Eduard Fiker

 Eduard Fiker (21.11. 1902 — 3.3. 1961), autor detektivních románů se narodil v Praze, kde vystudoval reálku a několik semestrů techniky. Po smrti svého otce z vysoké školy odešel a živil se sám. Vydělával si mj. jako houslista. V této době strávil také asi rok v Anglii, kde pracoval v Birminghamu. Posléze byl zaměstnán jako nakladatelský redaktor zábavných sešitových románů edice Rozruch, kterou vydával Melantrich. Knižnice byla roku 1942 zastavena a Eduard Fiker se stal spisovatelem z povolání. Lákal jej detektivní žánr, který v té době už prošel mnohými proměnami, od sbírek soudních příběhů a polohororových historek až ke klasické detektivce s pečlivě promyšlenou stavbou děje v uzavřeném okruhu prostoru i osob. Je to žánr, jehož čtenáři vděčně čekají na dovedně vymyšlené a nastražené léčky při hledání viníka a případ řeší současně s detektivem. Jejich požitek z knihy připomíná uspokojení z dobře vyřešené šachové partie či vyluštěné křížovky.

Eduard Fiker napsal od roku 1933, kdy vyšla jeho první kniha, úctyhodnou řadu detektivních i dobrodružných příběhů, knihy pro děti a mládež; pracoval také pro rozhlas jako dramatický autor. Jeho tvorba našla svůj ohlas v zahraničí, byla překládána do polštiny, maďarštiny, rumunštiny, největší úspěch zaznamenala v Německu. Po Karlu Čapkovi a Emilu Vachkovi náleží k průkopníkům detektivního žánru v české literatuře.

Několik Fikerových příběhů bylo zfilmováno — jako první Paklíč roku 1944. Třináctý revír z roku 1946 s původním názvem Zinková cesta patří dnes už ke klasickým ukázkám českého filmu tohoto období. Následovaly další: Strach s původním titulem Kilometr 19, Na kolejích čeká vrah (Série С — L), Krok do tmy, Na konci města a televizní seriál Fantom opery.

V době, kdy společnost Nationalfilm natáčela Paklíč, otiskla Kinorevue Fikerovo krédo:

„k psaní detektivek jsem se dostal tak, že jsem je nejdříve četl, a to od nejútlejšího mládí, a tak důkladně, že to dnes klidně mohu nazvat studiem. Podle mínění jistých kruhů bych měl být tedy dnes veskrze prolezlý špatností. Avšak místo toho, abych dnes před vámi stál jako individuum několikrát trestané, představuji se vám jako zastánce názoru, že lehká (a tedy i detektivní) četba je neodstranitelnou nutností a že tedy potřebuje tvůrčí pracovníky přinejmenším stejně svědomité a zdatné jako jiné druhy umělecké tvorby. Neboť opravdu málokde bylo napácháno tolik hříchů nakladatelských a spisovatelských. Vzal jsem na sebe dosti nesnadný úkol to napravit, to jest psát zábavnou knihu bez ohledu na heslo »umění pro umění«; knihu všem přístupnou a přece hodnotnou v takové míře, jaká je jí zdravá; nepřekultivovanou a přece zakotvenou na stupni literárnosti, a to ne výš ani ne níž, než kam patří; vtipnou v koncepci a přitom rozumnou; někdy snad záměrně zesílenou v originalitě zápletek, ale vždy logickou a za daných okolností povahových i technických možnou; zajímavou až napínavou, avšak přísně odpovědnou; chlapskou, ale ne vulgární; někdy hodně zvláštní v ději, ale vždycky s figurkami z masa a krve. A to všecko s úmyslem přimět čtenáře, aby se automaticky naučil opovrhovat skutečným brakem a požadovat úroveň. A aby věděl, i když to snad nevědí ti, kdož by to měli vědět, že lehká literatura neznamená totéž jako literatura odbytá, poněvadž se nesmí zapomínat na její silný vliv.

Mám-li ovšem svému úkolu dostát, musím být především důsledný a pilný, to je postavit do pole více než jednoho nebo několik málo vojáků. Jsem dávno přesvědčen, že rychlost podmíněná vytrvalostí a pílí neškodí tvůrčí práci, spíše naopak.

Další podmínkou pro splnění mého úkolu je zajisté věrnost k němu. Za léta mé činnosti již leckdo mi dal otázku, proč nejdu za úkoly vznešenějšími, jestliže mě sama kritika do nich pobízí. Domnívám se však, že nejvznešenější ze všeho je stát pevně na vykázaném místě. U nás se již vyskytli pracovníci, kteří projevili úspěšné porozumění pro tento druh literatury, ale o nichž není možno říci, že »správně míří stále výš« jen proto, že sobecky od něho utekli a zanechali po sobě mezeru ve chvíli, kdy poznali, že »dorostli na spisovatele«. V tom případě buď to přece jen nebyli ti praví, nebo se dopustili v jistém směru zpronevěry a nevděku. Někdo však přece jen musí zůstat na nebezpečném místě, totiž tam, kde nával bahna stále hrozí protrhnout hráze, ačkoliv literárnímu nebi může zůstat lhostejné, kdo se v tom utopí. Literární nebe sice vztahuje v dobré vůli dolů ruku ku pomoci, ale zapomíná, že ne každý je tak velký, aby této ruky dosáhl. V tom případě jsem ochoten nastavit vlastní hřbet, aby někdo — chce-li — použil ho jako stoličky. A směrem k nebi se dívám vlídně, i když oni tam by mi ukazovali tváře ledové. To už jsem také zažil." (Kinorevue X, 1943 — 44, str. 285 — 286).

Marie Krulichová

Z dalších děl:

Světlo z pekla
Noc na Arnwaysu
Dvanáct nemocných
Pán stínů
Nikdo není vinen
Zlatý úsměv
Ochránce nebohých
Voskový les
Zlatá čtyřka

Beach Lynn - Posedlá

 

Stopy hrůzy 1

Monika našla panenku a duch ji chce zpátky.

Máte dobré nervy? Monika Caseová se domnívala, že má. Pak našla panenku s planoucíma očima a nápisem na náhrdelníku "Všechna tvá přání". Moničina přání se plní, avšak s hrůznými následky. Zastaví Monika panenku ještě dřív, než zničí i ji samotnou? Nebo bude poslední obětí dívky posedlé ďáblem?

Z anglického originálu " The Evil One" vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeložila Daniela Richterová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný.

Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99.

Vydalo Studio dobré nálady - nakladatelství KREDIT v edici Buldok jako svou 13. publikaci.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum.

Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Praha 1992. Cena 25 Kčs

ISBN 80-85279-44-4

Krátká ukázka:

Zbytek dne prožila jak ve snu. I ve třídě, když odpovídala na otázky spolužáků, byla duchem stále nepřítomná.

Jsem opuštěná, úplně sama – až na Allegru.

Bylo jí tak příšerně, že ani nemohla jíst. U večeře pozorovala talíř se smaženým kuřetem a rýží, jako by byl neskutečný. Jednou kradmo pohlédla k Bridgetinu stolu. Čekala, že uvidí její uštěpačný úsměv. Ale Bridget byla plně zaujatá hovorem s přátelí.

Pomyslela si, že ona už nikdy nebude schopna se vesele bavit a žertovat. Odnesla podnos do jídelny a vlekla se do svého – Allegřina pokoje.

Zvedla zablácenou panenku z postele a posadila ji opět na prádelník. Vzpomínala na první šťastné dny v Údolí přízraků, které pokládala za nový domov. Vzpomněla si na svůj první dojem z pokoje, jak hřejivý a útulný se jí zdál.

Teď už pokoj tak hřejivě nevypadal. Zdál se nebezpečný, s ďáblem číhajícím v každém koutě.

Těžce se tu dýchá. Došla k oknu a otevřela ho dokořán. Pršelo a do pokoje zavanul chladný vzduch. V dálce za trávníkem se rýsovaly vysoké obrysy borovic. I les se nyní zdál plný nebezpečí.

Sedla si na postel a opřela se o polštář jako předtím panenka. Oči se jí zalily slzami. Zdálo se jí, že si ji panenka zlověstně měří, i když už měla svůj obvyklý namalovaný obličej. Snad se jí jenom zdálo, že se jí vysmívala. Pochopila, že klíčem k jejím problémům je panenka.

Musím vrátit panenku Allegře. Ale jak? Připadala si rozpolcená. Allegry se bála, ale přesto ji bude muset vyhledat. Jak se s ní ale setkat a panenku jí vrátit, když Allegra si přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Možná, kdyby trpělivě čekala, někdy se objeví. Ale čekat nechtěla. Chtěla to vyřídit hned.

Hleděla na panenku. Oči se jí zastavily na náhrdelníku. „Všechna tvá přání.“

Ovšem! Využije panenku. Jejím prostřednictvím přinutí Allegru, aby přišla. Původně tenhle nápad odmítla, ale teď se k němu upnula jako k poslední naději.

Bez ohledu na možné nebezpečí zvedla panenku z desky a pevně ji uchopila.

Přeji si, zavřela oči a soustředěně si v duchu přeříkávala, přeji si, aby Allegra přišla sem za mnou. Přeji si Allegru, přeji si…

Chvíli se nic nedělo. Pak se silně zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. Světla zablikala a zhasla. Otevřela oči a strnula. U skříně se objevilo podivné mihotavé světlo a zvolna se zformovalo do tvaru Allegry Chilleenové.

Byla krásná jako vždy. Tentokrát však v ruce držela hořící petrolejovou lampu a tvář jí hyzdil podivný pokřivený úsměv. Pomalu lampu pozdvihla výše, jako by jí Monice nabízela, jako by od ní něco očekávala.

S úděsem si Monika vzpomněla na novinový výstřižek popisující, jak pomocí petroleje Allegra podpálila rodný dům. Allegra vykročila směrem k ní a vybídla ji, aby lampu převzala. Oheň uvnitř plápolal jasněji a jasněji.

Ó ne. Chce to udělat znovu! Chce, abych jí pomohla podpálit školu. Nestačí jí, že vyvraždila celou svou rodinu. Je skutečně posedlá ďáblem!

Musím ji zastavit!

Allegra se zase o krok přiblížila. Už cítila žár plamene z její lampy. Oheň v lampě byl tedy skutečný. Byl dost skutečný na to, aby při požáru školy zahynula spousta nevinných osob.

„Ne“! šeptala a couvala k posteli.

Allegra se k ní přiblížila na krok a otevřela ústa. Monika poprvé uslyšela její přízračný hlas. Zdálo se, jako by vycházel z její vlastní hlavy.

„Pojď, Moniko,“ šeptala Allegra. „Pojď! Teď to uděláme. Teď je čas.“

„Čas na co?“

„Vždyť víš,“ odpověděla Allegra. „Víš, co se musí udělat.“

„Ne!“ Monika hlasitě vykřikla. V tu chvíli se opět zablesklo. Pokoj se zaplnil třpytivým světlem, které rozptýlilo až další zaburácení hromu. Potom se opět setmělo a ve tmě mámivě zářila lampa.

„Musíš,“ řekla Allegra Monice a donutila ji vzít lampu. „Nezvládnu to sama. Potřebuji tvou pomoc!“

Ne, zhrozila se Monika. Ne, to já neudělám! Nepodpálím školu. Je mi jedno, co se se mnou stane, ale neudělám to!

„Pojď,“ šeptala stále Allegra, která už nyní stála před Monikou. Z lampy sálalo intenzívní teplo. „Udělej to,“ šeptala Allegra. „Pomoz mi to udělat!“

Monika cítila, jak ji ruka ducha vede. Neschopna odporu zvedla ruce a sejmula cylindr. Nyní měl vzduch volný přístup k plameni.

Monika a Allegřin duch stály a hleděly na sebe. Allegřina tvář byla napjatá, jako by jediná věc na světě, na které záleží, bylo právě to, co mělo následovat.

Já to neudělám, pomyslela si opět Monika, ale její ruce se stále pohybovaly. Ne, prosím, ne, žadonila, ale paže ji neposlouchaly.

Jak to dopadne? ptala se v obavách.

Stále bojovala, ale spatřila své třesoucí se ruce blížit se k lampě, sledovala, jak se chápou smrtícího ohně. Ztratila nad nimi kontrolu. V beznaději pohlédla Allegře do očí. Očekávala, že uvidí šílenství – spatřila však smutek.

Náhle si všimla, že se její paže pohybují od lampy zpět k panence sedící na prádelníku. S větší silou, než jaké si kdy byla vědoma, obemkly panenku a zvedly ji k sálajícímu plameni.

Pokojem zaznělo děsivé kvílení. Držela panenku v plameni a cítila, jak v jejích rukou ožívá, kroutí se a svíjí jako had. Ale udržela ji.

Panenčiny vlasy se rozhořely, její kdysi hezký porcelánový obličej začal černat.

Venku se opět zablesklo. Pokojem otřásl hrom.

Celá panenka hořela, šaty i hlavu měla v plamenech. Podivné bylo, že Moničiny ruce, držící hořící panenku, zůstaly chladné. Klidná, jak již dlouho nebyla, Monika vyhodila panenku z okna. Dívala se, jak letí jako planoucí, padající hvězda.

Děsivé kvílení znělo stále Slaběji.

Fascinovaná i vystrašená se dívala dolů. To, co zůstalo z panenky, hořelo pod ní, až nezbylo nic než popel. Zaplavila ji úleva a prostoupil jí klid.

Rozhlédla se po ztichlém pokoji. Allegra tu už nebyla. Hebký vánek ji pohladil tváře. Zdaleka, ale zřetelně zaslechla hlas Allegry Chilleenové. Děkuji ti, Moniko. Osvobodila jsi nás obě. Nyní mám konečně klid…

 Zachvěla se. „Sbohem, Allegro,“ zašeptala s úsměvem.

 Bouře přešla. Stoupla si k oknu a vdechovala svěží vůni borového lesa.

 Naklonila se, aby uviděla místo, kam panenka dopadla.

 Vše, co po ní zůstalo, byla téměř neznatelná tmavá skvrna na trávníku.

 

Nebezpečí vchází bránou slz - Křížek Martin

 

Edice Magent 7/1982

Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS - ústřední expedice a dovoz tisku Praha, závod 01, administrace vývozu tisku, Kafkova 19,160 00 Praha 6. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs. 59-141-82

  

Krátká ukázka:

Mildle East Airlines ho neuspokojila a cizinec ve žlutém tričku se brzy poroučel. Vešel do vedlejšího Aeroflotu a zdálo se, že tady dostane spojení, které potřebuje. Zástupce aerolinek pozval dokonce světlovlasého muže do své soukromé kanceláře. Nejspíš na šálek ruského čaje, možná i na skleničku stoličné vodky.

- Nejsi nejskromnější, Jan, - řekl obtloustlý menší muž čistou ruštinou a upřené se na svého hosta zadíval.

- Nemám na vybranou.

- Vím. Dobrá, pomůžeme ti. Překládání provedou naši lidé. Nákladní auto se skříní... Hm, taky máme ... Zajímá mě to, věř mi, hochu, zajímá.

- Ani se nedivím, Sergeji.

- A rizika?

- Jako vždycky...

- To znamená velká, - řekl muž. - V každém případě je třeba vysílací středisko včas předat do provozu.

- Dík a na shledanou, Sergeji.

- Hodné štěstí, Jan!

Turista ve žlutém tričku vyšel z kanceláře letecké společnosti a s očividným uspokojením si prohlížel modročervenou letenku. Nejspíš kontroloval, zda všechna data souhlasí, protože člověk nikdy neví...

Toho dne už se nemělo nic zvláštního přihodit, a tak se cizinec vracel pomalu, rozvážným krokem do hotelu. Cestou znovu, po kolikáté už, zvažoval otázku rizika. Byl si vědom toho, že udělal všechno, aby riziko bylo co nejmenší a přesto se snažil prokombinovat celou akci ještě jednou a objevit možné skulinky, kterých by protivník mohl využít.

Bylo to horkem a nebo už vymyslel všechno, čeho byl schopen? Nenacházel žádnou další alternativu, žádnou lepší možnost. Riziko podstupuje člověk vždycky. Sedět nyní s rukama v klíně je totéž jako kdyby si říkali o malér. Ne, musí se to udělat takhle a musí se to podařit. Vzít iniciativu do svých rukou, nečekat, nenahrávat soupeři vlastní pasivitou. Předejít ho, překvapit...

Ačkoliv muži v žlutém tílku chybělo ke spokojenosti hodné, nedal to na sobě znát. V hotelové jídelně si objednal grilované kuře a lahvičku červeného vína. Číšník nejprve tomu přání nechtěl rozumět, ale nakonec se vypravil liftem do sklepa. Po dvaceti minutách přinesl láhev nedefinovatelného bordeaux a pokusil se ji otevřít vývrtkou, která byla nejspíš ruční prací středověkých kovářů.

Jan Fišer mu vývrtku odebral, opatrné napíchl zátku

uprostřed, zavrtal, naklonil mírně láhev, stiskl její útlé hrdlo, zatlačil, zatáhl a hladce zátku vytáhl. Burgundské by bylo lepší, pomyslel si a propustil číšníka, který se na něj tvářil ne právě pohostinně.

* * *

Nedovřenými okenicemi se do pokojíku dral hustý vzduch z ulice, prosycený kořeněnou vůní pečených ryb, bobové kaše, pražící se kávy a desítkami jiných opojných vůní, které vycházely z krámků obchodníků i obchodníčků v nejlidnatějši čtvrti Adenu, Crateru.

Tady bylo živo i po půlnoci, světla, petrolejové svítilny a ohniště pouličních kuchařů ozařovaly oprýskané zdi na sebe namačkaných dvoupatrových domů i matné postavy, míhající se bez cíle uličkami.

Fasáda hotelu Étoile byla stejně zašlá jako fasáda městské věznice či obrovské páchnoucí tržnice. Hotel Étoile byl útočištěm nejchudších, rozedraných hostů, kteří tady skončili svou pouť, když je nohy už dál nedonesly.

Za nedovřenými okenicemi malinkého pokoje, ve kterém stála jen rozvrzaná židle a v koutě ležela rohož s ušpiněným polštářkem, se neklidně pokoušel usnout Ali Hadži Belkadi. Rušil ho mumraj hlasů, pisklavá hudba, které jindy tak rád naslouchal, dráždily ho opojné vůně, dusil ho vzduch venkovního světa, ale především mu hrdlo svíral strach.

Hadžimu ležely před očima obrázky posledních dnů. Bílá žena, která se zlobí, mudír Mustafa mu dává poslední šanci... Jak se to zdálo zpočátku lehké, jak jednoduché. Dinárky, které padají z nebe, dinárky, jež potěší srdce každého obchodníka. A nakonec se hadži svěří takovému nezdárníkovi, takovému zrádci... Při vzpomínce na Muhammada, syna Saidova, se hadži otřásl hnusem i hrůzou. Muhammad ho zradil, Muham-mad ho oklamal, všechno zkazil a ještě ho teď pronásleduje i ve snu. Opuchlá fialová tvář utopeného rybáře, tvář Muhammada, syna Saidova, člověka vyzáblého, rybáře nehodného, tvář prašivého sluhy Alláhova ...

Pozdě odpoledne ho mudír Mustafa naložil doautaazavezl za Little Aden. Je tam poklidná zátočina, skrytá zvědavým očím. Zátočina nedaleko rybářské vesničky. Ali si dobře pamatoval, že tam Muhammad lovíval makrely, kingfiš, lobstry i malé langustiny.

Mudír Mustafa zavedl Aliho pár kroků od břehu na mělčinu, kde se pohupovala stará odřená loďka, jakoby právě přirazila ke břehu z lovu. Na jejím dně ležel Muhammad, syn Saidův, nehodný sluha Alláhův a civěl na Aliho Hadži Belkadiho mrtýma vypoulenýma očima.

Ošklivě civěl, tak strašně ošklivě, že se hadžimu najednou udělalo mdlo a mudir Mustafa ho musel podepřít, aby se starý muž nezhroutil.

- Tak končí všichni zrádci, milý Ali, - řekl mudír Mustafa medovým hlasem. - Alláh je spravedlivý, plavci z Brány slz jsou také spravedliví, i naši přátelé chtějí spravedlnost... - mudír Mustafa se odmlčel a šetrně odváděl Aliho zpátky na břeh. Na písečné pláži si nazuli sandály a usedli do auta.

- Dáme ti ještě příležitost. Nemusíš se bát... Dáme ti poslední příležitost. Poslední rozumíš? - Mudír Mustafa se pousmál a nastartoval.

- Zítra před letištěm bude stát auto a do něj lidé, které už znáš, naloží pět velkých beden. Rozumíš, Ali, pět beden Mustafa roztáhl prsty na jedné ruce. - Z těch beden nesmí zůstat ani prášek, rozumíš, Ali? Ani prášek ... Musíš to udělat právě tam. Až auto pojede, nesvedl bys to. A až přijedou na místo, bude pozdě, nepustili by tě tam nebo by to dopadlo stejně jako s Muhammadem. A to ty jistě nechceš. Rozumíš, vid?

Ali Hadži Belkadi poslušně přikyvoval a cítil, jak mu vlhnou dlaně.

- Bojíš se? - zeptal se posměšně mudír Mustafa. Ali zavrtěl hlavou.

- Tak je to správné, sluha Alláhův se nebojí smrti. Kdo nezradí Alláha, nemusí se bát smrti. Pomůžeme ti, přijede pro tebe auto, dobrý řidič, dobré auto ... Dáme ti vše potřebné. Stačí, když na okamžik zastaví a... - Mudír Mustafa se pousmál. Pak chvíli mlčeli. Vraceli se prašnou cestou zpět do města. Když projížděli kolem krámku s rybářskými potřebami, jehož otlučená roleta zůstala toho dne zatažená, Alimu se sevřelo srdce a úzkost mu stáhla hrdlo. To sevření do večera nepovolilo, napovolilo ani teď v noci a měl strach, že ho již nikdy neopustí.

Ali Hadži Belkadi se otočil na bok a snažil se uhodnout, co ho čeká zítra, co pozítří, za týden, za měsíc, za rok. Čeká ho vůbec něco? Dole na chodníku se usadili hráči domina. Hadži zřetelně slyšel jak klapou kostěné kameny o dřevěnou podložku a záviděl těm neznámým mužům bezstarostnou radost ze hry. Znovu se otočil, pevně zavřel oči a snažil se usnout. Trvalo to dlouho, než přišel nepokojný, sny přetrhávaný spánek.

Když si Jil Adamsová jako každodenně uběhla liduprázdnou ulicí své tři kilometry, mírně se zapotila. Tak je to správné. Tak to radila příručka, kterou si spolu s růžovou soupravou

zakoupila na singapurském letišti. Po návratu do vily shodila propocený úbor, osprchovala se a přistoupila k lednici. Nalila si sklenici pomerančového džusu.

Pak se rychle ustrojila, nalíčila, zabouchla za sebou domovní dveře a nasedla do své oranžové obludy. Zapjala air condition, magnetofon a nastartovala.

Mladá, samostatná, energická a krásná žena ujížděla do své kanceláře, kde bude psát dopisy, zvedat telefon a vařit sobě i šéfovi kávu.

Kancelář neměla klimatizační zařízení, jen u stropu se otáčela obrovská vrtule, která jakž takž napomáhala proudění vzduchu. Z oken bylo vidět na adenský přístav, kde kotvilo denně na dvacet nákladních lodí. Byl to hezký výhled a Jil v těch nekonečných chvílích, kdy tu musela vysedávat i když neměla co na práci, pozorovala lodě, mírně se pohupující na hladině.

V šéfově pracovně našla Jil lísteček s lakonickým vzkazem: Jsem v terénu.

Tak prosím, pomyslela si. Den, dva, možná tři budu sama. Kávu jen sobě, telefony jen sobě, sama svou paní... Když je šéf pryč, stejně nikdo nezavolá, nikdo nepřijde.

Uvařila si tedy kávu, pohlédla na hodinky a přistoupila k oknu. Z modrého bezmračného nebe nad přístavem se snášelo stříbrné letadlo. Jil se znovu podívala na hodinky. Bylo za pět minut deset. Jsou přesní, pomyslela si a přešla kancelář. Na zdi vedle jejího psacího stolu visel trhací kalendář, který firma o vánocích posílala svým dobrým zákazníkům. Už byl hodně zesláblý, vždyť do konce roku scházelo tak málo. Utrhla lístek s včerejším označením pondělí. Objevil se další, na něm veliká číslice" modrý nápis úterý a červené, drobnějšími písmeny heslo dne: I když dnes neuspěješ, nenech se odradit a šlapej do toho!

No prosím, pomyslela si Jil, přešla k oknu a vyhlédla ven na oblohu. Letadlo zmizelo na Chumaksarském letišti a na obloze po něm zůstala jen bílá šmouha.

Ta bílá šmouha jí připomněla sen, který se j í v noci zdál. Bylo to kdesi u nich doma, v obrovském rozsáhlém lesoparku. Z nebe, střídavě modrého a šedivého, jemně pršelo, chvílemi probleskovalo letní slunce a vymalovalo skrze vodní clonu nádhernou duhu. Klenula se nad sytou zelení luk a věkovitých stromů. Jil stála pod starým dubem, pod paží schovávala tenisovou raketu, pozorovala déšť, duhu, hru slunce a vody a myslela na štěstí. Pak se probudila a bylo ji líto, že to byl jenom sen.

Konec žlutých vikomtů - Jiří Marold

 

-RPR-

Vydalo vydavatelství MAGNET n. p. Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, Jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Pavel Frček. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce: Praha 6 -Liboc, Vlastina 710, tel. 368 836. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet — administrace, Praha 1, Vladislavova 26.

Vytiskla tiskárna Naše vojsko závod 08, Praha. Cena výtisku 8,— Kčs. - 45 510 -

 

Krátká ukázka:

Podporučík Bušek položil před Martina zmuchlanou vstupenku. Před chvílí se oba vrátili z prohlídky místa činu. Martin se nedozvěděl nic víc, než dosud zjistil Bušek.

  „Jak se tam vrah mohl dostat?“ uvažoval Martin.

  „Zámek neporušen, okno zavřeno zevnitř, zvenku žádné otisky, že by měl klíče? A odkud by je vzal?“

Přišel podporučík Ulrich. „Tak už máme pitevní zprávu. Šlo to fofrem.“ Položil papír na stůl.

Bušek do něj se zájmem nahlédl. „Doktor měl pravdu. Oběť byla dopována. Fenmetrák a ždibec LSD.“

 Martin zakroutil hlavou. Smrt nastala asi o půl třetí ráno. Tolerance plus minus hodina. Známky posmrtné ztuhlosti spolu s dalšími znaky to potvrzují. Naposledy jedl asi v deset. V žaludku bramborový salát a kousek ryby. Asi filé. Smrt nastala okamžitě. Ostrý, dlouhý předmět. Nůž, dýka, nebo něco takového. Stav nervových buněk nezvratně dokazuje, že oběť užívala drogy pravidelně a značně dlouho. Nejméně už rok.

 Martin odložil pitevní nález.

 „Oběť musela vraha dobře znát. Pokud pachatel nevnikl do bytu klíčovou dírkou, jsou jen dvě možnosti.“

 „Buď přišli společně, nebo oběť vrahovi klidně otevřela,“ doplnil Ulrich dedukci poručíka Ditricha.

 Nový nemocniční pavilón ze směsi betonu a namodralého skla se tyčil mezi bloky budov jako košíkářský pivotman mezi průměrně vzrostlými hráči.

 Vrátný u vjezdu do areálu hleděl přísně ze své kukaně a neměl se k tomu, aby zvedl závoru. Považoval příchozí za některou z pohodlných návštěv, které je zatěžko odstavit vůz na parkovišti a projít pár desítek metrů.

 Řidič se vysunul z okénka. Pohled na uniformu dodal vrátného ruce kýžený impuls k tomu, aby stiskla tlačítko.

 Závora loudavě stoupala vzhůru.

 Vozidlo zamířilo k novému pavilónu.

 Martin Ditrich vystoupil, zkusil rychlým tempem pár kroků, s úlevou konstatoval, že noha dala na chvíli pokoj. Otevřel skleněné dveře s nápisem PSYCHIATRIE, ukázal vrátné odznak Kriminální služby a dal se vyvézt do třetího patra.

 Teď seděl v lékařském pokoji, na jehož dveřích visela cedulka: MUDr. Alois Senefelder, a s povděkem vítal šálek vroucí kávy.

 „Kolik kostek?“ zeptal se příjemným barytonem lékař.

 Nečekal na odpověď, sám si vhodil do šálku tabletku cukerínu a nechal hosta, aby si posloužil.

 „Dvě,“ poprosil Martin.

 „Diabetes,“ usmál se omluvně lékař a nervózně míchal, podle Martinova názoru zcela zbytečně, mikroskopickou tabletku. „A navíc jsem se nastydl. Představte si, v létě a člověk aby nosil teplý kabát.“

 Měl pravdu, nepřeháněl. Na věšáku visel módní flaušák.

 „Promiňte, jistě máte málo času, nechci vás zdržovat, ptejte se, prosím,“ začal úslužně lékař.

 „Překvapilo mě, že není na záchytce,“ řekl poručík po prvním doušku kávy.

 „To se stává… hned ráno nám ho sem kolega poslal…“ Lékař sáhl po složce s nápisem MILOŠ ŽULDA a lehce po deskách bubnoval štíhlými prsty. „Ta opilost nebyla tím nejhorším, nakonec krevní zkouška neukázala zas tolik, 1,34 promile. Jenže u Apolináře zjistili ještě něco jiného…“

 „Copak?“

 „Hysterické stigmaty.“

 „Můžete mi to nějak blíž vysvětlit? Jak se projevují?“

 „Podívejte, soudruhu, hysterikové jsou sugestibilní zvláštním, specifickým způsobem. Není snadné je léčit, jsou spíše vděčnějšími typy pro takzvané zázračné lékaře, pro graduované už hůř. Dochází u nich k fingovaným sebevražedným pokusům, k záchvatům s pády na zem, prudkým dýcháním, stenáním. Trpí úzkostmi, strachem, v noci často volávají lékařskou pomoc. Potrpí si na živé představy, které nemají daleko k halucinacím, mají vize příšerných postav, starců a stařen, divých žen a podobně. Měl jsem pacienta, který neustále viděl svůj pohřeb…“

 „Zajímavé,“ divil se Martin. „Ale konkrétně náš, chci říci váš pacient?“

 Doktor se zachmuřil „Bájivá lhavost. Také jeden ze symptomů. Tahle vlastnost vede občas k neuvěřitelným historiím. Nadpřirozeným, detektivním i třeba špionážním.“

 „Prosím?“ Martin se nechápavě usmál.

 „Nebojte se, to chci jen připomenout historku s jednou naší pacientkou. Tvrdila, že je pronásledována diverzantem, který jí ukládá úkoly a když mu nechce vyhovět, poškrábe ji ve tváři. A to jen proto, že ona prý má známost s jistým plukovníkem. Ten plukovník ovšem vůbec neexistoval, jak se později zjistilo. Jenže já ty její výmysly musel hlásit a zdržoval jsem tak Bezpečnost i sebe od vlastní práce.“

 „Kdo pronásleduje Miloše Žuldu?“

 „Vůbec nikdo. Předstírá třesy, zrychlené dýchání, kroutí končetinami, škube hlavou. A přitom je už prakticky střízlivý.“

 „To je také hysterický symptom?“

 „Jsou to evidentní hysterické znaky tak zvaného funkčního plus, soudruhu. U toho chlapce přímo vzorové. Budu si ho tady muset nějaký čas nechat. I když mezi námi – hysterická psychopatie je prakticky vrozený stav, nikoli choroba. Jde v podstatě o změny mozkových funkcí.“

 „Potřebuji s ním mluvit,“ oznámil poručík.

 Lékař pokrčil rameny. „Obávám se, že to nepůjde tak lehce.“ Podíval se na hodinky. „Povolím vám pět minut, jistě chápete…“

 Martin rychle dopil kávu a vstal.

 Lékař ho vedl dlouhou chodbou.

 Pacient ležel v pokoji sám. Když oba vstoupili, nepřirozeně začal kroutit hlavou. Lékař k němu přistoupil a vzal ho lehce za zápěstí. „Tep se zklidnil,“ pravil spokojeně, „prosím…“ Pokynul Martinovi a vyšel na chodbu.

 „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Martin vlídně.

 „To víte, ne?“

 „Bolí tě něco?“

 „Všechno se ve mně kroutí.“

 „Tvůj kamarád je mrtev.“

 „Jaký?“ vykřikl.

 „Karel. Srnec. Ten, cos mu chtěl namlátit v Besídce.“

 Mladík na lůžku se dal do hysterického, přerývaného smíchu. Kroutil se při tom, jako by ležel na žhavých uhlících. „To je dobrý… a prachy mi dluží…“

 „Za co?“

 „Pučil sem mu, no…“

 „V občance máš napsáno studující, ale z výtvarničiny tě vyhodili. Nechodils tam. Proč?“

 „Dejte mi pokoj, jo?“

 „Víš něco o starých zbraních?“

 „Ne.“

 „Řekls, že je feťák. Jaks to věděl?“

 „Chlubil se. No a co? Já se koksem necpu.“

 „Kdo je doktor?“

 „Jakej?“

 „DOKTOR MU DÁ! Tohles křičel na celou ulici. Tak co?“

 Mládenec se vzepřel na loktech. „Feťáky léčej doktoři. Myslel ste, že někdo jinej?“ Jeho hrudník pod pruhovaným pyžamem se začal otřásat návaly nepřirozeného smíchu.

 Otevřely se dveře. Na tváři doktora Senefeldera přelétl mráček nespokojenosti. 

 „Tak to by stačilo,“ pravil nesmlouvavě.

 Martin se otočil a bezeslova vyšel na chodbu. Z pokoje zazníval hysterický smích. Za chvíli se objevil lékař.

 „Promiňte, viděl jste sám…“

 „Kdy s ním budu moci déle mluvit?“ zeptal se poručík tiše.

 „Nejdřív za dva dny. Jinak si to nevezmu na odpovědnost. Pokud byste si přál vědět, jak se mu daří, můžete mi zavolat. I domu.“ Chvatně načrtl na kus papírku, který vyňal z kapsičky pláště, telefonní číslo. Začínalo trojkou.

 „Asi budeme sousedi,“ poznamenal Martin. „Taky bydlíte na Petřinách?“

 „Ano. Ve vilové čtvrti.“

 „Znám,“ odtušil poručík. „Je odtamtud krásný výhled na město.“

 Lékař se potěšeně usmál.

 Z kapsy bílého pláště mu vyčnívala podivná krabička.

 Martin ji se zájmem zaregistroval. Lékař si všiml jeho pohledu a bezbarvě pravil:

 „Vysílačka. V moderních nemocnicích nepostradatelná pomůcka. V případě potřeby se personál nemusí shánět běháním a telefony. Beztak pořád nefungují.“

 „A na ty vysílačky je spolehnutí?“ zajímal se poručík.

 „Stoprocentní.“

 Martin Ditrich se kvapně rozloučil. Když nasedl do auta, zhluboka se nadechl. Řidič vyčkával.

 „Víte, kde pracuje moje žena?“ zeptal se Martin. Řidič přikývl. Auto se kvílivě rozjelo k východu.

   Martin přivřel oči. Cítil se unaven jako po vyčerpávajícím závodě, kterému předcházelo úmorné a nekonečné síto rozběhů a meziběhů. Svaly ztuhnou, hlava se najednou ocitne jako mezi čelistmi svěráku, který utahuje neuvěřitelně silná ruka.

 „Ksakru,“ ulevil si polohlasně. Řidič se pootočil. „Je vám něco?“ zeptal se starostlivě.

 „Nic.“

 „Nedělejte si starosti. Nožičku vám pěkně vykuchají a ještě do olympiády vám přijdu na Strahov zafandit.“

 Martin mlčel. Starožitnou zbraň, kterou nalezli v kufru mrtvého, odhadli na cenný kousek. Škoda, že na ní zůstaly jen jedny otisky. Patřily Karlu Srncovi, který příliš důvěřoval noční návštěvě a šalebnému kouzlu omamných prášků. Fenmetrazin se ještě horko těžko dá opatřit.

 Ale kde přišel k LSD? Tenhle uzel, který má rozmotat, je proti jeho gordickému předchůdci zašmodrchán drobet důmyslněji.

 Samozřejmě, stačilo se podívat na seznam ukradených zbraní z posledních loupeží. Pistole pochází z hořínské sbírky. Pěkná ukázka puškařského mistrovství Matěje Nowotného z Litoměřic, cenný sběratelský kousek a exemplář z navýsost proslulé dílny, pracující v Čechách do roku 1837. Bušek se ve svém odhadu stáří moc nezmýlil.

 Písmeno g na hlavni jasně dokládá, že se jedná o zbraň z párové soupravy, cestovní nebo jezdecké.

Nejnovější příspěvky - podzim 2021

Nejnovější příspěvky:

Kilometr devatenáct - Fiker Eduard

 

3. vydání, edice Napětí svazek 97.

Obálku navrhl a graficky upravil

Leo Novotný Vydání 3., v NV 1., Praha 1973

Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p. v Praze, jako svou 4061. publikaci, stran 220 Odpovědná redaktorka Alena Kašparová Výtvarný redaktor

Jiří Mikula Technický redaktor Přemysl Houdek

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze

AA 14,45 VA 14,86 Náklad 50 000 výtisků 28-066-73. 13/33. Brož. 14,50 KČS 601/22/852

Nejnovější příspěvky - léto 2021

Nejnovější příspěvky:

Klíčem je strach - Alistair MacLean

 

Detektivní román umístěný do subtropického prostředí začíná činem neznámého Angličana, který se prostřílí ze soudní síně a unese Mary Ruthvenovou.

Obálka Martin Zhouf

Překlad P. Haškovec, N. Haškovcová, M. Zahrádková

Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský.

Jazykový redaktor Helena Šebestová.

Vydalo nakladatelství Laser jako svou 40. publikaci, Plzeň 1992, vydání 1. Náklad 20000 výtisků. Cena 48,- Kč.

Krátká ukázka:

   Napřáhl jsem ruku s revolverem, až se hlaveň dostala do úrovně mých očí - stříleni bez míření od boku na způsob čarostřelce Dana se hodí leda na ptáky - a jak se šerifova ruka přiblížila k záhybům pláště, stiskl jsem spoušť. Rozlehl se výstřel těžkého koltu - mnohokrát znásobený uzavřenými zdmi malé soudní síně - a přehlušil jakýkoliv jiný zvuk. Jestli šerif vystřelil, jestli mu kulka prostřelila ruku nebo se trefila do pistole v jeho ruce, to nikdo nemohl uhodnout; všechno, čím jste si mohli být jisti, bylo to, co bylo vidět na první pohled. Šerifova pravá ruka a celá pravá strana se křečovitě třásla a pistole spadla na zem, několik palců od sešitu ustrašeného zapisovatele.

   Ihned nato můj kolt zamířil na člověka u dveří.

   „Pojďte sem a připojte se k nám, kamaráde," pozval jsem ho.

   „Vypadáte, jako byste pomýšlel na přivolám pomoci."

   Počkal jsem, dokud nebyl na půli cesty v chodbičce, a pak jsem se prudce otočil zpět do síně, kde jsem za sebou slyšel šoupání a šum.

   Nebylo proč spěchat. Policajt sice vstal, ale to bylo všechno, co se o něm dalo říci. Byl skoro celý ohnutý, jednou rukou se držel za bránici, kotníky té druhé šmátral po podlaze; silně sténal a lapal po dechu, aby ulehčil bolesti v celém těle. Pak se pomalu zvedl do shrbené polohy a jeho tvář neprozrazovala žádný výraz strachu, pouze bolest, hněv, stud a rozhodnost k boji na život a na smrt.

   „Zadržte svého hlídače, šerife," řekl jsem krátce, „příště může dostat opravdu pořádnou ránu."

   Šerif na mne jedovatě zíral a vydal ze sebe jen jedinou nadávku.

   Schoulil se na židli, levou rukou se pevně držel za pravé zápěstí; dělal dojem člověka, který je celý příliš zaujatý svým vlastním zraněním, než aby se staral o bolesti ostatních.

   „Dej mi tu pistoli!" - žádal chraplavě policista. Zdálo se, že má sevřené hrdlo, slova vypouštěl jen s potížemi. Udělal jeden škubavý krok dopředu a dostal se přibližně šest stop ode mne. Bylo to ještě

dítě, nebylo mu zřejmě více než jednadvacet let.

   „Soudce!" řekl jsem prudce.

   „Nedělejte to, Donnelly!" Soudce Mollison překonal první šok ze zděšení. „Nedělejte to! Ten člověk je vrah. Nemá co ztratit, když zabije ještě jednou. Zůstaňte, kde jste."

„Dej mi tu pistoli."

   Soudce Mollison mohl mluvit ze všech sil, které je možno vložit do slov, ale nebylo to nic platné. Hlas Donnellyho byl jako neživý, bez emocí, byl to hlas člověka, jehož rozhodnutí v něm leží tak hluboko, že to už ani není rozhodnutí, ale jediná utkvělá příčina jeho existence.

   „Zůstaň, kde jsi, synáčku," řekl jsem klidně, „jak řekl soudce, nemám co ztratit. Uděláš ještě jeden krok dopředu a prostřelím ti stehno. Máš aspoň nějakou představu o tom, co může udělat kulka s

měkkým hrotem a malou rychlostí, Donnelly? Když ti prostřelí stehenní kost, tak se roztříští, že zůstaneš jako já a budeš celý zbytek života chodit o holi; když ti prostřelí hlavní tepnu, tak vykrvácíš k

smrti, ty pitomče!"

   Podruhé se soudní síň otřásla ostrou a ohlušující ranou koltu.

Donnelly ležel na podlaze, oběma rukama si objímal spodek stehna a zíral na mne s výrazem smíšeného nepochopení a zmatené nedůvěry.

   „My všichni se musíme občas učit," - řekl jsem monotónně.

   Díval jsem se na dveře; výstřely musely vyvolat pozornost, ale nikdo

tam nebyl. Ne, že bych se toho bál; kromě těch dvou, kteří po mně

skočili v La Contessa a kteří prozatím nebyli schopni výkonu služby,

celou policii Marble Springs tvořili šerif a Donnelly. Ale i tak by

zdržování bylo stejně hloupé jako nebezpečné.

   „Daleko se nedostaneš, Talbote!" Šerifova ústa s tenkými rty se křivila, když cedil slova přes zaťaté zuby. „Během pěti minut po tvém útěku po tobě bude pátrat každý policista v obvodě, během

patnácti minut to bude platit pro celý stát," zarazil se a trhl sebou, jak mu vlna bolesti zkřivila tvář, a když se na mne znovu podíval, byl jeho výraz velmi zlý. „Půjde se po vrahovi, Talbote, ozbrojeném

vrahovi; budou mít rozkaz okamžitě střílet a dokonce i zastřelit."

   „Podívejte se, šerife, teď..." začal soudce, ale dál se nedostal

   „Promiňte, soudce, je můj!" Šerif se díval na policistu, který se svíjel a sténal na podlaze. „V tom okamžiku, kdy vzal do ruky pistoli, přestal patřit vám... Radši rychle běž, Talbote, nemůžeš nám

daleko utéci."

   „Zastřelit, eh?" řekl jsem zamyšleně. Rozhlížel jsem se síní.

   „Ne, ne, ti gentlemani ne mohli by se odhodlat položit život anebo získat medaili..."

   „Co to k čertu plácáš?" zeptal se šerif.

   „Ty mladé lady z vysoké školy také ne. Hysterie..." mumlal jsem. Zavrtěl jsem hlavou a pak jsem se zadíval na děvče s tmavě

blonďatými vlasy. „Promiňte, slečno, ale musíte to být vy!"

   „Co... co tím myslíte?" Možná, že byla vystrašená, možná, že to jenom dělala. „Co chcete?"

   „Vás. Slyšela jste, co řekl tady ten polda- jakmile mě poldové uvidí, začnou okamžitě na všechno střílet. Ale nemůžou střílet na

děvče, zvláště ne na tak hezké, jako jste vy. Jsem v pasti, slečno, a potřebuji bezpečnostní štít. Tím budete vy. Pojďte!"

   „Jděte k čertu, Talbote, to nemůžete udělat!" Hlas soudce Mollisona zněl úplně slabě, ustrašeně. „Nevinné děvče. Vystavíte její život nebezpečí..."

   „Já ne," ukázal jsem, „jestli někdo ohrozí její život, budou to přátelé tady pana šerifa."

   „Ale... ale slečna Ruthvenová je mým hostem. Já... já jsem ji sem dnes odpoledne pozval..."

   „Rozpor s pravidly staré severní pohostinnosti... Znám to.

   Emily Post bude mít co vyprávět." Vzal jsem ji za ruku, nepříliš něžně jsem do ní strčil, aby vstala, a vešli jsme do uličky. „Hněte sebou, slečno. Nemáme..."

   Pustil jsem její ruku a dlouhými kroky jsem kráčel uličkou s nabitou pistolí v ruce. Už nějaký čas jsem si dával pozor na toho člověka s rozpláclým nosem, který seděl o tři místa za děvčetem, a na změnu výrazů v jeho rozbitém neandrtálském ksichtě, které ukazovaly, jak se rozhodoval a nakonec udělal rozhodnutí, na něž by neupozornily jasněji ani bijící zvony a rozsvícená světla.

   Byl skoro ve vertikální poloze a napůl v chodbičce, pravá ruka sahala hluboko pod kabát, když kulka z mého koltu zasáhla jeho pravý loket. Výsledek otřásl dokonce i mou rukou, takže jsem mohl odhadnout, co to udělalo s jeho: hodně moc, podle řevu a podle toho, jak rychle klesl zpět na lavici. Možná, že jsem toho muže špatně odhadl, snad sahal jenom pro jiné cigáro; to by ho mělo naučit

nenosit krabičku s cigáry pod levým podpažím.

   Vydával ještě hodně hluku, když jsem proběhl uličkou, vystrčil děvče do vestibulu a zabouchl dveře. Získal jsem tím pouze deset, maximálně patnáct sekund, ale to bylo všechno, co jsem potřeboval.

   Uchopil jsem děvče za ruku a běžel jsem chodbou na ulici.

Horká stopa - Steinberg Werner

 

Krok od smrti - Ilinskij Jurij

 

-RPR-

Výprava za jedovatými hady.

Saturn svazek 21.

Z ruského originálu Za jadovitymi zmejami, vydaného nakladatelstvím Molodaja gvardija, Moskva 1963, přeložil Josef Milde. Při překladu názvů reptilií přispěl radou doc. dr. Otakar Štěpánek. Obálku s kresbou A. Sodomy navrhl J. Valoušek. Graficky upravil B. Kortus. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1081. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Barbaš. Písmem Didot vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 5,74, VA 6,56. 84 stran. D-07 60018. Náklad 50 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.

Rozšiřuje PNS. 26-010-66. Cena kart. 4 Kčs.

Napínavý, reálné s fantastickým spojující příběh sovětské archeologické výpravy v Egyptě. Při výzkumu památek, jež zaplaví vody nahromaděné asuánskou přehradou, objeví stopy epochy nejstarších lidových povstání a odhalí hrob vynikajícího faraóna s nepředstavitelným bohatstvím a doklady kultury neuveřitelné výše.

Krátká ukázka:

ZMIJE, ZMIJE...

   Od té doby, co jsme se usídlili na malebném břehu Murgabu, uplynulo čtrnáct dnů. Nalovili jsme mnoho užovek, hroznýšků, menších zmijí; chytli jsme osm kober, ale se zmijemi levant-skými se nám to nějak nedařilo. A přitom Mark potřeboval právě tyto zmije, a v množství co největším. Nezbylo než začít po nich pátrat.

   Přecházeli jsme vysoký břeh Murgabu, vnikali do rozsedlin a jeskyní, prohrabávali jsme holemi každý keř, ale chytili jsme jen tři malé exempláře, a to ještě jeden had byl nemocný a dostali jsme ho ve stavu polovičního bezvědomí. Mark proklínal naše lovecké nezdary a po čtyřiadvaceti hodinách stáhl s hada kůži; soužen nečinností, zhotovil si z ní tak nádhernou kravatu, že moskevští parádníci, až ji uvidí, budou šílet závistí. Jen si pomyslete! Kravata ze smrtelně jedovatého hada. To je exotika!

Ale stejně nás výroba kravat nebavila, a tak jsme podnikli dalekou výpravu na východ. Šli jsme s kompasem a mapou v ruce. Ve spěchu a nerozvážně jsme pověřili Vašku, aby určoval směr, ale brzy jsme se přesvědčili, že zachází až příliš volně s předmětem na výpravách tak důležitým, jako je kompas, a tak jsme se jeho služeb zřekli. Přišli jsme na to příliš pozdě, ale zato nám to vyneslo dvanáct hodin „volného" času, jehož jsme využili k tomu, abychom vyvázli z bezvodé pouště, do níž nás Vaška svou příznačnou lehkomyslností zavedl.

   Na své cestě jsme potkali pastevce. Když se dověděli, po čem pátráme, s hnusem si odplivovali. Hadů viděli v okolí mnoho a vyskytovaly se i zmije levantské. Pastevci vyprávěli, že se někdy zmije v noci připlazí k lidem a že je i uštknou. Spát ve stepi na zemi je nebezpečné. Zmije někdy chytí spícího člověka za prst.

   „Myslí si, že je to myš," vysvětloval Mark. „Zmije levantská je dravec, který loví teplokrevná zvířata, hlavně v noci nebo večer. Zmije jsou schopny někdy dlouho pronásledovat svou kořist, i když ji nevidí, zvláště za tmy. Dovedou se velmi přesně orientovat a určovat směr mnohem lépe než jeden náš společný známý."

   Vaška rozpačitě zabručel, ale Pavlík se otázal: „Jak si najdou kořist, když mají tak slabý zrak?" 

  „V té věci je zmije levantská velmi zajímavá. Má na hlavě dvě jamky a někteří lovci hadů se domnívají, že těmito jamkami vnímá tepelné záření. Tímto zvláštním radarem přijímá zmije tepelné signály, vysílané teplokrevnými zvířaty, a plazí se za nimi, až je nakonec dostihne. Právě toto velmi zajímavé zařízení umožňuje zmiji snadno si najít potravu. Zmije levantská také obratně šplhá na stromy, vniká do ptačích hnízd a pochutnává si na vejcích i na ptáčatech, ale požírá i dospělé ptáky. .Tepelné jamky' často zavedou zmiji i do nor syslů, jimiž také nepohrdne."

   Té noci jsme ulehli ke spánku přímo na zemi pod širým nebem; vláčet s sebou stan se nám nechtělo a bylo tak dusno, že ani všichni hadi celé Střední Asie by nás nepřiměli zalézt do spacích pytlů. Před spánkem jsme dlouho rozmlouvali. Co nám zoolog toho dne vyprávěl o chování a návycích zmijí, nás sice nerozrušilo, ale přece jen způsobilo, že nikdo z nás nemohl usnout. Ani Markovi se nechtělo spát, dlouho kouřil cigarety a díval se na hvězdnou oblohu. Nakonec to už Vaška nemohl vydržet, rozvázal tlumok, vyňal z něho dlouhý silný provaz a obtočil jím náš tábor.

   „Teď můžete klidně spát. Žádný had, který narazí na provaz, ho nepřeleze. Je to spolehlivý prostředek!"

   Pavlík s údivem vydechl.

   „Jeje, jeje, to je jednoduché!"

   „Všechno geniální je jednoduché," odpověděl Vaška svou oblíbenou frází. „Je to vědecky dokázaný fakt!"

   My s Markem jsme mlčeli. Ve Střední Asii se skutečně tu a tam užívá provazu jako záštity před hady.    Je možné, že ještěrky a bojácní blavoři couvnou, když narazí na neznámý předmět, ale pro kobry a zvláště pro zmije levantské, které se nebojí ničeho, je provazový kruh pojem zcela abstraktní.

   Ráno jsme se znovu vydali na lov hadů. Vaška brzy přišel na hada.

   „Hola, chlapci, tady leží zmije!"

   „Kde?" poplašil se Mark, a nevyčkav odpovědi, zvolal: „Chyť ji rychle, co se díváš?"

   Ale Vaška zřejmě nespěchal a pomalu sahal do kapsy pro cigarety. Vyběhli jsme na pahorek a skutečně jsme spatřili zmiji. Ležela nehybně a nepohnula se, ani když jsme se přiblížili.

   „Je zdechlá," řekl jsem. „Tentokrát se ti, kamaráde, nepodaří udělat si z nás blázny."

   Vaska se zapřísáhl, že nežertuje, ale neměl jsem chuť se přít. Přikročil jsem k hadu a Vaška, uražen nespravedlivým podezřením, hodil na zmiji hrudku hlíny. Udělal to jenom tak, jak říkají právníci, „bez předem uváženého úmyslu". 

   Ale tato hrudka suché hlíny mi zachránila život. Zmije se rázem rozvinula a vrhla se mi s rozevřenou tlamou k nohám; dopadla na zemi asi deset centimetrů od mých sandálů a rychle se svinula do klubka, aby opakovala svůj skok. To jsem se už však vzpamatoval a nečekal jsem, až se mi jedovaté zuby zatnou do nohy.

   Zmije několikrát zuřivě poskočila, zlobně syčela a rychle se plazila po povlovném svahu pahorku.

   „Teď vidíš, jak je zdechlá!" řekl vítězně Vaška. ..Viděl jsi, jak skáče?"

   Had se pomalu plazil a hledal si úkryt. Mark a já jsme se na sebe zmateně podívali. To jsme pěkní lovci! Kořist uniká a my stojíme jako přimraženi. Mark nerozhodně řekl:

   „Ať si uteče! Zřejmě se už dobře seznámila s člověkem. Bylo by s ní práce až nad hlavu."

   Ale já jsem byl proti takové pasivitě. Když zmiji nechytíme, může zahubit několik lidí. A kromě toho Mark zmije potřebuje. Zamával jsem na zoologa a rozběhl jsem se za hadem. Zmije hned vycítila, že se za ní ženu. Neviděla mě sice, ale velmi dobře mě slyšela. Hadi nemají zevní ucho, ale cítí i nejslabší záchvěvy půdy a vnímají i nejmenší zvukové chvění, jaké lidský sluchový aparát zachytit nedovede. Přece jen jsme ji ulovili, ale snadné to nebylo. Zmije poplašená pronásledováním se začala plazit rychleji a klouzala po zemi, aby si našla úkryt. Měla štěstí. Když jsem ji dostihl, spatřil jsem, že na povrchu zůstal jen její ocas a hlavu už měla v syslí noře. Bez dlouhého rozmýšlení jsem ji uchopil za ocas a trhl směrem k sobě. Zmije levantská má velkou sílu; když pocítila, že ji někdo drží, zuřivě se zazmítala, a tak jsem ocas trochu uvolnil, protože jsem se bál, že by si mohla zlomit páteř. Syslí nora byla velice úzká a vůbec mi nenapadlo, že by se had mohl rozvinout, stočit hlavu až k ocasu a uštknout, mě do ruky. S kobrou, která je ohebná jako bič, bych takové experimenty neriskoval, ale zmije levantská je tlustá a neohrabaná, a proto jsem se od ní takového uskoku neobával.

   A tak jsem ji dál tahal za ocas. Zmije se rázem rozběsní a často bez zřejmé příčiny, a tím spíše ji rozzuřilo jednání tak nezdvořilé. Mark pozoroval mé počínání a přistoupil těsně ke mně. V tu chvíli z nory vzdálené od nás asi jeden metr vyklouzla zmije s otevřenou tlamou a vrhla se na mne. Instinktivně jsem uskočil, až jsem málem povalil zoologa, ale ocas jsem z rukou nepustil. Velká zmije, která vysunula z nory třetinu svého tučného těla, zlobně otvírala tlamu. Mark ji odhodil holí, ale zmije letmo kousla do suchého stromu, vrátila se do svého výchozího postavení a chystala se uštknout mě přímo do obličeje. Nastala kritická chvíle. Had se chystal ke skoku. Jen nerad jsem pustil ocas a odskočil. Ocas ihned zmizel, ale zato útočící zmije vyskočila z nory, jako by se byla utrhla z neviditelného podzemního řetězu, a vrhla se na nás. Rozpoutal se boj, jaký jsem v životě nikdy neviděl. Zmije útočila a my jsme se jen bránili. Skákali jsme ze strany na stranu a uhýbali před smrtelným nepřítelem a při tom jsem se ohlížel na noru, v níž se ukryla první zmije. Kdyby jí napadlo vylézt a připojit se k útočící družce, bylo by s námi zle. Ale neukazovala se, a tak jsme soustředili pozornost na druhého hada.

   Mark strhl s hlavy čepici a začal zmiji dráždit, mával jí čepicí přímo nad hlavou. Hodila sebou, zakousla se do čepice a Mark ji odtrhl od země; v tu chvíli jsem ji uchopil za ocas a zvedl do vzduchu. Zatímco se zakusovala do čepice, uchopil ji Mark za zátylek a spojenými silami jsme ji zastrčili do pytlíku. Teprve teď jsme si mohli odpočinout.

   Těžce jsme dýchali a usedli na drn: vedle nás se v pytlíku zmítala zajatá zmije. Přišel za námi Vaška a mlčky nám podával krabičku s cigaretami. Když jsme kouřili, všiml jsem si, že se zoologovi cigareta v ruce značně chvěje. Mark viděl, že ho pozoruji, zrozpačitěl a bylo mu trapně.

   „Opravdu jsem se trochu polekal, ale podívej se sám na sebe, jsi bledý jako stěna .. ."

   „Ale ne, byl jsi báječný!"

   „Skončete už se svými vzájemnými poklonami," vmísil se Vaška, „oba jste vykonali divy statečnosti! Je snad něco těžkého, když dva silní chlapi trýzní jednoho malinkého hádka?"

   „Ve třech bychom to byli vyřídili rychleji." řekl významně zoolog, kterého to falo do živého.

   Přidal jsem se k Markovi.

   „Myslím, že se mýlíš. Vaška by to byl -skvěle vyřídil sám. Prosím tě, Marku, otevři pytlík a vytřep toho ,malinkého hádka', ať ho Vaška chytí."

   „Máš pravdu..." Mark uchopil pytlík, ale Vaška ho zarazil:

   „Nestojím o to. Je příliš horko. Běhat v takovém vedru, to je hotová vražda."

   Všichni jsme se rozesmáli a Vaška s námi. Museli jsme ještě ulovit hada, který se ukryl v noře.

Rozkopali jsme noru a nevěřili jsme vlastním očím — po hadu nebylo ani stopy, jen jeho ostrý, protivný pach se pevně držel v úzkých chodbičkách nory. Kam se poděl? Pečlivě jsme prohlédli noru a hledali postranní otvory, ale žádné jiné chodby jsme nenašli. A tu mi napadla myšlenka:

   „Hoši, vždyť je to ta zmije, kterou máme v pytlíku!"

   A opravdu, syslí nora byla vyhrabána ve formě písmene V, měla vstupní a výstupní otvor, a ty oba byly nedaleko od sebe. Zmije byla neobyčejně velká, a zatímco jsem ji držel za ocas, vysunula se její hlava z výstupního otvoru nory, a tak vznikl dojem, že se objevil druhý had.

   „Vydali jsme se do velkého nebezpečí," poznamenal Mark. „Napříště musíme přihlížet k syslí architektuře a vůbec — stojí za to lovit hady takovým způsobem?"

   Pohlédli jsme na Marka nechápavě. Zoolog, který nám po celou cestu vyčítal, že máme málo zmijí, začal teď zavádět jakási omezení... Ale Mark se bál o nás.

   A přece se nám se zmijemi nedařilo. Čas nepozorovaně letěl a drahocenné dny dovolené jen hořely. Vaška a já jsme byli vážně znepokojeni. Markovi bylo dobře — byl tu na studijní cestě, kdežto nás za nějakých čtrnáct dnů čekají v Moskvě. Na „válečné poradě" jsme se rozhodli, že využijeme k lovu i denní doby. Nelze říci, že to bylo řešení humánní — slunce nás spalovalo a chodili jsme zrudlí jako vaření raci a kromě toho se ve dne hadi naskytují v poušti krajně vzácně.

   Naše výprava se rozmnožila. Dva mladí železničáři, s nimiž jsme se jednou po cestě potkali, vyžádali si v zaměstnání třídenní dovolenou a vydali se s námi do pouště. Igor a Tolja, jak se naši noví přátelé jmenovali, obětavě šplhali na pahorky a přesypy a hledali jedovaté hady. Oba hoši se nejraději drželi pospolu a jako „instruktor" chodil s nimi Pavlík, kterému hoši říkali „anděl strážný". Všichni tři byli velmi sebejistí a představovali si, že za nějakou půlhodinu budou pytle napěchovány hady až po okraj.   Mark se s nepokojem díval na veselé hochy a řekl mi:

   „I když je s nimi ,anděl strážce', choď někde blízko nich. Jsou do toho žhaví a mohla by se stát nějaká nepříjemnost."

   Chtě nechtě jsem tedy „nováčky" pozoroval. Zoolog se znepokojoval právem. Tolja, snědý, modrooký, s bělostnými zuby, se na nic neohlížel a neprojevoval ani nejmenší strach. Co dovede Pavlík, už jsme věděli, a bylo tedy možno očekávat od něho všelijaké kousky. Je ovšem pravda, že se Pavlík v poslední době začal dívat na lov hadů trochu vážněji. Ale při boji s hadem nebo při honičce za plazy rázem zapomínal na všechno. Hlavně však mě znepokojoval Igor, malý, čisťoučký a velmi zdvořilý hoch.

    Celkem klidně pomáhal lovit hady, ale sám je nikdy do ruky nebral a zdvořile to přenechával jiným. V rozhodujících chvílích stál Igor opodál a dával rady, při čemž se schovával za širokými zády někoho jiného. Každý ovšem hned nepřivykne sportu tak neobyčejnému, jako je lov hadů, a proto jsme soudili, že si Igor ještě zvykne. Ale stalo se něco jiného — Igor byl s hanbou vyloučen z výpravy a dalo nám mnoho práce, abychom udrželi vznětlivého Vašku, který se s ním chtěl neprodleně vypořádat. Stalo se tak večer.

    Vedro se počalo mírnit. Když jsme přešli na druhý břeh řeky, postupovali jsme pomaleji a nahlíželi do všech rozsedlin, převraceli každý uschlý kořen. Zde by se měli hadi vyskytovat, byla tu pro ně nejpříhodnější místa. Mark pečlivě prohlížel křo-viny, vtahoval nosem vzduch. Hadi vydávají specifický ostrý zápach. Slyšel jsem dokonce, že zkušení lovci dovedou podle pachu určit druhy hadů. Mně osobně se to nedařilo, i když jsem dovedl pach zmije levantské odlišit od tisíce jiných.

   Pojednou v křoví cosi zachrastilo a ukázal se tlustý stříbřitý had. Ihned jsme se k němu vrhli, abychom ho překvapili znenadání. Rozpoutal se boj, který trval dost dlouho. Prodírajíce se křovím, pronásledovali jsme hada a snažili se vystihnout příhodnou chvíli; a právě v té době nedaleko od nás, přímo na břehu, udála se tragédie. Igor zpozoroval velkou zmiji a hoši se k ní rozběhli. Vasilij v tu chvíli seděl zutý na břehu a vyklepával si z bot písek, který si do nich nabral, a proto se pronásledování nezúčastnil. Tolja a Igor obešli Pavlíka a vrhli se na prchajícího hada. Had se neměl kde ukrýt, a tak se dal do boje. Igor mu přišlápl ocas a nebýt Tolji, byl by draze za svou chybu zaplatil. Hbitý Anatolij přiskočil, přitiskl hada holí těsně u hla-vy a potom uchopil zmiji rukama za krk.

   „Chyť ji za ocas! A nepouštěj!"

Ale zmije se začala svíjet a zmítat, že ji pobledlý Igor pustil a odběhl. Tolja se tím ihned dostal do svízelné situace. Ač byl nezkušený, přece jenom věděl, že v žádném případě nesmí hada pustit, a ze všech sil se snažil udržet ho v správné pozici. Ale zápasit zcela sám s rozzuřenou zmijí je neobyčejně těžké. Když cítil, že mu docházejí síly, znovu zavolal Igora na pomoc, ale Igor se nehnul z místa. Anatolijovi se námahou zapotily ruce, začaly klouzat a zmije kroutila hlavou a rozvírala svou strašnou tlamu.