Stránky

Vrah a srdcová dáma - Vavřincová Fan

 Vrah a srdcová dáma - Vavřincová Fan


-RPR-

Detektivka situovaná do penziónu na ostrově uprostřed jezera. Do poklidné společnosti pravidelných hostů penziónu vpadne nenadále známá zpěvačka a způsobí ve vzájemných vztazích, zejména mezi muži a ženami,napětí. Toto napětí vyvrcholí její vraždou a pak ještě záhadnou smrtí jednoho z členů společnosti.


Krátká ukázka:

"Ne, poslední byl pan Marek. Já jsem pila první; ale nedokázala jsem to vypít naráz. Vždycky to tak dělám. Všichni už mají dávno vypito, jen já ne. Proto si beru první. Viděla jsem, jak pan Marek pije poslední a vypil naráz, zatímco mně ještě chyběla polovina."

„A co na tom?" řekla slečna Donátová. Její mírné, hnědé oči byly teď jako led. „Co na tom, kdo pil poslední? Důležité je, kdo dal jed do sklenky doktora Jindřicha."

Co se to tady děje? pomyslela si Edita dívajíc se z jedné na druhou. Co jsem to neviděla celou tu dobu? Pohlédla na Annu, ale ta se na ni nedívala. I ona se dívala na Kateřinu a i její oči byly jako led.

„Opravdu nezáleží na tom, kdo pil poslední," řekla pomalu. „Poslední už nemohl nič dělat. Musel to udělat někdo, kdo měl čas manipulovat se sklenkami, dokud byly ještě všechny na podnose. Nejvíc možností měl ten, kdo si bral první."

Kateřina se prudce obrátila. Zúženýma očima se dívala na Annu a rychle oddychovala. V této chvíli byla jasná její podobnost s paní Ainarovou, podobnost, které si nikdy nikdo nevšiml; Tytéž úzké rty, sevřené v krutou linku, tentýž hubený, dravci obličej.

„Co tím myslíte?" zasyčela. Odhrnula si vzteklým pohybem vlasy z čela a naklonila se trochu kupředu, jako divoká malá šelma připravená ke skoku.

„Maminko! Kateřino!" řekl Tom nešťastně.

Anna na něho rychle pohlédla a slabý výraz lítosti jí přeběhl obličej.

^Nemyslela jsem to tak," řekla po malé chvilce. „Nemyslela jsem tím vás."

„Kateřino!" opakoval Tom.

Napětí v Kateřinině tváři povolilo. Narovnala se, zaťaté ruce se uvolnily a byla to zase ta holčička, kterou všichni znali.

"Dobrá," řekla. "Dobrá."

„Takhle se nikam nedostaneme. Někdo musel mít možnost manipulovat se sklenkami!"

Jistěže: Někdo musel také zabít Martinu," řekla Edita. „To už všichni víme. A co dál?"

„To nemá smysl takhle mluvit," řekla paní Ainarova. „Musíme najít vraha, protože je mezi námi, a mohl by zabíjet dál. Mohl by nás zabít všechny, jednoho po druhém."

„Místa je dost," zašeptala Kateřina. „Tam v té - umrlčí komoře!"

„Nesmysl," řekl Tomáš. „Všechno je to nesmysl. Musí být nějaké jiné vysvětlení."

„Ano," řekl Marek chvatně. „Souhlasím s tebou. Shoda nešťastných náhod. Snad se nějakým strašným omylem dostal jed do kuchyně a do sklenice."

„A nůž do srdce slečny Galové," řekl náčelník. „Zajisté. Takové hloupé náhody se stávají."

„Nůž do srdce?' slečna Donátová povstala a vytřeštila oči na náčelníka. „Jaký nůž? Slečna Galova přece spadla se schodů?"

„To je nějaký nový trik na nás," řekla Edita bledými rty. „Všichni jsme ji přece viděli, nikde nebyl žádný nůž."

„Žádný trik. Byla zabita nožem nebo dýkou, kterou se nám dosud nepodařilo nalézt. Pitva to prokázala naprosto přesně."

„To je příšerné," zaúpěla Edita. „To není možné!" rozhlédla se divoce po přítomných, jako by z jejich tváří chtěla vyčíst jméno vraha. „Kdo by mohl," zarazila se a přitiskla si ruku k ústům.

„Ne," řekla slečna Donátová pevným hlasem. Mluvila ke všem, ale dívala se upřeně na Editu. „Ne, neudělal to nikdťťz nás. Nevěřte tomu. Musel to být někdo cizí, někdo, kdo si sem přišel vyřídit účty s Martinou Galovou, kdo ji sledoval až sem."

Všichni se na ni zadívali jako zhypnotizováni.

„Ano," řekl Marek pomalu. „Tak to bylo. Co víme o jejím životě? My nic. Nikdo z nás ji neviděl za posledních dvacet let a není pochyb, že její život byl bouřlivý, Snad kdyby ji nebyli Tom a Kateřina přivezli, byla by — byl by ji její osud stihl na jezeře a my jsme toho všeho byli ušetřeni. Vrah ji následoval sem, dostal se sem v noci a zabil ji."

Nebezpečná hranice - Frýda František

Nebezpečná hranice - Frýda František

 
-RPR-

Hraniční čára byla odjakživa místem, kde se odehrávaly příhody plné vzruchu, dobrodružství a romantiky.
To všechn nechybí ani v příběhu Farntiška Frýdy, i když jeho ladění je vážnější, protože vážná byla i doba, v níž se stal. Psal se rok 1937. Státní hranice kdesi v severních Čechách, jejímiž skrytými pěšinkami přecházeli za noci donedávna jen pašeráci, skrývající se před zraky finančníků, ožila náhle lidmi mnohem nebezpečnějšími agenty rozpínajícího se hitlerovského Německa. A právbě jim vyhlásil neúprosný boj jeden z hlavních hrdinů příběhu, bývalý pašerák Hans Hesse, jehož na hranici vyhnala hospodářská krize. Proto se rozhodne vrátit ke starému řemeslu a společně se zkušeným Josefem Kretschmerem a jeho dcerou Mariechen se vydává znovu na hranici. Píše se však rok 1937 a situace nabývá na vážnosti, neboť za čárou začíná území rozpínajícího se hitlerovského Německa. Vylíčením životních osudů Hanse Hesseho, nebezpečných přechodů hranice, hlavně při převádění německých antifašistů, a současně vylíčením sociálních poměrů proletářských vrstev sudetských Němců a jejich vztahů k Čechům vytváří autor dramatický obraz situace v sudetském pohraničí na sklonku předmnichovské republiky. 

STOPA
Edice Českého svazu protifašistických bojovníků Svazek 17
Nebezpečná HRANICE
František Frýda
Obálku a protititul navrhl Václav Rytina Vydání 1., Praha 1978
Pro Český svaz protifašistických bojovníků vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih n. p. v Praze, jako svou 4647. publikaci, stran 224 Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych Odpovědná redaktorka Alena Kašparová Výtvarný redaktor Otakar Karlas Technický redaktor Miroslav Hruška K tisku schváleno 3. 3. 1978
Vytiskla Státní tiskárna, n. p., Praha 1, Karmelitská 6 AA 13,34 (z toho obr. 0,25), VA 13,78. Náklad 30 000 výtisků.
28/52 - 071 - 78
13/33   brož. 17,— Kčs 601/22/826

Krátká ukázka:

    „Jdeme, kamaráde!" vyskočil vrchní, hodil termosku do brašny, popadl karabinu a klusal po hraniční pěšince ve směru výstřelů.
    „Pane vrchní, pusťte mě napřed! Umím běhat!" volal za ním Kučera.
    „Zůstaň se mnou!" vrčel Karban. „Zodpovídám za tebe."
    Les duněl střelbou a oba muži klusali podle hranice.
    Jakmile zazněl první výstřel, dívka polekaně vyskočila. V prvním okamžiku ji napadlo, že hajný vystřelil po škodné, ale za chvilku zadrnčela automatická zbraň. Ozvěna, která se odrazila od svahu Waldberku, zahučela v lese jako bouře. Mariechen zůstala stát jako přimražena. Zmocnila se jí úzkost. Tam někde byl táta i Hans. Kdosi po nich střílel, kdosi je pronásledoval. Proč nepřišli za tmy? Proč si zpáteční cestu nechali na den, kdy je v lukách každý viděl?
Toužebně se podívala na českou stranu. Přála si, aby se mezi stromy ukázaly uniformy finančníků, ale v lese se nic nepohnulo. Nedaleko dívky se posadil zajíc, vyplašený střelbou. Nedůvěřivě zavětřil, podíval se kulatýma očima na dívku a pak pelášil na českou stranu. Střelba zmlkla, les oněměl. Dívka se stále chvěla úzkostí. Zavalil ji pocit strašlivé bezmocnosti. Co může dělat? Jen čekat, stále jen čekat.
    „Karle!" zavolala proti lesnatým svahům Waldberku.
    „Karle! Karle!"
    Hlas se chvěl a ztrácel mezi stromy. Waldberk odpověděl ozvěnou. Ptáci se na okamžik odmlčeli, jako by byli překvapení jejím hlasem, a pak se novou silou rozkřičeli. Zavolala ještě jednou a znovu jí odpověděla jen ozvěna. Na hraniční cestičce se pohnuly větve smrčku. Ne, to nic nebylo. Rozkýval je pták, poplašený jejím voláním. Nikdo nejde na pomoc, nikdo se neozývá, aby ji uklidnil. Karel je sice někde ve službě, ale úsek, který oddělení z Kirchberku střeží, je příliš veliký. Ne, Karel je už asi doma. Ranní službu končívá v osm třicet. Ale v osm nastupuje Pavlík, který ji včera zastavil a dobíral si ji. Nabízel se, že s ní půjde do lesa na procházku, aby jednou měla nějakou změnu. Chodit pořád s jedním, to je otrava! Pošetilými řečmi ji přiváděl do rozpaků. Proč nepřijde aspoň on? Střelba je slyšet daleko. Snad až k celnímu úřadu. Proč nikdo nejde? Proč se nikdo neozývá?
    Vteřiny prchaly a dívčina úzkost vzrůstala. Přes hranici nesmí za nic na světě. Karel by se zlobil. Karel jí to zakázal. Na druhé straně hranice však je její táta, ten starý milovaný táta. Možná že potřebuje pomoc. Ne, to je nesmysl! Jak by mohla pomoci pašerákům, za nimiž běží policisté nebo hlídky grenzwache? Její přítomnost tam na druhé straně by celou věc jen komplikovala. Bože, co má tedy dělat? Aspoň by se měla podívat, co se děje. Kdo to vlastně střílí? Proč a na koho? Mohla by jít tiše lesem, houštím, tak, aby ji nikdo neviděl. Zjistí-li, že střelba nic neznamená, že tam není Hans ani táta, mohla by se vrátit. Umí chodit tiše jako plachá zvěř. Nikdo ji určitě nezahlédne.
    Rychle se rozhodla a překročila hranici. Vklouzla do houštin, větve smrčí jí uhodily do tváře, bránily jí v běhu, prala se s nimi tiše, úporně. Neběžela po pěšince. V houštinách se mohla snadno ukrýt, padnout na zem a tiše se odplížit. Dovedla to. V těchto místech byl porost tak hustý, že se jen stěží prodírala kupředu. Pěšinku však neztratila z dohledu.
    Kdesi před ní znovu třeskl výstřel. Dívka se na okamžik zastavila a poděšeně hleděla do zelených hlubin lesa. Prodrala se k cestičce. Byla prázdná. Neozývaly se na ní kroky ani hlasy lidí. Les strnul v napjatém očekávání. Vteřiny rychle ubíhaly, dívka si uvědomovala, jak jí poplašeně bije srdce, jak má hruď sevřenou strachem, takže stěží může dýchat. Náhle si vzpomněla, že je podzim. V neděli byl v Kirchberku velký hon, příští týden jsou lovci pozváni do Waldmühle. Ano, je doba lovu. Bylo vžitým zvykem, že se majitelé revírů navzájem zvali, aby se pochlubili hojností zvěře. Bože, dej, ať je to pravda! Ať to jsou skutečně lovci. Možná že je táta doma, že už spí, a až se vrátí domů, vynadá jí, že se brzy spouští, když už teď spí celou noc se svým chlapcem. Náhle si uvědomila, že v lese střílela nějaká automatická zbraň, která drnčela jako kulomet. Ne, to lovci nebyli. Zmocnil se jí hrozný strach, začala tiše plakat. Byla vyčerpaná a unavená, ačkoliv se prodírala houštím sotva čtvrt hodiny. Vyšla na cestičku. Nemělo smysl jít do Německa. Pomalu se vracela zpátky.
    Za ní třeskl výstřel. Zaslechla volání, pak výkřik plný bolesti. Znovu někdo vystřelil.




Mokrá hrobka - Huth Eduard

 


-RPR-

Magnet 09/88

Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1. Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet (magnet '88), šéfredaktor Josef Gajda. 

Odpovědný redaktor Jiří Pražák. 

Obálka a ilustrace J. Jarešová. 

Grafická úprava Irena Vršecká. 

Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6 -Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. 

Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Počet stran: 128.

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08, Praha. 

Cena výtisku 8 Kčs. 59-156-88 TS 13/33.


Krátká ukázka:


„Tak proč se neodstěhuješ? Kdybys žil jenom sám s manželkou, určitě by se všechno vyřešilo. Každý rok nám nějaké byty přidělují. Určitě bys přiměřený kvartýr dostal."

„Já to nemám jednoduchý. Když je po nějaké bouřce s tchyní, tak i manželka se mnou souhlasí, že se odstěhujeme. Sotva bouřka odezní, nechce o stěhování ani slyšet. Měl bys ji slyšet: ty jsi celé dny a noci ve službě a já zůstávám na všechno sama. Maminka mi pomůže aspoň s dětmi, když jsou nemocné. Na tebe není spolehnutí. Celý domek jednou bude náš. Máme tu pohodlí a nemusíme platit činži. Maminka je taky často nemocná, nemůžu ji přece nechat samotnou bez pomoci. No a teď, co jí na to mám říct?"

Dosud svobodného kapitána Pechana přivedlo vysvětlení mladšího kolegy Svobody do rozpaků. Teoreticky by problém vyřešil jednoduše a principiálně, ale sám cítil, že v životní praxi by jeho teoretická představa vyzněla trapně. Od nutnosti odpovědět ho osvobodil zvonek telefonu.

Do místnosti přivedla služba sebevědomou, přísně vyhlížející, v obličeji jakoby podobanou ženu, vypadající na poctivých padesát roků. Pevné rysy rtů svědčily o tvrdé povaze. Teď se jí rty poněkud chvěly.

„Našla jsem svoji sestru Karolinu Pasekovou utopenou ve vaně," formulovala svoje oznámení Kateřina Jelínková. Pechan jí nabídl židli a kávu. Obojí přijala s povděkem. Cigaretu pohrdavě odmítla.

„Šla jsem sestru navštívit. Zvonila jsem už u branky, ale nikdo se neozval a tak jsem si branku sama otevřela. Domnívala jsem se, že Karolina někam odběhla a proto jsem se rozhodla, že na ni počkám uvnitř."

„Máte klíče od jejího bytu?"

„Klíče od vilky mám řadu let, ale nepoužívám je. Když jdu sestru navštívit, což je tak dvakrát, třikrát do roka, obyčejně na vánoce, velikonoce nebo na její narozeniny, zazvoním a čekám, dokud mi sama neotevře. Dnes je strašné horko a proto jsem nechtěla čekat venku."

„Takže jste si odemkla rezervními klíči?"

„Právě, že neodemkla. Pokoušela jsem se strčit klíč do zámku, ale zasunula jsem jej dovnitř tak ze dvou třetin a dál nešel. Vyšla jsem před vilku a všimla jsem si, že v patře jsou otevřeny dveře na balkón. Kdyby Karolina odešla, určitě by je zavřela. Znovu jsem zkoušela otevřít a zvonit. Pak se mi to zdálo divné a rozhodla jsem se, že vylezu nahoru. Vzala jsem žebřík, který je vždy uložen mezi zdí kůlny a plotem zahrady. Vylezla jsem na balkón a vešla dovnitř. Pak jsem ji našla. Bylo to hrozné." „Hýbala jste s něčím v bytě?"

„Ne, jenom jsem zevnitř odemkla dveře a spěchám vám to oznámit, protože ve vile není telefon." „Proč jste nevolala lékaře?"

„Té by už nemohl žádný lékař pomoci. To přece poznám."

„Proč jste právě dnes přišla za sestrou?"

,,V týdnu mi volala do školy. Myslím, že to bylo v úterý. Byla jsem zrovna ve sborovně sama. Zvala mé, abych v neděli odpoledne přišla, že se mnou potřebuje nutné mluvit. Stále hovořila o ceně všech těch věcí, co má kolem sebe. Starožitný nábytek, porcelán, sklo, obrazy. Obklopovala se tím stále víc. Ve své hrabivosti byla až nenormální. Neměla ráda, když se mnou k ní jezdily moje děti. Bála se, že jí na něco budou sahat, a že by mohly nějakou její vzácnost rozbít. Ani si nevšimla, že moje holky už vyrostly."

„Kdo je vlastníkem té vilky, paní Jelínková?"

„Patřila Karolíně."

XXX

Kriminalisté výjezdové skupiny přijeli do vilky Karoliny Pasekové. Při vstupu zůstali udiveni. Interiér připomínal zámecké muzeum. Celá vilka byla zařízená pouze starožitným nábytkem. Vitríny plné vzácného skla a porcelánu. Na stěnách obrazy z minulých století. V knihovně množství starých knih a prvotisků.

„Kde vzala vaše sestra tolik starožitností?" obrátil se kapitán Pechan na sestru Pasekové.

„Něco je po rodičích, část si Karolina sama koupila z různých výprodejů na zámcích."

„Chybí zde něco od vaší poslední návštěvy?"

„Mám dojem, že od poslední návštěvy spíš něco přibylo."

„Měla vaše sestra nějaké šperky, vkladní knížky a peníze na hotovosti?"

„Nevím. Nesvěřovala se mi. Neprohlížela jsem zde nic, ale v prvním patře dali už rodiče ve zdi zabudovat trezorek."

„Klíč od trezorku máte?"

"Nikoli".



Tajemství růžového kódu - Pašek Petr

 

Tajemství růžového kódu - Pašek Petr



Reportážní rekonstrukce Tajemství růžového kódu o špionážním, diplomatickém a politickém zákulisí přepadení americké Tichomořské flotily v přístavu Pearl Harbor.

Historická reportáž sledem zajímavých záběrů rekonstruuje události, které předcházely japonskému útoku na Pearl Harbor, realizovanému 7. prosince 1941. Pokouší se vrhnout světlo na příčiny, jež tento útok způsobily a krutým způsobem se zasloužily o probuzení Spojených států, o jejich vstup do druhé světové války. Dějové pásmo se odvíjí střídavě v japonském, německém a americkém politickém i špionážním zákulisí, je zachycováno od r. 1935 a navíc opatřeno dovětkem o japonské kapitulaci r. 1945 a některými pamětními dozvuky na přepadení americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru po 25 letech.

Vlak z Paddingtonu - Christie Agatha

 


Z anglického originálu 4.50 from Paddington (Pan Books Ltd, London) přeložila Eva Ruxová.
Kresba na obálce a ilustrace Jiří Moček. 
Obálka a grafická úprava Rostislav Vaněk. 
Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1982 jako svou 4774. publikaci. 
Odpovědná redaktorka Hana Mullerová. 
Výtvarný redaktor Bohuslav Holý. 
Technický redaktor Václav Oulík.
Vytiskla Severografia, n. p„ závod 7, Most AA 12,22 (text 11,72, il. 0,50), VA 12,69. 
Vydání první. 13/34. Stran 256. 
Náklad 70 000 výtisků. 22-009-82.
Kčs 26,-


Agatha Christieová, nejvýznamnější spisovatelka současného detektivního románu, napsala za svůj dlouhý život řadu knih, jejichž počet se téměř blíží stu, počítáme-li v to i její romány nedetektivní z počátku její tvorby. O jejím díle lze říci to, co neplatí o díle některých jiných stejně plodných autorů tohoto žánru, totiž že je ve své kvalitě celkem vyrovnané a má málo slabších míst. Agatha Christieová za to vděčí především své velké znalosti lidských povah, kterou projevuje v umění charakteristiky. Je výbornou pozoroyatelkou, se shovívavým, pobaveným úsměvem \hledí na drobné lidské slabosti, ale dovede se dívat i kriticky a demaskovat závažné morální a sociální nedostatky svých postav. Vytváří poutavou atmosféru anglické vesnice a maloměsta, na jejímž pozadí charaktery nabývají ještě většívýraznosti. Bohatá, léty nevysychající invence, která je zárukou vtipné zápletky a napínavého děje, patří rovněž, k výsnauinýni rysům její tvorby. 

Vlak z Paddingtonu má všechny tyto klady. Vyšel poprvé v roce 1957 a o něco později byl zfilmován a u nás uveden pod názvem „To je vražda, řekla". Detektivem je zde slečna Marplová, která vyřeší záhadu zločinu zahlédnutého v kupé míjejícího vlaku. Děj zavádí čtenáře do ponurého měšťanského domu, v němž touha po majetku vytváří příznivou situaci pro pachatele.

Ukázka:

 Paní McGillicuddyová se ze svého okna dívala do oken kupé souběžně jedoucího vlaku. Většina rolet byla stažena, ale občas bylo v některých kupé cestující vidět. Tento vlak nebyl příliš plný a mnoho kupé bylo prázdných.
 V jednu chvíli, kdy oba vlaky budily zdání, že stojí, vylétla v jednom kupé s cvaknutím nahoru roleta. Paní McGillicuddyová pohlédla do osvětleného kupé první třídy, které bylo od ní vzdáleno sotva půldruhého metru.
 Pak zalapala po dechu a napolo vstala.
Zády k oknu a k ní stál muž. Jeho ruce svíraly hrdlo ženy stojící proti němu; pomalu a nemilosrdně ji škrtil. Oči jí vylézaly z důlků, obličej měla brunátný, křečovitě stažený. A jak se na ně paní McGillicuddyová jako uhranutá dívala, nastal konec; ženino tělo umdlelo a zhroutilo se v mužových rukou.
 Zároveň vlak paní McGillicuddyové zase zpomalil a druhý vlak začal nabírat rychlost. Přejel kolem a za několik minut zmizel z dohledu.
 Téměř automaticky ruka paní McGillicuddyové vylétla k záchranné brzdě, ale pak se nerozhodně zastavila. Koneckonců k čemu by to bylo zatáhnout za brzdu ve vlaku, v kterém jede ona? Hrůza z toho, co viděla tak zblízka a za tak neobyčejných okolností, ji ochromila. Bylo třeba něco okamžitě udělat — ale co?
 Dveře jejího kupé se otevřely a průvodčí řekl: „Jízdenku, prosím."
 Paní McGillicuddyová se k němu prudce obrátila.
 „Nějaká žena byla uškrcena," řekla. „V tom vlaku, co právě projel kolem. Viděla jsem to."
 „Co prosím, paní?"
 „Nějaký muž uškrtil ženu! Ve vlaku. Viděla jsem to — tímhle oknem." Ukázala na okno.
Průvodčí vypadal nesmírně pochybovačně.

Tajemná dáma - Patterson Richard North

 


ISBN 80-7257-906-1
Nakladatelství BB art e-mail: bbart@bbart.cz www.bbart.cz
9 V88072ll57906811 Doporučená prodejní cena 79 Kč
9788072579068

Ukázka:

I když se snažilo budit právě opačné zdání, to město na břehu jezera Erie páchlo politickou korupcí po celém americkém Středozápadu...

Navenek je všechno v pořádku. Steelton vzkvétá, jeho političtí předáci budí zdání, že pečují o jeho rozvoj. Jejich poslední projekt však zavání nejen megalomanií, ale i marnotratností: ve Steeltonu má za více než čtvrt miliardy dolarů vyrůst ohromný baseballový stadion.

Arthur Bright je ve Steeltonu okresním žalobcem. Způsob, jakým radnice vede město, a zvlášť projekt stadionu tam, kde by se měly stavět obytné domy, školy a starat se o bezpečnost ulic, jej přivede k rozhodnutí kandidovat na starostu. Má bezvýhradnou podporu své asistentky Stelly Marzové, která v případě jeho vítězství převezme jeho dosavadní funkci. Obhájci z ní mají hrůzu už teď a vidina, že se stane ještě mocnější, děsí patrně nejen je.

První zemře Tommy Fielding, šéf projektu výstavby stadionu. Najdou jej mrtvého, předávkovaného heroinem v objetí ze stejného důvodu zemřelé prostitutky. Jenže fakt, že Fielding byl homosexuál a na drogy nikdy nesáhl, napovídá, že něco není zcela v pořádku. A smrt se blíží tichým krokem: další obětí je bývalý Stellin milenec, místní advokát a významný přispěvatel na Brightovu volební kampaň.
Stella i Bright začínají chápat, že udeří-li ještě jednou, bude terčem jeden z nich.


Levné sešity detektivek 2004/06


RPR
Speciál 80 stran.

Alexandr Placar - Tyran za mříže
Vaněk Jan J. - Dítě štěstěny
Jan Stach - Fantom vlastního strachu
Ladislav Svoboda - Pozvánka pro vraha
Kristýna Pivodová - Smrt starého šmíráka
Aleš Pivoda - Pomněkově modré oči
Kristýna Pivodová - Jsou naše peníze v bezpečí?
Kristýna Pivodová - Kdo zavraždil Francouzku Josette D.?
Jiří Bílek - Jablko nepadá daleko od stromu
Jan Vašek - S cizí ženou v cizím pokoji
Maryša po sto letech
Křížovka
Krimitest
 

Ďábelské kouzlo - Beachová Lynn

 



Mikki Merrilová ví, že by si s magií neměla zahrávat. Ale když její spolubydlící Diana je po všech stránkách tak dokonalá – krásná, chytrá a protivná. Mikki by ji ráda vytrestala. Zkusí proto malé, celkem neškodné kouzlo. Nic hrozného, bolestivého, ani něco, co by se nedalo odvolat, to ne. Ale chudák Mikki musí zažít na vlastní kůži, že není malých, celkem neškodných kouzel. Alespoň ne v Údolí přízraků.


Stopy hrůzy 17

Ze seriálu Údolí přízraků.

Z anglického originálu The Spell, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992,

přeložila Eva Franklinová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 48. publikaci, Praha 1993.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání

1. vydání.

ISBN: 80-85279-80-0

Vazba brožovaná, 126. stran. 


Krátká ukázka:

Mikki zkameněla hrůzou. Bez hnutí pozorovala, jak se na ni z hluboké noci řítí obrovský nákladní vůz.

Když ji řidič spatřil, nalehl celým tělem na klakson. Zavytí klaksonu projelo nocí a vytrhlo Mikki z hypnotického spánku. Instinktivně se vrhla na stranu a dopadla na kraj vozovky. Náklaďák se s řevem přehnal a tlak vzduchu ji srazil až do příkopu.

Zůstala tam bez dechu ležet, dokud úděs z toho, co právě prožila, nezeslábl. Pomalu se rozhlédla kolem sebe – byla na silverbellské silnici.

Jak se sem dostala? Copak jsem náměsíčná? V životě se jí něco podobného nestalo.

Ještě celá roztřesená se zvedla a teprve teď si všimla, že je v noční košili. Dala se na zpáteční cestu ke škole. Po chvilce něco před ní vyskočilo ze tmy a zakňučelo. Mikki zaječela.

Byla to Hepčí, kočka paní Wembleyové. Neměla o tom nejmenší pochyby, Hepčí byla nezaměnitelná s jakoukoliv jinou kočkou.

„Hepčí,“ zavolala na ni rozechvěle. Kočka nahrbila hřbet a vztekle na Mikki prskla. Pak se rozběhla opačným směrem k Silverbellu.

Mikki se chvíli za ní dívala a horečně přemýšlela. Ta potvora ji musela Špehovat. To znamená, že se nějakým způsobem dozvěděla, že Mikki bude tady – na silverbellské silnici. A to mohlo znamenat jen jedno: že všechny její problémy mají něco společného s paní Wembleyovou.


Naštěstí se brzy dostala na cestu vedoucí ke škole. V noci tu nikdy nebyla, proto nevěděla, jak černý a strašidelný může být noční les. Slyšela houkání sovy a vytí kojota. Po obou stranách cesty se ozývalo praskání, jako by ji někdo sledoval. Zrychlila krok. Nestraš sama sebe, Mikki… je~ to jenom les… jsou to jenom zvířata.

Najednou zaslechla hlasité prasknutí a hned po něm temné zavrčení. Co to bylo? Puma? Medvěd? Nebo něco ještě horšího? Muselo to být přímo před ní. Na okamžik se jí zdálo, že ze tmy zablýskly žluté oči. Nikdy nevěřila strašidelným historkám o Údolí přízraků, ale tehdy nevěřila ani v magii. Teď ten temný, hrdelní zvuk zazněl znovu. Mikki se dala do běhu. Když dorazila k velkému trávníku před školou, byla úplně vyčerpaná a bez dechu.

Veranda už byla na dosah, když jí něco tmavého přeletělo nad hlavou. Než se vzpamatovala, to černé něco se spustilo střemhlav dolů. Hrůzou vykřikla a se zbytkem sil se snažila doběhnout k verandě. Kroužilo jí to nad hlavou a vydávalo podivný pískavý zvuk. Teprve tehdy, když zvuk začal slábnout, odvážila se zdvihnout hlavu a s úlevou zjistila, že to byl netopýr, který asi lovil hmyz.

Ještě pár kroků a stiskla kliku u hlavních dveří. Sláva, bylo odemčeno. Uvnitř zůstala chvilku stát, opřela se zády o těžké dveře a čekala, až chytne dech. Teď už jen proklouznout do pokoje, aniž by ji někdo viděl. V chodbě ani v klubovně nikdo nebyl – starý Fernandez se asi potuloval někde venku.

Přes všechnu únavu Mikki nemohla usnout. Pořád před sebou viděla ten hrozný náklaďák. Mohla jsem beji mrtvá nebo přinejmenším těžce zraněná. I když se té myšlence bránila, byla si skoro jistá, že za tím vším nějak je paní Wembleyová. Příští den byl jedním z těch, kdy ji pravidelně navštěvovala. Rozhodla se, že se jí zeptá přímo, ať to dopadne, jak chce.


„Dobrý den, paní Wembleyová, vypadáte dneska ohromně.“

„Ale jděte,“ řekla potěšené Wembleyová. „To myslíte vážně?“

„Je z vás úplná mladice,“ řekla Mikki po pravdě. Stařenin obličej byl skoro bez vrásek a vlasy jí ztmavly. Je tak zdravá a plná energie, pravý opak mě, smutně si pomyslela Mikki.

„A jak se máte vy? Pořád ještě unavená?“

„Kdyby jen unavená, to by nebylo tak zlý… musím s vámi mluvit o něčem opravdu vážným.

„Ale, děvenko,“ řekla stařena chlácholivě, „nechrne to na později.“

„Ne, radši ne,“ Mikki se zhluboka nadechla a začala. „Paní Wembleyová, poslední dobou se se mnou dějou podivný a nevysvětlitelný věci.“

„Snad už zase nevyvádí ta vaše spolubydlící?“

„Ne, s Dianou to nemá co dělat. Vy přece víte, že mi nebylo dobře. Předevčírem jsem měla podivnou nehodu na zkoušce a včera v noci mě na silverbellský silnici málem přejel náklaďák.“

„Propánakrále, to snad není možný!“ divila se paní Wembleyová.

Mikki se snažila zůstat klidná, když vyprávěla o tom, co se dělo minulou noc. Nevynechala ani to, že viděla Hepčí. Zdálo se, že ji stařena poslouchá jen na půl ucha.

„To musela být noční můra,“ suše poznamenala stará žena. „Vždyť se vám přece nic nestalo.“

„Žádná noční můra! Podívejte se na můj loket!“ trvala Mikki na svém. Odřela se do krve, když ji v poslední vteřině proud vzduchu srazil do příkopu.

„Vy máte ale fantazii,“ řekla Wembleyová s úsměvem. „Jak jste mohla vidět mou kočku? Přece víte, že ji nepouštím ven.“

Jako by chtěla potvrdit slova své paní, Hepčí, která se rozvalovala na knihovně, hlasitě zapředla.

„Ale…“ Mikki nevěděla, co na tohle. říct. Ještě před chvílí byla skálopevně přesvědčená, že v tom všem má prsty paní Wembleyová. Ale teď se jí zase zmocnily pochybnosti. Možná, že má stařena pravdu… možná, že jsem fantazírovala… možná, že začínám ztrácet zdravý rozum.

„Pořád si myslím, že jste si toho nabrala moc. To mi nevymluvíte. Kdybyste se tolik nehonila, měla byste čas někdy postát třeba u růží, přivonět k nim…“

Vždyť já už na ty kytky ani nevidím, pomyslela si smutně Mikki. Paní Wembleyová má asi pravdu. Zkusím víc odpočívat. „Nemám vám přečíst zase něco o upírech?“ zeptala se stařeny.

„To víte, že ano. Můžete ale minutku počkat? Chtěla bych si jen skočit do kanceláře pro poštu. Dneska by mi měla přijít penze.“

„Jistě,“ souhlasila Mikki. Pozorovala stařenu, jak přešla pružným krokem zarostlé prostranství. Ze zkušenosti věděla, že kdykoliv šla paní Wembleyová do kanceláře, nevrátila se dříve než za patnáct minut, které obvykle proklábosila se správcovou. Mikki chvíli okouněla a pak jí padly oči na knihovnu. Vzpomněla si, že na nejvyšší polici měla Wembleyová knihu kouzel. Možná, že bych našla nějaký zaříkávání, který by mi pomohlo. Vylezla na štafličky a natáhla ruku. Ale po knize tam zůstala jen prázdná díra.

Asi ji ještě potřebuje, kdepak by mohla bejt? Podívala se po stolcích a poličkách, ale nikde nic. Bude asi v ložnici, usoudila. Ložnice byla tak malá, že se do ní nevešlo víc než úzká postel s nočním stolkem a police s rodinnými fotografiemi. Na nočním stolku byly keramické figurky, které ji fascinovaly. Jednorožci, okřídlené opice a dráčci. Opatrně zdvihla jednu z nich a zblízka si ji prohlížela. Obdivovala barvy a detailní práci – odkud asi byla tahle zvláštní keramika? Už se málem vrátila do obýváku, když něco třpytivého na okně zaujalo její pozornost. Na parapetu ležela křišťálová koule.

Nahnula se přes postel, aby na ni líp viděla. Zjistila při tom, že mezi postelí a zdí je mezera, ve které jsou nějaké věci. Vylovila odtamtud pár papírových kapesníků a zlomený hřeben. Na dně se něco červenalo. Poznala knihu kouzel. Byla ráda, že ji konečně našla. Hbitě ji vytáhla a sedla si s ní na okraj postele. Kniha se otevřela v místě, kde byla háčkovaná záložka. Mikki musela použít lupu z nočního stolku, aby mohla přečíst drobný tisk.

Kapitola měla titul ‚Mládí’. Sotva se dostala přes pár úvodních vět, rozbušilo se jí srdce. ‚Aby kouzlo účinkovalo,’ četla, ‚je nutno získat spolupráci subjektu, nejlépe pomocí nějakého triku. Příprava: vezměte špetku mletého zubu ptáka Noha a smíchejte s jedním vlasem dotyčného subjektu. Takto upravený vlas vložte pod polštář a spěte na něm jednu noc. V rozmezí jednoho týdne musí subjekt vstoupit do přímého měsíčního světla, přesně v 11.11…’

Mikki rychle očima přelétla zbytek návodu. To bylo přece to kouzlo, které dostala od paní Wembleyové pro Dianu. Na konci kapitoly bylo proloženě vytištěno: ‚Účinky.’

‚Je-li kouzlo provedeno přesně podle návodu, je velmi účinné. V několika okamžicích pocítí subjekt mravenčení po celém těle a krátce po tom se proces stárnutí rapidně zrychlí. Iniciátor kouzla by měl současně prožívat postupný návrat mládí. V případě, že…’

Mikki najednou zaslechla nějaký šramot a trhla sebou. Ale byla to jen Hepčí, která vyskočila na hromadu papírů. Mikki tomu nemohla uvěřit. Kouzlo mělo sloužit k tomu, aby vysálo energii z mladého člověka a přeneslo ji na starou osobu. Wembleyová ji podvedla! Že chtěla taky Dianiny vlasy, byl jen trik.

To vysvětluje všechno – proč jsem se cítila tak mizerně, proč mám vlasy a kůži jako troud, proč vidím tak…

Byla tak ohromena tím odhalením, že úplně zapomněla na Wembleyovou. Dveře karavanu se s bouchnutím otevřely. Mikki ve zmatku vyskočila a kniha se jí svezla z klína. Než ji mohla zvednout, stařena stála ve dveřích.

„Mikki!“ vykřikla stařena. „Co tu děláš?!“



Vražda v křídovém lomu

 


208 stran.
Přeložila: Běla Dintrová
Originál: Too Small for His Shoes, 1962
Vydání I., Praha 1970
Vydalo Naše vojsko jako svou 3705. publikaci.
Stopa - edice Svazu protifašistických bojovníků, svazek 6
Obálku a kresbu v titulu navrhl Oldřich Jelínek
Odpovědná redaktorka Libuše Burianová.
Technický redaktor Václav Vlach.
Výtvarný redaktor Ota Karlas.
Vytiskla tiskárna Svereografia, n.p. Ústí nad Labem, AA 13,22 
(z toho kresba v titulu 0,08). VA 13,56.
28/52-051-70. 13/34 - brož. 602/22/862
Náklad 92.000 výtisků
Cena: 16,- Kčs.

Anotace:

Když policie najde filmového producenta a režiséra Karla Durera mrtvého v jeho staroanglickém domě, vypadá všechno na nešťastnou náhodu. Detektiv Sam Birkett a jeho pomocník Saunders si však kladou otázku: byla nešťastná náhoda, že Durer uhořel právě v čase, kdy natáčel film Tvář boha války, krutě věrný obraz fašismu? Záhadný pavilón, tajná chodba, stopy malých bot a další smrt v křídovém lomu pomohou odhalit daleko víc, než jednoho vraha.


Ukázka:

   Nastal okamžik, na který jsem se nejméně těšil: stál jsem nad mrtvolou.
"Pustíme se do toho, Saindersi," řekl jsem.
Společně jsme vytáhli mrtvého z krbu a převrátili jej na záda. Zaslechl jsem, jak Saunders lapl po dechu, když jsme se podívali na krutě popálenou a zkřivenou tvář s ustrnulýma očima a zkroucenými rty. 
   Systematicky jsem prohledal mrvému kapsy. K černým kalhotám a bílé hedvábné košili měl kabátek z kaštanově hnědého sametu; s límce mu vylézal místo kravaty uvázaný skotský šátek, který se při prudkém zápase uvolnil. Všechno bylo poprášeno šedivým popelem. V kapsách jsem nenašel mnoho zajímavého; v kabátku měl zlatou tabatěrku, pouzdro na sirky s iniciálkami a klíč, kdežto kapsy kalhot vydaly jenom kapesník a nůž na doutníky. Saunders předměty zapisoval, jak jsem mu je podával. Když jsme skončili, opřel se o židli, kousal konec své nestravitelné tužky a zamyšleně pozoroval oči mrtvého. 

Zlato pro královnu

Zlato pro královnu


RPR

Zlato pro královnu ...a další příběhy z kriminalistického archívu.

Kriminální případy.Kriminální případy od různých autorů,kde hraje hlavní roli žena,kvůli které se krade a loupí. Žena, které je surově ublíženo a také žena, která sama přestoupila hranici zákona. Doslovy k příběhům napsal MUDr Jan Cimický.


Přílohové čtení Signálu.
Šéfredaktor Stanislav Staněk.
Odpovědný redaktor Bohumil Lipert.
Grafická úprava Kristina Pokorná.
Ilustrace Miroslav Houska a Krista Pokorná.
Vyšlo ve vydavatelství Naše vojsko, II.p., 113 66, Praha 1, Vladislavova 26, telefon 26 06 51-9.
36 36 41-9.
Cena 9,50 Kč

Zlato pro královnu
Kaleidoskop
Volavka
Smrt zdvořilého lupiče
Závist
Svědkyně čeká v dešti
Náhoda
Tři páry rukavic
Cesta na kolej
Havárie damaškové bambitky
Vážná známost
Podíl viny
Případ bez jednacího čísla
Návštěva
Docela malá smrt
Nedostatek důkazů
Kroky
Králíci za půl miliónu
Mahagonová nevěsta




Povstaňte a slyšte rozsudek - Kraval Stanislav


RPR

Doslov napsal JUDr. Milan Kalous.
Ilustrace, obálka a grafická úprava Vlasta Baránková.
Odpovědný redaktor Milan Veverka.

Vytiskla tiskárna Rudé právo, Brno nákladem 5000 výtisků.
Vydání první.
Stran 116

Tem. skup. 33/3
49-043-71
Cena 11,- Kč.

Soudničky a kriminální případy, které se u nás skutečně staly a byly vyřešeny.

Česká soudnička má tradici. Autoři zvučných jmen: Arbes, Neruda, Bass, Těsnohlídek, Hašek, Čapek, Valenta a další, získali pro soudničku i stálé místo v naší literatuře. Přesto soudnička zůstává svébytným novinářským žánrem: psychologickou studií i lidským dramatem, zhuštěným do sloupku deníků.
Tato kniha denních příběhů života si neklade vysoké literární cíle. Její hodnota tkví v pohledu autora - zkušeného žurnalisty, znalého života i prostředí, o kterém píše - na celospolečenský problém kriminality. Vědom si své odpovědnosti, přichází s blokem do míst, kde ostře kontrastují světlé okamžiky života s negativní černí těžkých chvil. A přesto nemůže vidět pouze černobíle. Hledá lidské hodnoty a bojuje proti jejich negaci. Varuje před lhostejností těch, kteří, uzavřeni do své ulity, nevidí pláč, ale rovněž neslyší smích, kteří vlastně také nesou svoji míru viny.
Nejde tentokrát o pouhý průřez tvorbou autora, ale o citlivý výběr případů, které Stanislav Kraval, redaktor brněnského deníku Rovnost, uveřejnil v posledních třech letech na stránkách denního tisku; případů, nastavených jako zrcadlo nám všem.

Vrah - sadista vypovídá: Já jsem ji miloval!
Lapkové a podvodníci
Systém bytaře Lojzíka
Lážo plážo na zimu
Zrada
Drůbež se mstí
Dar sňatkového podvodníka
Obloha nad zahradou byla zářivě modrá
Zajíc ve studni
Ořešáky
Lihovarník
Vincku, jdu se s tebou udobřit
Když se dva rozcházejí
Výslužba
Praktický muž
Byt
Televizor a automobil
Moderní manželství
Spálený jejím chladem
Láska na první pohled
Kde se to v tom dítěti vzalo?
Tatínek je za hranicemi
Peníze na automobil
Devalvace lásky
Aby se tatínek neprobudil
Jarouš a volavka
A ti ostatní
Alkohol, to není jen facka...
Strýček s hádavou opicí
Rozpaky kolem šesti miliónů
Vteřiny, které rozhodly
Tři piva a velký rum

Nastražené stopy - Jedlička I.M.



RPR

Kriminální příběhy - Případy z praxe našich kriminalistů.

Téměř dva tucty kriminálních příběhů obsahuje knížka reportéra I.M. Jedličky. Jsou to do jednoho autentické případy a uslyšíte o nich vše, co autorovi vyprávěli naši přední kriminalisté. Tak se můžete nejen seznámit s prostředím zločinu a jeho obětí, ale také z důvěrné blízkosti sledovat detektivní práci kriminalistů až k závěru, kdy je pachatel odhalen, dopaden, usvědčen a poslán před soud. Ať už jde o vraždu, rafinovaný podvod, rozkrádání, loupež nebo jiný těžký delikt, stává se čtenář díky sugestivnímu a věrnému vylíčení každého příběhu bezprostředním účastníkem pátracích akcí, v nichž vedle nejmodernějších kriminalistických metod má prim logika, píle a houževnatá vytrvalost kriminalistů z různých krajů republiky.

Pachatel neunikl
Sto tisíc na ulici
Zločin jménem touha
Rub a líc tolaru
Smrtonosná rosnička
Konec mistra kasaře
Portrét zvrhlíka
Láska k muži X
Tajemství mosazných plomb
Osud nepohodlného svědka
Stop na trase E-12
Křeček z Tuhaně
OSamělý vlk
Záhada Weber-Christian
Karlovarský fantom
Lasička mezi papoušky
Nastražené stopy
Něžije jen v poušti
Iluze na gramy
Náhodná oběť
Kurýr z Bamberku
Velký poplach
Odhalení po padesáti letech





Šéfe, kam s tou mrtvolou - Přibský Vladimír




RPR

Kriminální příběhy.
ISBN: 80-85254-58-1


Obsah:
Šéfe, kam s tou mrtvolou
Alibi jako řemen
Tichý svědek
Chytání v žitě
Opatovická mafie
Baumanův fígl
Jak se dělá detektivka

132 stran
Vydala NAVA v roce 1995.

Bartolomějská ulice - Kalčík Rudolf

Bartolomějská ulice - Kalčík Rudolf


-RPR-

Bartolomějská ulice, poslední kniha zasloužilého umělce Rudolfa Kalčíka, je nazvána symbolicky; podle známé pražské ulice, odkud se vede boj se zločinem. Obsahuje deset kriminálních příběhů, svědčících o namáhavé a i vzrušující práci československé Bezpečnosti. Jejich jádro je autentické. Spisovatel vycházel ze skutečných loupežných přepadení, vražd, vydírání a podvodů, spáchaných krátce po válce i v letech pozdějších. Připomeňme z nich alespoň případ odhalení hromadného vraha Pilčíka, jehož televizní verzi známe ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Kalčíkovi ovšem nešlo o holé vylíčení událostí, spíše o kořeny zločinu a hlavně o charaktery těch, kteří šli po jeho stopách až ke konečnému odhalení pachatele, případně o sondu do psychiky člověka, který přestoupil zákon. Svůj "pitaval těch bouřlivých dob" napsal s osobitým a vytříbeným vypravěčským mistrovstvím.

Obsah:

01. Konec starých časů
02. Nedokončená
03. Vražda ve středu kružnice
04. Strýček smrt
05. Hra na slepou bábu
06. Věci doličné
07. Most přes řeku Svratku
08. Vyděrač
09. Dvě hodiny jako čtrnáct dní
10. Neznámý
---
O autorovi - PhDr. Jiroslava Jiráčková
Poslední kniha - PhDr. Jiroslava Jiráčková

---
28-045-86 - 13/33 - Brož. 24 Kč.

Knižnice československé mládeže, svazek 483.
Medailon a doslov napsala - PhDr. Jiroslava Jiráčková.
Ilustroval: Pavel Štefan.
Obálku s použitím kresby Pavla Štefana a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Ziegler.
Fotografie autora je od Zdeňka Labíka.
Vydání druhé, v Našem vojsku druhé, 1986.
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n.p. v Praze, jako svou 5585. publikaci, stran 320. 
Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych.
Odpovědná redaktorka - PhDr. Jiroslava Jiráčková.
Výtvarný redaktor Jan Parkman.
Technická redaktorka Jarmila Lorencová. 
K tisku schváleno 24.3.1986.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n.p. v Praze.
AA 20 (z toho ilustrací AA 0,72). VA 20,57.
Náklad 124.000 výtisků.
28-045-86. 13/33.
Brož. 24 Kčs.
601/22/826.

---

Ukázka

Tolikrát v životě viděl mrtvého, že už si na to dávno zvykl. Daleko těžší byla úloha posla smrti. Viděl prsty, držící křečovitě nějakou bílou kabelku. Je vdaná, uvědomil si, když oči našly snubní prstýnek. Ozval se tiše:
   - Nebude to lehké, co uslyšíte... Vaše maminka je mrtvá. Někdo ji zabil. 
Ale pak, když nejtěžší už bylo řečeno, se poručík přistihl, že myslí již pouze na vraždu a na čas, nelítostný pro vraha i ty, kteří ho mají vypátrat.
   Tak měli ve Straňanech, v kraji, kde je nejnižší trestnost ve státě, svou vraždu. Nehodila se do té krajiny, zobrazované často Mikolášem Alšem, s tichými lesy a rybníky, odrážející bílé štíty selského baroka. Starý a usedlý venkov tu obkličoval poměrně malé, ale průmyslově silné Straňany s velkou továrnou na motory a známou textilkou. Třicet kilometrů dál na jih začínalo šumavské pohraničí.V celém tom prostoru mohl někdo být - ale v době stoupající motorizace ani nemusel - a žít svůj život vrah. Kriminalisté s ním začali hrát starou známou hru "na slepou bábu". Jejich údělem jako vždy nezáviděníhodná úloha zatím tápajícího slepce, pozorovaného statisíci, milióny diváků.

***

Mrtvého našlypřed několika dny - jak se bohužel až příliš často stává - děti. Bylo to v lese zvaném Korbelka, asi kilometr od silnice č. 18, nedaleko jsou Stankovany a o kus dál lázně Lubochňa. Mrtvolu odkrylo začínající jarní tání. Ležela tváří k zemi na prudkém svahu, po němž spouštějí lesní dělníci dřevo k údolí, děti si tam asi zaběhly na lyžovačku a místo toho našly mrtvého. Bylo to nějak kolem poledne, ze stromů kapalo, sníh se postupně vytrácel z hor. Byli jsme tam za chvíli.
 - Leží tu tak tři měsíce, řekl doktor. - Tři, snad čtyři, záleží na tom, co povědí meteorolové, jak to tu bylo s počasím. Tři měsíce, řekl bych. 
Byl starý praktik. Ukázalo se, že odhadoval přesně. 
Neznámý byl asi 180 centimetrů vysoký, štíhlé postavy, mohlo mu být dvacet až třicet let, víc ne. Prohlídka mrtvého, jeho šatstva a okolí nálezu přinesla s sebou dva velké otazníky. Člověku, který tam tak dlouho odpočíval, chyběly především jakékoliv doklady, žádná občanská legitimace, žádný vstup do závodu, průkaz na dráhu, nebo něco podobného, nějaký lístek z čistírny, úschovny zavazadel nebo tak. Tedy člověk nezjištěné totožnosti, neznámý.

---


Smrt talentovaného ševce - Václav Erben




Ukázka:


Vojtěch Matějka stanul na nízkém návrší, kde u starých a nakloněných božích muk byla malá plošinka. Postavil stojan, připevnil na něj rám s plátnem, kufřík položil do trávy. Měl za zády silnici a kaštany, nad sebou jejich koruny a před sebou Opolnou se zámkem, který tomuto pohledu dominoval. Chopil se palety a štětců. Na tomto místě stával v každé roční době a téměř za každého počasí skoro třicet let. Nebylo krajana a rodáka, nebylo v celém okrese Meziboří kulturně vyspělého občana, který by neměl obraz Opolné od Vojtěcha Matějky. Ti z krajských výtvarnických kruhů, kteří mu vlastně záviděli jeho stálý zdroj příjmů a koneckonců úspěch, posměšně vedli řeč o nesmyslnosti jeho cest nad Opolnou, protože za ta léta věčného cviku by opolenský zámek namaloval se zavřenýma očima i vrchní Karlík z hotelu Rychta. Ale přes všechny tyhle řeči: Vojtěch Matějka maloval dobře. Štětec vedl s profesionální jistotou a jeho Opolné byly lyrické i strohé, zasněné i pyšné, smutné i jemně protkané něžnou zelení, když se jaru zachtělo a dýchlo do kraje. 
Listonoška paní Provazníková jela jako každého dne do státního statku s balíkem pošty a novin. „Dobrý den mistře,“ pozdravila. 
„Dobrý den, paní Provazníková…“ 
Jela dál a najednou se zastavila, seskočila z kola. Chvíli přemýšlela. Pak se vrátila. 
„Copak, paní Provazníková, mám dopis?“ 
„Vy jste to neslyšel?“ 
„Copak?“ „Zabili starýho Rambouska.“ 
„Cože?“ 
„Zabili starýho Rambouska. V parku!“ 
Vojtěchu Matějkovi poklesla ruka s paletou. Štětec mu vypadl z ruky. 
„Bohouše?“ 
„Jo.“ 
„To… to přece… Prosím vás, zabili…?“ 
„Tak,“ řekla otevřeně a přímo paní Provazníková. 
„Jak říkám. Strčili ho do jeskyňky. Jen mi, prosím vás, mistře, řekněte, kdo to moh udělat? A proč?“ 
Matějka zavrtěl hlavou. 
„Bohouše… No, to je hrůza… To snad někdo opilý, omylem… nebo co?“ 
„Jo,“ řekla poštovní doručovatelka. „Omylem. Prej tam byl od předvčíra. A to zrovna svítil měsíc. Koukejte, mistře, vy jste přece znal pana Rambouska stejně jako já. Řekněte: moh vy byste si ho s někým splíst? I kdyby byla tma jak v ranci?“ 
„No, ale kdo ho neznal…“ 
„Ten by ho nezabíjel. Ne?“ 
„Já tomu, paní Provazníková, nerozumím…“, balil malířské náčiní. 
„Nemůžu tomu pořád věřit… V parku…“ 
„V parku. Ráno ho našly děti, co v jeskyni mají skrejš. Chudáci děti. Budou z toho poznamenaný na celej život. Tak já jedu, mistře. Na shledanou.“

* * *

Správce zámku Kaláb hleděl ponuře na pískovcové kostky, jimiž bylo vydlážděno nádvoří. Tvářil se jako kapitán dálné plavby, když sleduje strašně klesající ručičku barometru. 
„Tohle je smutný,“ řekl suše. „Je to vražda.“ 
Kalábová vzdychla. „Ještě nikdo nedokázal,“ řekla svým zvláštním melodickým hlasem, „že to byla vražda. Třeba se opil, spadl a rozbil si hlavu…“ 
Seděla na desce psacího stolu, pobledlá, a neklidně kývala nohama. Neříkala to manželovi u okna, spíš synovi, který se rozvaloval ve zvetšelém křesle vyřazeném ze zámeckých sbírek. Před křeslem ležely mokré tenisky a mladý muž přehodil bosé nohy přes opěradlo. 
„Ano,“ řekla Kaláb suše, „Rambousek se opil, protože se ve svých šedesáti hořce zamiloval, a spadl ze skály nad jeskyní, a to rovnou tak, že mu ještě síly stačily na to, aby se odplížil do úkrytu, kde skonal.“ 
„Fuj,“ řekla. Muž se obrátil, usedl na široký parapet a rozhlédl se po kanceláři, jako kdyby ho mělo postihnout stěhování. Výraz jeho obličeje byl ponurý snad proto, že si uvědomil pustotu kanceláře, zdobené sešlapaným kokosákem a třemi zašlými rytinami. Záclonka na okénku do průjezdu byla teď zatažená. Chudost kanceláře snad Kalábovi připomněla nedostatečnost jeho vlastního postavení. 
„Ale prosím vás mi řekněte,“ zeptala se Věra Kalábová, „kdo by vraždil ubohého Rambouska a proč.“

Anakarla - Kuliš Cyril




RPR



Není to typická detektivka, spíše dobrodružný thriller. Děj se odehrává v Nikaragui na pozadí skutečných událostí.


Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n.p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady MAGNET.


Ukázka:

Vojáci se domlouvali pohledy, které stále častěji směřovaly k jednomu z nich. Odhadoval jsem, že to bude asi velitel. Souhlasně pokýval hlavou. Ten, který stál nejblíže k raněnému vytáhl útočný nůž a odborným, bleskurychlým pohybem ho vrazil bělochovi do krčního důlku.
Zavládlo tísnivé ticho. Běloch ani nezachroptěl.
Kat vytáhl z rány nůž a několikrát ho zabodl do země, aby ho očistil. Byl to otřesný pohled. Jestli dokáží tito contras chladnokrevně zabít druh druha, co čeká nás…
Pár sekund se nikdo nepohnul.
Potom ke mně přistoupil velitel a podal mi skládací lopatku.
„Vykop jámu!“ přikázal.
Začal jsem kopat. Zem byla vlhká a měkká, šlo mi to rychle. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že svého druha nemuseli zabít. Kdo ví, zda to vůbec byli smrtelně jedovatí hadi. Zemřel, protože křičel. Sotva bolestí, spíš ze strachu, to se už nikdo nikdy nedozví. Fakt je, že řval na celé kolo. A bandité se báli vyzrazení. Proto ho ani nezastřelili. Zvěrsky ho zapíchli nožem. Zabijáci se báli vystřelit, aby neupozornili sandinovské hlídky.
Bylo mi jasné, že jakmile se vyskytnou sebemenší komplikace, čeká nás totéž. Znovu se mi vybavil pohled na bleskový pohyb ruky, držící nůž. Znovu jsem viděl, jak čepel zmizela v bělochově hrdle.
Při kopání jsem narazil na spleť kořenů. Dál to šlo hůř, tím větší silou jsem doloval každý centimetr hloubky.
Vykopal jsem jámu dva metry dlouhou a půl metru hlubokou.
Vojáci mě odstrčili a položili do ní bělochovo obnažené tělo. Zaházeli ho hlínou sami, na malý kopeček navalili pár velkých kamenů. Nasekali zelené větve stromů a keřů a naházeli je na rov. Udělali to důkladně. Náhodný návštěvník by jen těžko poznal, že se tu skrývá hrob člověka, který mě surově, ranou do břicha potrestal za to, že jsem ho oslovil. Netušil, že o pár hodin později mu udělám hrobníka.
Pochod pokračoval.
Vojáci se tvářili, jako by se vůbec nic nestalo. Profesionální zabijáci.
První jsem šel teď já a Anakarla po mém boku. Samopal se mi stále zarýval do zad. Bylo to jasné. Má-li někdo další doplatit na divokou přírodu, měl jsem to být já. Ale mně to už začínalo být jedno. Zkušenosti s bělochem mě přesvědčily, že nemá smysl bojovat holýma rukama proti vycvičeným vrahům.

Rozsudek vynese vrah



RPR

Obsah:

Jednoho mrazivého rána nalezne čerpadlář nedaleko benzinové pumpy mrtvé tělo mladé dívky. Na místo se dostaví kriminálka,která brzy zjistí, že jde navíc o dvojnásobnou vraždu. Kolotoč běžné vyšetřovatelské praxe se roztáčí: zajišťování stop, pátrání za pomoci televizního vysílání, výslechy, sledování, laboratorní expertizy, ...
Major Jánský a kapitán Nedvěd musí prožít řadu dní a nocí bez oddechu, aby dosáhli cíle - vypátrání pachatele.

Osamělý mrtvý muž - Erben Václav

Osamělý mrtvý muž - Erben Václav


-RPR-
Série: Kapitán Exner 8.
Žánr: Detektivky, Literatura česká
Vydáno: 1975, Československý spisovatel
1. vydání originálu: 1975
Počet stran: 264
Jazyk vydání: český
Edice: Spirála
Autor obálky: Kamil Lhoták
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 22-058-75
Náklad: 70 000 ks

Anotace:

KAPITÁN EXNER VÁCLAVA ERBENA zakotvil v povědomí čtenářů natolik, že jeho slovní obraty a výroky bývají citovány v hovorové řeči a že popularita jeho jména překryla jméno spisovatele.
To je jistě velký autorský úspěch. Došlo k tomu zajisté i proto, že Erben velmi přesně vystihl podstatu svého žánru. Skutečnost, že detektivka je hra autora se čtenářem. Dokonce i autora se sebou samým. Hra vážná i nevážná. Děj plný zvratů a rychle se ženoucí vpřed. Tedy epika, jíž je v moderním románu tak poskrovnu. Erben ví, že detektivka není román o práci naší Bezpečnosti, ani kriminalistický román, ani špionážní román. Nicméně jeho moderní pohádka pro dospělé ukazuje velice přesně lidi a lidičky, s nimiž se denně potkáváme, a zkoumá, co s nimi udělá tak otřesný fakt, jako je vražda. To je ten hlavní problém každého příběhu o kapitánu Exnerovi. Přičemž děj se vždy odehrává v prostředí, o němž víme, že je autor velmi dobře zná. Příběh o osamělém mrtvém muži vede z periferie města do zoologické zahrady.
A osvětluje toto prostředí idylických nedělních vycházek ze zcela nezvyklého úhlu. Ani idyla, ani zvěřinec, ale pracovní prostředí lidí, kteří zde, stejně jako jinde, na jiných pracovištích, žijí drobnými i vážnými starostmi a dostávají se do situací tak rozporných, že je nejsou s to řešit způsoby běžnými v lidské společnosti.

Krátká ukázka

Přibližně v té době volali ze záchytky na interní oddělení nejbližší nemocnice, vzdálené pár bloků. Nemělo smysl posílat vůz. Mladý internista doběhl poklusem.

„Alkohol to určitě není,“ řekli mu.

„Svlékněte ho.“

Dva lékaři stáli nad bezvládným tělem. Byla to jen náhoda, že oběma bylo kolem třiceti a měli toho dne službu.

„Taková zvláštní strnulost...“ řekl tiše internista. „Nic na něm není vidět, sakra. Dýchá mizerně...“

„Čím dál tím hůř...“

Internista vzdychl. „Zavolám starýho... Co žaludek?“

„Alkohol rozhodně ne... za ten moment... Ale tohle nevypadá na otravu nebo barbituráty... tady má škrábance... takový oděrky... tahali ho z trní...“

„Co kdybychom ho převezli k vám?“

Doktor ze záchytky se chtěl zbavit záhadného případu a kromě toho měl dole dva muže a jednu ženu, kteří byli najisto tvrdí vlivem alkoholu.

Internista bezradně přikývl.

-----

PŘI ROZEDNĚNÍ ZEMŘEL na interním oddělení fakultní nemocnice neznámý muž na neznámou nemoc. Kolegium pěti lékařů, které se podařilo na klinice během noci sehnat, nedokázalo určit
diagnózu a navrhnout terapii. Mezi nimi byl i obstojný znalec jedů, omamných prostředků a vůbec všech prášků a preparátů, kterými si lidé nebo jimiž se lidem berou životy, spíš chemik než lékař, který čas od času byl okolnostmi nucen zaskočit jako ohledač mrtvol — MUDr. Arnošt Buble, černovlasý uhlazený pán v brýlích se zlatou obroučkou, který mezi ostatními rozespalými muži a ženami v bílých pláštích byl svěží a vymydlený a vypadal na dvorního gynekologa anglické královny.

„Lak co, kolego?“ zeptali se ho.

Vzdychl. „Rád bych si zapálil, pánové...“

Vyšli na chodbu. „Všimli jste si... na levé hýždi...“

„Vpich...“

Přikývl.

„Ležel prej v trní,“ poznamenal někdo.

Doktor Buble naklonil hlavu na levou stranu a díval se na rozcuchané vlasy lékařky, která stála před ním a byla o hlavu větší. „To jsou zvláštní příznaky. Snad jsem o nich ani nečet...
Byl bez dokladů, že jo?“


„Byl“.




Denár v dívčí dlani - Erben Václav


-RPR-

Série: Kapitán Exner 10.
Vydáno: 1980, Československý spisovatel
Počet stran: 316
Jazyk vydání: český
Edice: Spirála
Ilustrace/foto: Jiří Jelínek
Autor obálky: Jiří Jelínek
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 22-093-80
Náklad: 70 000 ks


Ukázka:

Nekřičela. Zeptala se jen: „Je živa, pane doktore?“ 
„Nikoliv, madam.“ „Je to ona?“ zeptal se nadstrážmistr. „Iveta Svitáková?“ 
Přikývla. „Je.“ 
Doktor Bartoloměj Bouček pokynul Coufalovi, aby mrtvé opět zastřel tvář. „Myslím, že můžeme jít, Tomášku,“ řekl pokojně. „Zdá se mi, že se budeme muset na tu večerní besedu omluvit. Za jak dlouho předpokládáte, že přijede vyšetřovatel?“ zeptal se nadstrážmistra.
„Nevím, pane doktore. Čekáme na něj v Libíně.“ Doktorka Janovská se nadechla. „Musím jít telefonovat. Musím někoho zavolat. Zůstala jsem tady sama. Na výzkumu a mezi tím vším.“ „Doprovodíme vás, paní doktorko,“ nabídl se galantně Bartoloměj Bouček. 
„Pardon, pane,“ zarazil ho nadstrážmistr. „Já bych…“ „Zůstaňte zde, chlapče,“ pokynul mu Bouček blahosklonně. „My jsme tu záležitost ohlásili a my se vám ani vašemu vyšetřovateli nevypaříme. Budeme sedět Na soutoku.“

Poručík Žák z okresního oddělení Veřejné bezpečnosti stál na okraji louky, kde začínal břeh řeky. Za sebou měl keře pámelníku, kousek pod ním ležela na přikrývce mrtvá dívka, podivně bílá v prudkém světle reflektorů. Měsíc ještě nevyšel. Jen na západě bylo nebe dosud jemně modré. Technik pracoval na dokumentárních fotografiích. 
„Nerozdupej to tady jako slon.“ 
Rozhlédl se po obloze a povzdechl. 
„Ráno. Dřív ne než ráno. Teď bysme to všechno jen rozrochnili.“ 
Obrátil se dozadu na psovoda: „Tak co?“ 
Strážmistr pokrčil rameny.

Dva milióny svědků - Nývlt Václav



-RPR-


Detektivní příběh z televizního studia.

Vraždy něžnou rukou - Šindelář Vladimír


Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost.

Ne nadarmo se říká, že ženy jsou tou něžnější polovinou lidstva. Ženská ruka je na světě hlavně proto, aby hladila. Jen občas se nalezne žena, která do tohoto obrazu nezapadá. Provede zlý čin, který bychom od něžného stvoření vůbec neočekávali. Děje se to v současnosti, ale bylo tomu tak i v minulých dobách. S překvapením zjišťujeme, že ruka ženy nemusí vždycky jen hladit. Zde popsané příběhy se odehrávají v průběhu dvou století. Ženy tehdy vraždily skoro ze stejných důvodů jako muži – pro peníze, ze msty, ze žárlivosti, ale někdy také, na rozdíl od mužů, ze zoufalství. 
Všechny zde uvedené příběhy jsou skutečné a podklady k nim autor čerpal ze starých soudních dokumentů, zápisů v matrikách i z odborné literatury. Nemusel si nic vymýšlet. Tyto případy napsal sám život.

Pořadí vydání: 1.
Rok a měsíc vydání: 2017/09
Počet stran: 240
Typ, vazba: Kniha, pevná
Formát, hmotnost: 137 × 206 mm, 387 g
ISBN: 978-80-7433-199-2
EAN: 9788074331992

Krimi 2018-06 - Vražedná žárlivost



Pořadí vydání: 1.
Rok a měsíc vydání: 2018/11
Počet stran: 144
Typ, vazba: Kniha, paperback
Formát, hmotnost: 120 × 190 mm, 106 g
ISBN: 978-80-7222-999-4
EAN: 9788072229994


Maxi Krimi 2018-05 - Vraždy psané životem



Pořadí vydání: 1.
Rok a měsíc vydání: 2018/05
Počet stran: 208
Typ, vazba: Kniha, paperback
Formát, hmotnost: 132 × 198 mm, 235 g
ISBN: 978-80-7433-225-8
EAN: 9788074332258

Krimi 2017-11 - Výstřely v temné noci - Uher František

Krimi 2017-11  - Výstřely v temné noci - Uher František


Pořadí vydání: 1.
Rok a měsíc vydání: 2017/11
Počet stran: 240
Typ, vazba: Kniha, paperback
Formát, hmotnost: 130 × 200 mm, 235 g
ISBN: 978-80-7433-209-8
EAN: 9788074332098