bylo nejlepší, kdybys přišel sem a vyzvedl si mě a pak bychom mohli jít za ním, ovšem za předpokladu, že se za námi nebude nikdo z čiré zvědavosti ploužit.“
„Jsem pro,“ povídám. „Přijdu k tobě. Kdy?“
„Kolem deváté. Moc to totiž spěchá. Ani nevíš, jak jsem vzrušená, že tě zase uvidím.“
„Budu u tebe přesně. Nashle, Montano!“
Zavěsila.
Chvíli čekám a pak vytočím Scotland Yard. Ozve se Herrick.
„Jářku, kamaráde,“ říkám mu, „to batole mě zrovna zavolalo. Zdá se, že to chtějí sfouknout co nejdřív, jste u vás už připraveni?“
„Dokonale, Lemmy. A mám tu pro tebe malou informaci. Dostali jsme odpověď na telefonickou zprávu. Přečtu ti ji:
‚L. H. Cautionovi,
t. č. policejní komisařství Londýn
Scotland Yard, Anglie.
Panzetti zatčen na základě federálních zákonů a s pohrůžkou, že bude souzen v tajném zasedání a popraven, bude-li uznán vinným. Odevzdal neúplnou sadu Whitakerových výkresů. Zatím držen v samovazbě a bez možnosti styku s obhájcem až do další zprávy od vás. Ředitel FBI, ministerstvo spravedlností, Washington.‘“
„Báječný, Herricku!“ povídám. „A u mě to vypadá takhle: V devět hodin jsem u Montany. Počítám, že tak kolem desátý se někde setkám s Kristchem. Montana mi naznačuje, že Kritsch by tu záležitost nerad protahoval. Vypadá to, že chce co nejdřív zdrhnout. Máš prachy po ruce?“
Říká, že jo.
„Oukej,“ povídám, „tak je všechno v pořádku. Buď pohotově, zavolám tě později. Doufám aspoň.“
Říká, že taky doufá. Zavěšuju. Dopřávám si slušnou dávku režný, abych se vyzbrojil proti nastuzení, cigaretu a velkej úsměv.
Vrah a srdcová dáma - Vavřincová Fan
-RPR-
Detektivka situovaná do penziónu na ostrově uprostřed jezera. Do poklidné společnosti pravidelných hostů penziónu vpadne nenadále známá zpěvačka a způsobí ve vzájemných vztazích, zejména mezi muži a ženami,napětí. Toto napětí vyvrcholí její vraždou a pak ještě záhadnou smrtí jednoho z členů společnosti.
Krátká ukázka:
"Ne, poslední byl pan Marek. Já jsem pila první; ale nedokázala jsem to vypít naráz. Vždycky to tak dělám. Všichni už mají dávno vypito, jen já ne. Proto si beru první. Viděla jsem, jak pan Marek pije poslední a vypil naráz, zatímco mně ještě chyběla polovina."
„A co na tom?" řekla slečna Donátová. Její mírné, hnědé oči byly teď jako led. „Co na tom, kdo pil poslední? Důležité je, kdo dal jed do sklenky doktora Jindřicha."
Co se to tady děje? pomyslela si Edita dívajíc se z jedné na druhou. Co jsem to neviděla celou tu dobu? Pohlédla na Annu, ale ta se na ni nedívala. I ona se dívala na Kateřinu a i její oči byly jako led.
„Opravdu nezáleží na tom, kdo pil poslední," řekla pomalu. „Poslední už nemohl nič dělat. Musel to udělat někdo, kdo měl čas manipulovat se sklenkami, dokud byly ještě všechny na podnose. Nejvíc možností měl ten, kdo si bral první."
Kateřina se prudce obrátila. Zúženýma očima se dívala na Annu a rychle oddychovala. V této chvíli byla jasná její podobnost s paní Ainarovou, podobnost, které si nikdy nikdo nevšiml; Tytéž úzké rty, sevřené v krutou linku, tentýž hubený, dravci obličej.
„Co tím myslíte?" zasyčela. Odhrnula si vzteklým pohybem vlasy z čela a naklonila se trochu kupředu, jako divoká malá šelma připravená ke skoku.
„Maminko! Kateřino!" řekl Tom nešťastně.
Anna na něho rychle pohlédla a slabý výraz lítosti jí přeběhl obličej.
^Nemyslela jsem to tak," řekla po malé chvilce. „Nemyslela jsem tím vás."
„Kateřino!" opakoval Tom.
Napětí v Kateřinině tváři povolilo. Narovnala se, zaťaté ruce se uvolnily a byla to zase ta holčička, kterou všichni znali.
"Dobrá," řekla. "Dobrá."
„Takhle se nikam nedostaneme. Někdo musel mít možnost manipulovat se sklenkami!"
Jistěže: Někdo musel také zabít Martinu," řekla Edita. „To už všichni víme. A co dál?"
„To nemá smysl takhle mluvit," řekla paní Ainarova. „Musíme najít vraha, protože je mezi námi, a mohl by zabíjet dál. Mohl by nás zabít všechny, jednoho po druhém."
„Místa je dost," zašeptala Kateřina. „Tam v té - umrlčí komoře!"
„Nesmysl," řekl Tomáš. „Všechno je to nesmysl. Musí být nějaké jiné vysvětlení."
„Ano," řekl Marek chvatně. „Souhlasím s tebou. Shoda nešťastných náhod. Snad se nějakým strašným omylem dostal jed do kuchyně a do sklenice."
„A nůž do srdce slečny Galové," řekl náčelník. „Zajisté. Takové hloupé náhody se stávají."
„Nůž do srdce?' slečna Donátová povstala a vytřeštila oči na náčelníka. „Jaký nůž? Slečna Galova přece spadla se schodů?"
„To je nějaký nový trik na nás," řekla Edita bledými rty. „Všichni jsme ji přece viděli, nikde nebyl žádný nůž."
„Žádný trik. Byla zabita nožem nebo dýkou, kterou se nám dosud nepodařilo nalézt. Pitva to prokázala naprosto přesně."
„To je příšerné," zaúpěla Edita. „To není možné!" rozhlédla se divoce po přítomných, jako by z jejich tváří chtěla vyčíst jméno vraha. „Kdo by mohl," zarazila se a přitiskla si ruku k ústům.
„Ne," řekla slečna Donátová pevným hlasem. Mluvila ke všem, ale dívala se upřeně na Editu. „Ne, neudělal to nikdťťz nás. Nevěřte tomu. Musel to být někdo cizí, někdo, kdo si sem přišel vyřídit účty s Martinou Galovou, kdo ji sledoval až sem."
Všichni se na ni zadívali jako zhypnotizováni.
„Ano," řekl Marek pomalu. „Tak to bylo. Co víme o jejím životě? My nic. Nikdo z nás ji neviděl za posledních dvacet let a není pochyb, že její život byl bouřlivý, Snad kdyby ji nebyli Tom a Kateřina přivezli, byla by — byl by ji její osud stihl na jezeře a my jsme toho všeho byli ušetřeni. Vrah ji následoval sem, dostal se sem v noci a zabil ji."
Nebezpečná hranice - Frýda František
Mokrá hrobka - Huth Eduard
-RPR-
Magnet 09/88
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1. Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet (magnet '88), šéfredaktor Josef Gajda.
Odpovědný redaktor Jiří Pražák.
Obálka a ilustrace J. Jarešová.
Grafická úprava Irena Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6 -Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS.
Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Počet stran: 128.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08, Praha.
Cena výtisku 8 Kčs. 59-156-88 TS 13/33.
Krátká ukázka:
„Tak proč se neodstěhuješ? Kdybys žil jenom sám s manželkou, určitě by se všechno vyřešilo. Každý rok nám nějaké byty přidělují. Určitě bys přiměřený kvartýr dostal."
„Já to nemám jednoduchý. Když je po nějaké bouřce s tchyní, tak i manželka se mnou souhlasí, že se odstěhujeme. Sotva bouřka odezní, nechce o stěhování ani slyšet. Měl bys ji slyšet: ty jsi celé dny a noci ve službě a já zůstávám na všechno sama. Maminka mi pomůže aspoň s dětmi, když jsou nemocné. Na tebe není spolehnutí. Celý domek jednou bude náš. Máme tu pohodlí a nemusíme platit činži. Maminka je taky často nemocná, nemůžu ji přece nechat samotnou bez pomoci. No a teď, co jí na to mám říct?"
Dosud svobodného kapitána Pechana přivedlo vysvětlení mladšího kolegy Svobody do rozpaků. Teoreticky by problém vyřešil jednoduše a principiálně, ale sám cítil, že v životní praxi by jeho teoretická představa vyzněla trapně. Od nutnosti odpovědět ho osvobodil zvonek telefonu.
Do místnosti přivedla služba sebevědomou, přísně vyhlížející, v obličeji jakoby podobanou ženu, vypadající na poctivých padesát roků. Pevné rysy rtů svědčily o tvrdé povaze. Teď se jí rty poněkud chvěly.
„Našla jsem svoji sestru Karolinu Pasekovou utopenou ve vaně," formulovala svoje oznámení Kateřina Jelínková. Pechan jí nabídl židli a kávu. Obojí přijala s povděkem. Cigaretu pohrdavě odmítla.
„Šla jsem sestru navštívit. Zvonila jsem už u branky, ale nikdo se neozval a tak jsem si branku sama otevřela. Domnívala jsem se, že Karolina někam odběhla a proto jsem se rozhodla, že na ni počkám uvnitř."
„Máte klíče od jejího bytu?"
„Klíče od vilky mám řadu let, ale nepoužívám je. Když jdu sestru navštívit, což je tak dvakrát, třikrát do roka, obyčejně na vánoce, velikonoce nebo na její narozeniny, zazvoním a čekám, dokud mi sama neotevře. Dnes je strašné horko a proto jsem nechtěla čekat venku."
„Takže jste si odemkla rezervními klíči?"
„Právě, že neodemkla. Pokoušela jsem se strčit klíč do zámku, ale zasunula jsem jej dovnitř tak ze dvou třetin a dál nešel. Vyšla jsem před vilku a všimla jsem si, že v patře jsou otevřeny dveře na balkón. Kdyby Karolina odešla, určitě by je zavřela. Znovu jsem zkoušela otevřít a zvonit. Pak se mi to zdálo divné a rozhodla jsem se, že vylezu nahoru. Vzala jsem žebřík, který je vždy uložen mezi zdí kůlny a plotem zahrady. Vylezla jsem na balkón a vešla dovnitř. Pak jsem ji našla. Bylo to hrozné." „Hýbala jste s něčím v bytě?"
„Ne, jenom jsem zevnitř odemkla dveře a spěchám vám to oznámit, protože ve vile není telefon." „Proč jste nevolala lékaře?"
„Té by už nemohl žádný lékař pomoci. To přece poznám."
„Proč jste právě dnes přišla za sestrou?"
,,V týdnu mi volala do školy. Myslím, že to bylo v úterý. Byla jsem zrovna ve sborovně sama. Zvala mé, abych v neděli odpoledne přišla, že se mnou potřebuje nutné mluvit. Stále hovořila o ceně všech těch věcí, co má kolem sebe. Starožitný nábytek, porcelán, sklo, obrazy. Obklopovala se tím stále víc. Ve své hrabivosti byla až nenormální. Neměla ráda, když se mnou k ní jezdily moje děti. Bála se, že jí na něco budou sahat, a že by mohly nějakou její vzácnost rozbít. Ani si nevšimla, že moje holky už vyrostly."
„Kdo je vlastníkem té vilky, paní Jelínková?"
„Patřila Karolíně."
XXX
Kriminalisté výjezdové skupiny přijeli do vilky Karoliny Pasekové. Při vstupu zůstali udiveni. Interiér připomínal zámecké muzeum. Celá vilka byla zařízená pouze starožitným nábytkem. Vitríny plné vzácného skla a porcelánu. Na stěnách obrazy z minulých století. V knihovně množství starých knih a prvotisků.
„Kde vzala vaše sestra tolik starožitností?" obrátil se kapitán Pechan na sestru Pasekové.
„Něco je po rodičích, část si Karolina sama koupila z různých výprodejů na zámcích."
„Chybí zde něco od vaší poslední návštěvy?"
„Mám dojem, že od poslední návštěvy spíš něco přibylo."
„Měla vaše sestra nějaké šperky, vkladní knížky a peníze na hotovosti?"
„Nevím. Nesvěřovala se mi. Neprohlížela jsem zde nic, ale v prvním patře dali už rodiče ve zdi zabudovat trezorek."
„Klíč od trezorku máte?"
"Nikoli".
Tajemství růžového kódu - Pašek Petr
Vlak z Paddingtonu - Christie Agatha
Tajemná dáma - Patterson Richard North
Levné sešity detektivek 2004/06
Ďábelské kouzlo - Beachová Lynn
Mikki Merrilová ví, že by si s magií neměla zahrávat. Ale když její spolubydlící Diana je po všech stránkách tak dokonalá – krásná, chytrá a protivná. Mikki by ji ráda vytrestala. Zkusí proto malé, celkem neškodné kouzlo. Nic hrozného, bolestivého, ani něco, co by se nedalo odvolat, to ne. Ale chudák Mikki musí zažít na vlastní kůži, že není malých, celkem neškodných kouzel. Alespoň ne v Údolí přízraků.
Stopy hrůzy 17
Ze seriálu Údolí přízraků.
Z anglického originálu The Spell, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992,
přeložila Eva Franklinová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 48. publikaci, Praha 1993.
Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání
1. vydání.
ISBN: 80-85279-80-0
Vazba brožovaná, 126. stran.
Krátká ukázka:
Mikki zkameněla hrůzou. Bez hnutí pozorovala, jak se na ni z hluboké noci řítí obrovský nákladní vůz.
Když ji řidič spatřil, nalehl celým tělem na klakson. Zavytí klaksonu projelo nocí a vytrhlo Mikki z hypnotického spánku. Instinktivně se vrhla na stranu a dopadla na kraj vozovky. Náklaďák se s řevem přehnal a tlak vzduchu ji srazil až do příkopu.
Zůstala tam bez dechu ležet, dokud úděs z toho, co právě prožila, nezeslábl. Pomalu se rozhlédla kolem sebe – byla na silverbellské silnici.
Jak se sem dostala? Copak jsem náměsíčná? V životě se jí něco podobného nestalo.
Ještě celá roztřesená se zvedla a teprve teď si všimla, že je v noční košili. Dala se na zpáteční cestu ke škole. Po chvilce něco před ní vyskočilo ze tmy a zakňučelo. Mikki zaječela.
Byla to Hepčí, kočka paní Wembleyové. Neměla o tom nejmenší pochyby, Hepčí byla nezaměnitelná s jakoukoliv jinou kočkou.
„Hepčí,“ zavolala na ni rozechvěle. Kočka nahrbila hřbet a vztekle na Mikki prskla. Pak se rozběhla opačným směrem k Silverbellu.
Mikki se chvíli za ní dívala a horečně přemýšlela. Ta potvora ji musela Špehovat. To znamená, že se nějakým způsobem dozvěděla, že Mikki bude tady – na silverbellské silnici. A to mohlo znamenat jen jedno: že všechny její problémy mají něco společného s paní Wembleyovou.
Naštěstí se brzy dostala na cestu vedoucí ke škole. V noci tu nikdy nebyla, proto nevěděla, jak černý a strašidelný může být noční les. Slyšela houkání sovy a vytí kojota. Po obou stranách cesty se ozývalo praskání, jako by ji někdo sledoval. Zrychlila krok. Nestraš sama sebe, Mikki… je~ to jenom les… jsou to jenom zvířata.
Najednou zaslechla hlasité prasknutí a hned po něm temné zavrčení. Co to bylo? Puma? Medvěd? Nebo něco ještě horšího? Muselo to být přímo před ní. Na okamžik se jí zdálo, že ze tmy zablýskly žluté oči. Nikdy nevěřila strašidelným historkám o Údolí přízraků, ale tehdy nevěřila ani v magii. Teď ten temný, hrdelní zvuk zazněl znovu. Mikki se dala do běhu. Když dorazila k velkému trávníku před školou, byla úplně vyčerpaná a bez dechu.
Veranda už byla na dosah, když jí něco tmavého přeletělo nad hlavou. Než se vzpamatovala, to černé něco se spustilo střemhlav dolů. Hrůzou vykřikla a se zbytkem sil se snažila doběhnout k verandě. Kroužilo jí to nad hlavou a vydávalo podivný pískavý zvuk. Teprve tehdy, když zvuk začal slábnout, odvážila se zdvihnout hlavu a s úlevou zjistila, že to byl netopýr, který asi lovil hmyz.
Ještě pár kroků a stiskla kliku u hlavních dveří. Sláva, bylo odemčeno. Uvnitř zůstala chvilku stát, opřela se zády o těžké dveře a čekala, až chytne dech. Teď už jen proklouznout do pokoje, aniž by ji někdo viděl. V chodbě ani v klubovně nikdo nebyl – starý Fernandez se asi potuloval někde venku.
Přes všechnu únavu Mikki nemohla usnout. Pořád před sebou viděla ten hrozný náklaďák. Mohla jsem beji mrtvá nebo přinejmenším těžce zraněná. I když se té myšlence bránila, byla si skoro jistá, že za tím vším nějak je paní Wembleyová. Příští den byl jedním z těch, kdy ji pravidelně navštěvovala. Rozhodla se, že se jí zeptá přímo, ať to dopadne, jak chce.
„Dobrý den, paní Wembleyová, vypadáte dneska ohromně.“
„Ale jděte,“ řekla potěšené Wembleyová. „To myslíte vážně?“
„Je z vás úplná mladice,“ řekla Mikki po pravdě. Stařenin obličej byl skoro bez vrásek a vlasy jí ztmavly. Je tak zdravá a plná energie, pravý opak mě, smutně si pomyslela Mikki.
„A jak se máte vy? Pořád ještě unavená?“
„Kdyby jen unavená, to by nebylo tak zlý… musím s vámi mluvit o něčem opravdu vážným.
„Ale, děvenko,“ řekla stařena chlácholivě, „nechrne to na později.“
„Ne, radši ne,“ Mikki se zhluboka nadechla a začala. „Paní Wembleyová, poslední dobou se se mnou dějou podivný a nevysvětlitelný věci.“
„Snad už zase nevyvádí ta vaše spolubydlící?“
„Ne, s Dianou to nemá co dělat. Vy přece víte, že mi nebylo dobře. Předevčírem jsem měla podivnou nehodu na zkoušce a včera v noci mě na silverbellský silnici málem přejel náklaďák.“
„Propánakrále, to snad není možný!“ divila se paní Wembleyová.
Mikki se snažila zůstat klidná, když vyprávěla o tom, co se dělo minulou noc. Nevynechala ani to, že viděla Hepčí. Zdálo se, že ji stařena poslouchá jen na půl ucha.
„To musela být noční můra,“ suše poznamenala stará žena. „Vždyť se vám přece nic nestalo.“
„Žádná noční můra! Podívejte se na můj loket!“ trvala Mikki na svém. Odřela se do krve, když ji v poslední vteřině proud vzduchu srazil do příkopu.
„Vy máte ale fantazii,“ řekla Wembleyová s úsměvem. „Jak jste mohla vidět mou kočku? Přece víte, že ji nepouštím ven.“
Jako by chtěla potvrdit slova své paní, Hepčí, která se rozvalovala na knihovně, hlasitě zapředla.
„Ale…“ Mikki nevěděla, co na tohle. říct. Ještě před chvílí byla skálopevně přesvědčená, že v tom všem má prsty paní Wembleyová. Ale teď se jí zase zmocnily pochybnosti. Možná, že má stařena pravdu… možná, že jsem fantazírovala… možná, že začínám ztrácet zdravý rozum.
„Pořád si myslím, že jste si toho nabrala moc. To mi nevymluvíte. Kdybyste se tolik nehonila, měla byste čas někdy postát třeba u růží, přivonět k nim…“
Vždyť já už na ty kytky ani nevidím, pomyslela si smutně Mikki. Paní Wembleyová má asi pravdu. Zkusím víc odpočívat. „Nemám vám přečíst zase něco o upírech?“ zeptala se stařeny.
„To víte, že ano. Můžete ale minutku počkat? Chtěla bych si jen skočit do kanceláře pro poštu. Dneska by mi měla přijít penze.“
„Jistě,“ souhlasila Mikki. Pozorovala stařenu, jak přešla pružným krokem zarostlé prostranství. Ze zkušenosti věděla, že kdykoliv šla paní Wembleyová do kanceláře, nevrátila se dříve než za patnáct minut, které obvykle proklábosila se správcovou. Mikki chvíli okouněla a pak jí padly oči na knihovnu. Vzpomněla si, že na nejvyšší polici měla Wembleyová knihu kouzel. Možná, že bych našla nějaký zaříkávání, který by mi pomohlo. Vylezla na štafličky a natáhla ruku. Ale po knize tam zůstala jen prázdná díra.
Asi ji ještě potřebuje, kdepak by mohla bejt? Podívala se po stolcích a poličkách, ale nikde nic. Bude asi v ložnici, usoudila. Ložnice byla tak malá, že se do ní nevešlo víc než úzká postel s nočním stolkem a police s rodinnými fotografiemi. Na nočním stolku byly keramické figurky, které ji fascinovaly. Jednorožci, okřídlené opice a dráčci. Opatrně zdvihla jednu z nich a zblízka si ji prohlížela. Obdivovala barvy a detailní práci – odkud asi byla tahle zvláštní keramika? Už se málem vrátila do obýváku, když něco třpytivého na okně zaujalo její pozornost. Na parapetu ležela křišťálová koule.
Nahnula se přes postel, aby na ni líp viděla. Zjistila při tom, že mezi postelí a zdí je mezera, ve které jsou nějaké věci. Vylovila odtamtud pár papírových kapesníků a zlomený hřeben. Na dně se něco červenalo. Poznala knihu kouzel. Byla ráda, že ji konečně našla. Hbitě ji vytáhla a sedla si s ní na okraj postele. Kniha se otevřela v místě, kde byla háčkovaná záložka. Mikki musela použít lupu z nočního stolku, aby mohla přečíst drobný tisk.
Kapitola měla titul ‚Mládí’. Sotva se dostala přes pár úvodních vět, rozbušilo se jí srdce. ‚Aby kouzlo účinkovalo,’ četla, ‚je nutno získat spolupráci subjektu, nejlépe pomocí nějakého triku. Příprava: vezměte špetku mletého zubu ptáka Noha a smíchejte s jedním vlasem dotyčného subjektu. Takto upravený vlas vložte pod polštář a spěte na něm jednu noc. V rozmezí jednoho týdne musí subjekt vstoupit do přímého měsíčního světla, přesně v 11.11…’
Mikki rychle očima přelétla zbytek návodu. To bylo přece to kouzlo, které dostala od paní Wembleyové pro Dianu. Na konci kapitoly bylo proloženě vytištěno: ‚Účinky.’
‚Je-li kouzlo provedeno přesně podle návodu, je velmi účinné. V několika okamžicích pocítí subjekt mravenčení po celém těle a krátce po tom se proces stárnutí rapidně zrychlí. Iniciátor kouzla by měl současně prožívat postupný návrat mládí. V případě, že…’
Mikki najednou zaslechla nějaký šramot a trhla sebou. Ale byla to jen Hepčí, která vyskočila na hromadu papírů. Mikki tomu nemohla uvěřit. Kouzlo mělo sloužit k tomu, aby vysálo energii z mladého člověka a přeneslo ji na starou osobu. Wembleyová ji podvedla! Že chtěla taky Dianiny vlasy, byl jen trik.
To vysvětluje všechno – proč jsem se cítila tak mizerně, proč mám vlasy a kůži jako troud, proč vidím tak…
Byla tak ohromena tím odhalením, že úplně zapomněla na Wembleyovou. Dveře karavanu se s bouchnutím otevřely. Mikki ve zmatku vyskočila a kniha se jí svezla z klína. Než ji mohla zvednout, stařena stála ve dveřích.
„Mikki!“ vykřikla stařena. „Co tu děláš?!“













